na další stranu
Karel Sýs
Touha po spravedlivém dozoru
(Advent)
Rád stával v chrámu přímo pod kopulí
Jen šíp kdyby přesně spuštěn byl
dětský problém by mu naráz ozřejmil
Však luky nevinným dal Pán
tětivy pastýřům sloup vzduchu varhanám
Bezvládí
Přicházím k tobě napůl šílený
a ty mne zbavíš i té druhé půlky
rozumu, jenž za podpůrné hůlky
si vzal tvou ctnost.
Nadechnu-li se, zvedám kameny,
a když se rozběhnu — vrazím do stěny,
za níž spí má budoucnost.
Láska
I.
Lásko bože lásko
chuť k učení vyloužíš
šaty napínáš
Tak postup o dům dál
my tě tu nechceme my tě prosíme
Před klíny postáváš jak okuj před kovárnou
či jak číšník na číhané před kavárnou
jež má na programu nepříjemné nápoje
jež má nad vchodem dva ženské závěsy
— nemysleme hned na stydké řasy
ale na řasnatá roucha secesních chův
na čilé středy masožravých rostlin
Inspirace přichází jak teta s koťátky
když děti byly celé léto vzorné
Ty lásko přicházíš ještě řidčeji
jako den bez číslic v bezpohlavní účtárně
II.
Jak všechno rychle utíká
jdeme na grotesku a hle ona už končí
mužíci se zkopali
šlehačkové dorty jsou hnedle vyházeny
Ještě se vesele točí mastná kolečka neděle
ale pondělí už vrže jako bota v písku
při otočce týdně
Už teď mě svrbí stydká košile
navlékaná v koutku na tělo bez pocitů
Začátek týdne
slizký jak ženy které zacházejí s jídlem
jak ženy které vstávají za kuropění
s růžičkami mýdla v uších
A jaké rozčarování
když zjistíš v každém posledním
ještě jeho malý dovětek
Ach proč jen nemám srst
a vaky na potravu přímo na těle
pod ušima roztažitelný lopuch
a vodotěsné klouby
abych mohl utéci do přírody podle libosti
III.
Děti způsobí smrt mnoha nevinných
během svého denního i nočního života
v nadšení na záchodech
i na bitevních dvorcích
Ale básníkovo štěstí nezarmoutí nikoho
je to bumerang s jedním zlatý a jedním ocelovým spárem
s rozpětím od srdce k břichu
Proto jeho kuchařky nejsou nikdy dlouhonohé
a jeho krásky nechávají jeho chutě na holičkách
Je to způsob holení jenž neponíží tvář
a byt strava nabídnutá mimochodem
IV.
Pec hlediště žhne a vzpomínky se pečou
Mé oči jsou čím dál vzácnější
vysadil bych nejraději svoje panenky
sňal z nich obrazy vše co jsem viděl
Hle moje maminka — její zjevná práce
a navíc tajná řemesla
Hle moje žena — má nahá prsa
spěchám jí vstříc
jak rostoucí houbička
napínám pružinu půdy
Hle ženy cizích národů
eskymačky jež si mažou poštěváčky velrybím olejem
černošky se stehny jak silnicemi do pralesa
zvědavé okusit prvního Evropana
V přízemí nastoupí děvčátka
a výtahem stoupá hudba
která se mění
těsně po půdou
v hokejový zápas
vet kterém naši hoši
opět vítězí
Milé slečny
tisknu vám vřele prs
A tyhle už zestárly Pánubohu do oken
Babičky osaměly
s tvářemi jak papír shrabaný propisovačkou
pytlíky smutku nad plnými lavičkami
Vzduch je po svém mámí
V nádržce plují jejich bývalí ctitelé
držíce v zubech nápis
VAŽTE SI LÁSKY
Zatím jejich vnučky navazují nitky očního přátelství
s mládenci s ušima rudýma jako po telefonování
když k sobě tiskli bakelitový svět
Chtěly by je všechny uzavřít do srdce
do toho hotelíčku s létajícími dveřmi
Vrhají po bratrancích
pohledy jejichž špicí
vidí až kamsi za sítnici
kde samci krouží kolem nich jak zájmena
či je obskakují jako kanci
silonové stádo
mají na stehnech měděné kroužky
opatřené prasečími oušky
na něž je mládenci loví
do rozestlaného křoví
Zvou děvčata jedno po druhém do ložnice
na individuální prohlídky sbírky motýlů
či spíše na diskrétní kozikúru
A ony mají čekáním zpocená víčka
půlměsíce plné potu
A chvíli jsou vdané
a pak zas ne
podle toho jak otočí prstenem
Já že bych se mezi těmi mládenci nevyznal
vždyť jsem mezi nohama vyrostl
Budu dirigovat jejich pohlavní sílu
aby se rozutekla po zahrádce
jako ze řetězu puštěný
sterilovaný hrášek
Pak vás všechny zulíbám
A nic nevynecháš?
