Petr Pavlovský

SIXTY-EIGHT PUBLISHERS CORP. A MOJE MANŽELSTVÍ

/memoárfejeton, souběžný příběh dvou institucí/

Začít nutno, jak jinak, na jaře 1968. V dubnu uzavírá čtyřiačtyřicetiletý Josef Škvorecký s nakladatelstvím Československý spisovatel smlouvu na vydání Tankového praporu. Já, čtyřiadvacetiletý student prvního ročníku Katedry divadelní vědy na FFUK v Praze a S. Z., dvacetiletá studentka druhého ročníku romanistiky tamtéž, se rozhodujeme, že se v září vezmeme. Ne snad, že bychom spolu nemohli až do absolutoria pouze „chodit“, jak je v kraji už nejméně půlstoletým zvykem, ale averze jejích rodičů k naší „známosti“ je tak silná, že už to doma prostě nemůže vydržet.
Na jejich omluvu: moje minulost, se kterou se seznámili u pedagogů dceřiny dvanáctiletky, té samé, ze které jsem byl osm let před tím vyloučen, stejně jako „ze všech středních škol v ČSR, byla skutečně krajně odrazující. Ne náhodou jsem měl za svými vrstevníky – ročník 1944 - pětileté zpoždění, oni na vysokých školách absolvovali v roce 1967, kdy já jsem teprve začínal (ovšem měl jsem již odkroucenou povinnou základní vojenskou službu). Manželčini rodiče si prostě postaru „vzali reference“. Ty se týkaly roku 1960 a opravdu nebyly příznivé.
1968, srpen: přichází „bratrská pomoc“. Rodiče a bratr mé „snoubenky“ odcházejí do kanadského exilu, když se jí marně pokusili přesvědčit, aby jela s nimi. My jsme už ale měli na 27. září dojednanou svatbu v letenském „dřevníku“ (ONV Prahy 7 v provizorní protektorátní přízemní budově, sloužící ještě roku 1991 jako středisko kuponové privatizace). Její odpověď zněla: já a ne komunisti jsem tady doma; ať jdou oni! Ze S. Z. se stává S. P.
1969, léto: Škvorečtí odcházejí do amerického exilu.
I my dva jsme v pokušení, hlavně během dovolené, trávené s mými rodiči v Itálii. S. P. tam byla již předem, a to na prázdninovém vysokoškolském stipendiu italského MŠ. Během něj se setkala v Římě s rodiči, kteří už tam přijeli jako blahobytní kanadští turisté; jakkoli se s mou existencí dosud nesmířili, velice naléhali, ať emigrujeme za nimi. S. P. ale zaboha nechce, do exilu ji nedostane ani pár volů, navíc je šťastná, že se vymanila z rodičovské kurately.
Při návratu přes NSR zjišťujeme, že Mnichovská universita nabízí Čechům stipendia, a to i na obor Theaterwissenschaft; jenomže já neumím německy a moje žena, ačkoli polyglot, odmítá exil principiálně.
1970, listopad: Josef Škvorecký, toho času již pedagog torontské university, dostává dopis od básníka a ředitele nakladatelství Československý spisovatel Ivana Skály, že Tankový prapor nakladatelství nevydá.
Započal jsem čtvrtý ročník studia DV; bydlíme pohodlně v rozsáhlém bytě mých rodičů v Praze na Letné. Jsou šťastni, že z nich někdo konečně sejmul odpovědnost za permanentního maléristu. Vidouce mé, z jejich pohledu abnormální a vzhledem k mému dosavadnímu způsobu jak procházet vzdělávacími institucemi ČSSR nestandardně úspěšné studium, udělali by snaše, co by jí na očích viděli. Dopisy z Kanady ovšem mou existenci ignorují, jsou to dopisy adresované svobodné, nezadané dceři, jakkoli musejí být adresovány na jméno S. P.
