literární časopis založený v roce 1964

Lumír Slabý

SRÍ LANKA, ŘÍJEN - LISTOPAD 2012

BORIS

Je to asi trochu úlet, nazvat takhle začátek svého letošního cejlonského toulání, ale zkusme to. Od té doby, kdy Tygři, neboli ta militantnější část národa Tamilů, přestali terorizovat, jezdí se na Srí Lanku jako za humna. A tak vynechám střípky z letecké přepravy. Mé první kroky po opuštění letadla vedly k autobusu, jenž podle Lonely Planet jezdí mezi letištěm a městečkem Negombo. Trochu jsem tam tápal, ale hodný policajt mi zapískal na už odjíždějící autobus, takovou buddhisticky vyzdobenou rozhrkanou lidovku (později jsem to identifikoval, jako na zdejší poměry dost luxusní elektrobus), kde se na mne všichni smáli, že - ano, jedou do Negomba, ale pak mne za třetím rohem přesadili na další bus. Tam mi sice kluk vybírající jízdné, jakoby zapomněl vrátit peníze, takže jsem se o to musel trochu "starat", ale jinak dobrý. Svůj hotel na pláži z doby své první návštěvy Cejlonu jsem sice nenašel, ale v jiném mi dali laciný pokoj za 14 dolarů /tedy bez klimatizace/. V tom lepkavém odpoledním vedru se toho moc dělat nedalo, tedy jsem vlezl do moře a nechal do sebe bušit ten nemožně teplý příboj. Pak se na břehu objevil postarší (asi jako já) chlapík s bradkou, šaty si dal na hromádku a šel taky do vln. Co se na Srí Lance za těch patnáct let nezměnilo, je invaze vran na pobřeží. Tihle asertivní ptáci zcela vytlačili původní tropické zpěváky, a tak jsem neustále kontroloval, jestli mi nějaký černý zobák nekrade hodinky nebo brýle. Ale ne, jim se zalíbily svršky toho pána, a jeden si na ně dokonce sedl. Zavolal jsem to na něj, ale on povídá bezradně, jestli "něgavarim parusky". Já na to – „němnoško“ - a on se úplně rozsvítil štěstím. Ukázalo se, že je to Boris z Petrohradu, který sem měl jet s kamarádem, a nakonec přijel bez něj, a už pět dní se tu marně pokouší domluvit rusky, V tomhle jazyce mu tady nikdo ani neřekne, co by mohl vidět, a tak jen bloumá po pláži. Já jsem ty ruské věty dával taky dost těžko dohromady, protože po okupaci v osmašedesátém jsem na tu řeč tak zanevřel, že jsem tenkrát využil jediného roku, kdy se za to nevyhazovalo (69), a odmítl z ruštiny maturovat. Tohle konverzování mě postupně přestávalo bavit, a z něj najednou vylezlo, jestli by mi nevadilo, kdyby se přestěhoval do hotelu, kde bydlím. Tedy, bylo mi ho líto, ale kroutil jsem se tak, že to asi pochopil. To ale poznám až zítra. Teď si jdu sníst ta měkoučká manga z trhu, samozřejmě v plavkách a ve sprše. Jinak se to kvůli té agresivní šťávě nedá.

Negombo, Srí Lanka, 10. 10. 2012

SVATOSTI

Já vím, že je nesmysl šetřit koruny upřednostňováním přeplněné hromadné dopravy před zdejšími lacinými mototříkolkami, a pak vysolit třeba 800 dolarů za nájem jachty i s námořníky, ale já prostě rád jezdím veřejnou dopravou. Cestou z letiště jsem tak měl první kontakt s náboženstvím. Do přeplněného autobusu vešel mladý buddhistický mnich. Jeden sedící mladík ho okamžitě pustil sednout, a vedle sedící těhotná žena vstala taky, takže tam seděl sám uprostřed stojících starších lidí. Zvláštní...
A dneska jsem jel v noci kolem křesťanského kostela, před nímž byla mše, a všichni věřící klečeli na zemí. To jsem nečekal. Ale Negombu se prý říká „malý Řím“...
Ale dost náboženské chvilky. Včerejší nešťastník Boris /z Petrohradu/ se fakt přestěhoval do mého hotelu, ale prý si tu našel nějaký ruský pár, tak se mému svědomí ulevilo.
Teď večer jsem si uvědomil, že je tu nějaký klid. Aha, vrány ve tmě nekrákají. Už mám toho zvuku plně zuby, chtěl bych, aby mě budili nějací zpěváčci. Jenže ti už dávno vyklidili pole černé agresi.

