Jaroslav Lejček

PLUS JEDNA MINUTA.

Začátek července a už se dny krátí a nocím přibývá (10.7. + 1 minuta). Odkud přišla ta myšlenka, netušil. Jen tak šel, les voněl, vše mu připadalo zvláštní a přitom se nic zvláštního nedělo. Lesní cesta se proměnila v polní, lemovanou stromořadím, snad proto mu pocit, podivného putování od začátku nikam, zůstal. Zdálo se mu, že i čas se k tomuto pocitu doladil, myšlenky jakoby zlenivěly, oči se těšily krásou, nikdo poblíž, samota, ozdobená melodií vánku, laskala.
„Promiňte,“ vyrušil ho milý hlas, „mohla bych se vás zeptat …“
Podíval se směrem, odkud hlas slyšel, ale nikoho neviděl.
„Promiňte,“ opakoval ten hlas, „zapomněla jsem se, hned to napravím.“
A z ničeho nic, se, před ním, jak říkávali v pohádkách, objevila krása nesmírná. Díval se na ni a mlčel.
„Asi jsem vás polekala, omlouvám se,“ řekla.
A jak tak mlčel, pokračovala:
„Ráda bych věděla, kam cesta vede.“
Ukázala směrem, kam mířil.
„Nevím, já to tu moc neznám, asi k silnici.“
Usmála se:
„To jsme dva. Co budeme dělat?“
„No,“ usmál se i on, „než jste spadla z nebe, šel jsem nikam.“
„A nevzal byste mne s sebou?“
Rozpačitě odpověděl:
„Rád bych, ale dívek odjinud se, od jisté doby, bojím.“
„Bože,“ řekla, „nerada se chválím, ale moji známí tvrdí, že se se mnou dá vydržet.“
„Neberte si to osobně, jen vás upozorňuji, že, díky jisté zkušenosti, jsem podivín. Kdybych měl štěstí a potkal vás před ní, asi bych se do vás zamiloval. Dnes jsem tam, jak jste odhadla.“
Chvíli mlčela. Pak řekla:
„A já si myslela, že jsem vás polekala tím, jak jsem se objevila. No, alespoň, že vám líbím. To je dobrý důvod, abychom šli spolu. A až se nám bude chtít zastavit, tak se domluvíme, jak dál.“
A protože už nic nenamítal, vydali se tam, kam je cesta vedla. Mlčel, zřejmě ho omámila její krása. Ona něco povídala. Za chvíli jí došlo, že ji neposlouchá. Řekla mu to, a dodala: “To nic, příležitostně to řeknu ještě jednou“, a odmlčela se. Co si myslela, těžko říct, byla odjinud.
Jemu se zdálo, že pocit, podivného putování od začátku nikam, se vrátil a zároveň, že vstoupil do vědomí i jí. A proto se ocitli v čase, který se znovu k tomuto pocitu doladil. Jejich myšlenky jakoby zlenivěly, jejich oči se těšily okolní krásou a možná i navzájem, samota, ozdobená melodií vánku, oba laskala. A vracely se mu vzpomínky na prvé setkání s lidmi odjinud, jakýsi nepatrný pocit zklamání ty vzpomínky provázel i dnes. A přitom mu duši zneklidňovala otázka, ke komu ona patří. Jeden z těch lidi odjinud, mu tenkrát řekl něco v tomto smyslu:
„Nejsme tu dlouho a už jsme si povšimli činnosti jiných pozorovatelů z našeho prostoru. Zároveň odhadujeme i přítomnost pozorovatelů z jiných prostorů. Sice se domníváme, že od vyšších civilizací, nižším civilizacím, nějaké nebezpečí nehrozí, ale platnost naší domněnky není jak verifikovat.“
Pokud by ona patřila k těm prvým, asi by bylo vše v pořádku. Pokud by patřila k jiným, pak těžko odhadovat, co s tím. Bezděky se na ni podíval. A všechny myšlenky, všechny vzpomínky na minulost, a všechny pochybnosti, se ztratily. Příliš se mu líbila. Dokonce se domníval, že krásnější a tak mile vypadající, ještě nepotkal. Přesto mlčel, bál se, co bude dál. Kdyby nic, říkal si, alespoň budu mít ještě chvíli naději. A protože ztratil vědomí reálného času, ani nevěděl, jak dlouho ta naděje už trvá. Podíval se směrem, kam šli, cesta končila u autobusové zastávky. Došli na zastávku a prohlédli si jízdní řád. Podle něj autobus končil v Trojměstí. Trochu se mu ulevilo, v seznamu zastávek se nevyskytovalo ´C.´.
