Štěpán Kučera

Kronika Rychlých šípů
aneb
Toho dne si dal Mirek Dušín prvního práska

Srpen — měsíc zrní

V ohni to vesele praskalo a plameny šlehaly do výšky, jakoby se chtěly dotknout hvězdnaté oblohy nad našimi hlavami. Prohlížel jsem si tváře svých nejvěrnějších přátel, zjasnělé plápolavou září, jako bych si chtěl rysy jejich obličejů navždy vrýt do paměti. Červenáček s Rychlonožkou, klubovní smíšci, si všelijakými šprýmy a žertovnými narážkami dobírali Jindru Hojera. Jindra jim za jejich škádlení lál do plantážníků, ale smál se s nimi. Jen Mirek Dušín seděl opodál, koukal do plamenů a ani vtipálek Rychlonožka jej nedokázal vytrhnout z trudné nálady. Mirek mi dělá starosti. Již delší dobu si všímám, že polevuje v klubové činnosti, vyčleňuje se z lůna našeho kolektivu a v ústech se mu začínají objevovat hrubá slova, před kterými nás on sám vždycky tolik varoval. Někdy si říkám, že snad ani nestojí o to, být nám dobrým kamarádem, rádcem a vůdčí silou klubu.

Jarka

Jarko, neser.

Mirek

Toho dne ráno Mirek strhl z postele mokré prostěradlo a napěchoval ho do peřiňáku dřív, než do pokoje přijde maminka. Co by tomu asi řekla, kdyby věděla, že už se mu v noci nezdá o chlapecké svornosti a kamarádství, ale o Adéle. A co by tomu řekl Jestřáb, který z Mirka udělal dětský idol, hvězdu Mladého hlasatele. Adéla chodila s Mirkem do třídy, ale jeho návrhy, že ji naučí indiánské písmo nebo stanovat na sněhu, odmítala. Teď o prázdninách ji Mirek skoro nevídal… Bydlela sice pár ulic od něho, ale zatímco ona trávila léto na plovárně, Mirek musel s rychlými šípy na výpravy.

Září — měsíc lovu

Do školy jsme se už docela těšili, byli jsme rádi, že zas uvidíme své spolužáky a paní učitelky. Hlavně Mirek. Ten se na svou třídu — s trochou nadsázky (Mirku, odpusť mi to hovorové slovo) — vyloženě „třásl“. Věčný mudrlant Červenáček sice říkal, že by snesl klidně tříměsíční prázdniny, ale Jindra mu domluvil.

Jarka

Náhodou! Já se do školy taky těšil, plantážníci!

Červenáček

Mirek odmítá napsat do kroniky o sběru šípků, tak jsem se toho ujal já. Včera jsme byli na výpravě v Šípkových roklích, ze šípků se dělá velmi dobrý a zdravý čaj a taky povidla. Oblékli jsme si staré rukavice a staré teplákové bundy. Domluvili jsme si, že budeme šípky prodávat a za svou poctivou práci něco vyděláme. Budeme peníze potřebovat na různé potřeby pro klub.

Rychlonožka

Na Adélu se Mirek opravdu těšil, ale zdálo se, že ona jeho nadšení nesdílí. Toho dne, cestou do Šípkových roklí, potkal ve městě Mažňáka. Opíral se o zeď a kouřil. „Mažňáku! Co dělá Vont u nás, na Druhé straně,“ podivil se Mirek, „snad se Stínadla zas nebouří?!“ Mažňák pomalu potáhl z cigarety a do obláčku kouře povídá: „Ty si z toho eště nevyrost, Dušíne? Vzpamatuj se, nejsme malí kluci. Vykašli se na lítací kolo, tohle je lepší kočkolap, na to sbalíš každou paštiku.“ Rukou poklepal na řidítka svého stroje a Mirek na to nic neřekl, protože právě v té chvíli přiběhla Adéla. „Jé, ahoj Mirku,“ povídá, „dneska na ty šípky fakt nemůžu, promiň, tady Mažňa mi slíbil jízdu Stínadlama…“ Pak si sedla za Mažňáka, ruce kolem jeho pasu a za strašlivého rachotu dýchavičné motorky mizeli v Rozdělovací třídě. Adéla vzala Mažňákovi z pusy cigaretu a Mirek jí byl v tu chvíli lhostejnější než ten popel, co odklepla na dlažbu. „Jděte mi oba k šípku,“ říkal si Mirek cestou do roklí.