Negombo, Srí Lanka, 11. 10. 2012

MONSUNY, NEHODY A JINÉ RADOSTI

Úvodní dva dny u moře v Negombu byly dobré na aklimatizaci, ale když jsem v mailu ani třetí den ráno nenašel žádnou zprávu od svého známého ekoprůvodce, sbalil jsem se a odjel za ním do Kandy. Myslím, že právě tohle město je takovým srdcem Cejlonu. 500 m nad mořem je tak akorát, aby tam nebylo stále horké dusno, a kromě toho je to taky buddhistické centrum /se slavným zubem v hlavním chrámu/. Celou cestu bylo krásně, ale před Kandy se zatáhlo, a vyvrcholení bouřky přišlo právě, když jsem měl vystupovat z autobusu. Čapl jsem bágl a zajel pod nějakou trochu děravou stříšku, kde už se krčili další nešťastníci. Znalci tropů vědí, padá to teplé, ale jako by tou vodou někdo třískal o zem. Tak jsem čekal půl hodiny, až se tropy vyřádí, a pak jsem odjel motorikšou do hotelu Expeditor. Šéfuje mu Bandara Šumane, s nímž jsem před patnácti lety byl u původních obyvatel Cejlonu - Védů. Žijí v jedné lokalitě v dosahu Kandy, a Bandara se s některými rodinami zná. Šéf nebyl doma, ale přivítala mě jeho manželka Kanti, a bylo to velmi vřelé. Dal jsem jí své obligátní broušené sklo, a ubytoval se tam. Když přijel Bandara, bylo další bouřlivé objetí, a pochopil jsem, že mail by tohle nevyřešil. Zaplatil jsem mu dopředu za dvoudenní výlet k "bušmenům", jak jim říká, a než to bude, vymyslel jsem si výlet k jedné z mnoha cejlonských krás. Právě jsem tam dojel a po horkém dni je zase podvečerní vodní spoušť. Prostě začíná období monsunových dešťů.
Taky jsem dnes v autobusu seděl vedle mladičkého buddhistického mnicha. Pán vedle mne mu okamžitě uvolnil místo. Trochu jsme konverzovali a dal mi svou mailovou adresu. Vzápětí po jeho odchodu se mi stalo, že jsem ve zmatku při přestupování přišel o peněženku se všemi zdejšími rupiemi, a musel jsem hledat banku, abych mohl dojet sem. Ale to je jen takový nezajímavý detail a normální cestovatelská chyba. Akorát mě napadlo, že mniši asi na potkání štěstí nerozdávají. Snad aspoň ráno nebude pršet.

Sigiria, Srí Lanka, 13. 10. 2012

SIGIRIA

Lepší titulek bych nevymyslel. Protože na cesty, jak se o mně ví, jezdím, abych si vyrobil novoročenku :D, nemusel jsem ani přemýšlet, před co se tentokrát postavím na ruce. Bylo to jednoznačné. Ten obrovský balvan pohozený do krajiny, a už v pátém století opracovaný králem Kassapou na skalní město, byl pro mne při někdejší návštěvě jasnou jedničkou. Sice nevím, co mě ještě čeká, ale pro jistotu jsem si nafotil různé varianty, za stálého zájmu domorodců i turistů. Takže mám klid, PF 2013 bude v obvyklém stylu. Než jsem se vydal vzhůru, objel jsem na zapůjčeném kole včera objevené výhledy na skálu, a některé využil. Na samotném objektu mezitím začal nedělní nátřesk turistů. Vstupenka za 30 dolarů odpovídá věhlasu památky. Schodů nahoru jsou možná tisíce, ale hlavně jsou kolem ty tropické podmínky, dá to docela zabrat. K "hajlajtům" patří slavné fresky v ochozech na úbočí údajně znázorňující konkubíny krále, a pak takzvaný "Summit", což je 1.6 hektarů horní plochy skaliska pokrytých dnes už jen restaurovanými základy bývalého královského města. Vylezl jsem tam v poledne a obsadil jediný velký strom se stínem, abych tohle napsal. Neděle je den, kdy sem jezdí hodně místních, tak si občas ke mně přišla nějaká skupinka zaštěbetat v sinhálštině nebo tamilštině, byli jak cikády. Většina zahraničních turistů šetří čas, a stihne vedle Sigirie za jeden den i buddhistickou perlu Dambula. To už mám za sebou z minula, dnes nasávám fluidum místa. Ale spřátelená veverka právě dokonale vylízala obal od rozteklé čokoládové tyčinky. Snad z toho nebude mít bolení. Beru to jako povel k dokončení obchůzky toho superbalvanu.

