|
na další stranu
Karel Daňhel
PŘÍBĚHY DVACÁTÉHO STOLETÍ
POMNÍK PRO NAŠI BABIČKU MARKÉTU
Nevím, proč je na světě tolik pomníků se sochami velkých vojevůdců a státníků. Dobývali území, osvobozovali, okupovali, roztřískali, vybudovali, ubránili, potlačili, vyhlásili a kdovíco ještě.
Nevím, proč už dávno všechny takové sochy nebyly odvezeny do hutí a přetaveny v jeden největší pomník na světě, pomník naší babičky, která všechny ty velké věci vojevůdců a státníků vydržela.
Znojmo 25. září 1938. Silnice na Brno byla ten den plná vojska. Vojáci šli beze zbraní s otrhanými výložkami, mnozí bez čepic. Československá armáda opouštěla kasárna i pohraniční pevnosti. Znojmo, stejně jako celé Sudety, bylo obsazeno německou armádou přesně jak bylo dohodnuto v Mnichově…
O švestku pod mírnou strání končící strništěm, byla opřena dvě dámská kola. Sestry - dívky, sotva osmnáctiletá Markéta a starší Štěpánka, seděly v trávě a zvědavě pozorovaly skoro nekonečný průvod vojáků, kteří byli ještě před několika dny odhodlanou armádou. O kus dál stáli dva mladíci. Jeden z nich upravoval křídlo velkého modelu letadla. Jmenoval se obyčejně česky Honza či Jan. Byl, stejně jako obě děvčata - sestry, ze smíšeného česko-německého manželství. Stejně zvědavě jako dívky pozorovali ruch na silnici. Když se k večeru vraceli do města nebylo v ulicích k hnutí. Náklaďáky plné po zuby ozbrojených mužů v šedých pláštích a v přilbách, obrněné transportéry s ocelovými pásy rachotily přes náměstí a kolem domků poblíž kasáren. Štěpánka s Markétou se k jednomu z domků jen těžko prodíraly. Honza jim razil cestu a éroplán v ruce mu překážel stejně jako dívkám bicykly. Všude bylo přecpáno vozidly s černými kříži a vojáky. V domku je čekal otec František Veselý, koželuh, čtyřicátník a jeho žena Marie Veselá. Před dvaceti lety za svobodna nosila jméno Zwettlerová. Smíšené česko-německé manželství nebylo v Sudetech žádnou výjimkou a nikomu nevadilo. Konečně ani čtyři děti v rodině nebyly výjimkou. Dvě sestry, Markéta a Štěpánka měly dva bratry Karla a Ottu. Nejstarší Otto byl vyučený stolař. Mladší Karel krejčí. Štěpánka švadlena a nejmladší Markéta rovněž švadlena. Původně chtěla jít na rodinnou školu, ale neuměla v té době dobře mluvit a psát německy a výuka v němčině byla podmínkou pro všechny žákyně, a tak se Markéta vyučila českou švadlenou.
O měsíc později přišel do malého domku u kasáren pošťák s obsílkou. Obě sestry i oba bratři se mají dostavit neprodleně na Oberlandrát. Otta pobýval v té době jako voják Československé armády na území okleštěné České republiky. Komunista Karel rychle zmizel neznámo kam, neboť mu hrozilo odvedení do wehrmachtu. Polovina dětí ze smíšených manželství byla zaregistrována jako občané Říše a ze dne na den se staly německými občany. Neplnoleté zůstaly Čechy na území Sudet. Plnoletá byla i Markéta. Úředník na Oberlandrátu jí podal novou legitimaci:
"Blahopřeji vám slečno. Ode dneška jste občankou Říše a příslušnicí velkého německého národa".
"Chci být Češka jako má sestra Štěpánka. Nevím, proč bych měla být Němka. Neumím německy ani slovo…". Nebyla to pravda. Odmalička mluvili na matku německy a na otce česky.
"Jen si moc nevyskakuj děvenko. Víš co je to Dachau?"
Věděla. A tak se babička ve svých osmnácti stala Němkou.
