Štěpán Kučera

Olympijské hry
aneb
Sokratův kohout

1.

Sokrates vypil bolehlav z černého hliněného poháru, který byl pro danou chvíli velmi vkusně vybrán, což by ovšem v dané chvíli bylo velmi nevkusné připomínat. V cele kolem lůžka stálo několik přátel, co se přišli rozloučit se svým učitelem; jenom Sokratův žák Platon se pro nemoc omluvil. „Tomu říkám platonická láska,“ poznamenal ironicky Kriton, ale nikdo se nezasmál. Sokrates položil pohár zpátky na podnos a podle žalářníkovy rady začal přecházet po místnosti, aby se jed rychleji vstřebal do těla. Když ucítil, že necítí nohy, lehl si filozof na pelest a trpělivě vnímal chlad, který se mu pomalu rozléval od chodidel směrem k srdci. Obličej mu přikryli rouškou.

Sokrates se smrti nebál, cítil vlastně spíš zvědavost, než strach. A pak to přišlo. Jak motýl kuklu opustil filozof svoje stařecké tělo, vznesl se ke stropu, odkud chvíli pozoroval chvějící se brady svých věrných žáků, a pak vylétl zamřížovaným oknem ven. Překvapilo ho, že cesta na onen svět je opravdu tak prostá a banální, jak ji popisují básníci. (Sokrates odjakživa cítil nedůvěru k lidem, co píší knihy, protože kniha neodpovídá na otázky, nedá se s ní diskutovat.) Teď letěl kamsi vzhůru, jak Ikaros svého času, a připadal si zklamán, skoro podveden.

„Už letí,“ vykřikl Hermés, poslíček, kterému dali olympští za úkol vyhlížet duši věhlasného filozofa. Athéna, bohyně moudrosti a válek, si rychle upravila roucho, bůh moří Poseidon vyčesal z vlasů chaluhy a Zeus, pán hromů a blesků, povstal z trůnu a významně si odkašlal.

Sokrates nemohl uvěřit svým očím. Nejen proto, že už měl zase oči a vůbec celou lidskou podobu, ale hlavně proto, že když se mraky rozestoupily, stál uprostřed olympského pahorku v kruhu božských bytostí, kterým se vždycky tolik obdivoval.

Zeus si znovu významně odkašlal a hřmotným hlasem začal svůj projev, v němž vyzdvihl Sokratovu moudrost, jež ho přiblížila božské dokonalosti v míře u člověka nevídané. Jeho upřímný a spravedlivý život, ještě umocněný mučednickou smrtí, opravňuje Sokrata k přijetí nevídané pocty — stane se polobohem a bude žít věčný život tady na Olympu. Zeus byl zapálený řečník a vášnivý posluchač vlastních projevů, mluvil ještě dlouho a všichni bohové se zájmem naslouchali. Kdyby některý z nich dal najevo svůj nezájem třeba jen nepatrným zívnutím, začaly by létat hromy a blesky, což rozhodně nelze chápat v nějakém abstraktním slova smyslu.

Po vyčerpávajícím proslovu předstoupila před Sokrata krásná nahá Afrodita a na stříbrném podnose mu podávala ambrózii a pohár s nektarem. Tím byla oficiální část slavnosti ukončena a následoval sympozion, jakýsi neformální seznamovací večírek, kde padly kopce ambrózie a nektar tekl proudem.

2.

K Sokratovi přistoupil Asklepios a ptal se ho na první dojmy. Asklepios byl bůh lékařství a nepatřil mezi Dvanáct nejuctívanějších, což mu dovolovalo celý Olymp sledovat z jistého odstupu. „Pořád tomu všemu nemůžu uvěřit,“ odpověděl Sokrates, „připadám si jako ve snu.“

„No třeba je to opravdu jen sen. Třeba se to celé odehrává jenom v tvé hlavě... Ale to nikdy nezjistíš,“ řekl Asklepios přátelsky. „Hlavně nevěř, že bys tu mohl zůstat navždycky.“

„Proč bych tu nemohl zůstat? Zeus přece říkal...“ „Zeus říká hodně věcí. Vsaď se se mnou o sto býků, že odtud odejdeš dřív, než ráno zakokrhá kohout.“ Filozof jenom mávl rukou, „kde bych vzal sto býků...“

„Dobrá, vsadíme se tedy o toho kohouta,“ usmál se Asklepios a zmizel v hloučku bohů.

3.