1971, září: Moje žena promuje (diplomní práce Una notte con Amleto, Rippelinův překlad V. Holana) a nastupuje jako profesorka italštiny a francouzštiny v Jazykové škole Praha, kde před svou emigrací učila francouzštinu a angličtinu i její matka. Vedoucím oddělení romanistiky je, shodou okolností, předválečný spolužák mého otce z gymnazia ve francouzském Dijonu profesor Jaromír Tláskal, za války maquista.
1971, listopad: Zdena, už třináct let Škvorecká, ale rozená Salivarová, dcera pražského nakladatele a knihkupce Jaroslava Salivara (1902–1969) zakládá vydáním Tankového praporu nakladatelství Sixty-Eight Publishers Corp.
1972, září: Absolvuji prací Česká teorie divadla u Durdíka, Hostinského a Zicha. Diplomka je uznána za práci rigorosní „beze změny“. Je to první teoretická diplomní práce v dějinách katedry; její normalizační šéf M. Kouřil (v 50. letech zvaný „kat českého divadla“), mi nabízí místo asistenta resp. aspiranta. Kdo by to nebral?
Moji kolegové si hledají místa, já bezstarostně zívám. Stěhujeme se do bytu po manželčiných rodičích (rovněž na Letné), tč.obývaném pouze babičkou, maminkou tchýně. Absurdistán: „Bratrská pomoc“ mi vyřešila osobní život, s manželčiným výběrem partnera nesouhlasící příbuzní jsou za oceánem a mně tu nechali svou dceru, maminku, resp. babičku (o kterou se od 1968 staráme až do její smrti 1974), byt a rozestavěnou chatu na Vysočině. (Kde mám vzít peníze na její dokončení?)
1972, listopad: Žádný konkurs jsem neabsolvoval, žádnou písemnou žádost nepodával, písemně jsem se vlastně vůbec o nic neucházel. Přesto dostávám písemné sdělení z děkanátu, že na aspiranturu nejsem přijat, a to „pro malou politickou angažovanost“.
Vyžádal jsem si audienci u soudruha děkana, byla mi milostivě udělena. Otázka: „Co tím, spektabilis, míníte – „malá politická angažovanost“? Nestačí, že jsem od šestnácti let nepřetržitě členem ROH (od roku 1960, kdy jsem začal pracovat jako pomocný dělník v ČKD Sokolovo, na FFUK jsem si platil známky i jako student, potřeboval jsem totiž jako žaludeční vředař jezdit od ROH do lázní). Jsem „původním povoláním dělník“ (jak se píše v kádrových dotaznících), střední školu jsem absolvoval večerně při zaměstnání – naposledy topenář. Který absolvent FFUK má takovýto „třídní profil“? Odpověď: „Vy jste ale nevstoupil ani do SSM, natož do KSČ!“ Replika: „Je mi 28 let, jaký SSM?“ Odpověď: „Tak tedy do KSČ“! Replika: „Zatím mě tam nikdo nepozval!“ Atd., atp., ad infinitum.
Začínám hledat práci, ale vše je již obsazeno, nehledě k tomu, že jakmile v kádrovém dotazníku vyplním rubriku „příbuzní v zahraničí – bez souhlasu ČSSR“, přestávají se se mnou kdekoli bavit. Je to absurdní, jsem trestán za vlastenectví, na způsob pana profesora Klause řečeno „neemigraci“? Moje žena v pohodě učí, ale já mám nesmazatelnou kádrovou skvrnu, za každý mravný skutek (odmítnutí odchodu do ekonomicky zajištěného exilu) musí následovat spravedlivý trest.
V Kanadě se zatím má nakladatelství Sixty-Eight Publishers čile k světu, hlásí se četní exiloví abonenti. Jsou mezi nimi i můj tchán a můj švagr, kupují téměř každý titul, některé i víckrát – dárky. Nám je neposílají, ale ze stále ještě trvající nelásky ke mně to, pravda, není.
1973, podzim: Dostávám obligátní místo disidentů (kterým ovšem nejsem) – topič. V malém podniku přes naši ulici (Steingasse). Při přijímání se oháním svým posledním předstudijním zaměstnáním, topenář u OPBH Praha 3 (únor 1966 – květen 1967).