Říjen — měsíc padajícího listí

Založili jsme si sbírku spadaného listí stromů a keřů. Lepíme je na kreslicí čtvrtky A4 bílou lepicí pastou. Jména stromů a keřů, které neznáme, se snažíme vypátrat v různých přírodopisných knížkách. Listy sbíráme s takovým zájmem a vzrušením jako někdy sbírá třeba poštovní známky. Mirek říkal, že bychom se někdy se svou sbírkou mohli vypravit do přírodovědeckého oddělení muzea nebo do Stanice mladých přírodovědců. Mirek se už zase plně věnuje práci v klubu, jsme rádi, že je nám oporou a zkušeným rádcem jako dřív.

Jarka

Děkuji klubu Rychlých šípů, že mi neupřel své přátelství ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřeboval. Nechť naše přátelství nic nerozloučí!

Mirek

Mirek si tedy řekl, ať mu jde Adéla k šípku. Mirek Dušín má čtveřici věrných přátel, bobříka odvahy a tisíce děkovných dopisů od čtenářů Mladého hlasatele, a to je přece víc než nějaká — holka. Toho dne vyhlásil výpravu do Červeného údolí. Večer okolo ohně probíhal v družné náladě, všichni byli rádi, že v klubu vládne taková pohoda jako dřív. „Co kdybychom si zahráli honbu na medvěda,“ napadlo najednou Rychlonožku. „Anebo kutálečku,“ přidal se Červenáček. Pak všichni volali jeden přes druhého návrhy, čím si zpestřit sobotní večer. „A co polejvačku…“ — „…nebo noční výpravu!“ — „Jeden rozvěsí po lese praporky a ostatní je musí všechny najít…“ — „…nebo půjdem někam do podniku sbalit nějaký paštiky…“

Poslední návrh zmrazil bujaré veselí okolo ohně. Poslední návrh patřil Mirku Dušínovi. Ticho první prolomil Jindra. „Jistě žertuješ,“ povídá nejistě, „vždyť paštiky si s sebou do torny balí jen takytáborníci.“

„Správně, i Jestřáb vždycky říká, že správný táborník nevozí konzervy, ale vaří si sám,“ přisadil si Červenáček. Někdy měl Mirek pocit, že mu nikdo nerozumí.

Snad jedině Jarka, ten je přece skoro stejně starý. I Jarka musel zažít mokré sny, i jeho trápí pupínky na čele… Jedině Jarka by se mohl Mirka zastat.

Jarka Metelka si zjednal klid rázným gestem a pomalu řekl: „Mně Mirkův nápad s paštikami nepřipadá zas tak špatný — ale musíme si uvědomit, že takhle pozdě večer už budou mít všechny koloniály zavřeno!“

Někdy měl prostě Mirek pocit, že mu nikdo nerozumí.

Listopad — bláznivý měsíc

Bláznivý měsíc, tak nazývali listopad Indiáni. Snad proto, že je v něm neustále bláznivé počasí, skoro jako v dubnu. Kvůli dešti někdy musíme zrušit nedělní výpravu, a tak, aby naše těla neztratila na pružnosti a mrštnosti, provádíme doma různé prostocviky. Postavíme se například k židli, dáme ruce v bok a opíšeme zvednutou nohou kruh nad opěradlem, střídavě levou a pravou. Dřív nám Mirek vymýšlel spoustu cviků k zocelení svalstva, ale teď, když opět upadl do své nespolečenské nálady, musíme si cviky vymýšlet sami.

