Jan Ariel Kocourek

Z hradu

1.

Mnohosloví urputně klame tělem

řeka to chtěla býti divoká jen trochu míň

a krása navrací se zadním traktem

podnikavá žena přiblížila se a zavalil ji smích

rutinní předvídavost

nejsem sebestředná

to jenom Bůh ve mně usadil se

otázka je který

vlastně to nevím – rdím se ve své svátečnosti

a tolikrát vyřčená toť spása bolí

jemnost je průzračná

obzvlášť ta mezi slovy

klenou se historické krovy

klenby se zachvívají erotickým rozplýváním se

a čas je vyhraněný

práce nad básněmi zabírá mi všechen epitafní souzvuk duše

nechat báseň zaznít suše

je umění

mám pro to vlohy

talentované mám více nohy

jemu bych měla psát

přes čelo obtočený drát

krutost víc než zjevná

od ledna snad se to zlepší

úplně jiný mechanismus žití

plný apostrof a Jana Preislera

to jsem nechtěla

takto být umíněná

bilancuji balanci svých kroků

po bytě tam a zpátky

a srdcervoucí pláč opomíjím

2.

Království postmoderních iniciací

a divně nová modernita

mám zablokován přístup k rituálním vraždám víc než dříve

židovská polemika a malba plná shonu

čekám na pravou onu

ženu mystifikačního rázu

abych ji shodil ze srázu

anebo z okna

-

defenestrace vlastní potměšilosti

-

bez rýmů je těžké psát

arytmie mě děsí

v rohu schované běsy

a trocha toho čaje

něco vratkého zraje

pod ňadry i pod úbočím

snad sama z toho srázu skočím

a vina bude stejná jako vždycky

-

jak nenávidím odpuštění

a všechno – co zcela tady není

krvavá Cindy Sherman sedící na lodi

šestý smysl se obrodí

již brzy

matné ziskuchtění

-

básněmi živím vlastní děti

ve skříni bydlící toť skřeti

a šedý opál v obou očích

klamavé nitro

bílá skála

individuace se neohřála

je pořád stále stejně inherentně svá

3.

Emoční komunikace je velmi sprostá

už zase nemám hosta

a melancholie je prostá

chodí v jednoduchém šatě

nenosí kabát ani gatě

troufalost ne nepodobná vlastní touze

klavír zní z dálky něžně – dlouze

a dvacátá léta dvacátého století

se vrátí s přičinlivostí svou zjevnou

postmodernisti již blednou

a chůva dítě hýčká

-

dojemná amplifikace – strýčka

4.

Obojakost se zvedla ze země

tady v Čechách narážím já nejvíc

pofiderní invazivní předci

z mého těla ozobávají kůži

do chřtánu já jim narvu růži

a budu bát se možná míň

psaní je nemoc a bydlí u páteře za šestým obratlem

dechová cvičení mi nepomohou

zbavit se lásky k Marylin Monroe

trvá to už tolik let

mezitím třicetkrát obrátil se svět

a hold kráse je tu se mnou zase

zase onemocním

a kráčet budu jenom stále rovně

neznámý ryze objektivní muž se mi směje

a hroty beznaděje vyčnívají nad žlutavým obzorem

talentované básnířky jsou prý jenom plny žalu

a chaos vládne jejich domem

je mi tak uštěpačně

ti objektivní muži dívají se lačně

a kočka se strnulým pohledem tiše inhibuje

5.

Nikdo mi neřekl

že ulpívání bolí více nežli signifikantní toť znak

detailně rozpitváno slovo TAK

a běh ulicemi Prahy

nezničitelnost – co bolí

úmrtní listy trhám na maličké kousky

nezanedbatelný protimluv

kolorovaná jedna stránka mince

a noční šepotání skrze stěny

dort nesmím dneska celý

nejsem rozeklaný

do lesů sekundanti odjet chtěli už zítra

židovství schované za každým rohem

chléb nepožehnaný je Bohem

a temná síla balustrád

je tolik nemohoucí

Ostatní tvorba Jana Ariela Kocourka publikovaná v Divokém víně:
DV 62/2012: 26. 3. 2012, 27. 3. 2012
DV 61/2012: Ze sbírky QUETIAPIN
DV 59/2012: 1., 2., a další
DV 58/2012: Jsem moře i lesa pln
DV 57/2012: Rok Invegy
DV 53/2011: O dvacetosmičce, O krásných psychotičkách a další