Otroci přivalili sudy s vínem, někteří bohové se chytli kolem ramen a zpívali, Sokrates se začínal uvolňovat. Nechal si dolít pohár, dneska už zkusil bolehlav, nektar nesmrtelnosti a teď ještě tohle božské víno, to nemůže dopadnout dobře... Procházel mezi skupinkami, nenuceně konverzoval a říkal si, že jestli takhle bude vypadat celý posmrtný život, nemohli mu jeho katané prokázat vřelejší službu.

Vtom se k němu přitočil jeden z otroků, kteří roznášeli ambrózii, a polohlasem začal na filozofa chrlit slova plná obdivu a úcty, říkal, že by chtěl žít celý život v pravdě přesně jako on, dělat lidi lepšími, že i ta jeho mučednická smrt je naprosto úžasné vyvrcholení všeho... Sokrates zmateně přikyvoval a z rozpaků mu pomohl až Poseidon, který otroka píchl trojzubcem a napomenul, ať si hledí svých povinností. „Nesmíš si je tak pouštět k tělu,“ poradil Sokratovi ztěžklým trochu jazykem.

„Překvapuje mě, že i na Olympu jsou otroci,“ poznamenal filozof.

„Jsou to bohové poražených náboženství,“ řekl Poseidon a zakymácel se jak loďka v mořské bouři, „tenhle kluk si nechá říkat Syn, je tu i s tátou. A táhne se za nimi taková divná věc... Duch svatý nebo jak tomu říkají...“

„Zvláštní trojice,“ řekl Sokrates. „A tamten opálený?“

„Alláh... tvrdí, že o něm všichni ještě uslyšíme... že prý mnohobožství nemá budoucnost! Já bych ho...“ Zvolal Poseidon výhružně a usnul.

4.

Sokrates usedl na jedno z lehátek, jimiž byl pokryt celý olympský pahorek, a přemýšlel o tom, co mu prve řekl Asklepios... „Odejdeš dřív, než ráno zakokrhá kohout.“ Sokrates nerozuměl, co se skrývá za těmi slovy... bál se porozumět... Musel si ještě jednou promluvit s Asklepiem. Když se chtěl zvednout a jít ho hledat, zjistil, že mu na klíně sedí krásná Afrodita.

„Přemýšlíš?“ Zeptala se.

„Přemýšlím.“ Odpověděl.

„Mám ráda moudré muže.“ Nadhodila.

„Já taky.“ Shodil ji a očima přejížděl po skupinkách bohů. Afrodita mu zastoupila výhled. „Pověz mi něco o své ženě,“ zaprosila.

„Byla svárlivá... mírně řečeno.“

„To já se nerada hádám.“ Řekla bohyně smyslně.

„To je dobře.“ Řekl Sokrates nesmyslně a jemně ji odstrčil stranou, protože právě zahlédl Asklepia, jak se snaží uložit ke spánku Dionýsa, boha vína a veselosti, který se opil a dostal depresi.

5.

„Nechceš s ním pomoct?“ zeptal se Sokrates. Dionýsos něco zamumlal, snad si myslel, že otázka byla určena jemu.

Asklepios přikývl. „Chytni ho za nohy, po dobrém to s ním asi nepůjde.“

„Chtěl jsem se jenom zeptat... Jaks to myslel, že tu nevydržím ani do kuropění?“

„Myslíš, že jsi tu proto, žes žil celý život v pravdě... Zvedni ho... a nevíš, že ve skutečnosti jsi prožil svůj život ve lži... Na tři ho hodíme na lehátko.“

„Ve lži? Jak to myslíš?“ podivil se Sokrates a zvedl Dionýsovy nohy ze země.

„Myslels, že bozi jsou dokonalí... ráz... dvá... tři!“ Bůh vína dopadl s lehkým žuchnutím na lehátko a zavrněl jak kotě.

„A nejsou??“

„Myslíš si, že válka je moudrá, Sokrate?“ řekl Asklepios zadýchaně.

„To ne... válka může být nejmenší zlo, ale moudrá není určitě,“ odpověděl filozof

„Myslíš si, že bohyně Athéna je moudrá?“

„Ona je ztělesněním moudrosti,“ vyhrkl Sokrates.

„A jak může být zároveň bohyní moudrosti i války,“ řekl Asklepios konverzačním tónem a napil se z poháru. „Je to Athénina Achillova pata, Sokrate... o takových věcech nemáš ani páru...“ zamlel z lehátka Dionýsos, úplně pod parou. „Myslíš si, můj drahý polobožský příteli,“ řekl Asklepios, „že můžou být dokonalé dvě věci, které se navzájem vylučují?“ Sokrates zavrtěl hlavou, ale v tu chvíli si už nebyl jistý vůbec ničím.

