Victor Neuwe

Let s pegasem

Janči

Prach rozvátý větrem
a mlčení plné děr,
pláči, ač mám úspěch ve všem,
opadly poslední zbytky per
z křídel mých pegasů.

A smutný měsíc visí na krajem,
povýšen a vznesen nade svět,
a mlčím a pláči a hledím vpřed,
dolů, kam s kočárem dopadnu.
A zem je černá tak jako včera.

Němý je les i jasné stráně,
krev stéká z hlavy, máčí skráně,
stmívá se, přestože slunce vstává.
Vidíte jak vlaje pegasova hříva?

Vše přelud je, ale jak krásný.

Most

Spojení rozdělených světů
berte si třeba za odvetu,
pozvedám duše blíže k nebesům,
jim pomohu, sám propadnu pekelným psům.

V stromoví tichém vzkvétá jaro,
na obzoru rudém již slunko vzplálo,
hory se barví, krev stéká jim na líce,
u břehu kýve se malá pramice.

Loďka jež unese dva, my jsme tři,
nu, co naplat, běžte, za mne nesmutni.

Jediné roucho svlékl jsem z svých ramen
a zcela nahý lehl jsem si na zem,
přichází záhuba, já nechci žít,
přichází, je blíž, mou krev může pít.

"Trhejte, psíci, trhejte,
mé srdce z těla vyrvěte,
stejně již není koho milovat,
nemá se kdo už slitovat."

Spojil jsem břehy mostem dřevěným,
je určen čistým, moudrým, odvážným,
je určen těm, kdo mají milost tvou,
jen ďábel jej nazve odvetou.

Jenom ten satan ničí moje dílo.
Proč? Komu tak strašně ublížilo?

Přejde má duše přes můj most,
jsem už zcela poslední, takže, dost,
vzpěry se řítí, padají do hlubin
a s nimi já. Dole nás čeká stín.

* * *

Hnědá náruč
vzduchem okorává,
páry se valí
z roztrženého těla,

jež horoucí odpočívá.
Leže na stole,
rozerván v půli.
Bledý a hebký,

muži na tebe zapomněli.
Ale dívky a ženy,
ty nikdy nezapomenou.

Souboj

Kde rozbíjí se břichatý kýl stromů
o měkká bedra červánků,
tam se lze utkat bez sebe i spolu,
lze bojovat i na dálku.

Jako se slunce sklání k obzoru,
tak posuňme přilbice v týl,
poklekni, ukaž svou pokoru
před poslední z mých chvil.

V opáncích z ocelových trnů,
jež měkce pruží jako kopí,
v bolestném spánku beze snů
čekám na to, co bolí.

Tam, v kotli vířícím chomáči
mlhy či vlny ovčí,
tam, bez jediné porážky,
poslední souboj končí.

Srdce dotlouklo

Tobě, má

Srdce dotlouklo,
už zmlkl zvon,
který se rozkýval jenom na chvíli.

Teď mrtvým mrtvých mužů
pěje chór místo něj,
již zase pohrdli mou lží
a přijali ji jak svou pravdu.

Zase zaslepení zaslepenci, hloupí hlupáci
šli v přední linii mých vojů
udatně bít se o dvířka klece,
aby unikl jediný slavík.
Ten zazpíval a padl ranou
nepřítele. A voj se zachvěl,
řady pohnuly, když padlo vše,
vše zač kdy bojovali a pro co
se stavěli jako klasy
na pole bezhlavých ženců.

Srdce dotlouklo,
už zmlkl zvon,
neboť víno ztřísnilo podlahu,
a to víno bylo krví,
jako tělem byl chléb,
který jím byl pro naši ideu.
A, pravda, bylo dobře, že zemřeli,
neboť už nemohou uvěřit
v cokoli nepravého, nemohou páchat mé zlo.

Už nikdy slepí zaslepenci,
hloupí hlupáci a chudí důvěřivci
nepůjdou v čele mé armády,
vydobýt na věži nebesa,
na vyschlé studni vodu,
nebudou sešlapávat hlínu
v nejtvrdší kámen na moji tvrz.
Žádní totiž nezbyli.

Ne. Jen já budu kráčet stínem svého zla.

Návrat z války

Janči, ke svátku

Letmé polibky splněných snů
i hořkost retů od krve,
i smutek vzpomínek minulých dnů,
které dnes vezmou na sebe.

S krokem co krok, když skoro mrtvi jdou,
s napřáhlou paží, se ztuhlým vojem za sebou,
když táhnou zemí umrlých bříz,
kde mimo sten větru nemůže znít nic.

I kdyby šli naloženi zlatem nepřátel,
nepomohl by jeho třpyt
stín v jejich očích rozjasnit
uprostřed temných údolí, kde ze stromů šel strach,
kde se každý, omámen krví, potácel,
kráčeje na křest v děsivých temnotách.

Dnes zase zpátky kráčí, truchliví,
po blátem pomazané cestě,
a nesou nůši bez dříví,
jak v duši ať je i v domě,
ve kterém je nikdo nepoznává.

Letmé polibky splněných snů
i hořkost retů od krve,
i slané slzy ztracených dnů,
jež neztratili pro sebe.

Čtyři tajemství

Janči, 12. 01. 2007

Přetrhl se růženec.
Zrnka se kutálejí na všechny strany
a jejich klapot o tesknou podlahu
doznívá v tichu opuštěné chodby.

Sledoval jsem můry,
můry tančit po skle,
dokud v mé cele nezhasli.
Dokud mi můry nezmizely ve tmě.

Ve tmě a pro tmu smrti zůstal jsem.
Jsem jí a ona vtlačena je do mě.
Bolestný růženec jsem se domodlil
a krvavým potem jsem zbrocen
na celém těle i na duši.

Hvězdy sem svítí, hvězdy živé noci,
již odděluje od nás pevná mříž.
A nás od ní dělí prázdné ruce,
do nichž chtěli bychom uchopiti stín.

Paže cherubínů

Janči, 16. 01. 2007

Ó nikdy, nikdy už
nepohlédnu na zář na křídlech,
když slunce s leskem dopadlo
na neposkvrněné perutě cherubů.

Jak jejich letem, věčným, vznešeným,
jak jejich volání zněla hudba
tvých per hraná ve výši,
jak měsíc zazářil tvůj prapor
smáčený deštěm v perleťové lázni.

Ó nikdy, nikdy už
nezvolám k tobě do nebes,
jak volával jsem za nocí,
jejichž temnota mne tísnila.
A tvé paže přilétly mne kolébat.

Žel, padly vysíleny
a už nepřiletí.