Jarka

Toho dne dostal Mirek z přírodopisu už třetí čtyřku za měsíc. „Co to s vámi je poslední dobou, Dušíne,“ divila se paní učitelka, „už od první třídy vás dávám všem svým žákům za příklad a vy mi teď vyvádíte tohle.“ Kdybys mě nedával všem za příklad, možná by se se mnou ve třídě i někdo bavil…, vztekal se v uchu Mirek a očima propaloval desku lavice. „Živočichopis a rostlinopis vás přeci vždycky tak zajímal,“ pokračovala učitelka, „váš loňský referát o sýkorce uhelníčkovi byl pro mě nezapomenutelným zážitkem…“ Třída se začala pochechtávat a Mirek ze své premiantské lavice cítil v zátylku pohledy osmadvaceti páru nepřátelských očí. „Ale jak vás mám přinutit se učit,“ nedávala učitelka pokoj, „bít vás nesmím a ani nechci, ze špatných známek si nic neděláte, co já vám, Dušíne, vlastně můžu?!“

„Řek bych vám, co mi můžete —„ nevydržel to už Mirek a třída zděšeně ztichla. Snad dvacet vteřin, snad dvacet let trvalo to ticho a pak se Adéla z poslední lavice rozesmála. A s ní se rozesmála celá třída. Učitelka vystřídala barvy duhy a s výkřikem „To si ještě vyřídíme, Dušíne, já se vrátím!“ vyběhla ze třídy, aby se až do konce hodiny nevrátila.

Mirek od spolužáků přijímal blahopřání a o přestávce si na záchodku nechal propíchnout ucho.

Prosinec — měsíc dlouhých nocí

Indiáni nazývají prosinec měsícem dlouhých nocí, ale pro nás je prosinec především časem vánočním. 23. prosince začal Mirek schůzku jako všechny ostatní schůzky, snad jen trochu slavnostněji. Po jeho kratičkém proslovu jsme si předali dárky, které jsme si připravovali už od konce listopadu. Jindra klubu věnoval zpěvník, kam sepsal všechny oblíbené písně Rychlých šípů včetně kytarových akordů. Rychlonožka nás obdaroval figurkami ze žaludů (musely mu dát spoustu práce) a malíř Červenáček každému věnoval portrét vyvedený olejovými barvami. Měli jsme z jeho výtvarnického mistrovství upřímnou radost a někteří z nás se na obrázcích i poznali. Mirek nám koupil pytlík kyselých bonbónů a já jsem své přátele překvapil indiánskými totemky vyřezávanými z březového dřeva.

Jarka

Nechť je i nový rok pro Rychlé šípy ve znamení družného přátelství.

Jindra

Ať v klubu nadále panuje nálada otevřenosti a svornosti.

Jindra

Neubližme si ani slůvkem, tím méně činem. Buďme co nejpřísnější k sobě a co nejohleduplnější k druhým.

Rychlonožka

Ámen.

Mirek

Toho dne, Štědrého dne, koupil Mirek Adéle perníkového kapra a dal jí pusu na tvář. „Co blbneš,“ řekla.

Pro tatínka měl Mirek hrnek na kafe a pro maminku knížku ženského čtení z doprodeje. Sám pod stromečkem očekával klobouk, který by jeho výrazu konečně propůjčil zdání mužnosti. Přál si samozřejmě motorku, na které by podnikal divoké jízdy Stínadly… vítr ve vlasech a kolem pasu hřejivé objetí dívčích paží… najel by do kaluže rozbředlého sněhu a od hlavy k patě ohodil Mažňáka, který by stál bezmocně na chodníku… stružky špíny by mu stékaly po kabátu a byl by Adéle lhostejnější než ten popel, který právě odklepla na dlažbu… motorka s vítězoslavným rykem mizí v Rozdělovací třídě… Ale zatím se spokojí s tím kloboukem.