„Já jsem bůh, příteli,“ řekl Asklepios, „podle tebe jsem tedy dokonalý. Můžu být dokonalý já a zároveň i Athéna, jejíž dokonalost jsem právě popřel?“ Sokrates zavrtěl hlavou, ale v tu chvíli si už nebyl jistý vůbec ničím. „Sokrate, nejsi vůbec v obraze,“ zamlel z lehátka Dionýsos, který byl pod obraz.

6.

Sokrates byl zděšen. Zoufale chodil od jednoho boha k druhému (jenom Afroditu radši vynechal), kladl jim otázky a doufal, že ho jejich odpovědi přesvědčí o boží dokonalosti a Asklepiově šílenství.

Ale bohové, vínem celí ztěžklí, jenom rozpačitě přešlapovali a nervózně žmoulali cíp svých rouch. Kudy Sokrates procházel, tudy nálada vadla a olympští si netroufali pohlédnout jeden druhému do očí. Když Sokrates došel až k Athéně, panovalo už všude kolem takové ticho, že kdyby někdo upustil špendlík, bylo by slyšet, jak sviští vzduchem.

Bohyně Athéna nikdy nepila. Ve své bělostné přilbici a se zlatým kopím v ruce vypadala jako ztělesnění síly a všech myslitelných ideálů. Stála proti Sokratovi bojovně nakročena a sova na jejím rameni zlobně koulela očima. „Moudrost jsem já,“ štěkla Athéna ještě dřív, než Sokrates otevřel ústa, „jak se opovažuješ o tom pochybovat?? Ovládáš umění slov, Sokrate, ale lidské slovo je jak stéblo trávy — vítr je ohne na všechny strany a užitečné je leda pro dobytek.“ Občas měla Athéna sklony k pompéznosti. Ostatní bohové se shlukli kolem nich.

„Dokážu ti, Athéňane, že lidské slovo nic neznamená! Proč si myslíš, že jsi tady?“

„Zeus to přeci říkal...,“ řekl Sokrates zmateně, „žil jsem celý život upřímně a spravedlivě...“

„Co je podle tebe spravedlnost?“

„Spravedlnost, to jsou zákony, právo,“ odpověděl poslušně filozof.

„A jaký je podle tebe rozdíl mezi právem a bezprávím?“

„Právo, to jsou zákony, pořádek... kdežto bezpráví je násilí, nezákonnost.“

„A co je to zákon?“

„Zákon je to, na čem se národ usnesl, že se má dělat,“ řekl Sokrates a uvědomil si, že Athéna na něj zkouší jeho vlastní metodu řízeného dialogu. Pomocí této metody Sokrates vždycky přiměl své žáky k formulování myšlenek, o jakých se jim ani nesnilo.

„A co království, Sokrate? Když nějaký samovládce řekne lidem, co mají dělat? I to můžeme nazvat zákonem?“

„Ano, i to, co nařídí samovládce, je zákon,“ řekl filozof.

„A teď, můj malý Sokrate,“ pronesla Athéna výsměšně, „se vraťme k tomu, co je to bezpráví. Sám jsi řekl, že to je násilí a nezákonnost. A není snad nezákonnost právě to, když mocnější slabšího přinutí násilím dělat, co on sám považuje za správné?“ V davu bohů to zašumělo. Sokratovi nezbývalo, než přikývnout, odvolat a připustit, že co nařídí samovládce, aniž by občany přesvědčil, nemůžeme nazývat zákonem. Athéna se vrhla do útoku.

„A když menšina, opírající se o svou moc, vyhlásí něco jako zákon, aniž přesvědčila většinu o správnosti svého rozhodnutí... je to právo nebo bezpráví?“

„Všechno, co někdo nutí druhého dělat, je spíš násilí než pořádek,“ vzdychl Sokrates.

„Není tedy rozdíl mezi právem a bezprávím mnohem menší, než sis vždycky myslel??“, pronesla chladně Athéna. „Nezasvětil jsi celý svůj život něčemu, co ani neumíš rozpoznat? Slovo je prázdné a kluzké, Sokrate, a jestli ovládáš umění slov, je to, jakobys neuměl nic.

My bozi jsme stvořili celý svět! Všechna lidská moudrost je proti nám míň než plivnutí v oceánu. Kde vy smrtelníci vůbec berete odvahu pomyslet na naši nedokonalost!“

„Ehm...já jsem... jaksi... polobůh,“ opravil ji Sokrates nesměle.

