literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Holoubek

VELKÉ NEDOROZUMĚNÍ

Veronika přiběhla do redakce, bylo skoro půl dvanácté a holky jí hned vyřídily, že má jít za nejvyšším. Jeho sekretářka volala asi před hodinou. To chvíli počká, řekla si a začala z diktafonu do počítače přepisovat, co jí filmové hvězdy napovídaly na včerejším večírku.
Nestíhala, měla toho na dnešní den před sebou ještě spoustu. Ve dvě hodiny v Solidní nejistotě křest knihy o templářích, na pátou ji do La fabrique na Uhelném trhu pozvala agentura Xena na setkání s ostravskou zpěvačkou Denisou a jejím léčitelem a ještě měla v diáři zakroužkovanou devatenáctou hodinu.
V té době se začnou do hotelu Diplomat sjíždět zpěváci, herci a moderátoři na Celebrity action party. A kromě toho našla v mailu dopis od Katky. Musí ho zredigovat a zítra odevzdat do čísla. Bývalá televizní moderátorka to tady zabalila a žije se svým manželem na Floridě. Asi se tam docela nudí, ale čtenářkám Šťastného života píše týden co týden, že je to tam super a že děti mají americké kamarády.
"Nevíš, co mi může chtít?" zeptala se naoko Marcely, když procházela kolem jejího stolu.
"To nevím, brala to Monika," odpověděla plnou pusou Marcela a cpala se dál obloženou bagetou.
Veronika procházela dlouhou chodbou k toaletám a připadala si jako na přehlídkovém molu. Kudrnatá zrzka, vybledlé džíny a hedvábnou blůzu, velká prsa a černé obočí. Svoji 165 cm vysokou postavu si chodí ještě dvakrát týdně natahovat do fitcentra, má velké ruce a dlaně po otci a nádherně široký smyslný úsměv, který někdy málem přesahuje hranice jejího kulatého obličeje. Taková je Veronika Slezáková, krásná, flexibilní a výjimečně ctižádostivá. Redaktorka týdeníku Šťastný život, která dělá všechno pro to, aby se co nejdříve stala šéfredaktorkou. I když je stejná jako všechny ty krásné a tupé novinářky, které se netrápí žádnými problémy, věří, že ona se pro novinařinu narodila.
Podívala se do zrcadla a zjistila, že už není tak nesnesitelně mladá. Hrdě pohodila hlavou a řekla si, že i když kariéra je kolotoč výher a ponížení, ona chce jenom vyhrávat.
"Verčo, nezapomeň, že máš od zítřka službu!" volala na ni z pootevřených dveří sekretariátu Martina.
"Jé, Marti, já jsem ti zapomněla říct, že jsem si ji prohodila s Andreou. Přepiš mi to tam, prosím tě," zavolala na sekretářku už v letu.
Proběhla do budovy A, kde sídlil management a inzerce a vystoupala ještě šest schodů nahoru a zaklepala na dveře s tabulkou Petr Mareš, publisher.
Otevřela jí brýlatá blondýna a pokynula, aby šla dál. "Pan inženýr vás už očekává."
Asistentka zavřela dveře a Veronika vstoupila do stroze zařízené kanceláře, chráněné proti slunečním paprskům zpola zataženými žaluziemi.
"Ahoj," přivítal ji z otáčivé sedačky od počítače inženýr Mareš a natahoval se přes stůl, aby jí podal ruku.
"Ahoj a moc se omlouvám, dřív jsem to nestihla, byla jsem na tiskovce ke koncertu Petra Dvorského," zalhala Veronika a byla zvědavá, co si na ni šéf vymyslel.
"To je v pořádku," uklidnil ji a z obálky vyndal nějakou pozvánku. "Podívej se na to, byl bych rád, kdyby ses toho ujala ty," řekl a důraz položil na slovo ty. "Bude tam hodně VIP, herců a zpěváků a přijede i primátor. Viděl bych to na dvoustranu," doplnil a důvěrně se jí dotkl na zádech.