„Hádej Miroslave,“ povídá tatínek, „co ti letos nadělil Ježíšek… zašel jsem do takového krámku a vybral pro tebe… no rozbal si to sám.“ Mirek málem zapomněl na okázalou ležérnost dospívajícího seladona a vrhl se ke krabici nedočkavě jako před lety. Roztrhl papír, otevřel víko — a spatřil zbrusu novou sadu stanových kolíků. „To jsem fakt nečekal,“ usmál se Mirek a ležérní chůzí dospívajícího seladona vyšel na balkon, kde mrštil kolíky dolů a srazil Skrucaným z prvního patra ptačí budku, kterou jim kdysi sám vyrobil z vyřazených bedýnek.

„Co blbneš,“ volala nahoru paní Skrucaná.

Leden — měsíc sněhu

Pokoušíme se stopovat zvěř podle stop v našich zálesáckých knihách. Máme radost i ze stop zajíců, králíků, vran, ba i psa. Přitom také bedlivě pozorujeme přírodu. Nedávno se na nás přišel podívat Jestřáb. Pročítal si naší kroniku a řekl, že by jednou chtěl z našich zápisků poskládat knížku. To se ví, že jsme byli hrdí, že naše poznatky pomohou tisícům chlapců a děvčat stát se lepšími hochy. Taky se jestřáb zajímal, jak často chodíme na šípky a jestli zpíváme písničky o kovbojích. Nikdo z nás tomu nerozuměl.

Jarka

Toho dne se Mirek doma učil, protože mu hrozila pětka z fyziky. Celý půlrok k upřímnému pobavení třídy vytáčel fyzikáře (na jeho provokativní otázku, kdo vymyslel Newtonův zákon, odpověděl neméně provokativně „Lomonosov?“) a teď se poslední týdny před vysvědčením snažil nepropadnout. Nebyl proto dvakrát potěšen, když maminka otevřela dveře do pokoje a sdělila mu, že za ním přišla návštěva.

„Co dělá moje oblíbená literární postava,“ zahlaholil Jestřáb, když se ve dveřích protáhl kolem paní Dušínové a setřásl ze sebe jehličí. „Ále, učím se z pilnosti,“ prohodil Mirek, „alba známek už mám srovnaný, dobrej skutek jsem taky vykonal, tak si opakuju Newtonův zákon.“ Jestřáb, který nepostřehl ironii v Mirkově hlase, se posadil na stoličku (stoličky Rychlé šípy vyráběly ze starých bedniček z potravinářských závodů; prkénka z rozebraných beden se nejprve ohoblují, a když je stolička hotová, přetřou se různobarevnými laky na dřevo; nakonec se ozdobí kresbami a ornamenty) a pokračoval: „Řekl jsem si, že se zajdu podívat k vám do klubovny. Tak jsem si chtěl nejdřív promluvit s tebou jako s vedoucím. Jestli se u vás třeba neděje něco, co bych měl vědět.“

„Děje — a myslím, že bys to vědět měl,“ nadechl se Mirek a vzdorovitý úsměv z jeho tváře zmizel. „Nebaví mě víst klub, nebaví mě výpravy na šípky, nebaví mě písničky o kovbojích… Někdy mívám pocit, že mi nikdo nerozumí.“

Únor — měsíc hladu

Mirek nám už před delší dobou řekl, že si píše deník. Je to silný sešit rozměru A4 ve tvrdých deskách a má asi 240 stránek. Začali jsme si psát deník podle Mirka; zapisujeme si, jaký v ten a ten bylo počasí, jak se nám dařilo ve škole (na výbornou! — to byl jen žert), co bylo nového doma, co se přihodilo v okolí, zkrátka všechno možné. Svěřujeme svému deníku též všelijaké vlastní úvahy a názory na různé zážitky, na lidi, s kterými jsme si ten den povídali, nebo na knížky, které jsme četli. Učíme se tím samostatně přemýšlet, uvažovat, pozorovat, mít svůj vlastní názor.

Jarka

Deník Mirka Dušína — 1. února

Ve škole sem dostal dvojku z fyziky a totálně sem vyprudil matikářku.

