na další stranu
Luděk Krása
ČERNÁ VRÁNA
Na ústavním trávníku
leží vrána,
ukamenována
pohledy pacientů.
Vrána, která přinesla
na svých křídlech
zimu, aniž by
podepsala
dobrovolný vstup
do bohnické léčebny.
Vzala na sebe
všechny útrapy
klientů.
Bylo jich příliš mnoho,
příliš mnoho na jednu
černou vránu.
Z pohledů pacientů
čiší nenávist ke všemu,
touha po svobodě,
touha pořádně
se vyspat,
když nezaberou
pohádky a léky
na dobrou noc,
pořádně se
ze všeho vyspat,
jednou provždy.
Aspoň trochu světla
hledají pacienti
v zamřížovaných
oknech
a závidí vránám,
aspoň trochu světla
hledají pacienti v sobě.
Po delší době
v tmavých pavilonech
se podívají slunci
přímo do očí
s nekonečnou otázkou,
zda pravda je pravda?
KORÁLKY ŽIVOTA
V posledním patře
jednoho bohnického
pavilónu,
kde sídlí ergoterapie,
navlékáme na svůj osud
korálky života,
pokud se ještě dostávají
a pokud se ještě dostávají
zpíváme píseň práce.
Schováváme se
před bláznivým světem
tam venku,
před každým a přede vším,
co rozjitří naši duši
a co nám připomíná
domov a třeba i Prahu
i před klobásami
na Václavském náměstí,
které mi připomínají dětství
a jež nyní hovoří ukrajinsky.
„Přidejte mi trochu
hořčice a dva chleby,“
prosím, „a hromadu korálků,
abych se dobře najedl
a prodloužil si život.“
Na veliké bílé plachtě papíru,
jež je rozložena na podlaze
ergoterapie,
kreslíme zapomenuté
vzpomínky,
přemalováváme své diagnózy
a spolu s psychoterapií
a dojemnou péčí
zdravotnického personálu
se nám tak dostává za odměnu
jakési recyklace našeho ducha.
Lezeme po kolenou,
malujeme různé ptákoviny
a učíme se tak létat.
Všichni si na plachtu
takovéto společné plachetnice,
do níž se opírají naše
nálady a neskutečné touhy,
kreslíme ty své sny a stesky.
Maluji klobásy
z Václavského náměstí
a pěknou Ukrajinku,
dva chleby
a místo hořčice
spoustu rozsypaných korálků,
abych se dobře najedl
a aby bylo pro co žít,
to vše za čtyřicet korun.
MLČÍM POTICHU
Řekněte mi, vážení,
proč tady pochodujem,
proč pochodujem
v dlouhé chodbě
sem, tam,
dopředu a zpátky?
Čím jsme si zasloužili
takovou pozornost
pacientů, kteří jdou
naproti a jako na korze
zvedají klobouky
na pozdrav, jako bychom
se dávno znali?
Sem, tam,
dopředu a zpátky.
Pochoduji ve dne
i v noci.
Z takového pochodování
dostanu akorát zácpu.
Celý organismus,
všechny orgány
protestují.
Sem, tam,
dopředu a zpátky.
Není s kým se
o tento pochod
bláznů podělit.
Třeba bych se dozvěděl
více, než je třeba.
Tak raději mlčím,
mlčím potichu.
KROK ZA KROKEM
S úsměvem
krok za krokem
jdem
s mánií a nebo
depresí,
nevíme
odkud jsme
a co čas
vezme si.
Jak velikou daň
nemoc si žádá,
jak velikou dlaň,
ze které hádá,
mám.
Prošli jsme
všemi Bohnicemi.
Prošli jsme
ambulancí,
naučili se tančit
tak, jak se od nás
chtělo:
chápat duši
i tělo
a někdy trochu
jančit.
|