Sigiria, Srí Lanka, 14. 10. 2012

VÉDOVÉ (BUSHMEN)

Když jsem se vrátil potřetí do Kandy, bylo to autem, což u mého cestování rozhodně není standard. Ty dva dny jsem totiž strávil v buši mezi Védy. Tihle původní obyvatelé Cejlonu, se tam živili už v šestém století před Kristem lovem a zemědělstvím, a zdá se, že se toho od té doby moc nezměnilo. Před patnácti lety jsem mezi nimi den pobyl, letos jsem si u přítele a ekoprůvodce Bandary zaplatil dva dny. Nic laciného to nebylo, ale vyzkoušet si život bez elektřiny, v hliněné chýši bez podlahy, a v tropech k tomu, to holt něco stojí. Hned, když jsem tam se svým průvodcem Amalem dorazil, setkal jsem se s jedním z lovců, s nimiž jsem tenkrát v noci tančil za zvuku Bandarova džbánu. Setkání bylo trochu smutné, protože tomu člověku chyběla po nějaké nemoci spodní čelist. Mého pobytu se ujal Gunabunda, otec pěti děti, s nimiž se ženou žili v chatrči z bláta a klacků. Pochopitelně to on i ostatní z kmene pojali jako výdělečnou možnost, takže jsem si všechny ukázky jejich života musel hodně dobře zaplatit. Na střílení z luku a tanec přišli i mladí kluci, kteří nepracují, ale fakt se živí lovem. Turistické zájezdy tam nejezdí, spíš místní sem zajedou do takového etnografického muzea, taky hliněného, ale s centrálou, kterou vám zapnou pro tu chvíli na osvětlení starých fotek.
Védové mají jakéhosi prezidenta, s nímž jsem se taky musel vyfotit (poté, co si nechal přinést sekyrku, bez níž tu žádný muž z domu nevychází). Naštěstí večer pršelo, takže jsme stan pro mne a Amála postavili v "domě" Gunabundy. Ale nejdřív jsme tam měli jídlo, které Gunabundova rodina připravila z našich potravin, takže se sedmičlenná rodina konečně jednou pořádně najedla. Příprava probíhala rukama, na zemi, při svíčkách a na otevřeném ohni, a to všechno s hygienou, kterou jsem si nebyl jist ani trochu :). Ale výsledek byl chutný, rýže, kari, placky z kokosu, kuřecí maso, ananas... Vodu jsem měl naštěstí svou, jinak bych se dneska hodně pozoroval. Pak mi Gunabunda předvedl rozdělávání ohně křesáním (velmi efektní), a se svým otcem mi zazpívali. Při ukolébavce nahradila dítě nezbytná sekyrka.
Děti Gunabandy mi moc radosti neudělaly. Tři z pěti nesou stopy mnoha generačniho uzavírání svazků mezi příbuznými, respektive jaksi to ovlivnilo jejich vzhled i intelekt. Když připočtu hodně špatně zuby (po žvýkání betelu), moc krásy tam nenajdete. No, snad jsou aspoň šťastní. Bez rádia, televize, mobilů a aut si to nikdo z nás už představit neumí.

Kandy, Srí Lanka, 18. 10. 2012

MOKRO V BOTÁCH

Jestli má Kandy nějakého boha dešťů, tak to u něj mám blbý. Dvakrát se opakoval stejný scénář příjezdu. Řidič autobusu tak dlouho kličkoval ulicemi, až jsem vylézal přesně do vrcholu vodního běsnění. I podruhé jsem stál pod takovou stříškou, ale stejně na mě stříkala voda odražená od země. Domácí lidé, děti, mniši, všichni se pokojně brouzdali ve vodě, jako by ani nebyla mokrá. Ani si nevysoukali kalhoty, sárí nebo kutny, a k mému překvapení vypadali pořád nějak nedotčeně. To já jsem po několika krocích byl zmoklé štěně. Školní děti měly bílé sportovní boty a v nich určitě mokro, dospělí většinou nějaké sandály. Nejlepší varianta, přiteče - odteče, a taky z nenasákavého materiálu. Ještě, že je teplo.
Teď jsem se vrátil do Kandy potřetí, a co byste řekli? Slejvák. Naštěstí jsem přijel autem až k hotýlku Expeditor, takže aspoň tentokrát prohrál bůh dešťů. Ale stejně, mokro v botách, jako motto letošního toulání, nezní nic moc. Tak to tu zítra zabalím a zkusím sever.

