na další stranu
Petr Cincibuch
V dubnu u okna tvého domu
Beznadějné převracení slov.
Venku oběšený vrabec loňských třešní,
mezi okenními skly
oprýskaný biliár suchých much.
Sad nečinnosti prořezávám.
Ale nejsou kořeny jen zrcadlem korun?
A co se souškou větví, kam
s pařezem?
Kornout prachu masopustně vtancovává
do slzících očí lidí na cestě.
Skřípe tu. Nebo tam. Hroudy zmrzlého
pískoviště čeká karambol.
Honím slova, beznadějné převracení.
Kornout prachu beznadějně vtancovává,
biliár suchých much,
věchet přezimělý se hýbe.
Krajina zmrzlého pískoviště čeká karambol.
Mám sílu?
(Karlovy Vary)
Brzdím, vůz je hebký jak polaskaný kůň,
perforované sedadlo uvolňuje vůni
silonových punčoch.
Karoserie dohýčkaná k tvarům ženy
vilně ustává.
Ráno nakloněné jak v zatáčce kapota
velkého vozu,
potkává den dopnutý na jednu podvazkovou sponu.
Přemáhám se do něžností známých zbožnému sloupu.
Padá tu listí zlatých manžetových knoflíčků.
Pán v livreji se l e s k n e,
u stolu masožravé kytky.
(Zimní neděle)
Silnice byla olezlá jak pomatená žena
a holé sloupy v tulení kůži.
Z tečky v dálce se vyzvětšoval kůžičkář,
funící na kole v kopci zkrvavených zaječin.
Připomínal ďábla jedoucího opuštěnou planetou
z nedělních pašijí.
Minul jsem ho ve vytopeném voze
v cizím, nepřítomném čase.
Ale krev, má krev na cizích chlupech
svědčila totožnou Zemi.
Ale Země, ta matička,
mi stále více připomíná kulatou tečku
pode mnou se zmenšující.
Kalná rána
(Hotel na pokraji podzimu)
Jdou mlhy
(opilé střízlivosti)
vyzvracet půlnoční doteky.
To oblékání, to urovnání,
stojíme tady divné stání …
Schody za mnou,
schody přede mnou.
Z večerních houslí zbyla kalafuna:
připomíná zabíjačku.
Venku se mlhy protahují,
čekám, až plech střechy ztratí husí kůži
a přijdeš.
Hledáš sponky. Marně.
Sepnul jsem jimi tyto básně:
Kalná rána.
|
