na další stranu
Karel Vodička
Domitius Nero
Víla
Když jsem se procházel temným lesem,
ve světle luny mdle zářící,
náhle cos kroky mé táhlo vřesem,
k mýtině v mechu se nořící.
Bílá jak mramor tam zjevila se,
jen v roucho panenské oděná,
nádherná víla v své plné kráse
z mlhy a záře hvězd stvořená.
V rozkvetlá ňadra s růžovým klínem,
horečně lákal mne její klam.
Já touhou zpitý, jak těžkým vínem
stanul jak při zemi přikován.
Smyslným tancem hladila zemi,
bělostnou dlaní laskala vzduch..
Průsvitným tělem s vnadami všemi
vtáhla mne v bludný, čarovný kruh.
Zběsilým rytmem vedla mne v kole,
až větru řvoucí živelný hlas
rozerval šat můj a tělo holé
zachvátil v křeči smrtelné mráz -
Náhle vše ztichlo, zmizelo v dáli..
Budím se ke smrti znavený.
V hlavě jak oheň neřest mě pálí:
nestoudně chlípný jsem na ženy.
Svědomí hlodá výčitek chvění,
než opět k ránu se rozední.
Chtíč můj mne vrhl v úděsné snění.
Předtucha varuje poslední.
|
