na další stranu
Jan Ariel Kocourek
ROK INVEGY
1.
Dochvilnost jen půlky určené toť doby
hra na ozdoby
hra na vylomení kořenů si z těla
hra na hru – kterou moje teta chtěla jako dítě hrát
neomalený toť kamarád
celost rozpůlené věty
na proužky rozstříhané světy
a hrana stolu vybroušená do ostří nože
hřebů plné lože
rozšafnost vilných předků
a pořád něco k snědku
2.
Blaženství na počátku
a jemná skromnost věty
dost divně zmalované rety
a nebojácná hrdost žen
vysoko vyzdvižené slůvko jen
okraj propasti je obehnaný plotem
Lotova žena s mužem Lotem
a prázdná skříň bez šatů
sukně – co nemají záplatu
a rovnostářství v zaplacené dani
hrot růže – který zraní
jen pouhý efekt krásy
smrtka – jež krásný život hlásí
a dlaně plné spásy
-
ke dnešku nejsem posmutnělá
jsem totiž kupodivu celá
3.
Mrtvolnost posílená slovy
chození mezi hroby
a duše coby ocas páva
duše – co nemá žádná práva
a v podpalubí lodě muži
měsíc podobný tak skruži
slast opustila řeku
jen jako voda teku
voda tak hnilobného rázu
a bezčasí – co přináší zkázu
4.
Rok plný podivného bezesloví
rok – na jehož konci nikdo neví
co vlastně snědlo naději
-
bývalé slunce se ochlupatilo víc než dřív
a ptáček píp
že by rád byl pečínkou
my upečem ho s maminkou
toho vrabce
my dáme si ho na grilu s ostrou marinádou
pak pokecáme trochu s Dádou
o tom ptáčku
vše je jen povyk planý
beztak byl příliš ukecaný
5.
Něco jako mor a plané neštovice
neřeknu já více
je to celé jedna velká kauza
prokleté moře
včetně všech těch ryb – co v něm plavou
neznám příčinu já pravou takového ticha
kde jenom smrt dýchá
neznám introspektivní toť újmu na duši
neznám muže – jemuž to ticho přísluší
a obinadlo na obou pažích
obinadlo přes oči
naprosto irelevantní toť vzdechy
jakési břehy skrz mlhu prosvítají
kuličky rulíku vyrostly na fíku
a děti – které dotek medúzy už znají
vysním si ráno plné ostružin a nezasklených lodžií
až se mé rány omyjí
pak ostružinou zmaluji si tváře
a nahá vyjdu před dům
6.
Z chalupy východ přímo mezi tisíc ovcí
nad ránem stále poprchává
a ve dne prší pořád více
stůl a na něm čtyři svíce
nepočká les na svého člověka
odvěká rána do nosu
a židle i stůl z rákosu
les mrzí vlastní stromy
les by chtěl mezi domy
jen manipulativní triangulace
je prostořeká jako neléčená spála
usnula tanečnice uprostřed hrazdy
i hrazda usnula
i celý sál
na přetřes přišlo zas temné zaříkávání a rachocení lesa
z lesa jde dým a osm sloupců kouře
usnula lesní bouře uprostřed mezi smrky
labutě natahují krky na kilometry daleko
a pes kouše do kořenů stromů
pes – les i labuť dojdou dneska domů
7.
Neznámý spasitel spasil půlku pole
pak u potoka dole
zůstal nahý stát
život obživl o trochu víc
a pláč dětí dotkl se mé ctnosti
je to vůbec poprvé – co orosil se strom
a tráva suchá zůstala
a v té trávě najednou sto kostlivců se objevilo
to taky jak poprvé bylo
o půlnoci – (naprostá klasika)
většině smrt kostlivců neříká skoro nic
na jezeře půlměsíc
a na moři měsíc celý
žít ti kostlivci ještě chtěli
ve skříni i na poli
na úbočí skal
je kostlivčí val
a jeden plagiát sám na stěnu pověsil se
naškrábal ho ulomený hnát
a po ránu jednu kávu společně si dáme
pak řeč o kostlivcích dáme
a šťastně zabalíme kosti
do vyhřezlé zlosti
8.
To všechno není vůbec žádná milost
jen větry nad horami vanou o trochu rychleji než dřív
pán Bůh zase hlavou kýv
a blesk projel naším domem
ospalý pocit stal se stromem
a hukot moře je možná v této básni redundantní
k obědu osm žížal na smetaně
a pohled očí rovnoběžný k hraně
ach – jak je ten svět bezbožný
krahujci a havrani ozobali všechny jeřabiny z kraje pole
obřadný romantismus je taky redundantní
ráno se tupě vylouplo z něčeho jako medu
snad to svedu nebýt líný a přejít most
tlustý jako stehenní toť kost
k obědu řízek s knedlíkem
sníme ho i s rendlíkem
9.
Kadeřavé slunce spolklo půlku sebe sama
jsem tak sama v poslední době
ač mám robě
i druhé robě
barokní tělo
romantická duše
a písek mezi očima
duše Invegy je drahá
má rudé šaty
rudé vlasy
rudé oči
já nebojím se její drahocennosti
přemůžu jí svojí barokní urputností
v rudých šatech Invegy jsou obléknuty rudé kosti
a na nich rudé maso
naprostá nepříčetnost
nebojím se jejích doteků i dechu
kadeřavé slunce vezmu za útěchu
a spolknu sebe sama i své jedno robě
i své druhé robě
to já udělám sobě
rozbarokním se tak velice
že i mnohý ctitel barokního lesku
nedá se do potlesku
štíhlost gotické toť věže
mně bude podobná jen vleže
10.
Strach zmizel
zmizelo kohoutí naříkání
a kokrhání nahradil zpěvný hlas
mám zlost zas
inkriminované ticho je rozčtvrceno
pohlcený apokalyptismus
mám růže už zase i ve vaně
a život na hraně jak dřív
pán Bůh zase hlavou kýv
ale blob tentokrát zív
znám jednu dívku – ta je postižená mdlobou
když prochází se zlobou
zapíjí žal svůj soudkem piv
pak záchvat pankreasu
přivádí jí k rasu
i k oněm růžím ve vaně – i na záchodě
mozek má to zase blízko k vodě
a opěvovaný stát lodí
se k této básni velmi hodí
jen hejno slepic na dvorku
má nemoc zvanou ponorku
a zobe vztekle po dvoře do květináčů – záhonů
mám z toho všeho úhonu
a záchvat epilepsie
ale jinak mi dobře je
skoro jak růžím ve vaně
celé mé tělo je v obraně
11.
Čapkovsky laděná báseň
je trochu příliš česká
bolí mne z ní oči
svrbí dlaně
jsem nepřekonatelně sám ve své duši
okvětní plátky lilií jsem pokladl si na svou tvář
nejsem žádný samotář
ale zvuk traktoru mne děsí
procházím v duchu lesy
je v nich spousta imaginárních toť hub
jsem jimi obklopen
a zapomínám na koexistenci svou a moji
v ložnici na zemi mám chvojí
a procházím svůj dnešní sen stále znova
trhám si z těla oduší až na kadlub bytostnosti
otrhám i všechny ctnosti
svůj úděl statečně si nesu v košíku místo oněch hub
a ozvučené malby táhnou vesnicí
chasníci šlapou po růžích
a mně je jako růžovému stonku
jsem plný trnů
a jako ten trn strnu
před kapličkou s madonou
|
