Františka Vrbenská

LETNÍ PANÍ

Mírová konference v Praze selhala. Pruská, rakouská, ruská vojska se soustřeďovala v Německu k výpadu proti Napoleonově armádě, francouzský maršál Saint Cyr držel opevněné Drážďany a sám císař Bonaparte táhl Lužicí, odkud ohrožoval Čechy. Válečný vítr ostře profukoval městem Krupkou a úžil duše dobrých měšťanů.

Koncipista Jaromír nedbal příliš Napoleona, hrozících bitev či ohrožených majetků. Čítal Goetheho, Byrona, Poutnika Melmotha a začasté prodléval mezi rozvalinami hradu. Půvab srpnové noci mladíka pozdržel, vůně růží ze zahrady v předhradí jej spoutala zakletím.

„Rosenburg, to zní poetičtěji než Krupka,“ řikal si okouzlen.

Vyhlížel neznámou s bledou a něžnou tváří, kterou za pozdních večerů potkával u růžového keře v zahradě, vždy plachou a cudně mlčící. Mizela jako stín, když se jí přiblížil. Dočkal se však jiné návštěvy.

„Máš nějaké přání, mládenče?“ pravil postarší důstojný muž s vousem.

„Jen... chtěl jsem se zeptat, ta krásná žena...“

„Sličné dámy na turnajích jsou pravou ozdobou klání. Pouze obdiv tvé paní nejsladčeji odmění statečnost, jíž zrcadlo nastaví její spanilý zrak,“ recitoval vousáč nepřítomně. „Tuším, že je paní z Vřesovic, určitě Sabina, ale jestli babička, přivdaná z jiného rodu, či vnučka, to ti, mládenče, neprozradím, přišla zadlouho po mně. Ověř si sám, má náhrobek dole u františkánů.“

„Náhrobek...?“ vydechl Jaromír.

„Pročpak ten podiv?“ pozvedl muž obočí, „je duch, jako já, Těma Koldic paměti nikoli malé.“

„Proč - ale vždyť vás vidím!“ vykřikl mladý muž, vyveden z míry.

„Sníš s otevřenýma očima,“ poučil jej přízrak, „lidé ten dar nazývají prokletím, je nebezpečný, ale nádherný! Také mne stravoval. Žiješ ve dvojím světě a vidíš, co se hlupákům kolem skrývá. To přece stojí za drobné úhony, kupříkladu škody na majetku. Ten můj poslední turnaj, když praporce vlály...“

„Chodívám léta do těchto míst a nikdy jsem ducha nezahlédl,“ vpadl Jaromír znepokojen a nepřesvědčen.

„Jsme vázáni na dech smrtelníků víc, než se tuší,“ ochotně vysvětloval bývalý pán Krupky, opíraje se o kamennou zídku. „Když se válčí, nebo je v zemi zle, volá nás úzkost a lidský neklid. Teď se mi ty vaše války zdají ještě hloupější, než za mých časů. Už tehdy byly nešlechetné, neuctivé k smělosti a dovednosti. Trocha černého prachu, rezavé železo - a zahyne nejlepší rytíř! Což dnes, když Zubatá chodí bitvou podobna slepému ženci. Jak tomu říkáte?“

„Artilerie,“ zamumlal Jaromír. Vzdor šeru si začal všímat brokátového baretu a výstředního kabátce, do něhož je oděn jeho společník.

„Granáty, tak? Pumy, pekelné stroje... Fuj.“

Duch se zasmušil; začínalo se rozednívat. Těma Koldic bledl a průsvitněl, jako by jej ten smutek stravoval.

„Lidé víc neumějí bojovat a ztratili potěšení ze zápasu. Rvou se bez radostné dychtivosti, studeně, jen pro výhru a smrt... Čas kupčíků a písaříků s účetními spisy místo srdce! Kam se podělo vytržení z čestného střetu sil? Smáli se mi, když jsem pořádal své turnaje, buďsi jim král Vladislav nedal požehnání, a přece se jim líbily! Pak se vrátili domů a počítali groše. Teď si mohou počít s mamonem...“ a duch nemravně luskl bílými prsty. „Zato já svých penízů zaživa užil dobře a vydatně! Štědrost je ctností rytíře. Nezůstalo mi jmění, ale pěkné pro vzpomínání.“

Ať v tom vězely čáry, síla rytířovy náklonnosti, či Jaromírova zbytnělá představivost, v tu chvíli spatřil koncipista záři letního dne a nádvoří pestré a kypivé jak červnovou louku.