Kandy, Srí Lanka, 18. 10. 2012

LÁBUS NA LOVU

Poté, co mi jeden kamarád na facebooku připsal tuhle vtipnou hlášku k fotce vrány klovající rybu, vidím toho Rumburaka začarovaného v každém z těch tisíců zdejších černokřídlých lupičů. Jsou všude a číhají, takže máte nutkání být stále ve střehu. Místním, zdá se, nevadí, koneckonců živí se tu odpadky, možná se svou vlezlostí dokonce podobají mnoha zdejším lidem.
Už v Negombu jsem zaregistroval novou fintu. "Já si vás pamatuju..." a pak ten člověk něco mele. Vy nechápete, ale on už má oslí můstek pro obchod. Poprvé jsem to skoro sežral, ale teď už mám jasno. V Trincomalee jsem přišel s báglem od autobusu do hotelu. Před vchodem se na mě nalepil mužík, tvářil se, jako by mě tam přivedl, a pořád žvanil: "Odkud, z Evropy? Já mám spoustu přátel z Belgie, Ruska, Rakouska...., protože jsem křesťan, víte? Nepotřebujete laciný taxík, holku, všechno seženu." Samozřejmě se pletl do všeho, co jsem vyřizoval na recepci, a vnutil mi číslo a jméno Guru :)
V sobotu jsem si udělal "potápěcí" den. Odjel jsem kousek na sever od Trincomalee a loďkou se dál přepravit do národního parku Pigeon Island. Majitel lodi mi byl dost nesympatický, a tak jsem si cenu za přepravu dohodl radši před úředníky hlídajícími na pláži vstup do parku, včetně ujištění, že je to není "one way ticket". Samozřejmě, že to ten podvodník na mě po návratu zkoušel. Prý jsou to dvě cesty a musím platit víc. To je ten rozdíl proti Indii, tam se snaží usmlouvat pro ně to nejlepší, ale jak si plácnete, už vás nešidí. Trinco, jak se tu říká, je letos můj první dotyk světa před patnácti lety nedostupného. Leželo na válečné hraně a vojsko to tu stále hlídá na každém kroku. Jsou tu pěkné hinduistické chrámy v drávidském stylu. Nejhezčí "gópuram" [vstupní věž] má Kali Kovil, zrovna vedle mého hotelu, a tak jsem tam večer mohl sledovat ceremonie. Ne, že bych je chápal, ale zajímavý byl způsob jak ta scenérie a hudba přivádí lidi do vytržení. Navštívil jsem i významný chrám Koneswaram Kovil, skrývající posvátný lingam [hinduistický falický symbol]. Chrám je téměř překryt nově vztyčenou obrovskou pozlacenou sochou Šivy v lotosové pozici, v níž, jak známo, dokáže po tisíce let sedět bez hnutí. Ostatně lingam je jedním z jeho dalších nejznámějších atributů.
Tři hodiny šnorchlování na ostrově byly hezké. Korály, ryby, i jednoho žraloka jsem potkal, trochu víc mě vyděsil mrak medúzek, do něhož jsem vplaval. Ale nespálily mě, jak vidíte. Tsunami se tu taky podepsala, na plážích jsou takové valy od vlnou zničených a sluncem preparovaných korálů, většinou větevníků.
Pro pobyt na liduprázdných, ale nádherných plážích, jsem si tu dal tři dny, a zítra zase odjedu na sever. To už bude na dostřel od Indie a úplně tamilská zóna.

Trincomalee, Srí Lanka, 22. 10. 2012

RESERVED FOR CLERGY

Dopravu na Srí Lance obstarávají téměř výhradně autobusy s designem 60. let u nás, včetně toho krytu na motor vedle řidiče. Dost to řve, a protože v ulicích je vždycky tlačenice a zmatek, je to neutuchající série startů a brzdění. Navíc řidiči čehokoliv troubí, když zatáčí, troubí, když předjíždějí, troubí, když potkávají chodce, prostě pořád troubí. Ale není to nervozita, všichni v klidu objíždějí psy spící uprostřed ulice, vyhýbají se toulavým krávám [posvátným] nebo i jelenům, jako v Trincomalee. Když jsem jel z Kandy, chytl jsem autobus, který v tu dobu vůbec neměl odjíždět, je v tom tady trošku hokej. Ale laciný, dneska jsem jel sedm hodin za osmdesát korun. Silnice jsou často úzké perforované pruhy děravého asfaltu, zbytek vozovky jsou hlinité okraje s loužemi. Na téhle roletě se vždycky rozřinčí šoupací okénka, a do toho rachotu vám pustí místní hudbu, a hodně nahlas. Taková "Final Countdown" v cejlonském provedení je, s výjimkou toho instrumentálního základu (zřejmě staženého z internetu), v sinhálštině zcela k nepoznání.
Jo, a jezdí se vlevo, takže dveře jsou taky vlevo a úplně vpředu. První sedadlo ode dveří je rezervováno pro nemocné, druhé pro těhotné ženy. Že by se to využívalo, toho jsem si nevšiml. Zato sedadlo za řidičem je vyhrazeno pro kněze a mnichy, a to vidím stále. Pořád mi nějak nejde na rozum, že nastoupí osmnáctiletý buddhistický mnich, a starý člověk vstane a pustí ho. Holt mě naši vychovali jinak.
Tak, a už jsem na úplném severu v Jaffně. Je to tady jiný svět, ale před deštěm jsem asi neutek.