Jenom jak bleška přeskočím
váš řitní otvůrek
kapička sliny
odvíjí prstýnek z klína
— baronka přijímá
V.
Zpívám pro ty
co dýchají pod vypumpovaným zvonem
co si dopřejí koupel jednou za měsíc
jahodový pohár jednou za rok
a ženu svých snů nikdy
Pro muže co žijí v pohlavní penzi
pro ženy uklízečky
jež při předklánění v sobě ohýbají
jalovec a muškátový keř
Pro ty co vypadli z řady
v dnešním světě kde je všechno spárováno
jako Země a Měsíc
jako Petr s Alenou
jako zinek a měď
Pro ty co se vzrušují do zapocených kalhot
Pro ty co přišli nevhod
jak žiletka v rukávu
jak sameček předčasně objevený v cylindru
VI.
Nejstrašnější je stesk odložených nástrojů
Jejich klapky pamatují dotyky virtuózů
vyprávějí leccos o tricích vždy poněkud šalebné hry
Jejich struny dosud ovíjejí pomyslné kolíčky
na nichž jim vypínali měděnou hruď noční drnkači
A což hlasivky zpěváků
čistý výkvět pohlaví
a plíce — jejich nosná lodyha
Pláčou a nejsou k utišení
jako dobrý skutek který náhle není
než jenom všem nepříjemným zákrokem
A já jsem nástroj lipový
— kouzelnická trubka
do níž z jedné strany pochodují zmatky
přes dvojité dno vytlačujíce zkratky
předmětů osudných i krásných zároveň
Každá nota stojí jednu strunu
každé vydechnutí jednu plicní komůrku
Ale kde je náustek k mému pozounu
kde hlasivková řasa vysoké cé
duše spřízněná
oslík nesoucí na hřbetě potah mého budoucího bubnu
Ach já k nim neodrazím
ztratím se jak milostný rozhovor v podmořském kabelu
rozptýlím se jak výstřik z fióly v kravíně
Já odcházím — jsem tu nepatřičně
jak kost v hrdle položená příčně
jako hrnec sádla v ortodoxní kuchyni
jak nevěsta přestrojená za tchýni
jako prdel přestrojená za nevěstu
jako oboustranná kramle v těstu
jako ječná slza v dětské zřítelnici
jako azbestová pecka v svíci
jako polárník na plese zahřátých
jako pokaděný u svatební tabule
VII.
Hrnce zeleně a kapraďová hnízda s ptáčky výtrusů
rohy zahrad čnící jako rozvorky
v boku města
jazyk žlabu který líže vlhkou zeď
významné mýtinky z nichž vycházejí výpravy
vaječné vesničky nošené v loktech cest
osídlené ovoce
světlo sklapnuté do desek s želatinovou pamětí
stužky vybledlé jež víží dopisy
ty placky lásky s hrozinkami na odchodu
Zdalipak se to vrátí
přelomené jak laní ocásek
přes vzteklé koleno lapky?
Chtěl bys to vrátit?
Ani nechtěl a kdybych chtěl
vlastnímu zpěvu bych odzváněl
Bylo by to nebezpečné
jak chtít přitopit boxerovi v parném létě
Dusno by muselo mít buldozer
aby vyrušilo zanedbané smysly
Ach smutek odjezdů když vše jsme nezhlédli
náhodný odlesk slábnoucích zrcadel
VIII.