Furt mi leží v žaludku ta lednová rozprava s Jestřábem. Když sem mu řek, že asi vystoupim z klubu, by z toho úplně hotovej. Začal mě lámat, že mám jako zodpovědnost za ty tisíce děcek, co ve mně viděj svůj vzor, že by to mělo šílený následky v těch dětskejch dušičkách a tyhle kydy. Pak z něj vylezlo, že ho za mnou poslala moje matka, že mu řekla, jak sem o Vánocích vyhodil ty kolíky a že sem se přestal ráno otužovat a že mám zavírací špendlík v uchu a bůhví co eště. Začal sem křičet, že se proti mně spikli, a pak sme s Jestřábem proti sobě seděli a mlčeli a on si žmoulal přívěsek z králičí kožky a já drtil v prstech tužku a on se pak zved a beze slova odešel. Začal sem hustit do matky, co si to dovoluje, lajnovat mi život, a ona nejdřív křičela, co se to se mnou děje, ať se vzpamatuju, a pak brečela a já zjistil, že ji mám rád, ale chtěl jsem ji zranit. A věděl sem, že mě to bude mrzet, a bylo mi to jedno. a věděl sem, že nenajdu sílu se jí omluvit, a pak se vrátil otec a jednu mi střihnul a mně to bylo jedno.

Ptal sem se Adély, jestli by nešla do biografu, a ona řekla jo. Ona řekla jo!!

Počasí. Přes den bylo docela hezky, k večeru začalo chcát.

Březen — měsíc vran

Jaro je tady a my už zase chodíme za dobrodružstvím na výpravy. Někdy si v tábořišti též vaříme, nejenom čaj, ale i polévku (přidáváme třikrát vyprané krupky, nakrájené brambory, kmín a sůl), vejce (ne měkko vaříme 3 až 4 minuty, na hniličku 6 až 7 minut, na tvrdo 10 až 12 minut) či rýži (při vaření osolíme a přidáme kousek másla). Teď, když nám Jestřáb slíbil, že podle kroniky sepíše knížku, dáváme si ještě více záležet na každém slůvku a práce s kronikou nás ještě více baví.

Jarka

Ano,na výpravách si vaříme, nechceme být „táborníky-uzenáči“, kteří spoléhají na studené konzervy a paštiky. V této souvislosti jsme si vzpomněli na veselou příhodu, která se v klubu stala někdy v říjnu, kdy chtěl Mirek jednou místo večerních her nakupovat paštiky… Všichni jsme se té historce srdečně smáli, smál se i Mirek. Od té doby, co ho občas vídáme s tou holkou, je jako vyměněný. Opět plný elánu do klubovní činnosti, veselý a samý žert. Starší děvčata říkají, že se Mirek zamiloval. Aby se rýže nerozvařila, napřed ji dvakrát vypereme v horké vodě a potom jednou ve studené.

Jindra

Toho dne se Mirek rozhodl napsat milostnou báseň. Sedl si ke stolu, do ešusu nalil trochu červeného vína a zkoušel zrýmovat slovo láska.

Páska, sázka, to je blbý, rusovláska už je lepší… Ale když Adéla je bruneta. Vráska. Vymýšlím ti báseň z lásky, upřímně a bez nadsázky. H, no… v nejhorším jo. A co trocha erotického dusna? Ňadra. Jak zrýmovat ňadra? Sádra. Koňadra — to je jak z kabaretu. Chceš-li se pochlubit ňadry, musíš, milá, svléct ty hadry1 — no docela vtipné, ale do milostné básně nepoužitelné. A co na Adélu? Adéla, Adéla… to je nezrýmovatelné jméno! Pojď ke mně blíž, Adélko, vystrčím své kladélko — ne, to je sprostý.

Mirek z esšálku vysrkl poslední kapku vína, vzal čistý papír a napsal Miluju tě. To zatím stačí.

Duben — měsíc trávy

Stínadla už se zase bouří. Když jsme se nedávno vraceli z výpravy do Šípkových roklí, slyšeli jsme ze Stínadel píseň Vontů, ten hrozivý nápěv beze slov. Červenáček říkal, že to jde od Svatojakubského kostela, Rychlonožka tipoval spíš odlehlé části Stínadel a Mirek povídal, že stejně za všechno může Mažňák. Co nejdříve se musíme do Stínadel, do té tajemné čtvrti temných uliček, podívat a zjistit, co se vlastně děje.