Veronika si na pozvánce přečetla, že Pavel Bárta slaví ve Spáleném mlýně své narozeniny.
Její božský Pája, fantastický zpěvák a kytarista ze skupiny Aboriginal. Jednou s ním dělala krátký rozhovor do Šťastného života, velmi krátký. Odbyl ji sdělením, že odjíždí s kapelou na turné do Polska a že je krásná. Ať se mu ozve. Zavolala mu několikrát, ale štvalo ji, že pokaždé, když přišla na jeho vystoupení, oblizovala ho ta manekýnka Váchová.
Mareš postřehl v jejím pohledu vzrušení, byl si jist, že Veronika svůj úkol splní se vším všudy. "Vezměte si s Martinem auto a vyřiď mu, že od něj jako od zkušeného paparazziho očekávám profesionální fotky. Jo, a noclehy máte už rezervované," ujistil Veroniku a uchopil ji oběma rukama za boky. Vztáhla ruce k jeho krku a chtěla ho obejmout. Petr ji letmo políbil na ústa a důrazně se odtáhl. Zahrála si na odmítnutou a čekala, na co se vymluví.
"Nezlob se, mám poradu s Holanďanama, uvidíme se ve čtvrtek na Spáleným mlejně. Čau."
Pokusila se o vítězný úsměv a pomalu jím švenkla kolem dokola po kanceláři. Minulý týden se jejich vzájemná porada o Veroničině budoucnosti ve vydavatelství Domina protáhla a ambiciózní redaktorka poskytla svému šéfovi perfektní orální sex. Alespoň se tak o něm sám vyjádřil. Dneska si zase představila Veronika Petrovu velkou hlavu mezi svými štíhlými stehny. Ale nekonalo se.
"Tak díky za pozvání, a měj se," zmohla se na pozdrav a zamířila ke dveřím. Rafinovaně kroutila boky, viděla, že se na ni dívá.
Vrátila se do redakce, vyřídila dva telefonáty, snědla jogurt a vypadla. Cestou se stavila na hospodářské správě, aby objednala na čtvrtek a pátek auto a z mobilu zavolala fotoreportéra Martina Rykla, že pojedou na velikánskej mejdan do Spáleného mlýna a ať o tom nikde zbytečně nevykládá.
"Bezva, jsme domluveni," vzal profesionál její příkaz na vědomí.
Vyšla na ulici odhodlána nakupovat až do úplného vyčerpání. Nebo aspoň do půl druhé, než bude muset jít na křest do Solidní nejistoty.
Minuli ji dva černoši s pletenými vlněnými čepicemi staženými přes uši. Pohrála si s představou, že by se s nimi vyspala. Jaké by to bylo? Zatím takovou zkušenost neudělala, zatím. Vztek a ponížení ji pomalu přecházely, i když se blížila k náměstí I.P.Pavlova, pořád měla před očima vysoké šedé skály, vodopády a kroužící orly. Asi mi už z toho hrabe, pomyslela si.
Ale vzápětí do ní začala proudit nová energie tak obrovskou silou, až se sama zalekla. Řekla si, ty jsi ta, od které se očekává, že udělá špinavou práci. Ty ztělesňuješ moderní ženu a všichni ti záviděj. Jsou to nuly! Stala ses součástí velké hry o moderní svět. Jsi ženou nové Evropy, Evropy 21. století. A štěstí mohou vybojovat jen silní stoprocentní lidé. Odvahu, ještě jednou odvahu, pořád odvahu!, říkala si pro sebe, máš německou krev, kterou nezapřeš. A taky trochu ruskou, ze Zakarpatské Ukrajiny. Kdyby tak stěny v naší redakci byly tenčí, kdyby byly tenčí…
Z hotelu Diplomat se dostala domů až pozdě v noci, otevřela si ještě láhev červeného vína a ubalila si jointa. Zdálo se, že se o ni pokouší lehká deprese. Z televizní obrazovky se na ni střemhlav řítily desítky bezduchých reklam a splývaly jí v jeden proud opakujících se slov skvělý, úžasný, zdravější, bělejší, čistější, hustější, mnohem silnější vlasy. Až ke konečkům. Hledáš neobyčejný zážitek? Vyzkoušej divokou svěžest, otevři víčko a vyber si jeden z tisíce filmů na DVD! Dala si jointa a čekala, že se otevře nebe.
