Pavel Verner

Návrat do plenek

Zhruba před patnácti roky, zrovna mi vyšla povídková kniha Červenobílá kobra, notovali jsme si v PEN klubu se spisovatelem I.K. o kráse prozatérství. Jak přirozené je prozaicky žít, a tedy i psát, malovat, a hudbu skládat, to když se řeč stočila na komponujícího prozaika Janáčka. K takovému závěru jsme došli, že po osmnáctém roce věku by už muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, pubertálního putování světem, dojemného hledání a chytání v žitě, samčí slabosti, je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům.
Věděl jsem tehdy, o čem mluvím, protože poezie byla mi zápalem plic, jímž do té doby jsem onemocněl dvakrát. A dvakrát mě můj mozek přinutil psát básničky, ve dvou přílivech, ve dvou tsunami nedospělosti. Poprvé na dvanáctiletce v České Kamenici, ve čtyřiašedesátém, v batolecím čase Divokého vína, které mě pohostilo. Trvalo to rok a nestýskalo se mi v příštích letech.
Podruhé se verše dostavily na přelomu 1986/87 v hlídačské boudě na krčském nákladovém nádraží, kde jsme se Zdeňkem Leblem hlídali stavební dílce, které stejně bez jeřábu nešly ukrást. Potřeba psát básničky mi přerušila práci na mém prvním románu Dranciáš, arogantně, nevysvětlitelně, na tu pneumonii nezabírala žádná antibiotika, musel jsem to vymarodit, vypsat se, už trochu se studem chlapa na prahu čtyřicítky.
Pak šel nový čas a já nevěřil v recidivu, poněvadž jak mužský stárne, brousí se mu city a počne každé ráno vykašlávat prózu z průdušek a naopak zavírat okna před poetickým průvanem. Však stejně se to vrátilo, pamatuji na ten den, kdy se u mne v redakci zastavil Ludvík Hess a vrátil mi do paměti Divoké víno, však tenhle zápal plic se vleče a odolává lékům, mé básničky nechtějí být hledány a proto přicházejí samy, nečekaně, když to v mém prozaicky poskládaném životě nejméně potřebuji. Už jsem si na tu nemoc zvykl. Proč asi?
Nebýt Divokého vína, neopustily by moje básničky můj psací stůl. Moje naivní prozaická pýcha nedovolí mi považovat se za básníka, ostatně na to nemám právo. Pokud mě za básníka považuje někdo jiný, je příliš laskavý.
Jsem starý muž a nerad si připouštím, že právě odporem ke stárnutí otvírá se možná můj mozek potřetí básničkám. To aby mi vrátily paměť a v marné cestě zavezly mě do věku, kdy psát verše bylo biologicky nutné. Jednoho dne navrátí mě na této pouti znovu do plenek, kdy jsem ještě neznal písmenka. Potom - a to svatosvatě slibuji - budete mít od mých básniček navždy pokoj.

Pavel Verner
(pár týdnů po třetím zápalu plic)

Ostatní tvorba Pavla Vernera publikovaná v Divokém víně:
DV 41/2009: Hajku pro pána z Hájku, Země Gauguinova
DV 40/2009: §37, Otčenáš, Překlady
DV 39/2009: Kalendář, Hrobníkův nekrolog
DV 37/2008: §36, Srdce na dlani
DV 36/2008: Kouř (za Sašou Berkovou) a další
DV 34/2008: §32, §33, První básník, Vzpomínka
DV 33/2008: § 29, § 30, § 31
DV 32/2007: úryvek z knihy Jak nezabít manžela, §3, §16 a další
DV 31/2007: §10, §12, §14, §17
DV 30/2007: Rekonvalescence, Duše a další
DV 28/2007: Týden, Oběd v přírodě
DV 27/2007: Epitaf
DV 26/2007: Stařec a víla, Kosočtverec, Marnost
DV 25/2006: Holátko, Sladkokyselá a další
DV 24/2006: Moje milá má vnoučátko, Laima 2 a další
DV 21/2006: Neřesti, Jednonoční skořicová a další
DV 20/2006: Štědrovečerní šibenice
DV 19/2005: V ilegalitě, Nabídka a další
DV 18/2005: Příliš starý, Příliš mladá
DV 13/2004: Maličký ignorant
DV 12/2004: Privilegium, Rekviem
DV 11/2004: Země Gauguinova
DV 11/2004: Iškariotský blues, O kalibru básnění
DV 9/2004: Marnotratnost, Tajný sen a další
DV 8/2004: Exodus, Zázrak nasycení
DV 7/2003: Latiník, Madona 8. března
DV 6/2003: Agrafa pro Já
DV 6/2003: Minuta před Kainem, Po sousedsku
DV 5/2003: (Byl jeden dědeček ze Soči…), (Byl jeden dědeček z Londýna…) a další
DV 4/2003: Pár slov na omluvu, První příběh a další