„Asi jsem vzhůru,“ oddychl si v duchu a bezděky se usmál.
„Vy se umíte usmívat,“ podivila se ona, „co je na tom seznamu tak hezkého, že vyvolává úsměv?“
„To, co tam není,“ odpověděl, „kdyby tam bylo ´C.´, tak bych, asi, spal. A protože tam není, tak je i pravděpodobné, že jsem vzhůru.“
„Sice vám nerozumím, ale to nevadí. Možná, že už teď bychom se mohli dohodnout, jak dál. Já pojedu autobusem do Trojměstí, líbí se mi tam. Vy půjdete pěšky?“
„Ano, ještě dneska mám volno,“ odpověděl. „Možná, že by se vám hodilo mít na mne kontakt, podal ji pracovní navštívenku.“
Poděkovala, podívala se na lícovou a rubovou stranu navštívenky a s výrazem zklamání ji dala do kapsy,
„Můžete mi ji ještě na chvíli půjčit,“ zeptal se.
Navštívenku vyndala a podala mu ji. Sedl si na lavičku a dopsal na prázdnou stranu svou adresu včetně čísla soukromého mobilu a vrátil ji. Koukla se, co napsal, navštívenku vrátila do kapsy a usmála se:
„Teď je v pořádku.“
A z takové kapsičky vyndala papírek a podala mu ho:
„Moje telefonní číslo.“
Pak si sedla vedle něj. Než stačila něco říct, přijel autobus, měl zpoždění. Nastoupila, sedla si k oknu a zamávala. Také zamával. Počkal, až autobus odjede, do mobilu si zařadil její telefonní číslo pod jménem „Ta“ a pokračoval v cestě. Jak to s ní bylo dál, těžko říct, byla odjinud. On se večer vrátil domů a druhý den odjel do práce. Měl štěstí, v době, kdy byl mimo, se nic zvláštního nedělo, vše probíhalo, jak mělo. Většinu věcí vyřídili kolegové, akorát mu předali pár vzkazů a k nim termíny, jak co spěchá. Podíval se do úkolů, přidal k nim předané vzkazy, poprosil kolegyni z vedlejší kanceláře, aby ho, pokud možno, nehlášené návštěvy nerušily a ponořil se do „restů“. Dopoledne, kouskované několika telefonními hovory, uběhlo rychleji, než bylo třeba, z oběda se kolegům omluvil. Odpoledne pokračoval v restech, cestou z práce se stavil nakupovat a odjel domů. Celý pracovní týden pokračoval tak, jak byl zvyklý, nic mimořádného. V pátek odpoledne zavolala:
„To jsem já, ta odjinud. Máte na mne čas?“
„Když budete trpělivá, za deset minut odcházím z práce, pak bych vás zavolal, kam mám přijít.“
„To nemusíte, čekám v kavárně hotelu Lilia, poblíž budovy, kde pracujete.“
„Přijdu tam,“ slíbil ji a dodal: „těším se“.
„Já taky,“ řekla a ukončila hovor.
V kavárně seděla u stolku pro dva. Postavila se. Když se pozdravili, pokračovala:
„Navrhuji změnu, tady dnes není ten správný klid. Objednala jsem kávu na pokoj, pokud by vám to vadilo, můžeme zůstat tady.“
Usmál se:
„Sice se vás bojím, ale jste-li odjinud jako ti před vámi, risknu to. Nejste-li, radši bych zůstal tady.“
Také se usmála:
„Tak můžeme jít, vlastně jet, výtahem to je lepší.“
To, co označila za pokoj, bylo apartmá. Ani se nestačili posadit a už se ozvalo zaťukání. Byla to slečna s vozíkem, kávou a zákusky. Pozdravili se s ní, poděkovali jí a zbyli sami.
„Sedněte si a nabídněte si“ vyzvala ho a ukázala na křesílko a na to, co přivezla ona slečna.