Karel ani Otta se na Oberlandrát nedostavili. Otta byl v nepřítomnosti uznán jako mladší za Čecha a Karel za Němce. Wehrmachtu hrozilo, že přijde o jednoho vojáka ze Sudet. Neboť o Karlovi nikdo nevěděl. Domeček u kasáren navštívilo gestapo. Muži v kožených kabátech přeházeli celý byt, ale kde by našli Karla se nedověděli. Slovo "koncentrák" a "Dachau" zaznělo při prohlídce několikrát a rodina se dostala do zorného pole gestapa na dlouhý čas, dokud se z Protektorátu nevrátil Otto, který byl za čtyři dny po návratu odveden do wehrmachtu místo Karla, když předtím byl prohlášen za Němce. Markétčin kamarád Honza byl odveden k luftwaffe a jmenoval se Hans. K letadlům měl blízko. Modely vyměnil nejprve za cvičný dvojplošník Bucher, pak za školní Arado a pak za stíhačku Messerschmidt 109.
15. března 1939 obsadil wehrmacht zbytek republiky a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Karel Veselý odešel tajně přes hranice do Polska už 11. června a hlásil se do Československé zahraniční armády. Po obsazení Polska utíkal dál na východ, až se dostal do Ruska, odkud jej anglický generál vzal letadlem do Anglie. A z Anglie se dostal do Palestiny ke Klapálkově armádě. Před odletem do Anglie ale poslal přes jakéhosi kurýra lístek do Znojma pod jménem svého vzdáleného strýce, který zůstal po I. světové válce někde v Rusku. Otec Veselý ale poznal písmo svého syna a pochlubil se v hospodě. Druhý den bylo v domečku opět gestapo a znovu obrátilo byt vzhůru nohama. Matka stačila lístek schovat do škvíry v kachlových kamnech. Rodiče byli na několik dnů odvedení do vězení gestapa ve Znojmě.
Otto 21. června 1941 vyrazil s wehrmachtem na Moskvu, jak mu kázala povinnost k Říši. Markéta a Štěpánka byly kvůli svému bratrovi, který sloužil v cizí armádě Říši nanejvýš nepřátelské, povolány na práci do Německa. Štěpánka byla zařazena jako švadlena do továrny na protiletecké balony. Markéta odjela do Badenu, kde byla vyškolena jako zdravotnice a hlásila se na práci do Prahy, což ji poradil jeden německý profesor. Žádost vyslyšena nebyla a Markéta se ve svých devatenácti letech dostala až do Düsseldorfu, který byl v té době již intenzivně bombardován spojeneckým letectvem. Byla zařazena jako asistentka zubního lékaře na letišti, kterému se bombardování kupodivu úspěšně vyhýbalo. Bombardovány byly hlavně průmyslové závody a z nich především muniční továrny. A tak započala rodinná anabáze, kterou by těžko kdo vymyslel, neboť tuto napsal sám život. A ten mnohdy předčí i tu nejbujnější fantazii romanopisců či filmových scenáristů.
V Düsseldorfu byly zdravotnice všech oborů nasazovány na ošetřování zraněných při bombardování a nezřídka i při odklízení a identifikaci zabitých. Při jednom náletu se skupina dělníků z Jugoslávie schovala do kanalizační šachty, která dostala přímý zásah. Zdravotnice pak dlouhé hodiny vybíraly zbytky těl z kanalizace i ty, které byly rozházeny po okolí. Při dalším náletu se uchýlily povinně do protileteckého krytu, ve kterém bylo několik stovek lidí včetně mnoha žen s dětmi. Dům, pod kterým byl kryt umístěn, dostal přímý zásah a vchod do krytu byl zasypán sutinami. Při náletech byl vypínán elektrický proud a v krytu bylo světlo jen od několika svíček. Muži, kteří nebyli odvedeni a byli v krytu, se pokoušeli prokopat východ zevnitř, ale neúspěšně. Lidé seděli potmě, neboť svíčky spotřebovávaly kyslík a hrozilo zadušení. Ve tmě se ozýval jen pláč dětí, které se potmě bály a protože lidé při náletech strávili v krytu většinou jen hodinu i méně, nikdo si nebral potraviny ani vodu. Po několika