na další stranu
Vítězslava Felcmanová
ZIMNÍ ZAHRADY
Jako stařenky se choulí v plédu,
spí zasněžené zahrady,
a hrušně, lotři v poutech z ledu,
pro zmrzlé růže srší nápady.
V rozedraném šatu však se pole stydí
a zebou ho žebra obnažené hlíny,
vítr zlomyslně stírá stopy lidí
až vyblednou jejich modré stíny.
A až potom v bílém kožichu
se plíží vládce chladných hor a údolí,
má ostré zuby, špatnou náladu a hlad.
Přitančí elegantně, potichu,
a jen málokomu blahosklonně dovolí
narušit světlem zimní temný řád.
V ŠERU
Špinavé louže,
šedý sníh klouže,
nebe temné jako ze starého plechu,
ptáci vyluzují akorát pár vzdechů.
A ze střech padá
vražedná zrada,
lidé se dál do šál i depresí hrouží,
jako mátohy se po chodníku plouží,
a kosí se chřipka,
narvaná je JIPka,
kolem jenom pár havranů lítá.
Stmívá se, anebo už svítá?
V KRBU
Popel a dým?
Jen zmatený rým.
Však epos veliký
jen v plamenech
nabral dech.
Tak pravily uhlíky.
|
