na další stranu
Eduard Veselý
Výkřik do světla
Jsme kostky cukru pod jazykem slunce
Nám slina času rozmělňuje hrany těla
Přítomnost plamen který neuchopíš
V kalužích vosku rýhy života
Vysočina
Toulám se drsným krajem zachmuřených lesů
Kamenné plody cest mě provázejí po kopcích
V údolí ježků promění se v chodníky a kostely
Laskavé bodce střech tam ukáží mi k domovu
Podzimní nebe
Vousatý chameleón plive po střechách
Jeptišky s knírkem tahají ho za ocas
nahému létu zvoní klekání
Zelené tváře stromům zdřevění
Plešaté slunce odhodilo hřeben do strnišť
Po špičkách stínů vytrácí se do města
Chomáče vlasů sype na chodník
a nory kanceláří rozsvítí jak lampiony
Podzim je zchudlý labužník se zlatou vařečkou
Na nebi míchá tyrkysovou zmrzlinu
Kornouty věžáků s ní naplní
Zmrzlinář vítr rozdává ji zadarmo
Dřez na nádobí
Studánka z plastu zrozená
V lagunu bílých delfínů se mění
Na hřbetech z porcelánu prsty surfují
Ve vlnách očí horká chapadla
Ostrůvky dlaní zahalila oblaka
Zmáčené ryby polykají jaro
Chlebový parník kolem propluje
Kapitán z dýmky vyfukuje bublinky
Chodníky
Jak staré prsty pokroucené od věku
Točí se tam kam chceme nechceme
Mozaiky poplivané ve spěchu
Do jejich prasklin denně šlapeme
Koryta zrcadel kde překročíme sebe
Rypáčky kanálů z nich vodu srkají
Klekátko dlaždičů pod zpovědnicí nebe
Neživá žíla do níž tepají
Ranní objev
Rezavý oříšek na dortu skříně ožil
Průzkumník šváb dnes vyrazil si do světla
Po cestách hranatých jde zarputile k výšinám
A zcela jistě nebude tu sám
Stařec a párek
Na stěžni židle seděl sám
a prázdný stůl byl jeho oceán
Talířek s párkem záchranný byl člun
On porci života z něj žvýkal rozvážně
Ten starý kapitán snad někdy lhal
Však kapsy plné pravdy měl
Holými prsty chytal rybky mastnoty
Pod sluncem žárovky se hřál
Od větru rychlíků měl ošlehanou tvář
V šedinách trpělivost čekáren
Mlčky si se svým párkem povídal
Zbytečná slova topil ve vousech
Když projedl se ke konci
za obzor stolu pohlédl a věděl
že i on měl kdysi začátek
Tak jako párek
Nedělní ráno
Fontány soboty už dotryskaly na dlažbu
Sveřepí opilci jak olízané nanuky se roztékají v Non Stopech
Stříbrní paviáni vyšplhali do antén a visí v éteru
Slunce je zlatý dikobraz co oblékl se do záclon
V ten čas kdy masky pokrytců jsou na stolech
Kůzlátka podojená zamčená jsou do spánku
Až dvířka víček světlu otevřou
Nedělní ráno zazvoní jim na zvony a zakryje si tvář
Prach
Po svazích dnů k nám sestupují tiché armády
Kam oko pohlédne se usazují šedé šiky
Bezbranní váleční čekají až budou setřeni
V kasárnách času dalších je jak hvězd
Prachovkou ruce svázané
svou věčnou válku vedeme
Soukolím bitev na prach drceni
Vojáci Sisyfovi pod korouhví smetáku
Ručník
V kapličce mokrých rituálů suché křídlo
Jak prapor doteků tu visí bez pocty
Stříbrní kohouti až budou ráno kokrhat
V bezvětří zrcadla on zavlaje mi do tváře
Princezna Slza
V propasti oka zámek skryt
Zavřená okna do tmy kanou
V provlhlých sálech studený je svit
Zelené svíce ve zdech planou
Dva ptáci s křídly z olova
už usínají v mauzoleu ložnice
Hořící kapky spadnou na slova
Na stropě zapálená pramice
Pod víčky věží stinné parky jsou
a jezera jak přeplněné poháry
V rezivém brnění tam kráčí tmou
jen slaný princ a lítost na cáry
Až potká naději ve světle odrazů
pak v šeré galerii políbí ji lehounce
Soumračné tváře stečou z obrazů
Princezna Slza vyjde na slunce
Kamna
Hranatý vesmír u zdi pokoje
Spálená slunce v kleci rotují
Jak misku mléka ohřejí mi dlaně
Na plátech galaxií zasyčí pak kočky
Žíhané krásky uvězněné v prostoru
Horkými drápky škrábou o volnost
Železná záda olizují jazykem
Vypálí oko Kyklopa a shoří
Za okny víka kanálů už plují po nebi
Zima je hlodavec a žije bez hranic
Ve střevech kočky rozkmitá se na plamen
Alespoň na chvíli
Měsíční věž
(chátrající vodárenská věž v Libni)
Má hlavu olysanou od stínů
a šátek z patiny ji studí
Stříbrní netopýři na něm souloží
Do oken jehly hvězd jí bodají
Na asfalt noci oči vyteklé
Do rána zaschnou pod měsícem
Snad kdyby mohla tak by odešla
Tou cestou krkolomnou kam odcházejí věže
Žíznivá stařenka tam za plotem
Kamenným prsem kdysi město kojila
Jak flaška dopitá teď trčí do prázdnoty
Opilá samotou a měsícem
Popelnice
Za domem stará dáma zívla
Pod šedým kloboukem má hlavu otevřenou
V kabátě z plechu na mě říhla
Tam divnou krajinu já spatřil rozloženou
Čarovné květiny v ní rostou bez slunce
Barevné světy válčí v mokrém bludišti
Minulost z marností si podávají ruce
a stará dáma dumá o smetišti
Za nocích bezedných sen o prázdnotě sní
o křehkých baletkách a o lehkosti mraků
A ráno její srdce provlhlé se rozezní
až bude tančit s kavalírem v oranžovém saku
|