Jaffna, Srí Lanka, 23. 10. 2012

JAFFNA, SVĚT TAMILŮ

Nejdřív jsem se dozvěděl, že tady na severním cípu té ostrovní kapky budu mít maximálně tak dva dny, protože pak nastává čtyřdenní volno a hinduistický svátek, a všechno ubytování je plné. S tím jsem šel spát, a celou noc mi vyhrávala voda padající ze střech. A ráno šedé a mokré. Tak jsem si říkal, že to budou zbytečné dny. Jenže v poledne se vyčasilo a najednou bylo všechno jinak. Odjel jsem mototříkolkou ke zdejšímu největšímu hajlajtu, chrámu Nallur Kandaswami. A byla to nádhera, vůbec jsem to nečekal. Naprosto zvláštní architektura, gópuramy [to jsou ty vstupní věže] docela bez glazury. Pravda, v 18. století to tu, po bouracích aktivitách Holanďanů, museli postavit znovu, ale i tak je to skvostné. Jako ve všech chrámech, i tady se zujete a svléknete tričko [to tričko jen muži - zase diskriminace :] a pak už můžete chodit a žasnout.
Když jsem si to užil, udělal jsem si pěší túru po dalších chrámech, rozesetých po Jaffne, a každý byl nějak zvláštní. Jaffna byla celé ty válečné roky s Tamily bez turistů. Tu dobu připomínají mnohé rozvaliny. Mohlo se sem jen na zvláštní povolení a s velkým rizikem. Tamilové, jak jsem je tu viděl, jsou krásný národ. Drobní, štíhlí, snědí, černovlasí. Ty hrdé tváře se tolik nesmějí, ale když se to stane, vypadá to opravdově. Tedy kromě trhovců a tříkolkářů. To jejich "co chcete?" a "kam jdete?" je stejně vlezlé jako na zbytku ostrova. Jo, a ženy tu vypadají moc krásně. Nevím sice, kolik toho udělá sárí, ale moc se mi líbily.
Další ráno bylo azurové, a jeden šikovný a ochotný pán ve fotoateliéru mi pomohl s jistým problémem mého foťáku, tak jsem si s dobrou náladou dal výlet na ostrov Karaitivu. Od autobusu, který tam jede po dlouhém molu, jsem to měl pěšky asi dva kilometry, ale už cestou jsem měl zážitek, když dva metry ode mne lovil had (Ptyas mucosis maximus) krysu a hned ji také polykal. Dost drsné. A na pláži nade mnou létali krásní mořští orli Brahmini Kite, tedy spíš luňáci [Haliastur Indus] s hnědočervenými křídly a bílou hlavou. Pláž byla s dlouhou mělčinou, takže se tam mohli koupat i domorodci, ženy pochopitelně v šatech [sárí].
Když jsem se vrátil, usoudil jsem, že to tu chce ještě jeden den a sehnal si nocleh v jedné restauraci. A dnes jsem to tedy mohl zakončit mořem na jiném ostrově [než odjedu do vnitrozemí]. Tentokrát bylo zcela bez vln, asi jako rybník. Dokonce se tu nechal plavat stylově kraul. Místní, kteří sem zajeli, se zase jen tak cachtali. Na pláži jsem objevil docela pěknou mušli, jenže byla "obydlená", tak jsem odolal sběratelské vášní, a po nafoceni ji vrátil moři. No, a pobyt v Jaffne jsem zakončil obvyklou večerní dávkou čtyř kusů manga. Už se tu tím láduju čtrnáct dní a pořád se na ně těším.