Jarka

Duben označují Indiáni jako měsíc trávy, proto se Mirek rozhodl, že se v dubnu naučí kouřit. Ne snad přímo trávu, ale dělnické cigarety bez filtru. Toho dne si dal Mirek prvního práska a poté, co se smrtí v očích vykašlal všechen kouř, slíbil si, že takové jedy do svých plic už nikdy nepustí.

„Co se ti stalo, Mirku,“ vyloupla se najednou odkudsi Adéla. (Zajímavé je, že nejvíc známých potká člověk v okamžiku, kdy si nejméně přeje být viděn.) Mirek mávl rukou a ještě trochu přiškrceným hlasem jí nabídl cigaretu. Křísnutím dvou kamínků z krabičky poslední záchrany připálil nejdřív jí a pak i sobě. Potom do sebe Mirek za decentního pokašlávání a palčivé žaludeční nevolnosti vtahoval kouř a poslouchal Adélino vyprávění.

„S Mažňákem jsem definitivně skončila! Pořád slibuje, že pověsí žlutej špendlík na hřebíček, a přitom jsem předevčírem u něj v pokoji načapala vontskou schůzi. Je teď samá porada, dokonce vyměnil motorku za pitomého ježka v kleci. Naštvala jsem se a vyhodila mu tu blbost do kanálu… Strašně na mě křičel a já už ho v životě nechci ani vidět!!“

„Neboj,“ sípal Mirek, „já dostanu motorku příští Vánoce pod stromeček.“ (Motorku nebo zánovní týpí, pomyslel si.)

Květen — měsíc semene

Zápisu se netradičně ujímám já, Mirek, a činím tak proto, že jsem byl Jarkou požádán, abych do kroniky vylíčil ony podivné události, které se opět dějí ve Stínadlech. Ježek v kleci se nakrátko objevil v rukou Vontů, konkrétně Vonta Mažňáka, který za něj dal svůj motocykl. Protože je ale Mažňák nesvědomitý a nemotorný hoch, vyklouzl mu hlavolam z ruky právě ve chvíli, kdy si s ním pohrával kráčeje podél otevřeného kanálu. A tak se stalo, že hlavolam, drahocenný symbol všech Vontů, opět nenávratně zmizel kdesi ve stokách, jichž hustá síť opřádá Stínadla jako podivná podzemní pavučina… A nad tím vším nyní zní žalostná píseň Vontů, ten truchlivý nápev beze slov.

Mirek

Dodám jen, že Mirek nechce prozradit, kde k těm omračujícím skutečnostem přišel. Nesnažíme se ale vyzvídat a věříme jeho slovům, protože všichni dobře víme, že Mirek Dušín nikdy nelže.

Jarka

Květen označují Indiáni jako měsíc semene, proto se Mirek rozhodl, že v květnu…

Ale nikomu to neříkal. A když ne v květnu, myslel si, tak někdy jindy. Nechtělo se mu spěchat, zatím vysedával doma a psal milostné básně.

Pořád nemohl zrýmovat slovo Adéla.

Červen — měsíc růží

Co dělá příroda v červnu? Nastávají nejdelší dny roku, do ulic přináší větřík vůni sena, opojnou a mámivou. A co teprve večery venku za městem ve vůni pokosených luk! Do kuňkání žab bzučí svou písničku cvrček, už se nemůžeme dočkat prázdnin a pravého chlapeckého tábora, který nás čeká.

Třicátého června byl Mirek Dušín podmínečně vyloučen z klubu Rychlých šípů. O okolnostech, které tomu bezprostředně předcházely, se zde nechci příliš rozepisovat; čím méně lidí o Mirkově nekamarádském činu ví, tím lépe.

