Libuše Flečková

KOUSLA MĚ MÚZA…

Kousla mě Múza
do zátylku,
zahryzla se mi pod kůži,

do ucha šeptla:
Nemáš chvilku?
Napíšem báseň o růžích…

Blázníš!? Nechci psát
o radosti
a sladkých písních slavíků!

Mé verše budou
o marnosti,
lži, rozchodech bez díků,

budou v nich slzy,
noční můry
i odraz očí netečných,

smutečních maršů
partitury
a hrůza ze dnů slunečných,

i duha bude
černobílá
a místo vína bolehlav

a...

***

Ach Múzo, tys mě
políbila … ?

Tak tedy - dík…


A teď už plav…

PÍŠU TI, PŘÍTELI…

Píšu ti, příteli, inkoustovkou,
na rtech i na rukou
mám stopy vyznání.

Ze sklínky hořčičné malinovkou
připíjím na dávná
i příští setkání...

Píšu ti, příteli, jen pár slůvek,
co často za nocí
sen z víček odhání.

Pusu mám modrou jak od borůvek
a oknem pozvolna
vkrádá se svítání.

Píšu ti, příteli, do notýsku
věty, co nadějí
a vírou zpívají.

V srdci tě hýčkám jak zadřenou třísku
a sladkou bolestí
těším se potají...

MOMENTKA Z MHD…

Pod vrstvou mejkapu
povadlá tvářička,
šediny ukryté za barvu trojí,

jahoda na retu,
šmolková na víčkách,
kosmeťák, solárko jsou její zbrojí.

Značkové opánky,
prstenů na kila,
pohledy měřena v MHD stojí…

Děvčátka s copánky
bázeň se zmocnila,
bezelstně dí - "mami, já se dost bojím..."

NĚCO SE ZLOMILO…

Měla jsem přítele.
Ještě mám?
Netuším…
Nemá tvář,
nepoznám zvuk jeho kroků…

Pryč je ten čas,
kdy mne
hladíval po duši
slovy, co zahnala
tíhu mých roků…

Něco se zlomilo,
ticho už
neruší
podivný vynález
Grahama Bella…

Kéž by šlo zklamání
vymazat
retuší,
vrátit pár vět
co jsem vyslovit měla…