Jaffna, Srí Lanka, 27. 10. 2012

STÁTNÍ SVÁTEK

Ještě loni jsem mohl oslavit 28. říjen v cizině tradičním posláním pohlednice panu prezidentovi. Ted už není komu, tak jsem si udělal sváteční cyklovýlet po památkách Anuradhapury. Před 15 lety jsem to se svými tehdejšími spolupachateli sfoukl tak trochu tryskem. Letos jsem si tedy na tohle královské město, které bylo centrem cejlonského dění mezi 3. stoletím před Kristem a 5. stoletím našeho letopočtu, udělal čas. Už odpoledne po příjezdu z Jaffny jsem využil hezkého počasí a strávil hodinu ve Srí Madha Bodhi, což je poutní místo buddhistů. Nechodí se sem kvůli architektuře, ale kvůli stromu. Je posvátný, ale také nejstarší ověřený na světě. Dva tisíce let je piplán z oddenku přivezeného tenkrát z indického města Bodhgaya. V chrámu je těch posvátných stromů víc, asi je pro jistotu postupně množili. Když tam procházíte mezi sedícími, klečícími, klanějícími se poutníky, je to jak v úle. Sborové mumlání různých skupinek se překrývá, někdy je to skoro zpěv. Jako suvenýr jsem si sebral jeden lístek bodhi stromu.
Ráno jsem ve svém skvělém hotelu viděl dvě Němky, mluvil jsem s jedním Rakušanem a jedním Španělem, a bylo krásně. Půjčil jsem si na celý den kolo a odjel do památkové zóny. Z jízdy vlevo jsem měl při průjezdu centrem trochu obavy, ale zjistil jsem, že to jde i na kruhových objezdech. No, a po zakoupení vstupenky na všechny hlavní památky už jsem si jezdil jako král. Odstup chrámu je tak tři kilometry maximálně, a je to v rovině, pro kolo ideální. Začal jsem muzeem a pak hned přišla hlavní atrakce Jetavaranama dagoba. Dagoba se na Cejlonu říká typickým buddhistickým stupám. Tahle měla ve třetím století, kdy vznikla, výšku 100 metrů a po dvou pyramidách v Gize byla třetí nejvyšší stavbou světa. Cihly, z nichž je postavena, jsou načernalé, takže vždycky vypadá trochu ponuře, ale je to úctyhodná homole. Dnešní výška 70 metrů bude asi pravdivá, ale čím a kde ztratila ten zbytek, to trochu nechápu. Při odchodu jsem koupil od jednoho týpka takovou nádobku z buvolího rohu s tepaným kovovým víčkem, prostě dárek pro jednu dívku, a pak už jsem se proháněl kolem dalších dagob, chrámů a zbytku paláců. Počasí se mezitím kazilo, párkrát jsem zmokl a oschl, ale před třetí odpoledne už to bylo jen šedivé nebe a do hotelu jsem přijel vhodný ke ždímání. To jsem taky udělal, a protože byl ten státní svátek, nechal jsem si v hotelu přichystat večeři. Takový starý pán mi za naši stovku udělal tolik dobrého jídla, že by mi to normálně stačilo na několik dní.

Anuradhapura, Srí Lanka, 28. 10. 2012

VLNY, FRONTY, SAMÁ VODA

Z Anuradhapury jsem utekl před deštěm o den dříve, a v dešti jsem dojel do Negomba. Ve svém hotýlku na pláži jsem ze dveří pokoje tentokrát neviděl idylku s bárkami, ale zpěněné hřbety podrážděně hučících hnědých vln. Pro útěchu jsem si v hotelu dal garnáty na česneku, a šel spát za nerytmického mlaskání padající vody. Ráno jsem odjel do Colomba, s pomoci jednoho skvělého mladíka jsem našel nádraží pro cesty na jih, a vzápětí odfrčel směrem na Galle. Na Cejlonu se většinou všechno čte neanglicky, ale Galle je výjimkou a vyslovuje se "gól". Někde v okolí Hikkaduwy se západní pobřeží ohýbá na východ, a všude jsou stopy řádění tsunami. Torza domů, opuštěné objekty, dokonce myslím, že jsem projížděl kolem místa, kde tenkrát vlna smetla vlak z kolejí do lesa. Jižněji než Galle je už jen Matara, kde jsem před patnácti lety šnorchloval u majáku. Letos mám namířeno jinam. V Galle je bývalá holandská pevnost, a s její prohlídkou jsem byl hotov za těch pár odpoledních hodin. V hotelu Weltevreden mě uvítal starý pan šéf, a hned mě vedl ke knihovničce, kde měl také českou knížku. Ani jsem nevěděl, že Miroslav Zikmund vydal v roce 2002 něco takového se dvěma mladými cestovateli. Šéfovi ji nechal někdo od nás, protože se tam píše také o jeho hotelu. Starý pán na to je náležitě hrdý, příslušné stránky s textem i obrázky má založené, a dokonce ví, co znamená název knížky "Sloni žijí do sta let". Tenhle hotel byl nejlacinější ze všech, co jsem zatím na Cejlonu měl [pokud nepočítám nocování u bušmenů, a čtyři noci v Kandy, za něž si kamarádka Kanti nechtěla nic vzít], a byla tam i teplá voda...
A ještě malá čajová glosa. Můj kamarád sbírá ty papírové obaly s potiskem, do nichž se všude ve světě vkládají malé čajové sáčky. Prolézám tu od začátku obchody, supermarkety, dnes dokonce i jeden čajový speciál, a výsledek je stejný. Znají jen čaj sypaný nebo v sáčcích přímo vložených do krabice. Zkouším je tady v té čajové velmoci poučit, ale asi budu mít šanci až v Colombu.

