Jana Melišová

Povoláním jsem inženýrka ekonomie, ale studovala jsem také psychologii. Ve své nezávislé publicistice ráda odkrývám věci pod povrchem a fascinuje mě zejména téma strachu a lidské psychiky. Udržuji si smysl pro humor, nadhled a dobré konce.
Narodila jsem se v časech, kdy se příběhy ještě psaly na papír. Mám ráda ticho lesa, historii starých hradů a toulky s naším vlkem. Psaní je pro mě svoboda – stejná, jakou člověk cítí na vrcholu skal. Do Divokého vína posílám svou povídku s nadějí, že čtenáře prostě potěší.

KDYŽ RUCE MLUVÍ POTICHU

Cesta vlakem měla být jen obyčejným návratem domů. Jenže železniční doprava byla proti. Rychlíky směrem na Ostravu byly vyprodané. Praskaly ve švech, jako by se zrovna stěhovaly oba národy naráz. Naštěstí ve Valašském expresu ještě zůstalo pár volných sedadel. Tak jsem skončila tam.

Seděla jsem na kraji vozu, hned přes uličku od dvou cestujících. Muž a kluk. Kluk mohl mít tak třináct. To je přesně ten věk, kdy jste už příliš staří na to, abyste drželi tátu za ruku, ale stále příliš mladí na to, abyste chápali, proč je svět tak složitý.

Vytáhla jsem knihu. Chtěla jsem být neviditelná a zalézt do vlastního světa, protože když jste unavení, papírové postavy jsou mnohem lepší společníci než lidé. Kluk vedle žil ve svém světě. Měl hlavu sklopenou k mobilu, palec mu běhal po displeji, ponořený do modravého světla. Klasický obraz dnešní doby. Jenže ticho ve vlaku je jen iluze.

Najednou ten muž začal gestikulovat směrem ke mně. Měl naléhavý výraz a neuhýbal pohledem, no já na něj jen nechápavě zírala. Po celém dni na nohou byl můj mozek v nouzovém režimu. Koukala jsem se na ty pohyby rukou, v hlavě absolutně prázdno a pocit, že nemám sebemenší tušení, o co mu jde.

„Jestli chcete, já vám to řeknu,“ přerušil to ticho kluk, podíval se na mě a usmál se.

„Táta normálně slyší, ale nemůže mluvit. Ukazuje to rukama.“

V hlavě mi okamžitě rozsvítilo. Sakra, vždyť já ten jazyk znám, jen jsem byla příliš otupělá na to, abych ho zaregistrovala.

„Jasně... ano,“ vykoktala jsem.

Už jsem mluvila přímo na muže. On mě přece slyšel.

Kluk se podíval na tátovy prsty a otočil se na mě: „Táta říká, že je super, že čtete knížku. Že dneska už všichni čumí jenom do mobilu. Prý je to hezký.“

Podívala jsem se na něj. Přikyvoval a usmíval se. Moje brožovaná kniha, se kterou jsem se chtěla jen schovat před celým světem, byla pro něj najednou něčím výjimečným. Muž mě poslouchal, občas rychle pohnul prsty a syn to okamžitě říkal nahlas. Fungovali jsme v tom zvláštním trojúhelníku, kde se slova měnila v gesta a vracela se zpět jako tiché pochopení. Třináctiletí kluci mají obvykle milion důvodů, proč být otrávení ze svých rodičů. Ale on v sobě neměl ani špetku neochoty. Žádné pubertální obracení očí v sloup. Dělal tátovi hlas s úplnou samozřejmostí.

Když muž spokojeně dokýval hlavou, kluk se na mě znovu otočil a věcně dodal:
„Já mluvím za něj. Protože on sám nemůže.“

Ta věta mě zasáhla na první dobrou. V tom klukovi bylo najednou něco, před čím jsem musela sklonit hlavu. Člověk se stále někam žene, složitě mudruje a hledá v životě nějaké hluboké pointy, přitom ta největší seděla hned vedle mě.

Podala jsem mu knížku přes uličku. „Nech si ji, za ten překlad,“ řekla jsem. „Hobit je lepší než jakákoli appka. Zkus ji.“

Kluk překvapeně střídal pohled mezi mnou, tátou a tou knížkou. Muž mě chvíli pozoroval přes skla brýlí. Pak jen pevněji stiskl rty a pomalu přikývl. Zvláštní, kolik se dá říct bez jediného zvuku.

O pár stanic později vystoupili. Zamávala jsem jim a přes špinavé sklo rychlíku jsem sledovala, jak splývají s lidmi na peróně, dokud se vlak znovu nerozjel. Zůstala jsem sedět s prázdnýma rukama. Bez knížky, ale s něčím, co mělo mnohem větší váhu než všechen ten papír. Celou dobu šlo v podstatě o banální věc. O to, kam člověk upře pozornost. Lidé ji nechali utopenou v displejích. Ten muž, co nemohl mluvit, ji dal mně.

Vlak uháněl a mně v hlavě běžela ta klukova věta. Přemýšlela jsem o tom, kolik hluku denně vyprodukuji a kolik zbytečných slov nastřílím na sociální sítě, zatímco mi uniká to podstatné. Že někdo vedle nás žije úplně potichu, ale vnímá svět s mnohem větším respektem než my přes naše obrazovky. Ty nejlepší věci zkrátka nekřičí. Jsou to ty, které někdo úplně samozřejmě překládá rukama přes uličku obyčejného rychlíku. Svět totiž nepotřebuje víc křiku. Potřebuje jen někoho, kdo za vás promluví, když vy sami nemůžete.