Jednoho temného listopadového rána, cca v 5 hod., zatímco zatápím pod kotli, přijíždí náklaďák vrchovatě (nastavené „sajtny“) naložený koksem. Pásový dopravník má rozbitý, a tak fůru sklápí na betonový dvorek, před okénka kotelny. Dvorek je do výše pasu plný, neprůchodný, dělníci chodí na šestou. Navíc mám v 9 hodin dělat na FF UK rigorosní zkoušky.
Avšak: já jsem ještě v roce 1968 byl v širším výběru na OH v Mexiku (no, spíš jsem jenom dělal sparringpartnera reprezentantům v zápase řecko-římském a ve volném stylu). Nastává boj s časem za pomoci lopaty – uhelky. V šest už je třetina koksu dole, k vrátnici lze projít. V osm je už dvůr prázdný. Nakládám oba kotle vrchovatě, teď vydrží 6 hodin. Urvaný odcházím domů, sprcha, snídaně a jízda bicyklem na „náměstí okupačních armád“.
Přišel jsem „včas jak legendární vojska“, malá „ríga“ z marxistické filosofie a z estetiky a obecné teorie umění proběhla hladce, u velkého z teatrologie se tvrdě střetám s prof. Ing. Miroslavem Kouřilem na téma, co ještě je a co už není divadlo. Létají jiskry, až po letech jsem pochopil, že on měl vlastně pravdu (divadlo v širším slova smyslu je každé umění, při kterém dochází ke zpětné komunikaci – kontaktu – mezi tvůrci a konzumenty); bohužel ji neuměl dobře formulovat, a proto si trvám na svém, že Waldemar Matuška, zpívající lidem v Lucerně není divadlo (trvalo mi 32 let, než jsem teoreticky přesně dokázal, že i to je divadlo a vetknul tuto tezi do svého životního díla, Teatrologického slovníku, Praha 2004).
Komise mi dává kupodivu za pravdu, na skládacím kole vítězně odjíždím z Alma Mater. „Mojí univerzitěty!“ (Maxim Gorkij). Po rozeslání latinsky psaného oznámení (snobárna, latinsky neumím) o doktorské promoci přichází gratulace z Kanady; konečně uznán!
V montrealském bytě manželčiných rodičů je už pěkná knihovnička z produkce Sixty-Eight Publishers, tchán a tchýně se se Škvoreckými stýkají i osobně, v rámci exilového života, tchán se stává starostou montrealského Sokola.
1977 nakladatelství, do té doby soukromý majetek obou manželů, je transformováno na „non profit company“, podporovanou i nově vzniklou firmou Prague Typesetting, která se specializovala především na přípravu neanglických textů, později i tisk.
1977, duben: Jsme s manželkou, každý ke kriminálníkům svého pohlaví, uvrženi na 48 hodin do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ul. pro /oprávněné/ podezření z rozšiřování materiálů Charty 77. Manželce se nestalo nic, mě vyhodili z Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde jsem byl zaměstnán jako programový pracovník.
1982, jaro: Z Kanady přichází telegram, že tchýně umírá na rakovinu. Ačkoli jsme od roku 1969 na Západ nikdy nesměli, ani společně, ani individuelně, teď má žena výjezdní doložku do týdne, odlétá, maminku zastihuje ještě na živu, doslouží jí a pochová. Přitom pročítá domácí knihovničku, plnou produkce Sixty-Eight Publishers. Do Prahy si, přirozeně, netroufá z toho přivézt nic.
1986, léto. Dostali jsme oba doložku k cestě do Montrealu za ovdovělým tchánem. Návštěva švagra v Torontu. Jdeme se podívat na dům Sixty-Eight Publishers, za výlohou je obrovský olej, na něm Josef Škvorecký v křesle, s kočkou na klíně. Právě dostal cenu guvernéra Kanady (reprezentant britské koruny) za anglickou verzi Příběhu inženýra lidských duší (česky 1977). Vejít dovnitř se bojíme, předpokládáme, že dům je našimi „orgány“ sledován, popř. i filmován.