Galle, Srí Lanka, 30. 10. 2012

LÍBÁNKY V DEŠTI

"A kde jsou ti sloni?" zeptala se moje nová španělská kamarádka Isa řidiče našeho džípu. "Maji líbánky," zachechtal se ten chlapík. Bylo to fakt divný. Už čtyři hodiny jsme se kodrcali křížem krážem přes kameny, výmoly a louže slavného národního parku Yala [na jihu Cejlonu], a viděli jsme všechno možné, jen sloni se někam vypařili. Park je vyhlášený i velkým množstvím snadno pozorovatelných levhartů, ale ti se v tomhle supermokrém období, jako všechny kočky, asi někam schovávají. Ale sloni? Na rozdíl od levhartů jsme nakonec dva přece jen pozorovali. Isa se těšila hlavně na levharta, takže to zklamání chvíli rozdýchávala, ale nakonec zjistila, že je to tam moc pěkné i bez něho.
Z ptáků tu nejhojnější zastoupení mají indičtí pávi, většinou sedící na větvích, pak vlhy (Bee Eater), ledňáčci, zoborožci, různí čápi, volavky, orli a taková zvláštní slípka [Gallus lafaetii], prý jejich národní pták, z ostatních zvířat jsme viděli krokodýly, varany, promyky mungo, jakési šakaly, vodní buvoly, divoká prasata a velká stáda jelenů. A je tam nádherný terén. V této době je všechno nadupané vodou, i cesty, takže ta jízda byla značně lunaparková. Hotely v Tissamaharame organizují svá safari v džípech pro šest lidí, a vždycky vám řeknou, že má právě dnes přijet spousta lidí. Pak najednou ráno člověk zjistí, že je sám, nebo dva, jako v případě mě a Isy, což pak vyjde podstatně dráž. Zvolili jsme sedmihodinový výlet, to je zlatá střední varianta. Samozřejmě nás asi hodinu trápil slejvák. Naštěstí nebyl s větrem. Včera, po příjezdu do Tissy, jak se tu říká, jsem šel k jedné staré dagobě, najednou se zatáhlo, a prudký větrný poryv zlomil na obrovském stromě, pod nějž jsem se právě chystal zalézt, dvě větve v tloušťce mého pasu. Ty při svém pádu srazily z kokosové palmy dva veliké ořechy. Stalo se to ve vteřině, být tam, určitě bych neutek. Stopy toho poryvu byly vidět v celém městě, ulice neprůjezdné kvůli spadaným větvím, nešla elektřina. Ale dnešek se mi líbil, ostatně má španělská kámoška taky :D

Tissamahama, Srí Lanka, 1. 11. 2012

HIKKADUWA

Když jsem před patnácti lety odjížděl z tohoto plážového místa na jihozápadě Cejlonu, měl jsem pod jménem Hikkaduwa v paměti korálový ráj metr pod hladinou. Ale to bylo před tsunami. Lonely Planet sice uvádí, že tam jsou i jiné příčiny úpadku, ale tenhle je jasně doložitelný. Faktem je, že z té barevné podmořské zahrady zůstaly snad jen ty ryby. Naštěstí jsem si o tom přečetl předem, a tak jsem neléčil zklamání, a užil si to, co zůstalo. Turistům se nabízejí čluny se skleněným dnem, které najíždějí nad útes, ale to nebyl ani tenkrát žádný velký zážitek, natož dnes, kdy mrtvý útes vypadá spíš jako z betonu. Ale při šnorchlování můžete mít zážitky docela hezké. Hejna barevných ryb, kterými projíždíte bez šance se jich dotknout, občas někde vysouvá zubatou tlamu muréna, pod převisy číhají kanicové a jiná nebezpečně vypadající monstra, maskovanými mušlemi posunují po dně velcí krabí poustevníci, zkrátka nechá se tam s přestávkami touto činností strávit pod hladinou valná část dne.
Docela by mě zajímalo jak to jméno čtou Rusové, když nemají H. Je jich tu spousta, většinou ve skupinách (jak jinak :D). Asi se s nimi už počítá, zrovna dnes jsem tu viděl upozornění, že je k dispozici internet s ruskou klávesnicí. Mimochodem víte, že zavináč se řekne rusky "sabačka", tedy psíček? To je roztomilé, ne?
Jižní polovina pobřeží Hikkaduwy je otevřené moře s velkolepými vlnami. Dneska jsem tam v pozdním odpoledni seděl a pozoroval surfaře, a zkoušel si představit tu hrůzu, když se blížila tsunami. Tady se nikam moc utíkat nedá. Takže, děkuji, nechci.