Jarka

9:56 Vysvědčení je rozdáno a parta třídních rebelů — Dlouhé Bidlo, Štětináč, Táňa, Mirek Dušín, Adéla a Karel — se rozhodla někam vyrazit.

10:48 Parta třídních rebelů bezradně stojí před hospodou U Kostelníka. Všude jinde bylo plno (konec školy je koneckonců konec školy) a tady jsou od posledně dlužni za dvanáct piv a tři malé rumy (útěku bez placení říkali vcelku originálně „rychlonožka“2). Štětináč řekl, že klubovna Rychlých šípů by pro menší alkoholový dýchánek byla jako stvořená. Parta třídních rebelů nad tím nápadem jásá, ale Mirek do rozhodně odmítá. Dost na tom, že nepřišel ke Šmejkalově ohradě, kde se hoši Rychlých šípů písničkou loučili se školním rokem. Ještě aby proměnil klubovnu, svatyni svých přátel, v pijácké doupě! V Mirkovi se opět probudil vzorný hoch pevných zásad a ani Adéliny pohledy jeho odhodlání nemohly zlomit.

11:30 Kalba v klubovně zatím probíhá celkem hladce, až na to, že Táňa rozsedla figurky ze žaludů, které na Vánoce vyrobil Rychlonožka. Štětináč se usadil na králičí kožešině v rohu, polil ji vínem a všem štědře nalévá z demižonu, který ukradl svému strýci z Moravy. Karel a Dlouhé Bidlo se dohadují, která z učitelek má rozměrnější pozadí a Adéla s Mirkem se rozvalili na indiánském lůžku (výrobu Rychlé šípy určitě zmíní v některém z příštích měsíců). Adéle začíná těžknout jazyk a Mirek si to uvědomuje a dohlíží, aby nikdy neměla prázdnou skleničku.

12:00 Dění v klubovně Mirkovi splývá v mlhu s kořeněnou vůní moravského vína. Z mlhy se vynořují útržky… Karel vyhazuje z okna indiánský totem… prý mu připomíná jeho matku… nechce někdo cigaretu?... Táňa odchází zvracet… „naše třídní ji rozhodně má větší než ředitelka!“… má Štětináč skočit ještě pro víno?... Táňa prosí už ne… pojď ke mně blíž Adélko, vystrčím své kladélko… „ředitelka, ta ji má jako žádná jiná!!“… Indiánské lůžko praská… Adéla odchází zvracet…

12:07 Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka vstupují do klubovny.

Červenec — měsíc hromu

Tábor je podnik pro pravé muže! Táboříme v Šípkových roklích, a protože zde budeme dlouho, postavili jsme si stany na podsady. Vystavěli jsme si také táborová kamna, sklípek, latrínu, vyrobili si lavičky, stůl — a v koruně obrovské borovice i malou pozorovatelnu.

V Šípkových roklích jsou chladné večery a noci, ale my víme, jak na ně vyzrát. Jestřáb radí, když člověk leží ve spacím pytli a chvěje se zimou, přitisknout dlaně k sobě a pevně je stisknout koleny. Stlačené dlaně pak vší silou třít o sebe a zároveň svírat koleny. Záhy se dostaví příjemné teplo, vzniklé třením dlaní o sebe, ale i mechanickým pohybem těla.

Mirek Dušín se všemožně snaží odčinit zdevastování naší klubovny; myslím, že to s ním ještě zkusíme.

Jarka

Děkuji Rychlým šípům, že mi umožnili nahlédnout do jejich kroniky. Vážím si toho a jen chci poznamenat, že výše zmíněný recept proti zimě jsme s Mirkem ve stanu zkoušeli a musím uznat, že funguje. Jen si Mirek stěžuje, že jsem mu koleny přiskřípla malíček levé ruky.