Když šel jsem úvozy kde voní stohy trávy
tu jednou musel jsem dát sbohem sekáčům
Ti pili víno jen jímž přetékají krámy
zkouškou mi bylo čichati k jejich rtům
Ti bozi výrazní ti páni profesoři
mě chtěli vylákat na svůj voskový prs
Až touhou zkřivený bych padl jejich dceři
na studovaný klín na opruzený mls
Než najdu odvahu říct že jim na to seru
kaštany vyčichnou a svezou senu z luk
A boží svalečky jež poroučejí peru
přestěhují se do dychtivějších ruk
Můj cit je znechucen jak poloprázdný rukáv
jenž přišel o paži v prodané honičce
Jak motýl akrobat když po produkci v lukách
skončí život sběrateli na svíčce
jak chrámy zrušené jak stromy zbavené lýčí
jak ze soch svalených neformovaný prach
jak hlídek zajatých darmo vylité mlíčí
jak čínské princezny v chudobných koupelnách
Já boží vábnička vládnoucí příkrou pastí
jim zadřu kolečka jak osudový kaz
Zklamou je oleje a konejšivé masti
zklamou je nádraží jež vylučují maz
jímž chtí se vysmeknout z povrchu mého těla
okolí bláhové myslí že hraje hru
s pevnými pravidly jak dráhy střely z děla
však kořen básníků tkví k nepravidelnu
Já rád teď vzpomínám na pláč egyptských vozů
bič z prachu upleten Hospodin tudy táh
Já hledím uhranut vstříc jeho křepké chůzi
pytlíček v bezpečí zadeček v kopřivách
Obloha klene se a svírá v perných nýtech
poledne chvějivé jak pára nad lejnem
jak hrnců prádelních sobotní pracný výdech
jak paměť osiky jak podpis za hejnem
To lejno mateřské sytící mladé stvoly
si hoví u zídky a krmí úponky
Ať jídla užijí než zavřou je do školy
jak mince cinkavé do němé tobolky
Mé město vyvolej svůj obraz utajený
do solí stříbrných do chemické díže
Jak žena ve vaně vynořujíc se z pěny
vyvolá diváky k nimž ji nic nevíže
A tedy bez změny v stavu mnou opuštěném
jak rozum dítěte jež vzali z učení
se šťastně zastaví a kráčí zvláštním směrem
k obzoru jabloní kde cítí pučení
poupátek růžových těch básní samouků
rašících ze stromu učených básníků
Toť šípy rozličné střílené z těchže luků
toť z jedné klisny párek různých vraníků
Jednoho žene hlad ostruhou je mu touha
však uzdu brzdící má příliš rozumnou
Druhému chybí chvat miluje lenošení
však zato nemá vůbec brzdu záchrannou
A píci společnou jim poskytuje matka
má prsty z obilí a záda z uzenin
Vnitřnosti kompletní s anýzovými vrátky
kávová zápěstí a měchýř plný vín
Maz mění na olej sperma v růžový prášek
a mezi nohama jí visí jedlý cep
V stan uši přešila je bez škvíry jak hrášek
teď ještě vynalézá na klisničky lep
A zlost svých miláčků promění v energii
z níž celé divize se hravě založí
Nepřítel — komáři zbit malinovými kyji
prchá odrán od ovocných náloží
Sem v létě přijedu organizovat cvrčky
volit jim generály i předsedy vlád
Pochytám hodinky a pod niklové krčky
šál z prachu uvážu jenž obrušuje chvat
Mám řeky nejradši vrbové svislé žíně
když plouží ve vodě jak plavci pohlaví
A trámy tekuté i nebezpečí líné
a dlouhých kapitol zdlouhavá záhlaví
Mám lidi nejradši již ve vědoucí bázni
si kladou překážky zpívají tenounce
Mám víno nejradši jež plným hlasem zazní
teprv rozprsknuto v jižní hrozince
Pomalost pomalost jen žádný ostrý pohyb
dost břitev páře už peřinu se stářím
Na mapě pokožky poslední zbytky pochyb
rozptýlí pilný pot bádáním mravenčím
Jen stálost nad stálost jak ztopořený komín
svou rourou poslouží nesčetným rodinám
Vojáci — oblázci jen proto vás tak honím
do války neozubených proti hodinám
IX.
Nejraději ze všeho mám tichý krok
Ale modlitba za pochodu
není tak účinná
boží oči nejsou těkavé
mají velkou setrvačnost
i v pohledu na své vyhlédnuté
Proto moje záchrana bude těsná
jak hliněná přilba schnoucí kolem hlavy
jak návrat arktické výpravy vedené ukazováčkem
jenž se smekl zpět o deset kilometrů
Moji průvodci jsou ozbrojeni pouze mečíky
Hrnu před sebou zvuk jak vlny nezdolného potoka
Je to nejvyšší zpěv
Jen nepoužívat věci jež přišly do styku s kovy
Ach kéž by pivo teklo v lučinách
Já konzerva nadouvající se verši
v potrubích z obilních kolínek
láskou napráskaný akumulátor
navoněná sopka
obchodní cestující s pohlavními vzorky
Jezdím jazykem po vsích
a hledám zánět krajiny
až narazím na kostelík
raně barokní poštěváček
Jsem zvyklý na uvítání
byl jsem už talismanem Holubovy výpravy
nošen na plecích dvou statných černochů
Černé pivo mi bude šplouchat nad hlavou
černé pivo a tokaj
Jaro mi protáhne nos šeříkovým kartáčkem
Obléknu košili jménem Volný čas
nasadím brýle s leptem dámského poprsí
obuju boty jež mě vodí do alejí
do úst dám věčného buřta
Nechám se nést silami vody
jak líný žáček linkami školního sešitu
v bezpečném přítmí pod slídou dětského kočárku
jak malý poslíček jenž vyřídil svůj vzkaz
a pomalu se vymaňuje z kouzla adresátky
V lodičce lehké nemoci
na vlnách netečnosti
nechám se houpat
propluji knihovnou
pryč od těch co dosud nepotkali vlastní osobu
Cítím se celý živý
vím o všem co se mi děje v těle
Šťastný a vytržen
jak váček s penězi na tajném boku chlapce
jak slunce na obloze visí v celé kráse
jednodenním půtkám usmívá se
|