Sama si sedla naproti. Poděkoval s tím, že mu stačí káva. Řekla:
„Obětuji se, ale budu tlustá a nebudu se vám líbit.“
„Takový je život,“ poznamenal a zeptal se:
„Jak jste mně našla a k čemu mne vlastně potřebujete?“
„Normálně,“ odpověděla. „jsem také odjinud, sice trochu jiného, než ze kterého jsou ti vaši známí, ale ze stejného prostoru. O vás a o tom, že jste mezi ně chvíli patřil, víme od nich, měli jsme navzájem štěstí, že jsme se setkali a spřátelili se. Já v té době měla doma dovolenou, a když nás navštívili, byla jsem na setkání s nimi pozvána. Stačí?“
„Nestačí, ptal jsem se také, k čemu mne potřebujete?“
Chvíli mlčela a tvářila se rozpačitě. Pak odpověděla:
„Naši noví přátele nás seznámili i s hodnocením, které, na vás pozorovatele, vypracovali jejich odborníci. Vy jste dopadl nejlépe. A doporučili nám, abychom se pokusili vás oslovit. Když mi skončila dovolená, vrátila jsem se zpátky na Zem. Kromě jiného i s úkolem zeptat se vás, zda byste mne tu a tam nemohl doprovázet. Díky té vlivné paní, se nám teď nezdá život žen v EU, tak bezpečný jako dřív.“
Odmlčela se a podala mu obálku, která byla položená na stolku před ní. Také mlčel a přemýšlel. Napadlo ho, že je dost pravděpodobné, že ona vlivná paní, považuje za správné, pouze své názory. A že řada lidí s ní souhlasí. Pak si řekl, že vlivní lidé, v minulosti, často takový souhlas mnoha svých současníků mívali. A jejich omyly byly považovány za jedině možnou pravdu. Ale dívce odjinud nic neřekl. Po chvíli otevřel obálku, byla v ní fotografie. Na ní bylo všech osm pozorovatelů, on se trochu mračil, ostatní se usmívali. Díval se na ně, ona pokračovala:
„A mám vám vyřídit, že na vás stále vzpomínají.“
Zeptal se:
„Vy jste také pozorovatelé?“
„Ano,“ přikývla, „většina pracuje na oběžné dráze, také v objektu, který není, vaší technikou, pozorovatelný. Někteří z nás, žijí mezi vámi, ale o tom, že jsme odjinud, neinformujeme. Vy jste výjimka, díky vaší pozorovatelské praxi a schopnosti být diskrétní.“
„Vy sama jste tu dlouho?“
„Ano, léta tu s rodiči žijeme, oni jako rentiéři z Ameriky, já studovala a pracuji na ČVUT. Teď mám prázdniny.“
Odmlčela se, on také mlčel. Po chvíli řekl:
„Vy máte prázdniny a já pouze volné víkendy. Jak dlouho se v Trojměstí zdržíte?“
„Chtěla jsem tu být do konce prázdnin. S tím, že bych odsud jezdila na výlety a chodila tu na procházky a tak. Problémem je ubytování, hotel je dost drahý, budu se muset podívat v nějaké realitce po něčem levnějším. Nemáte tip?“
Zamyslel se a řekl:
„Na realitku ne. Ale mohla byste bydlet u nás. V létě, a letos také, bývám sám, rodiče jsou na chalupě, máme dost místa, dokonce i pro oddělené domácnosti.“
Usmála se:
„A kolik budu platit? A kdy bych mohla přijet?“
„U nás návštěvy neplatí. Ale musí se o sebe starat a uklízet si. A termín? Záleží na vás, jak se vám to hodí, třeba od dneška.“
„Tak od dneška. Nemusíme se moc zdržovat, na odchod jsem stále připravena.“
Podívala se, zda něco nezapomněla, vzala si své věci a odešli na recepci vrátit klíč a zaplatit. Pak odjeli k němu domů. Každým svým autem. Auto dala do garáže jeho rodičů. Vybrala si pokoj s oknem a balkonem do zahrady. Měl výhodu pokoje pro návštěvy - samostatné sociální zařízení. Když se ubytovala, sešli se v kuchyni na kávě. Spíše na „poradě s kávou“, aby si na prázdniny „naplánovali společný život“. Všedních dnů, kdy by mohli někam spolu, moc nenašli. Jen některá odpoledne na procházky. Prvý pracovní týden se účastnil porady
