na další stranu
Zdeněk Sosna
S kamarádem Jirkou
ještě jako malí
klíčovou dírkou
jsme se dívali
na Fáfu s Mirkou,
jak se líbali.
A když jí ve tmě
sahal pod sukně,
došlo mi postupně,
že zvuky z ložnice,
kde spali naši,
je lidský obyčej.
Ne, že tam straší.
Malý Bobeš
Malý Bobeš má dva roky.
Jen dvě léta, vážení,
a už řekne teta Běta
bez velkého snažení.
Taky sám už dělá kroky
velké prý až do nebe.
A tak mu na konci sloky
odpusťme to malé bé.
Já tam nebyl
Někdy se v tichu černé noci
stává dost divná věc.
Jak by se náhle otevřela klec,
kterou si asi všude nosím,
a najednou mám jiné oči.
Ty svoje nechám zavřené
a to vím jistě, ne že né.
Když totiž třeba musím močit,
hned s anděly se začnu loučit,
v mžiku jsem u své postele
a vidím, že on vesele
ve spánku udělal zas louži.
A pak že nic se neděje.
***
Moje vnučka Anetka,
kterou dneska houpám v klíně,
nemůže to, co já vidět.
Totiž že ta popletka
bude jednou asi tchýně.
***
Můj současný tchán
je už starší pán.
Naplno však pořád žije
a naposled mi při víně
vyčet zase svoji dceru.
Co je jeho prý mu beru
a jak on teď k tomu přijde,
že s ním žije moje tchýně.
Prstem po mapě
Mám velký atlas světa,
ve kterém si už léta
cestuju prstem po mapě
tak, jak mě napadne.
Například najdu Peru.
Útokem Andy beru
a přes několik stránek
už v Tibetu mám stánek,
na kterém vlajka vlaje
přes celé Himaláje.
A tolik hor až běda
prolezu u oběda.
Však když si přidám nášup,
hned v Rusku stavím daču
nebo si podle plánku
kopu tam zemljanku.
Pak povolím si kšandy
a nad sklenicí píva
se chvíli jen tak dívám,
jakou mám asi šanci
dobelhat se na divan.
Jaro je tu
Jaro je tu.
Ve vzduchu
cítit je
několik promile
a stoupá rtuť.
Roste i chuť
Hynka po Jarmile
Viléma miluje
zas jeden kluk.
Jaro je tu.
Ještě je v negližé
a krátí tmu.
***
Pravda je nejspíš
třetím koncem hole
a celou nikdy nenajdeš.
Však i ten kousek
umí tolik bolet,
že člověk odívá ji
v milosrdnou lež.
Co je skutečnost
Nad lesní mýtinou
se soumrak tiše snes.
Už snoubí se tu přítmí s tmou,
den unaveně kles,
aby zas ráno brzy vstal.
Však teď se celý les
chystá na noční candrbal.
Měsíc už vyplul na nebe
a prohlíží se v lesní tůni
a staré sosny zasněně
ve vánku k sobě šeptem šumí,
co že se to tu vlastně chystá.
Mezitím však už zaujala místa
kapela cvrčků a sbor žab.
Dřív než však hudba začla hrát,
najednou jak by odnikud se vzal
zelený mužík zatleskal.
To probudilo starou sovu
a místo, aby zase usla znovu
tak zahoukala tuš.
A pak to začlo už.
Co dělo se tam dál a kolem,
to nelze vypovědět slovy.
Kdo vědět chce, ať poví mu to les.
Já nevím nic.
Vždyť sedím za stolem
a buším do kláves
a sám tu čekám,
co ještě se dovím.
Dva koně
Moje pětiletá vnučka
nosí copánky.
Ve všem jasno už má,
vždyť došáhne do schránky,
co je u branky.
Nikdo vědět nesmí,
jenom její děda,
že do knížky kreslí
běda
dva červené koně.
Pro sebe a pro mě.
Morbidní
V tom letním horku
sotva nohy vleču.
Jako párek v leču
nebo muška v dortu
plácám se v tom parnu.
Asi vážně stárnu,
když namísto sportu
omílaném v šenku
dali přes mě plentu
a do boxu chladit.
Co mi ale vadí,
že se ani nehnu.
|
