na další stranu
Karel Vodička
Domitius Nero
Requiem za hřích
Jednou jsem usínal ve hrobce plné kostí,
životem znechucen a jeho prázdnotou,
celý svět proklínal pln zármutku a zlosti,
povstalých z života s tou lidskou holotou.
Tu ovšem počaly mé smysly plné hříchu
pomýšlet na krásu panenských nahých těl,
když náhle slyšel jsem v tmou nabobtnalém tichu,
záhrobní orchestr, jenž rajskou hudbou zněl.
Na kostech vzklíčilo zas nové, čisté tělo
v andělskou nevěstku po smrti páchnoucí.
S nezkrotnou dravostí mne ve hřích vlákat chtělo,
zhasit mou počestnost, v ten čas již hynoucí.
Jak kámen strnul jsem, to přiznávám se, pane;
ta běhna dávala mi svůj klín pro slasti.
Na odiv stavěla své vnady nevídané,
v než jsem se propadal jak v hořké propasti.
Rci vpravdě, čtenáři, — ty odolal bys chtíči,
zhmotnělý v těle mém tam v kryptě zvětralé?
Pod šelmou hbitou tak, až slabiny ti zničí—
zato však daruje rozkoše nemalé?
Jak v poutech přikován já podlehl jí hravě,
zkrátka mě dostala, ta plína nevěrná;
však z její příčiny tu prohlédl jsem právě,
že vše tu na světě není jen dočerna.
Prázdnota tklivá je, když s tichem konejšivým
do tógy zahalí náš obřad úmrtí.
Však už mi jedno je, zda mrtvým jsem či živým,
když hříchu oddávat se lze i po smrti.
|