hodinách zasypání přišel hlad a žízeň, což zvláště těžce snášely právě děti. Zasypaní byli vyproštěni až po čtrnácti hodinách, kdy se k nim prokopaly záchranné čety. Všichni pak vylezli úzkým otvorem na ulici. Vyproštěných se ujal Červený kříž, otřesenou Markétu odvezlo auto na letiště. Od zasypání už pak vždy odmítala sestoupit při náletu do jakéhokoliv krytu a musela podepsat revers, že zůstává při náletech venku na vlastní nebezpečí. Stávala pak při bombardování venku mezi keři a sledovala, jak se z letadel sypou pumy na město. Několik náletů zažila i v Kolíně nad Rýnem, kam byla přeložena z Düsseldorfu rovněž ke zdravotní službě na letišti. Tam ale onemocněla spálou a záškrtem a hlavní lékař ji po pouhých třech měsících služby zařídil přeložení do Wienner Neustadtu .To proto, aby měla blíž domů a také proto, že město Wienner Neustat bylo zatím ušetřeno bombardování. Na letišti v novém působišti sloužil také kamarád Honza - teď už Hans ze Znojma, jako pilot ve výcviku. Sotva však vystoupila z vlaku, zažila první nálet, který byl ve Wienner Neustadt první za celou válku. Schutzpolitzei ji rychle zahnala do krytu, který byl hluboko pod zemí. Asi 50 - 60 metrů. Kryt byl vyhlouben pod kopcem a byl uzavřen těžkými ocelovými vraty. Nebyl však ještě dostavěn, vybetonovány byly jenom některé chodby a podzemní operační sály. Jinak byly stropy podepřeny dřevěnými kládami a všichni museli stát potmě na lavicích, neboť kryt byl plný vody, která pomalu stoupala. Opět pak odmítala při náletech odchod do protileteckého krytu a byla kvůli tomu předvolána i k veliteli letiště. Ten pochopil její hrůzu z podzemních úkrytů a poradil ji, aby během náletu stála v koutě místnosti, neboť tam byl dům nejpevnější a nejodolnější. Později pak schována v rohu viděla oknem, jak vedle domu kousek od ní dopadla bomba, která nevybuchla. Chvíle největší hrůzy očekávání výbuchu skončily až když pyrotechnici zjistili, že nejde o bombu, ale o odhozenou přídavnou palivovou nádrž z americké stíhačky. Na stejném letišti strávila noc v kráteru po bombě, neboť ji zachytil nálet právě když šla přes plochu letiště k městu. Sjela po stěně hlubokého kráteru a po náletu se nemohla dostat nahoru. Hlína byla od deště rozmočená a mazlavá a stěny kráteru hlubokého přes deset metrů byly na překonání příliš strmé. Markétu našli a vysvobodili až dělníci, kteří šli ráno přes plochu letiště do práce.
Na letišti ve Wienner Neustadtu pracovala až do roku 1945. Jednou za půl roku dostala dovolenku, aby mohla navštívit rodiče ve Znojmě. Měla štěstí, že vlaky, kterými jezdila do Znojma a zpět, nebyly nikdy bombardovány. Jednou však byla poslána do Würzburgu na školení, což se jí málem stalo osudným. Ve vlaku si otevřela knížku - vzpomíná, že to byla knížka z Červené knihovny - a pán, který seděl v kupé naproti jí řekl:"Slečinko, tu knížku dlouho číst nebudete…". A opravdu. Po chvilce vlak prudce zabrzdil a všichni se rychle dostávali ven. Jedné mamince se vzpříčil kočárek s dítětem v uličce, a tak vyběhla z vlaku sama. Pán z vlaku radil Markétě, aby se schovala za hranici dřeva, sledovala odkud nalétávají letadla a schovávala se vždy na druhou stranu hranice. Angličtí piloti stříleli nejprve do vlaku a pak kolem trati tam, kde se schovávali lidé. Lokomotiva však byla už v tunelu a tedy v bezpečí. Markéta po náletu byla tak roztřesena, že nechala na větvi u hranice dřeva plynovou masku a také mandolínu, kterou vezla sebou. To nejhorší ji však čekalo ve vlaku. Střela z letadla proletěla kočárkem a v něm zabila dítě, které matka nestačila odnést.