Cesta autobusem Greyhound z Montrealu do N. Y. Krajina je... nevím jaká, neustále čteme a čteme. Na zpáteční cestě jakbysmet. Pakujeme zavazadla k odletu. Vézt či nevézt, to je, oč tu běží! Úvaha: děti nemáme, co nám vlastně mohou? Vyhodit z práce? Mě už ani to ne, jsem zrovna, jako tak často, na dlažbě. O statutu nezaměstnaného nelze hovořit, platné zákony to neumožňují, protože máme „právo na práci“, spíš je zde nebezpečí, že budu zatčen pro „příživu“, pročež stále nosím v občanském průkazu svazek nejčerstvějších složenek s honoráři za články, jimiž mohu doložit, že mám legální a dostatečné příjmy.
Dvě veliké tašky jsou naplněny knihami Sixty-Eight Publishers, zakrytými špinavým prádlem. Do uší si žena zavěšuje obrovské náušnice z levného zlata.
Ruzyně, celní kontrola: první jde žena, osmatřicetiletá krasavice s celním prohlášením v ruce, za ní já, nosič zavazadel. Oryngle se líbí, upoutaly. V prohlášení jsou samozřejmě uvedeny jako suvenýrové zboží zakoupené v Kanadě. Po řadě oboustranných úsměvů a vtipných poznámek procházíme. Jsem dost zpocený, ale z vláčení těžkých zavazadel to není.
1990, květen: V Památníku národního písemnictví byla otevřena výstava k dějinám nakladatelství. Po úspěšném konkursu nastupuji jako šestačtyřicetiletý odborný asistent na Katedru divadelní a filmové vědy FFUK.
1991, jaro: Nakladatelství Sixty-Eight Publishers ohlásilo v Kanadě „ročník na rozloučenou“ sestavený v intencích jeho programu převážně z titulů, napsaných ještě před listopadem 1989.
Mám za sebou zimní semestr školního roku 1990/91, učím se učit.
1993, leden: Nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydává svůj poslední, 227. titul, sborník Zdeny Salivarové-Škvorecké Osočení. Dopisy lidí ze seznamu. Tři oznámené knížky nevyšly, nakladatelství vydalo celkem 224 titulů.
1994, květen: Nakladatelství ukončilo činnost.
V platnost vstoupila novela vysokoškolského zákona o tzv. rekonkursech: všichni pedagogové všech vysokých škol v republice dostávají výpověď; nastávají dvoukolové konkursy, přičemž v prvním kole komise MŠ ČR vybírají vedoucí kateder (jednou z podmínek je negativní lustrační osvědčení). Vyhrávám nad stávajícím i předlistopadovým šéfem v hlasování komise 8:0 a stávám se (na nelehkých 14 let) vedoucím Katedry divadelní a filmové vědy FF UK (od rozdělení v roce 1996 už jen divadelní).
1999, jaro: Můj dvaaosmdesátiletý tchán (*1917) se definitivně vrací do ČR, bude bydlet u nás, v pokoji, kde do roku 1974 žila jeho tchýně, babička mé ženy.
Jeho kanadský movitý majetek, včetně 12 let starého Jeepu Cherokee - vozit šrot do Evropy mohl už jen dvaaosmdesátiletý stařec, v polistopadových poměrech ČR se neorientující - připlouvá do Mělníka v obrovském kontejneru. Je v něm i téměř kompletní produkce Sixty-Eight Publishers. Je vyrovnána na čestném místě naší – tchánem roku 1990 zakoupené - chalupy-mlýna na Vysočině.
2000, duben: U příležitosti akce Nonstop čtení z díla J. Škvoreckého se koná v pražském kostele sv. Salvátora výstava knih ze Sixty-Eight Publishers. Téměř všechny je mám ještě schované. Pro mé manželství byly ty knihy velikým obohacením a posilou, zdaleka ne jenom pro „katolické paradigma“ Josefa Škvoreckého, které konečně ani já ani manželka nesdílíme. Jeho (resp. jejich) manželství nám ale bylo v mnohém vzorem, a je i dnes,

Prosinec 2011 Petr Pavlovský