Když usnula, zdál se jí sen, že ji pozval na oběd ministerský předseda a U Kolowrata se cpali mořskými plody a vínem z habánských sklepů jako králové nebo Jacqueline a JFK a pak se proletěli nad Prahou helikoptérou ministerstva vnitra a jí se zvedl žaludek a blila z té výšky na chrám svatého Víta, do Vltavy, na Karlovu univerzitu a na skleněnou budovu vydavatelství Domina a na historickou mapu království českého.
Ve středu nadrásala pár popisků pod fotky, odevzdala reportáž z nedělního golfového turnaje osobností v Mariánských Lázních a navečer si zašla ke kadeřnici. Co čert nechtěl, na dvoře Dominy potkala šéfredaktorku. Úsečným a jízlivým hlasem jí vytkla, aby po sobě pečlivěji četla odevzdávané rukopisy. V materiálu Je nevěra vůbec hřích? by to chtělo zprůhlednit logickou stavbu vět, protože text místy působí nesrozumitelně. Nebo se tím pokusila o nový virtuální lingvistický styl třetího tisíciletí?
Veronika jí věnovala povýšený úsměv a přislíbila, že se na to podívá ještě v korekturách. Šéfredaktorčinu ironii považovala za zbraň bezmocných, rozčiloval ji její pragmatismus, účelovost a střízlivost. Jak dlouho to ještě potrvá? Týden, dva a šéfredaktorka dostane padáka. A Veronika? No přece… K čemu by jinak byly všechny ty úskoky, pikle, mlžení, lži a intriky?
Neponechávala nic náhodě, dokonce si už vštípila určité šéfovské zásady. Nejlíp se píše, když mám nad sebou bič. Nejlepší olej vydávají olivy, když se lisují pod největším tlakem. Je dobré rozeštvávat lidi z redakce mezi sebou, nebudou mít čas intrikovat proti šéfredaktorce. Nejlepší tvůrčí klima v redakci je nálada pod psa.
Jednou se jí Petr zeptal, co bude dělat, až ji novinařina přestane bavit, půjde pracovat do Komerční banky? I tenkrát se jí před očima vztyčily ty šedé vysoké skály, s vodopády a kroužícími orly. Ne, nedokázala si představit, co by dělala, pokud si v té chvíli byla schopná vůbec něco představit.
A najednou tu byl čtvrtek a cesta s Martinem Ryklem na Spálený mlýn. Večírek už byl v plném proudu a sotva ji Pavel Bárta spatřil, zatvářil se zděšeně. Nedovedla si to vysvětlit. Dala si tequilu a pozorovala cvrkot z barové židličky.
Reportérky ze Story a z Blesku seděly na kraji pódia, klátily nohama a mohly na Pájovi nechat oči. Ivana měla na sobě přiléhavý svetřík a prsa jí z něj vykukovala jako velbloudí hlavy.
Když dohráli, přišel si Pavel sednout k Veronice a dělal jako by nic, jako že ji rád vidí a že to dneska spolu rozjedou. Nějak jí nedošlo, co tím myslel, ale ráda uvěřila tomu, že ten zděšený pohled zkraje večera nepatřil jí, ale někomu úplně jinému.
Vyprávěl jí o zájezdu na Mallorku, který pro pár kapel uspořádala cestovka Supernova, že to bylo boží a strašně neřestný. Každej s každým a ještě s jinejma.