Ve Wienner Neustadtu se také setkala se sestřeleným anglickým pilotem, který seskočil z letadla padákem a byl popálený. Možná, že to byl právě ten, před jehož střelbou se schovávala za hranicí dřeva. Do ordinace byl přiveden německou hlídkou, která sestřeleného pilota zajala. Zraněný zajatec prosil o vodu. Když mu Markéta podala hrnek s vodou, pilot se napil a pak nenápadně hodil do hrnečku zlatý prstýnek. Feldvébl z hlídky to však uviděl, Markétě hrneček vytrhl z rukou a prstýnek sebral. Samozřejmě to ohlásil a Markéta byla potrestána pro nedovolený styk s nepřítelem.
S přítelem ze Znojma se však potkávala často a ráda. Učil se létat na stíhačce Messerschmidt 109 a několikrát se svěřil Markétě, že má strach ze smrti. Nevěřil, že válku v letadle přežije. Ztráty v leteckých soubojích s Američany a Angličany byly v té době již značné.
Do zubní ordinace také chodil pilot, který si stěžoval na prudké bolesti zubů, které ho trápily vždy, když vzlétl a vystoupal s letadlem do větší výšky. Dentista onomu pilotovi pak vyoperoval deformovaný zub moudrosti a letec měl po bolestech. Z radosti pak nabídl Markétě let s Junkersem Ju 52 což přijala. Na palubě bylo ještě několik důstojníků, a tak Markéta létala několik desítek minut nad krajinou kolem města.
Na letišti bylo i hodně ruských zajatců, kteří na letišti pracovali a po náletech zasypávali krátery po bombách. Markéta chodila do jejich zajateckého tábora, kde jim lékař trhal bolavé zuby, neboť Rusové zásadně odmítali vrtání a plombování. V ruském zajateckém táboře byl velký hlad, a tak německý lékař vždy požádal Markétu, aby lékařské brašny naplnila chlebem a ten pak tajně zajatcům rozdávala. Od jednoho zajatce pak dostala na památku krásnou tabatěrku z plexiskla, kterou sám vyrobil. Byl na ní vyryt harmonikář a tanečnice.
Pak přišel tragický den. Zdravotnímu družstvu byl vyhlášen poplach, neboť u letiště se zřítilo letadlo. Pilot, který nacvičoval starty a přistání narazil do drátů vysokého napětí a zřítil se mezi hangáry. Vrak letadla byl zavěšen na drátech, trosky všude okolo. Pilot vylétl z kabiny a ležel s roztříštěnou hlavou na zemi. Obličej byl ale celý. Markéta poznala svého přítele Honzu ze Znojma, který se v luftwaffe jmenoval Hans…Jeho otec pracoval s Markétiným otcem v koželužně. Markéta dostala dovolenou a hrozný úkol předat zprávu o smrti syna - pilota rodičům…bylo to v roce 1943.
V té době měl již bratr Karel za sebou válečnou anabázi po Středním východě a na africkém bojišti s plukovníkem - později generálem Klapálkem. Poslední zprávu od Karla měli rodiče z Ruska, kterou poslal tajně po kurýrovi k příbuzným na Moravu před odletem do Londýna. Právě ta zpráva způsobila nejenom radost, že Karel žije, ale její prozrazení přivedlo rodinu do pozornosti gestapa. Markéta, přestože byla proti své vůli jmenována občankou Říše a poslána na práci do Německa si vytrpěla svoje. Stejně jako sestra Štěpánka. Otto sloužil ve wehrmachtu kdesi na východní frontě. Rodiče ale měli relativní klid, neboť se gestapu zřejmě zdálo potrestání rodiny za syna v nepřátelské armádě dostatečné. Stačilo ale málo a oba bratři se setkali na válčišti v Africe, každý na jiné straně fronty. Karel bojoval v roce 1941 u Tobruku. Při hlídce jeho psík, kterého vojáci přivedli z opuštěných italských zákopů skočil na minu a výbuch těžce zranil Karla na ruce. Tak psík, který zahynul, vlastně Karla zachránil, neboť jinak by na minu šlápl nepochybně on. Se zraněním byl přesunut do Palestiny, kde mu byly amputovány prsty a ne celá ruka, jak se dalo čekat.V Palestině byl po vyléčení zařazen jako výcvikový důstojník a setkal se tam se svojí budoucí ženou - maďarskou židovkou - se kterou se v roce 1942 oženil a do roku 1946 pak žili v Haifě.