v Brně. Cestou zpět se stavil u rodičů a informoval je o své nové známé, učitelce. Oba mu nevěřili, že nejde o známost. A řekli mu, aby ji některý víkend přivezl ukázat. Takže ji, ještě u nich, zavolal. Řekla, že je pozná ráda a termín, ať si dohodne s rodiči. Což udělal a odjel domů. Z Brna jí přivezl panenku v moravském kroji, potěšilo jí to. Ona ho přivítala i jakýmsi oblíbeným jídlem lidí odjinud, byl překvapen a chutnalo mu. U kávy se ho zeptala, co vymyslel na víkend. Přiznal se, že ani na poradě, ani u rodičů a dokonce ani cestou na to nemyslel, takže nic. Ona navrhla Trojměstí. Hlavně by se ráda podívala do zoologické zahrady, a když vyjde čas, tak i na Tufitový vrch. A někdy, ve všední den odpoledne, do muzea. Ta prvá tři přání se jim podařilo splnit bez problémů. O dalším víkendu to bylo jinak. Když se přišel v pátek domů, měl v kuchyni na stole vzkaz, že dopoledne ji zavolala maminka a poprosila ji, aby „okamžitě“ k nim přijela. A že se mu ozve, až bude vědět, kdy se vrátí. Hned v sobotu ho překvapil pocit prázdnoty. Večer se mu po ní začalo stýskat. Udivilo ho to. Doposud se domníval, že stesk se týká lidí, co si jsou blízcí. A oni dva byli možná trochu přátelé, to, že si vykali, hovořilo samo o sobě. V noci nemohl pořádně spát, neděli strávil od ničeho k ničemu. V pondělí byl rád, že je v práci. A pak se do práce těšil každý den. V sobotu, večer, uslyšel její auto. Vyšel jí naproti. Protože oba již večeřeli, dali si pouze kávu. Zeptala se, jak se měl. Tak se zmínil o pocitu prázdnoty a stesku. Usmála se, řekla: „Můžu,“ a posadila se mu na klín, políbila ho a dodala: „To jsme na to stejně“. A v noci byli spolu v jejím pokoji. Ráno se vzbudil prvý. Když si zacvičil a vysprchoval se, šel připravit snídani. Ale to nemusel, snídani už připravila ona. U snídaně poznamenala, že časy se mění, že se s rodiči za měsíc vrací domů a věří, že on pojede také. Jejich analytici totiž, v souvislosti s brexitem, vyhodnotili situaci v části EU pro přímé pozorovatele jako nebezpečnou, domů se raději vrací všichni, zůstávají pouze specialisté, pozorující Zemi z oběžné dráhy. Ačkoli byla odjinud, věřila správně, štěstí jim přineslo lásku, kromě ní, nic nebylo důležité. Během měsíce vyřídili vše potřebné včetně toho, že se rozloučili v práci, a s jeho rodiči. Setkali se s pochopením, všem vysvětlili, že odjíždějí z rodinných důvodů, s jejími rodiči, na několik let do Ameriky. Měsíc uplynul rychleji než obvykle. On v skrytu duše doufal, že těch pár let, kdy bude odjinud, uplyne také rychle.

Ostatní tvorba Jaroslava Lejčeka publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Svět si letí a další
DV 98/2018: Krásná slova světem letí a další
DV 97/2018: Krása je barevné mámení a další
DV 96/2018: Před oknem za oknem a další
DV 94/2018: Tvoje všechno, Když tě mám a další
DV 93/2018: Sypají se vločky písmen
DV 92/2017: Roleta popleta a další
DV 91/2017: Snad dopouštím se omylu a další
DV 90/2017: Ty lásko a další
DV 89/2017: Chtěl jsem ti něco říct a další
DV 88/2017: ***
DV 85/2016: Po x-letech
DV 84/2016: Na hodinách bylo 10:00
DV 83/2016: ***
DV 82/2016: Dlouho nepršelo
DV 81/2016: Vánoční čas
DV 102/2019: Cosi v tvé blízkosti
DV 101/2019: Na stěně visí si a další
DV 100/2019: Málokdo z básníků a další