Veronika zalovila v kabelce a vyndala si diktafon, ale Pavel ji zarazil, že tohle říká jenom jí a ne pro noviny. Čím jsem si zasloužila jeho bezmeznou důvěru, tázala se sama sebe a vzdychla jako milenka reagující na dotek ve správné erotické zóně.
Nafotili s Martinem pár exhibujících dvojic, stárnoucí zpěvačku, rosničku z Primy s impotentním bodyguardem, charismatického primátora a herečku z Národního divadla, která sem přijela inkognito se svým neznámým a o mnoho let mladším milencem.
Oslava končila krátce po půlnoci, většina hostů se vracela do Prahy, jiní se těšili na nastávající noc v malém hotýlku u Sázavy.
Ve velkém pokoji v prvním patře, který jen velmi vzdáleně připomínal hotelové apartmá, seděl v jednom rohu Petr Mareš s Vláďou Matějkou z Typografie a Honzou Kořínkem z Warner Bros., všichni v elegantních oblecích, pili argentinské víno a všichni kouřili viržinka. Z cédéčka vystupoval Louis Armstrong na Borůvkový kopec a prosvětloval pokoj odlesky své zlaté trumpety.
Na opačném konci místnosti souložil Pavlův bubeník s nejmladší moderátorkou televize Nova, a jak tvrdě přirážel, mlátil ji pěstmi do zad jako při slavnostním pochodu běloruské armádní hudby na počest příjezdu prvního elektrického vlaku do stanice Minsk.
Jenom Pavel Bárta se dlouho a dlouho připravoval na svůj rozhodující boj. Nejdříve s Veronikou Slezákovou tančil jako Travolta v Pretty Woman a do ucha jí šeptal, že je nejbáječnější ženská na světě. Pak ji líbal od ňader, přes boky až ke kolenům a zpátky nahoru do klína. Tam dlouho a dlouho sál jako prehistorický čmelák a když celou Amazonku vypil, předklonil se a svým pyjem sjížděl nezadržitelně zpátky k pramenům.
Sjel ji několikrát a Veronika křičela: "Ještě, ještě!" A pak ho vybídla: "Udělej mi to ještě jednou, zezadu vestoje." I stalo se. Ve snaze zpomalit jeho pohyb, chytila ho za zadek, ale Pavel to asi špatně pochopil a naopak zrychloval zběsilé tempo, dokud nevykřikl.
Triumfálně nad ní poklekl, otřel si sperma do Veroničiny blůzy, napil se vína a zapálil si cigaretu.
"Bylas dobrá, fakt moc dobrá. Mám pro tebe překvapení. Víš co, zavážeme si oči a možná přijde kouzelník. Má to jedinou podmínku, abychom během hry na sebe nemluvili. Jinak to ztrácí půvab," oznámil Pavel hlasem připomínajícím odhodlaného skauta, který se těší na táborový pochoďák.
Veronika byla po třech orgasmech zcela mimo a spíš by se šla osprchovat a spát. Ale nešlo to. Navíc si všimla, že se na ni obdivně dívají Petr, Vláďa a Honza a taky ta dvojice, která dosouložila dávno před nimi.
Nechala si zavázat šátkem oči a zůstala sedět v poloze lotosu. Vzápětí na svých prsech ucítila znovu Pavlovy rty, ale ruce, které ji hladily v podbřišku, nebyly jeho. Nebyly ani mužské. Byla to ženská ruka a snažila se proplést její prsty se svými. Veronika se odvalila stranou a chtěla si sundat šátek z očí.
"To snad ne, tohle jsme si přece nedomluvili, copak jsem nějaká lesba?!" zvolala.
"Ne, nedělej to, všechno bys zkazila. Počkej, určitě se ti to bude líbit," konejšil ji Pavel a dotáhl jí šátek na hlavě.
