Michal Dunda

Fotografie Ivana Lukavská

AFRODITA

Jsem rozpůlený princ, vzešlý z rozkrojené hvězdy,
každý podzim vyhlížím tvá ňadra.
I ta nejkrásnější jabloň připadá mi zvadlá,
ani nejnovější ajped nedosáhl tvé krásy.

Připadám si jako Newton za neúrody jablek,
každý večer přicházím k tobě po ostří nože,
jako Mohamed k Bílé hoře, a ty už sladce spíš.

ARIADNA

Jak dlouhá musí být nit,
aby navlékla všechna něžná slova?
Jak pevná musí být nit, aby korále slov:
soucit, soudržnost, sounáležitost, soužití a soulož,
nerozkutálely se po dlažbě předsudků?
Jak vstřícný musí být rozpuštěný vlas,
abych jej mohl, jako navigační nit,
k vyvěrající mléčné žláze slanit
a posílen mlékem a strdím
vstoupit v labyrint Mínotaura?

BÁTHORY

Je po desáté večer.
To není kečup – rajský protlak z nevinných jablíček,
je to jen čerstvá krevní plazma bez konzervantů,
opatřená klamavou etiketou pro dokonání aktu.
Je to jen krev neplatičů faktur,
krev služek vypočítavosti,
krev pro pečlivě vybrané hosty,
krev otřená před svítáním z brad mladých upírů,
krev překapaná pro víru,
krev natenko krájeného času,
krev z klopy čachtického odkazu,
krev stáčená z rudého praporu,
krev ženoucí se nahoru,
krev vykoupená v rámci odevzdaných slečen,
krev bez potřeby seniorské péče,
krev místo formaldehydových hraček,
krev vypocená z červených propisovaček,
krev z dotažené šroubovice dní,
krev těch, co chtěli být první a nejsou poslední.

A cos myslela slovy: „Miluj jako naposled?!”

CO CO

Stačí jedno mrknutí závěrky
a z módní ženy bez šatů
zbudou jen ramínka pastelových barev,
obraz zabalený do krabice noci
a na ramínku nahoty,
zavěšený úplet emocí.

EVA

Kam se ženeš člověče,
v ráji je sklizeno!
Nakousnuté hříchy
přesvědčivě vyrovnány
do polstrované lísky,
vybrané jméno,
popadaný popkorn
a v kině Poznání
vyprodané lístky.

HÉRA

Hlava v oblacích tělu se nevyplácí,
však máš-li po ramena nebesa zatažená,
jak roletu ze střídavých pruhů nálad,
není třeba hned nebe párat.
Nad střechy vyleze lakovaný kominíček,
mezi nebem a zemí,
bude tvůj prostředníček.

JOHANKA Z ARKU

Opravdová hitparáda je ostrá kanonáda,
jen nejvěrnější smějí vidět tvoje záda.
Dej znamení, až bude čistej vzduch,
povstane medvědí silou plyšovej eunuch.

LÉDA

Všechno své peří otrhal bych jen pro tvůj šat,
všechno své peří nechal bych si pro tebe drát,
pod prapory mými šla bys spát.

Všechno své peří, kterým se kdy chtěl vychloubat,
všechno své peří chtěl bych za přízeň tobě dát,
abys mohla vejce polstrovat.

LUKRÉCIE BORGIA

Ty dobře víš, kam přikloní se čas,
že láska nevyváží antikvariátní šrot,
cukrárna se neobejde bez dobrot
a mlsný jazýček vah poklekne do klína,
kde pružinu zhýralému budíku
klíčkem něhy napínáš.

Nestrachuj se, za určitých podmínek,
každý ciferník připomíná Toma Cruise.
Možná měl bych sáhnout do tmy
a nahmatat slepotisk tvého těla,
vyžranou misku uklidit do myčky,
jenomže jsem někde nechal zlatý ručičky.

MÁŘÍ MAGDALÉNA

Dík za MMS,
tak tomu říkám scenérie,
zkapalněný bůh si tě ovázal plynovodem.
Prý jsi mne sháněla,
neměl jsem u sebe telefon,
zasek jsem se v úžlabí mezi Velišem a Zebínem,
trčím kousek od ráje,
jsem tady jako přibitý,
nemohu se hnout.
Cítím seizmické truchlení tvého srdce,
každou slzu padlou před barokní kapli,
každý pohyb křídel něhy,
asi mě brzo vomejou.
Jsem posvátný maják lásky,
který má příliš rád tebe.

MESSALINA

Zatímco představám poskytuješ slast,
rampouchy tvých prstů olizují plast.
Naše životy směřují podle šipek,
jejichž hroty spěchají na koordinační schůzku.
Scházím tuhle báseň, drže se tvých stehen,
dokud nezmizím ve značně nepřehledné situaci.

PANDORA

Vytříbenou láskou doručovatelky,
rozhodilas měšťácké balíky.
Naději, raději přetaženou páskou,
prosím, včas doručit srdci. Díky.

PÝTHIA

Slíbilas mi hory doly,
přes bradavku Parnasu
přicházím za tebou.
Jen co jsem vrhnul kostky,
hned sis je omotala kolem prstu,
a mne nevšimla.
Jsem průhledný kus laskavého hadru,
paprsek hedvábného světla,
zlehka, zjemna, nenápadně, tiše,
plazím se přes vrcholek prsu,
níže.

SALOME

Tančíš a nevnímáš, prosím, ztlum cédéčko!
Salome, co s ním máš, chováš se jak děcko.

Salome, kdo to je, hosté už odešli,
tancem a bez boje lámeš lásky grešli.

Salome, řekni mi, kdo z přítomných hostů,
objednal mé splíny, mozek v permafrostu.

Miláčku, promiň, ztratil jsem hlavu,
poďvej se po ní, možná je v pejru,
možná je v hajzlu, možná je v právu.
Někde mi voníš. Zanes tam kávu...

SEMIRAMIS

Jako sen převrhlého rybáře,
vykukují zobáčky tvarohových holubic z rozpolcené sítě,
holubic doručujících tonoucí mezi lechtivá peříčka klovajícího chtíče,
do vysutých zahrad smyslnosti,
zotvíraných šuplíků marnivosti,
do nedopsané básně tichého blázna,
držícího se své loďky.

TROJSKÁ HELENA

Jsem poněkud dřevěný kůň,
nesoucí úsvit trojských lůn,
až z podvazku vytáhneš srdcovou sedmu,
za hradbou vynesu žaludové eso.

Ostatní tvorba Michala Dundy publikovaná v Divokém víně:
DV 94/2018: Posunuté ráno
DV 93/2018: Dobrá rada
DV 92/2017: Dvojčata
DV 89/2017: Umění držet dlouho
DV 84/2016: Pomalejší než kamión v Nice
DV 81/2016: Útok na civilistu a další
DV 77/2015: Sedmdesáté výročí osvobození
DV 73/2014: Monolog predátora
DV 72/2014: Stále aktuální a další
DV 66/2013:
DV 53/2011: Perfectly you, Naděje a další