Hikkaduwa, Srí Lanka, 3. 11. 2012

MEETING DAY

O Hikkaduwě už bych nepsal, kdyby ovšem ta moje poslední neděle tady nebyla plná setkání.
Poprvé mě tu za ten už skoro měsíc potkalo celodenní jasno. Taky mě mezi šnorchlovánim tropické slunce pěkně obarvilo.
Na pláži jsem tu taky potkal poprvé Čechy. Dva pánové okouzleně zírali, jak jim hejno pruhovaných rybek přímo na čáře příboje doslova trhá kousky nějakého pečiva z ruky. Ale první česká stopa to nebyla. Při šnorchlování jsem v jednu chvíli zvedl hlavu nad hladinu a dva metry ode mne projížděl jeden ze člunů se skleněným dnem, a na boku se mu skvěl veliký nápis „Uherské Hradiště“. Nejsem si jist, ale myslím, že i s tou čárkou a háčky.
Další zvláštní setkání bylo pod hladinou. Když se za jedním odumřelým korálem proti mně vyvalilo něco obrovského, pěkně jsem se lek. Ta kareta (želva) asi ne, protože mě majestátně minula o metr s takovým opovržlivým pohledem. Nevím, jestli by mi tím zobanem mohla něco udělat, ale respekt tedy budí.
No, a večer, když jsem se u svého hotýlku s názvem "Why not?" loučil s těmi velikými vlnami, najednou si ke mně se surfařským prknem přikráčela moje španělská kamarádka Isa. Ale byla docela smutná, protože už zítra jede na letiště, aby odletěla stejnou trasou, jakou se budu ve čtvrtek vracet já, totiž s Emirates přes Dubai a Prahu. Prahu prý ode mne bude pozdravovat.

Hikkaduwa, Srí Lanka, 4. 11. 2012

COLOMBO, DROBKY A ŠMYTEC

Colombo je řvoucí metropole se 2,4 milióny obyvatel a s neustále asijsky ucpanými ulicemi. Tím asijsky chci říct, že prostory mezi kličkujícími čtyřkolovými vozidly utěsňují zdejší mototříkolky zvané tuk-tuk, a motorky. Několik předchozích průjezdů městem mi stačilo, abych věděl, že se mi tam moc nechce. Jen cestovatelské svědomí mě dohnalo aspoň k několikahodinovému dotyku.
Historii a obchodní význam města budovali postupně Portugalci, Arabové, Holanďani a Angličani, až bylo v roce 1815 oficiálně prohlášeno hlavním městem Cejlonu. Proto má Colombo možná mnoho tváří, ale žádnou, kterou byste si nějak výrazně pamatovali. Z návštěvy před patnácti lety jsem měl taky ten dojem. Pro tu svou letošní procházku jsem si vybral takovou malou část, kterou tvoří čtvrti Fort a Pettah. Vyfotil jsem tam pár dost zbědovaných koloniálních staveb, jednu mešitu, jeden hinduistický chrámek a dvě buddhistické dagoby, pelikány na kandelábrech, a jednoho ptáčka (vlhu) v akci. Taky jsem strávil 20 minut v bance při výměně 40 dolarů :D Fronta? Kdepak, hned jsem byl na řadě. Ten pán prohmatal a snad i očichal každou z mých osmi pětidolarovek. Pak si zapsal jejich čísla, pak tu transakcí zaznamenal do dvou tlustých knih a poslal mě s jiným úředníkem o patro níž, kde byla pokladna. Úžasný výkon.
Našel jsem supermarket, abych zkusil koupit kamarádovi čaj v sáčcích do sbírky těch vnitřních obalů. No nepovedlo se to ani tady. Tohle člověk nikdy neodhadne. Vláčím s sebou spoustu věcí, přičemž se zdá, že zbytečně, vždyť skoro všechno se s postupující globalizací nechá případně dokoupit. Letos jsem zapomněl na takový ten laciný foťáček pod hladinu (na jedno použití). U nás to má každá fotoprodejna. No nic, řekl jsem si, koupím to tady. V prodejnách dost velkých měst na pobřeží, kam jezdí turisté skoro výhradně za potápěním, o takové věci nikdy neslyšeli. Snad prý v Colombu. Takže si rybičky a želvu z Hikkaduwy vezu jen ve vzpomínkách :) A taky ten člun s názvem Uherské Hradiště.
Z Negomba do hlavního města je to 30 kilometrů, ale jedete je v průměru hodinu a půl. To dělá ten zmíněný blázinec na ulicích a silnicích. Proto všechny ty doby mých přesunů neodpovídají našim představám. Taky můžete zapomenout na slušné vychování. Autobusy jsou stále napěchované staršími lidmi i ženami, a mohli byste všechny ty pěti i vícehodinové cesty strávit kompletně ve stoje. Sednout se pouštějí matky s malými dětmi v náručí, a ovšem - ti mniši...
Teď jsem se vrátil jedním z těch řvoucích vehiklů do Negomba, a naposledy povečeřel tři skvělá manga. Zítra se naposled vykoupu v těch teploučkých vlnách, navečer odjedu na letiště a po měsíci navléknu ponožky. A to je pro letošek asi šmytec. Po pěti krásných dnech teď večer přišla bouřka, ale zítra se stejně do vln vydám, mám to jen třicet metrů :)

Negombo, Srí Lanka, 6. 11. 2012