Konec roku 1944 znamenal obklíčení Budapešti a mohutný nástup Rudé armády z Maďarska ve směru k rakouským hranicím. Markéta byla převelena do lazaretu ve Schendingu poblíž Wienner Neustadt. Zde se však dlouho nezdržela. Spolu s raněnými německými vojáky projela celé Rakousko. Transport se na pár dnů zastavil v Bischofshofenu u Salzburku. Markéta bydlela v rodině v německých sedláků, se kterými navázala velmi přátelský vztah. Transport pak pokračoval do Mnichova, ke kterému se rychle blížili Američané. 16.dubna 1945 obsadili vojáci Rudé armády po těžkých bojích Vídeň. Po rozpadu organizace totálně nasazených se vydala skupina Čechů pěšky z Mnichova zpět do Salzburku. Vlaky nejezdily, auta vozila pouze vojáky a vojenský materiál. Po mnoha dnech pochodu dorazila skupina unavených a zaprášených a samozřejmě hladových děvčat do Salzburku - Jedna z obyvatelek tohoto města jim nabídla jídlo a odpočinek ve svém domku. Děvčata se vykoupala, vyspala a najedla. Markéta se na další cestě zastavila u známých sedláků v Bischofshofenu. Byla srdečně přivítána a ubytována. Obyvatelé při chaosu na konci války vyrabovali sklad v němž byly balíky látek na uniformy a košile příslušníků luftwaffe. Každý jich měl doma bohatě co stačil unést, či odvézt. Markéta zde uplatnila konečně svoji původní profesi, pro kterou se vyučila ve Znojmě. Šila košile pro muže i šaty pro ženy a děvčata. Peníze odmítala, pracovala z vlastní vůle za byt a stravu. Její práce byla tak žádaná, že ji selka nabídla finanční půjčku, aby si otevřela v Sankt Georgu zakázkové krejčovství. Snad o tom i uvažovala, ale potkala v Salzburgu známého ze Znojma, který přijel autem pro rodinu. Ta však mezitím odcestovala do Vídně. Známý jí tedy nabídl, aby jela přes kontroly z americké do ruské zóny na dokumenty jeho ženy. Projela jen s velkými obtížemi - na paní se zdála kontrolujícím americkým vojákům příliš mladá. A vrátili jí od hranice americké zóny zpět. Navrhla, že se vrátí k selce, ale nakonec počkali až se vymění obsazení hlídky a nakonec projeli. Mladý americký voják si ale vyžádal Markétinu fotografii na památku. Snad je ta fotka ještě kdovíkde v Americe. V ruské zóně byla situace horší, neboť Rusové měli spadeno na mladá děvčata a vytahovali je z vlaku, se kterým Markéta pokračovala z Lince do Vídně. Muž, který ji dopravil do Lince jí půjčil mužský kabát i placatou čepici, a tak do Vídně dojela v přestrojení v polovině roku 1945 bez větších problémů. Se strýcem pak navštívila konzulát, kde si ověřili zda se nepřihlásila na práci do Německa dobrovolně. Z Vídně pak odjela s jedním známým, který vezl do Znojma nábytek. Na hranicích ji vyzval, aby se schovala do skříně, což odmítla a ruský voják se jen zeptal jestli je to řidičova žena. Pochválil její krásu a propustil je bez kontroly na Moravu.
Zdálo by se, že tady historie končí. Válečná skončila, ale důsledky, které se promítly do osudů jednotlivých aktérů i celé rodiny napsaly další kapitoly, které by vydaly na román.
Procházela ulicemi Znojma opět po letech k malému domku u kasáren. Náhle si všimla, že za výlohou je na fotografii známá tvář. Zeptala se prodavačky, kdo to je. Skutečně se nemýlila: prodavačka ji potvrdila, že je to znojemský rodák, který se vrací ze zahraniční armády z Anglie. Byl to bratr Karel, který celou válku přežil, byť se zraněním a podlomeným zdravím. Markéta fotografii, která byla pořízena v Anglii nakonec od prodavačky dostala a má ji uschovanou dodnes.