Adéla

Toho dne Mirka vyhodili z brigády. Ani mu to nevadilo, stejně se s mistrem nesnášel. (Začalo to hned první den. Když mu mistr řekl, aby natřel okna, zeptal se Mirek s klidnou tváří, jestli i ty rámy. Mistr se rozlítil, co jiného než rámy by chtěl Mirek natírat, skla snad?!, a od té chvíle hledal první záminku, aby mohl Mirka dostat z fabriky.) Cestou domů potkal Mirek Adélu. „Hele Adélo, víš, po tom vysvědčení, chtěl jsem se to omluvit jestli jsem ved nějaký nejapný řeči… jako o nás dvou, chápeš… já byl v takovým stavu, že už si to moc nepamatuju…,“ lhal Mirek. „A myslíš, že já si to pamatuju?“ zalhala i Adéla a oba se tomu statečně smáli.

„Vlastně jsem ti chtěla říct,“ zrozpačitěla, „že naši na víkend odjížděj někam k jezeru… budu mít celej byt pro sebe… tak jestli bys třeba nechtěl… víš… k nám…“ No jasně, zajásal v duchu Mirek. Na něco takovýho přece čekám celej rok!! Co rok — celej život!!!“ A pak Mirek slyšel sám sebe, jak říká: „No to bych hrozně rád, ale já jedu s klukama z klubu na ten tábor — tak se nezlob.“

Co to dělám?! Co to proboha dělám, nemohl Mirek uvěřit svým slovům a Adéla řekla, že se samozřejmě nezlobí a naskočila do nejbližší tramvaje.

V ohni to vesele praskalo, plameny šlehaly do výšky, jakoby se chtěly dotknout hvězdnaté oblohy. Mirek si prohlížel tváře svých nejvěrnějších přátel, kvůli kterým propásl nejočekávanější víkend svého života, jakoby si chtěl rysy jejich obličejů navždy vrýt do paměti. „Co kdybychom si zahráli honbu na medvěda,“ napadlo najednou Rychlonožku. „Anebo noční výpravu,“ přidal se Červenáček. Pak všichni volali jeden přes druhého návrhy, čím si zpestřit sobotní večer. „Jeden rozvěsí po lese praporky a ostatní je musí všechny najít…“ — „A co kutálečku!“ — „Pst! Slyšíte ty kroky?“

Poslední věta pochopitelně zmrazila bujaré veselí okolo ohně. Poslední věta patřila Mirku Dušínovi. Všichni zmlkli a za chvíli uslyšeli klapot podpatků, jak se v pravidelném rytmu rozléhá lávkou přes nedalekou říčku. „Kdo se může takhle pozdě v noci vydat do Šípkových roklí v botách na podpatku,“ přemýšlel Jindra. Ale Mirek to už věděl a konečně ho napadl vytoužený milostný rým. Jsi nejkrásnější ze všech Adél — na šířku i nadél.

Mirek jí vyšel naproti a zálibně si prohrábl svůj rašící knírek. Neměl by se začít holit?

(srpen 2001)

Poznámky:
1 Autor rýmu „ňadry-hadry“ je Jiří Žáček
2 Pojmenování „rychlonožka“ pro útěky bez placení pochází z knížky Petra Šabacha Opilé banány (vyd. Paseka v roce 2000)
Kurzívou psané pasáže obsahují citace a parafráze z knihy Jaroslava Foglara Kronika Ztracené stopy (vyd. Naše vojsko v roce 1991)
Ostatní tvorba Štěpána Kučery publikovaná v Divokém víně:
DV 19/2005: Gladiátor
DV 15/2005: I. Život, II. Dílo a další
DV 14/2005: Úsměv Mony Lisy
DV 13/2004: Adventní rozhovor s Bohem o Vánocích a malování obrazů
DV 12/2004: Krátký výlet pana Broučka do 21. století
DV 11/2004: Venuše
DV 10/2004: Jezdec z neznáma (čtení pro pravé muže)
DV 10/2004: rozhovor s Karlem Miličkou
DV 8/2004: O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice, Třísky z červené knihovny
DV 7/2003: Jóbova žena
DV 6/2003: Pan Neruda a paní Karolína (podpovídka malostranská)
DV 5/2003: Olympijské hry aneb Sokratův kohout
DV 3/2003: Mirek