Mužské ruce jí hnětly prsa, ale mezi stydké pysky se dobývala zase ta ženská pravá ruka s prstýnkem. Kdyby tak věděla, komu patří, možná by se víc uvolnila. Ženská ústa se jí přisála ke klínu a rozeklaný jazyk té druhé, té cizí ji přiváděl k transu. Poprvé v životě se miluje s ženou. Dosáhla vyvrcholení a chtěla se něčeho napít.
Ale v té chvíli už cítila, jak do ní dole proniká mohutný mužský úd a druhý ještě mohutnější se snaží jeho vlastník narvat do Veroničiných úst. Při této roztomilé hře na slepou bábu nahmatala kolem sebe ještě několik pánských přirození, která se nikam nezasunula, protože nebylo kam nebo to doposud technicky nešlo.
Zažila grupáč jednou v životě na Kanárech, ve třech. Kdežto tady se jí zdálo, že souloží deset lidí najednou. Nebyla daleko od pravdy.
Pavel se rozhodl hru ukončit a přikázal, aby si všichni sundali šátky.
Veronika byla v tu ránu na mrtvici, nechtěla věřit svým očím. Ta druhá, ta cizí, co ji sjížděla, byla Mirka Jindrová, podprůměrná redaktorka konkurenčního plátku pro ženy Krásný svět z levého břehu Vltavy, ze Strahova. Jak k tomu mohlo dojít, taková potupa, ponížení, jak to mohl Petr Mareš dopustit?!
Petr seděl nahý a zpocený jako všichni ostatní na koberci o kus dál a příjemně se bavil. Veronika se na Mirku vrhla a začala do ní bušit, škrábat v obličeji a trhat jí vlasy. Petr s Pavlem ji strhli zpátky a Veronika se dala do pláče.
"Pojď, napij se, já ti všechno vysvětlím," nabídl se Petr Mareš.
"Nic mně nevysvětluj, zabiju tě!" Veronika mu vytrhla láhev z ruky a praštila ho s ní dvakrát do hlavy. Pak se zaklonila a z výšky si lila její obsah do hrdla.
"Můžete mi někdo ubalit jointa?" zeptala se pak přítomných a schoulila se u pohovky.
Bubeník se ujal práce.
Veronika si dvakrát potáhla, dopotácela se do sprch a usnula tam. Na pokoj ji dovedla uklizečka.
Když se v poledne probudila, Martin ji odvezl domů. Byl pátek a odpoledne už neměla žádnou akci.
V pondělí ráno na poradě oznámil generální ředitel Staněk, že Dominu kupují Němci a vydavatelství se bude jmenovat Eurocommunications a odvolal z funkce šéfredaktorku Šťastného života Ilonu Palečkovou. Na její místo jmenoval Mirku Jindrovou z konkurenčního strahovského vydavatelství Maxwellpress.
Nikdo tomu v první chvíli nevěřil, snad ani ředitel Staněk, snad ani Mareš si nebyli jisti správností sdělení. Staněk jako právník dobře věděl, že proces nepomáhá vyhrát pravda. Znělo to jako když vám někdo něco vykládá z horečnatého snu, nebo naopak melancholicky a řekne vám všechno naráz.
Veronice bylo jako by ji zavalila lavina lepkavých novinových titulků, nemohla popadnout dech a ze všeho nejvíc toužila jen a jen po pomstě.
Vysoká hra skončila a Veronika prohrála. Prohrála.
Sevřela rty a vztek jí zastavil slzy v očích. Najednou viděla před sebou sebe samu, všechny ty roky výher a ponížení. Už nejsi ta, od které se očekává, že udělá špinavou práci. Ztělesňuješ moderní ženu, všichni ti záviděj, protože jsou to nuly. Stala ses součástí velké hry o moderní svět. Máš německou krev, kterou nezapřeš. A taky trochu ruskou, ze Zakarpatské Ukrajiny. Musíš to dokázat.
"Udělám to," rozhodla se. "Udělám cokoliv."