Téhož roku se pak Karel vrátil do Znojma i se svou ženou z Haify a s tříletým synem Ivanem. Ve Znojmě se narodil druhý syn Tomáš. Karel i jeho žena byli komunisté a Karel pak pracoval v expedici továrny na keramiku, neboť uměl dobře anglicky a keramika byla expedována převážně právě do Anglie. Karel byl nositelem nejvyššího anglického vyznamenání. A jako komunista byl velmi činný. Markéta si po návratu z rajchu zařídila malou živnost. Pojišťovna jí totiž vyplatila něco peněz za malý úraz v práci.
Koupila tedy dva šicí stroje, vzala jednu učenku a šila pro zákazníky košile. Přišel ale únor 1948, babička byla prohlášena za kapitalistku, která vykořisťuje. Dva šicí stroje jí byly znárodněny a vloženy do družstva Vkus a babička měla to privilegium, že dostala ve Vkusu zaměstnání, aby si mohla na svých šicích strojích šít, jak stanovil plán. Dlužno předpokládat, že Karel jako vykonavatel vůle lidu měl na znárodnění babiččiných šicích strojů velký podíl a zájem, neb jeho kádrový profil by nepochybně utrpěl. Karlova žena jednoho dne - někdy v roce 1951 - sbalila kufr a odjela budovat Ostravu a roztáčet kola těžkého průmyslu. Pravda, budovala Ostravu s jiným soudruhem a Karlovi zanechala v péči dva syny. Babička pak oba syny vzala k sobě a více jak deset let je vychovávala, prala, žehlila a krmila. To už se svým manželem. Ke dvěma synovcům přibyla dcera, která s nimi pak vyrůstala. Matka nebyla dlouhá léta k nalezení a Karel se tudíž ani nemohl rozvést. Když se to konečně po letech podařilo a chlapci - Tomáš a Ivan, kterým už bylo 17 a 20 - projevili svoji samostatnost, dostali volnost k rozhodování. Jejich otec Karel se znovu oženil, ale po necelém roce zemřel. Je pochován na znojemském hřbitově. Oba jeho synové v roce 1968 odešli coby emigranti postupně do Mnichova, kde měli strýce Ottu. A babička o nich dvacet let neslyšela. Po roce 1989 se ozvali a babička byla a je ráda, že tam dodnes šťastně a spokojeně žijí.
Otta, neboli Otmar, který se místo Karla přihlásil dobrovolně do wehrmachtu, aby rodina unikla perzekuci kvůli uprchlému Karlovi, prošel celou východní frontu až ke Stalingradu jako asistent vojenského frontového doktora. Na konci roku 1942 uvízl s celou 6. armádou ve stalingradském kotli a v lednu 1943 se s jedním z posledních dopravních letadel Ju 52, které bylo přetíženo raněnými vojáky, dostal i s lékařem do zázemí mimo dosah sovětských kaťuší, kterými Rudá armáda likvidovala Paulusovu armádu. Dva měsíce potom odpočíval u týlové jednotky ve Francii, která byla v té době ještě od fronty daleko a dokonce se tam stačil oženit s francouzskou dívkou, která se jako žena německého vojáka stala říšskou občankou.
V dubnu 1943 byl ale Otmar se svým vojenským doktorem poslán na pomoc Rommelovu Afrikakorpsu, tentokrát už do Tunisu, kam byly Rommelovy jednotky zatlačeny Montgomerym.
Bratr Karel byl ale v té době už v Palestině, kde sloužil po zranění jako výcvikový důstojník. Československá jednotka, které velel generál Klapálek už ale v té době byla přeškolena na protiletadlový pluk, který byl nějaký čas nasazen opět v Tobruku. To už byl daleko od fronty. A tak Karel, ač by to bylo do filmového scénáře zajímavé, neměl naštěstí šanci setkat se s bratrem na frontě, každý na jiné straně. Snad kdyby byli Čechoslováci nasazení ještě na jaře 1943 v Tunisu… ale nebyli. Američané, kteří se vylodili v Maroku vpadli přes Katerinský průsmyk Němcům do boku, a přestože jim Afrikakorps uštědřil při prvním pokusu v průsmyku těžkou porážku, nakonec se do Tunisu dostali a pomohli Montgomerymu ve vytlačení Němců z Afriky. Otmar se dostal ve zdraví i se svým doktorem do Amerického zajetí a pobyl si několik let ve fešáckém lágru v USA.
