literární časopis založený v roce 1964

Richard Sobotka

Elis

Domem se rozlehl hlas elektrického zvonku.

Elis nadzvedla hlavu a levou rukou posunula sluneční brýle blíž ke kořenu nosu. Stará zas otravuje, pomyslela si mrzutě, kdy už dá konečně pokoj? Chvíli se rozmýšlela, jestli má vstát a sejít dolů do přízemí. Přelétla očima pohozené šaty, pak jimi sklouzla přes mříže balkónu dolů do zelené zahrady a zachytila se na bílých terčích jasmínu. Usmála se přitom. A jak lehounký větřík bral květům tu omamnou vůni a nesl ji ve vlnách, rozkošnicky se do ní nořila a mhouřila proti ní oči.

Pepík jí kdysi ten jasmínový keř ukázal a pak se zeptal, jak se jí líbí ty stromy, zahrada, domek. Bydlel v něm s vysušenou stařenou. Měla šupinaté ruce a pronikavý pohled.

Domek měl v podkroví balkón, kam téměř celý den svítilo slunce. Ten balkón se jí líbil nejvíce. To bude moje místo, řekla si, kolem dokola zahrada a dům, nahoře slunce. Stařeně zůstalo celé přízemí.

Čas od času se stařena vybelhala po točitých schodech nahoru. Pak zůstala stát v prostorné místnosti, kde mladí bydleli, mhouřila oči proti širokému oknu a mlčela. Elis měla pokaždé dojem, jakoby jí ten výhled do zahrady stará zazlívala.

Od jisté doby viselo mezi oběma napětí. Snad právě od té chvíle cítí Elis stále ještě na kůži chuť zachraplého stařenina hlasu a lepkavý dotek očí. Stařena tehdy najednou stála vedle ní a hlas se jí vzrušením třepotal jako stromový list: „Ty tady ležíš jen tak úplně nahá?“

A právě kolem dokola praskaly jarní květy, bílé a oslnivé.

Elis rychlým pohybem přehrnula přes sebe ručník a odsekla: „Hned přijdu dolů!“ A měla prudkou chuť muchlat se právě v té chvíli s nějakým chlapem, nechat se jím rozedírat až do krve. Přehodila si lehounké šaty a seběhla dolů. Stařena se na ni pak po celou dobu dívala, jako by Elis ta krev stále ještě stékala po hladké kůži a hromadila se v kulaté kalužině kolem bosých nohou. „Hledala jste mě, maminko?“ a bylo to poprvé, kdy ji takto oslovila. Dala tím staré najevo, že vyhlašuje válku až do úplného vítězství nebo úplné smrti. Stará pobledla.

Když přišel Pepík z práce, byla Elis veselá. Smála se zvonivě a hlasitě, smála se pořád. Pepík za ní chodil s rozjasněnou tváří a povzbuzoval ji: „Jen se směj! Směješ se nádherně!“ Smál se také a Elis se smála ještě víc, protože ten smích byly odvrácené hroty nožů, které teď mířily zpět na starou.

Potom, když jaro stoupalo v horkých vlnách, vybuchly nedočkavé stromy do květu. Později se přihnal vítr a smetl bílá okvětí třešní a hrušní, růžové květy jabloní opadaly. Vykřesly prvé pampelišky a také odkvetly. Stromy nasadily do plodů. Uprostřed zelené trávy rozhrnul listy ztěžklý květ pivoňky a tiše krvácel.

Zvonek zadrnčel podruhé.

Kdykoli zazněl zvonek, musela Elis vstát, obléknout se a seběhnout dolů. Pokaždé mohl být u domovních dveří někdo cizí, vždycky to však byla stařena. Už nechodila nahoru. Kdykoliv něco potřebovala, zazvonila na elektrický zvonek u domovních dveří.

Jednou však nezazvonila. A najednou opět stála vedle Elis. Byla tak blízko, že Elis viděla, jak se jí chvějí víčka, jak prudce dýchá. Elis vztáhla ruku, aby se zakryla, ale stařena ji zadržela: „Ne, nedělej to,“ žadonila. „Chci se jen dívat. Máš krásné tělo, mladé, zdravé a pevné. A já..?“ Rozhrnula šaty a odkryla propadlé břicho a vytahané prsy. „Byla jsem také krasavice. Dotýkali se mne sem, sem a tady…“ jezdila rukama po těle. „Ale to už je dávno,“ dodala lítostivě.

Elis se rychle oblékla a odběhla. Cítila se být hluboce pokořena, poražena.

Zvonek se ozval potřetí. Zadrnčel dlouze a netrpělivě.

Elis uchopila šaty — náhle se však rozhodla jinak. Půjde za starou tak, jak je. Ať se dívá. Nechá se těma hladovýma očima zabít. Dohraje tu komedii až do úplného konce.

Šaty odlétly jako holubí pírko, lehké, lehounké a tolik veselé. Ale už někdo stojí za sklem dveří, už dveře otvírá, už hledí na Elis hladovýma očima neschopný vypravit ze sebe jediné slovo. Není to stařena. Nějaký mužský. Má velké ruce od nafty a oleje, černé od bláta a špíny.

Elis je jako z kamene.

Potom ten mužský přistoupí blíž a položí ty velké ruce na krásnou Elis a rázem se na ni tiskne těžkým chlupatým a promaštěným tělem. Páchne potem a cigaretami. Elis zavírá oči, zaklání hlavu a pomalu klesá, jako by ležela v náručí vysněného prince.

Dole uprostřed zelené trávy tiše krvácí rozkvetlá pivoňka a podél zdi jiskří omamnou vůní jasmín.

„Na tohle do smrti nezapomenu,“ šeptá chlap zasněně a hladí tou černou rukou Elis po hebké kůži. A potom, jakoby si teprve nyní připomněl něco nedůležitého, řekne: „Vlastně jsem přišel, protože tam dole před domem upadla nějaká stará ženská pod můj náklaďák. Třeba mohla být právě z tohodle domu…“

Konečně odchází. Stále se však otáčí a vrtí hlavou. Pořád nemůže uvěřit.

A v dálce za ním zůstává osamělá Elis. Jako utržený květ.

(publikováno v Divokém víně 3 / 1971)