„Ne na dlouho!“ odsekla Athéna. „Zklamal jsi nás, Sokrate, zklamal. Místo u věčného ohně ti není dost dobré... Tobě, Asklepie, uděluji důtku! Moc dobře vím, kdo toho prosťáčka navedl, není to poprvé, co vedeš rozvratné řeči. A s tebou, Sokrate, zahajuji soudní proces.“

„Udělejte s ním krátký proces,“ zasmál se Dionýsos, který se prospal a byl zas veselý, jak zákon káže.

„Neváží si bohů!“ zahřměl Zeus.

„A kazí mládež,“ fňukla Afrodita, „dělal mi nemravné návrhy.“

„Utopte ho!“ zvolal Poseidon, který zapomněl, že Sokrates je už několik hodin po smrti. Asklepios se smutně usmál. Sokrates měl šanci říct něco na svoji obhajobu, ale neřekl nic. Co taky říkat... A komu. Olympané jsou stejní jako Athéňané, akorátže dokáží líp řečnit. Kdo ovládá umění slov, je to, jakoby neuměl nic, ale dokáže ostatní přesvědčit o opaku.

Odebrali Sokratovi jeho nesmrtelné tělo, a když ho pálili na věčném ohni, chytli se kolem ramen a začali zpívat. Sokrates letěl kamsi dolů, jako Ikaros svého času, a když se mraky rozestoupily, uviděl Athény a budovu věznice a zamřížované okno a chvějící se brady svých věrných žáků a svoje stařecké tělo a uvnitř tmu. Čas na Olympu utíká jiným prostorem, takže zatímco v Athénách neuplynula jediná vteřina, na božském pahorku začínalo svítat. Kohout se rozkokrhal.

7.

Sokrates položil pohár zpátky na podnos a podle žalářníkovy rady začal přecházet po místnosti, aby se jed rychleji vstřebal do těla. Když ucítil, že necítí nohy, lehl si filozof na pelest a trpělivě vnímal chlad, který se mu pomalu rozléval od chodidel směrem k srdci. Obličej mu přikryli rouškou. Celá cela se topila v tichu. Z ničeho nic si Sokrates roušku z tváře poodkryl a řekl: „Kritone, jsem Asklepiovi dlužen kohouta. Nezapomeneš tenhle můj dluh vyrovnat?“

„Spolehni se,“ řekl Kriton. „Ještě něco jiného?“

Ale Sokrates už neodpověděl. Za chvíli mu tělo sevřela křeč a pak zůstal bezvládně ležet. Sokrates zemřel s výrazem člověka, který ví, že něco ví, ale radši by to nevěděl. Kriton se rozplakal.

8.

V roce 399 před Kristem proběhl v Athénách soud s filozofem Sokratem. Obžalován byl z bezbožnosti a z toho, že kazí athénskou mládež. Navzdory skvělé obhajobě, v níž vyvrátil všechny argumenty žalobců, byl odsouzen k smrti. Jeho poslední slova prý zněla: „Kritóne, jsem Asklepiovi dlužen kohouta. Nezapomeneš tenhle můj dluh vyrovnat?“ Všechny to překvapilo, protože jméno Asklepios patřilo bohu lékařství a shodou okolností ještě jistému bezvýznamnému obchodníkovi, který se se Sokratem v životě nesetkal. Bylo to tak zvláštní a podezřelé, že obchodník Asklepios byl zatčen athénskými úřady, a když tvrdošíjně popíral jakékoli styky s velkým filozofem, byl pro jistotu i on odsouzen k smrti.

(listopad 2002)

Použité knížky:
Xenofón: Vzpomínky na Sókrata (dialog mezi Athénou a Sokratem o zákonech se ve skutečnosti odehrál mezi politiky Alkibiadem a Periklem)
Joseph Heller: Nemalujte si to
Charles Freeman: Řekové
Ostatní tvorba Štěpána Kučery publikovaná v Divokém víně:
DV 19/2005: Gladiátor
DV 15/2005: I. Život, II. Dílo a další
DV 14/2005: Úsměv Mony Lisy
DV 13/2004: Adventní rozhovor s Bohem o Vánocích a malování obrazů
DV 12/2004: Krátký výlet pana Broučka do 21. století
DV 11/2004: Venuše
DV 10/2004: Jezdec z neznáma (čtení pro pravé muže)
DV 10/2004: rozhovor s Karlem Miličkou
DV 9/2004: Kronika Rychlých šípů…
DV 8/2004: O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice, Třísky z červené knihovny
DV 7/2003: Jóbova žena
DV 6/2003: Pan Neruda a paní Karolína (podpovídka malostranská)
DV 3/2003: Mirek