V roce 1946 se v malém domku u kasáren setkala celá rodina. Když si Karel Veselý ze Znojma bral rakouskou dívku, což bylo v Sudetech naprosto běžné, nikdy ho nenapadlo, že všichni, kteří byli v roce 1938 běžnou českou rodinou se vrátí zatížení neuvěřitelnou válečnou historií.
Markéta - Češka, se stala podle jakéhosi říšského zákona proti své vůli říšskou Němkou.
Přesto byla totálně nasazena, neboť měla bratra v zahraniční armádě.
Štěpánka - Češka, která podle téhož zákona Němkou být nemohla a ani samozřejmě nechtěla.
Byla totálně nasazena v továrně na protiletecké balony.
Karel - komunista, který byl registrován podle téhož zákona jako Němec, uprchl před odvedením do wehrmachtu a bojoval v zahraniční armádě jako Čech.
Gita jeho žena, kterou si přivezl z Izraele, tehdy Palestiny s tříletým synem, byla maďarská židovka uprchlá před Hitlerem do Palestiny.
Otmar, který se místo Karla přihlásil do wehrmachtu, aby rodina unikla perzekuci kvůli Karlovi se vrátil z amerického zajetí a ve Znojmě na něj v domku u kasáren čekala jeho žena Francouzska - vlastně říšská Němka - žena německého vojáka.
Markéta se hned po návratu při první příležitosti prohlásila Češkou a odmítla německé občanství.
Když se pak Karel potkal opět v rodině s Otmarem, oba se radovali, že se nesetkali na frontě. Každý na jiné straně.
Než se ale Otmar vrátil z amerického zajetí byla jeho žena jako říšská Němka ač Francouzska často napadána svými českými spoluobčany. Byla skandalizována na taneční zábavě, kam přišla s Markétou, na ulici shazována z chodníku. Markéta jako Češka, donedávna registrovaná proti své vůli jako občanka Říše, ji bránila seč mohla a vysvětlovala, že její švagrová vůbec není Němka už jen proto, že mluví jenom francouzsky. Po návratu ze zajetí se Otmar rozhodl, že odejdou do Mnichova, neboť nevěřil, že vysvětlí, proč se přihlásil dobrovolně do wehrmachtu. Dlouhá léta pak pracoval v mnichovské nemocnici, se svým válečným doktorem. V roce 1995, když mu bylo hodně přes osmdesát, přijel do Tábora a pak s babičkou Markétou - svojí sestrou - pokračoval do Brna. Spolu pak navštívili Znojmo. Otmar pak vyslovil přání zemřít doma na Moravě a přání být pohřben ve Znojmě, v rodinné hrobce vedle rodičů a bratra Karla, který zemřel ve svých sedmačtyřiceti letech. Třetí den byl Otmar v Brně s mozkovou příhodou odvezen záchrankou do nemocnice, čtvrtý den zemřel. Příbuzní z Mnichova Otmarovo poslední přání nesplnili.
Babička předala rakev s tělem Otmara na hranicích se Spolkovou republikou Německo v Rozvadově. Otmar je pohřben v Mnichově.
Babička Markéta schovává balíček dopisů a fotek a vzpomíná. Někdy zavolá synovec Tomáš z Dachau, kde žije a je z něj známý umělec. Je prý to krásné město. Osvětim a Sachsenhausen se možná také už dávno nestydí za to, že jsou na světě.
V roce asi 2004 byli všichni ti, kteří byli za války totálně nasazeni vyzváni, aby se přihlásili o odškodnění za práci v Německu z fondu, který zřídila Spolková republika Německo.
Babička okamžitě, ač vyzvána, odmítla vyplnit a podepsat jakoukoli žádost a přijmout jakékoliv odškodnění. Jsou věci, skutky a události, které žádné peníze nevyváží. Ztracený čas a zničené životy se pořád ještě nedají koupit ani zaplatit. Pokud by to bylo možné, určitě by si babička peníze vzala. Koupila by pak asi život kamarádovi ze Znojma, který se zabil ve stíhačce, nejméně dvacet let života Karlovi a ještě celý život dítěti z kočárku ve vlaku, které zabil letecký kulomet. A možná ještě desítkám a stovkám či tisícům jiných, které na svých cestách válkou potkala a kteří se jejího konce nedočkali.
|
