na další stranu
Zdeněk Sosna
ZÁŘÍ
Vlaštovky na drátě.
Ve vratech podzim
přebírá opratě.
Něco už od zim
a ještě zbytky léta.
Veverka na stromě
krade mi ořechy.
Ze střechy po mně
kočka se dívá.
Štěkají psi.
Příroda zívá
- zima se budí.
U plotu vídám srny.
I liška se tu staví
dát dobrou noc.
Plní se sny.
Přimhouřím oči.
Pole a les.
Ještě mi mává
a pak se odporoučí.
- Anděl se vznes..
CO BUDE PO SMRTI
Opustíš hradby těla.
A bez ochrany mysli zcela
- se tvoje nahé vědomí
do zdroje světla bude dívat.
Na obnažené svědomí
pak tvoje duše, stále živá
- ještě se ohlédne.
Na den ze dne.
A uvidíš, jak nikdy předtím,
kde po sobě si uklidil,
i každý plný koš se smetím.
Tak, řek bych, je to u lidí.
V PANELÁKU
Lidi z přízemí
žijí při zemi.
O patro výše
je všechno slyšet
z druhého podlaží.
I to, když se dva oblaží.
Ve třetím patře
byl víckrát spatřen
ten, co si plete vchody,
ale má spočítané schody.
Na čtvrté poschodí
za paní s dcerou roční
kamarád asi chodí,
když manžel je na noční.
Na dalším štoku
píšu i šestou sloku.
Tu je můj byt
a jede tu výtah.
Už to nechám být.
- Ale je to jen výtah.
PROBUZENÍ
Na noční obloze
jasně hvězdy září.
Jako ve výloze.
Za dveřmi je září
a pak říjen vstoupí.
Čas zamet do stoupy
vše, co už se stalo.
A zavál i cestu.
Je to jako ve snu
- jak by se to zdálo.
Co na tom sejde.
Možná tvrdě spíme.
A ta s kosou vejde.
- Pak se probudíme.
ANETCE
Anetka je moje vnučka.
Moje ruka - její ručka
a jdem rovnou za nosem.
Je to malý, štěbetavý ptáček.
Ráno ten třpyt na rose.
Pojď, sednem si na obláček
ať nás někam odnese.
To má ale jeden háček.
- Nedostanu z role se.
PO VĚTRU
Po větru posílám
pro tebe pohlazení.
Buď dál ta posila.
To ty jsi pohla zemí
pod mýma nohama
a svět zas barví se mi.
Už bitva prohraná
teď na to nevypadá.
I ten, kdo strádá,
může se z toho dostat.
Ucítíš ve vlasech jen závan.
Než napočítám do sta..
PADÁ ŽLUTÉ LISTÍ
Padá žluté listí.
Ochable poletuje
- vítr ho plísní.
Louka i pole tu je,
však nic už nevoní.
Jen holé haluze
smutně se kloní
- svět vidí z kaluže.
Brzy se smráká.
Tma světlo polyká.
Do šera havran kráká
a zima odmyká.
ŠUPLÍK JOHNA HEBRONĚ
Na úřadě stojím v řadě.
Ve frontě, jak na frontě.
Zakopu se do zákopu
vlastní netečnosti,
za kopu těch papírů.
A ty neječ, zlosti.
S úřady jsem na štíru
- tak zatáhnout záklopu
a za klopu trpělivost.
Trpěly už dost mé nervy.
Tak se nikam nervi...
|
