na další stranu
Ota Karel
 HÁDANKA PONĚKUD NEMRAVNÁ
Byla sice opíchaná,
přesto ale ještě panna.
Hádanku lze snadno dát,
jakpak se to mohlo stát.
Důvtip během krátké chvíle
rozluští ten rébus čile,
že je pannou stále dál
neb ji někdo opíchal,
bez studu a bez váhání,
jehlami při tetování.
PODZIMNÍ DÉŠŤ
Už prší polím do očí
a dlaně brázd
chytají slzy odešlého léta.
Rozchodník ještě z plných sil
vstříc šedým mrakům vzkvétá
a chladnou línou zemí,
k vadnoucím polibkům října
derou se chryzantémy.
Kaštany šeptají pod padlým listovím
a my to možná tušíme
a možná trochu víme
kde babí léto přespává.
Kapičky hladí útěšlivě
konečnou křehkost pavučin
a my jsme trochu smutní
a trochu napjatí
nad šedí pozdních vín,
co sládnou mrazu vstříc.
Dny spíší za sněhem,
pod mlhou táhne chlad
a my, jen trochu zkroušení,
zas stydíme se bát.
ZA VÁCLAVEM HRABĚTEM
Zase už neony a pouliční lampy
setřely z nebe stříbro hvězd.
Mazlí se lstivě s ulicemi
a oblékají je do šaškovského šatu.
Měsíc je jak nahej v trní,
nejraděj by se ztratil za obzorem,
zdrhnul zpět k novoluní, ale nesmí,
tak se aspoň přikrývá mlhou,
tou moskytiérou chudých a zapomenutých.
Lesklý nitě tramvajových kolejí šněrují město,
které si stýská z nevyspání.
Pár bezdomovců ještě tápe v odéru chlastu
a prodejný holky kouří svou další cigaretu,
zatímco poslední tramvaj hází blesky
do spících oken a bdících výkladních skříní.
Město si vrní jako roj sršní
a shůry je slyšet bluesový sólo
který svým saxofonem nabírá do básní Václav Hrabě.
Co nám ještě zbývá
Za rouškou mlhy zborcené
v azuru koule bíle žhavá
snímá z nás tíhu břemene,
kterou nám šedý život dává.
A nedohlédneš příštích dní,
ze kterých dotek tiše dých
aby sňal tíseň poslední
z úderů zvonů večerních.
Tážeš se dechu ve slovu
kdo nit nám z ticha vlídně tká
a z výsostí vždy poznovu
posílá křídla andělská.
Z nich melodie věčná zpívá
a srdci štědře neupírá
všechno, co stále ještě zbývá
- naděje krůpěj, láska, víra.
BÁSEŇ O NIČEM
Až budu v koncích,
napíšu báseň o ničem.
Nebude v ní láska ani nenávist,
moudrost ani hloupost,
nenajdeš v ní naději a zklamání,
nebudou v ní vonět kytky
nad krůpějemi letní rosy
a západ slunce v ní nepřivolá zítřejší vítr
ani dnešní melancholii.
Nebudou v ní krásní lidé
ale ani zkrachovanci.
Ulice nebudou věštit budoucnost z kaluží
a věže kostelů nerozboří mýtus
o lidském utrpení.
Nerozplyne se v rauši
a nebude střízlivět až do nekonečna.
Stesk se v ní nepromění
ve vztek a nedůvěru ve vše to,
co jsme si už zvykli
brát na lehkou váhu.
Nezazní v ní zlatá struna
a bláto nevyschne jako duše.
Tak o tom všem
a ještě o spoustě dalších věcí
ta báseň nebude.
Bude to jenom
úplně obyčejná báseň.
|