Martin Ličartovský

Věznice Jiřice

Bláboly

VĚZEŇ

Souzen a odsouzen
Mučen a poučen
Zástupy žen
Každičký den
Ke mně běžely
A potom bez lásky
V posteli ležely
Protože směly
Protože chtěly
Jenomže pak
Já potkal tebe
Pryč byl mrak
Zmodralo nebe
Ruka v ruce
Tělo v těle
Ze dvou jedno
A mně se chtělo žít
Přestal jsem pít
Opustil přátele
I když bylo zle
Tvářil jsem se vesele

LISTOPAD

Do setmělé ulice
proniká svit lampy.
Užívám si barev,
podzimní Kampy.
Po dlažbě kráčím
zabalený do šál.
K zemi padá listí
a než jsme se nadáli,
z tepla je chlad.
Dám si čaj u stánku
nebo jabka v župánku.
Jak mám ho rád.
Listopad.
Do setmělé ulice
jako mně do srdce proniká chlad.
Není kam se hnát,
není s kým si hrát
anebo se smát.
Krásný a smutný
listopad.

RÁM SVÍRÁ SKLO

Rám svírá sklo.
Před tím sklem postava.
Při pohledu dovnitř
tak jako rám sklo
jeho zas obava
dokonale svírá.
Jsem to vůbec já?
Co ten šedý vlas?
Promluvím a uvidím.
Má stejný hlas.
Zvedám pravou ruku,
zdání mě klame,
on zvedá levou
na mé pravé straně.
Jsem to vůbec já?
Otázku kladu si,
hledím si do tváře
na šeď
a na vlasy.
Možná že z basy
nebo, lásko, z tebe?
Do boku úkrok,
i tohle svede,
muž
nebo snad já?
Stejný vzrůst
i ten hlas,
známý se mi zdá.
Obavy a strach
tělo mé ničí.
Rozbij to sklo!
on na mě křičí.
Nevaž se, odvaž se,
jako had syčí.
Muž,
nebo snad já?
Začínám chápat,
že jsme tu dva.
Já.
Mé špatné já.
No a teď ty.

CHTĚL BYCH BÝT

Chtěl bych být praktik.
Šachový taktik.
Umět klik.
Žít jako politik.
Pravda je však
z alkoholu mrak.
Jsem notorik.
Buzik.
Závislý na perník.
Kuřák
má plný popelník.
Z pohádky rampelník.
Chemik.
Kominík.
A já
vám to píšu.
Až dopíšu, vstanu.
Půjdu ven
koupit si míšu.
Strojník.
Dvojník.
Básník.

SMUTNÁ

Člověk.
Bytost.
Lidský tvor.
Já se stavím na odpor.
Horší než mor
může být jedinec,
a to ať našinec
anebo cizinec.
Každý politik
je prostě pitomec.
A šmytec!
Čí je to věc?
Vaše i moje.
Povstaňme.
Nebojme se,
pojďme do boje.
Z kupičky hnoje
je tolik smradu.
Putuje ovzduším
od pána z hradu.
Člověk.
Bytost.
Lidský tvor.
Z údolí
vesnic
skalistých hor
spolu jak jeden
kupředu jdem.
Ne.
Nejde to vrátit,
zastavit lavinu,
vzepřít se vládě
a jejímu režimu.
Vám, milý pánové,
dávám za vinu,
že nemám na jídlo,
dítěti na plínu.
Klidně zhynu,
hlavně když padnete,
i ten váš blahobyt,
kvůli němuž bývá bit
člověk,
bytost…
Ale dost!

DALŠÍ DEN

Další den hrůzy
utrpení
bolesti
v mozku bez múzy
vymýšlím blbosti.
Jak maso od kosti
krájím další den
povadlé jsou znalosti
a pode mnou zem práší.
V naší vaší televizi
v půllitru zrzavý
na stěně zrzavý
před barákem
kdo mokne a rezaví.
Jak to asi dopadne?
Kdo se drží, nespadne.
Pěna z piva opadne
a nedá se pít.
Další den hrůzy.
Další den bolesti.
Další den.
Další sen.
A prašná zem.
Jdu!
Anebo stojím.
Psaním
rány své hojím,
zítřka se bojím.

ZÁVISLOST

Koukám do ulice
skříně i do lednice.
Jediné, co vím,
že vlastně nevím,
jestli to bylo?
Nebo se to ztratilo?
Na plotně ochotně
včera se vařilo.
Koukám a hledám
předměty zvedám.
Hledám a koukám
jestli to mám
a svoji dávku
dneska si dám?
Umírám!
Umírám touhou
šílenou chutí
zima a deprese
tělo mi drtí.
Holt není.
K zblití.
A tak jdu pro nové
ke svému řezníku
kotlety libové.

POLIBEK

Polibek z vášně
na výraz díků
polibek rodině
z čistého zvyku
polibek.
Kdo by to řek
jak ta věc chutná.
Sladká či slaná
no prost hutná.
Polibek na výraz
polibek na důkaz
polibek smrti.
Líbat a být líbán
vždy přijde k chuti.
Líbaj se komouši,
líbaj se teplouši.
Líbáme předměty.
Líbáme zvířata.
Polibte mi prdel!