Tribuny potažené jasnými látkami a girlandami kvítí, dámy v zlatotkaných hávech a jemných šlojířích, lesklou zbroj krášlenou rytinami, přilby roztodivných tvarů s péřovými chocholy, čabraky ořů dusajících zem v nedočkavém vzrušení, praporce na vysokých žerdích.

Slyšel veselou hudbu, pištce a bubeníky, halas diváků, tleskot a hvízdot, hlahol trub, třesk zbraní zápolících pánů v brnění a ržání jejich koní. Cítil kov, kůži a zvířený prach, koňský pot a vůni pečeného selete.

„Svět ztrácí chuť a hubne...“ vzdychal duch. A roztál do mlhy.

Jaromír proklouzł do svého pokojíku. Stěží zdříml v hodince, jež mu zbyla k ránu. Zato na oblacích snění plul do úřadu, ke svému písařskému pultíku, k tučným knihám plným střízlivých údajů. Po jejich stránkách se proháněli rytíři a procházela paní s líbeznou tváří a tesknýma očima. S tíží přečkal do večera.

Vyhnul se přátelům směřujícím do vinárny, kde hodlali probírat situaci válečnou a politickou. Prchl před sousedy, lamentujícími nad vojenským nebezpečím. Zastavil se až v tichu kláštera, u náhrobku ženy v řasnatém rouchu se širokými rukávy, zkříženýma rukama a nezřetelnou tváří pod zavitím.

Z hranatě zkroucených písmen nápisu nevyluštil, která že Sabina z Vřesovic tam odpočívá: zda rozená z Drahovic, druhá chot' pana Viléma, nebo nejstarší dcera strohého a schopného pana Volfa, jež pojala za manžela Kryštofa z Pilníkova, byla z dědictví odbyta penězi a zemřela v pokročilém věku. Studený kámen a trudný ženský osud neměly nic společného s paní u růžového keře.

Koncipista doputoval ke svému příbytku v pozdním čase a přešlý mrazem. Bytná mu předhodila, že najisto stůně, ohřívala pro něj kozí mléko a spařovala zeměžluč. Před půlnocí po špičkách vyklouzl na ulici, do zřícenin.

Dotýkala se růžového keře v zahradě, tvář prosvícenou úsměvem.

„Přál bych si vám vrátit mládí a život,“ zvolal, „duši dám, abych jej sdílel s vámi! Promluvte na mne, má paní...“

„Ty růže potřebují zastřihnout,“ řekla vážně, „A záhonky by měli okopat. Nedbají tu péče.“ Pokynula mu s vlídnosti, prošla hradební zdi - a nebylo jí.

„Vidím, že se trápíš,“ pravil vlídný duch pana z Koldic, jenž naopak vystoupil z kamenů okrouhlé věže. „Pochop, mládenče, ona nemůže zpátky, když ji tu držíš touhou svého srdce, a mezi živé jí cesta nevede.“

„Když já ji miluji,“ vydechl pošetile a horoucně Jaromír.

Strůjce pozdních rytířských klání se podrbal pod baretem. „Ledaže… É… Polož tyhle růže k jejímu náhrobku v tu chvíli, než začnou kokrhat kohouti. Dbej ale, ať jsou zkropené rosou a tvou krvi. Necukej se, láska něco stojí!“

„Co jestli kouzlo nepomůže,“ vypravil stísněn koncipista.

Duch pana Těmy se rozesmál, jako když padají cínové poháry. „Není důležité, aby se všechno dařilo! Třeba já v turnajích nevítězil, ale to potěšení, že jsem je pořádal! Měj radost z průby, ať se stane cokoliv.“

„Pokus se, a uvidíš. To přece říká usurpátor Bonaparte,“ zachmuřil se Jaromír. „Mám snad...“ Stál v předhradí sám.

Nad ránem příští noci se vypravil ke klášteru, kytici růží nesl jak svátost. Třpytila se křišťálem a rubíny. Branka v klášterní zdi zela otevřená.

Náhrobek paní z Vřesovic Jaromír nenalezl. Oběma rukama, nedbaje ovázané levičky, tápal v místech, kde ještě včera viděl těžký kámen... Zmizel čarami pekla, či úradkem božím.

„Vážně jsou churavej, pane Jaromíre,“ děla soustrastně bytná, vnucujíc mu horké mléko k snídani. „Ale tohle ho možná rozveselí, takový tajemství, a mám to od purkmistrové. Představěj si, na co radní nepřišli, aby je ti napolijónšti soldáti neobrali!“ Přistrčila koncipistovi čerstvou caltičku, ať se chuděrka hoch poměje. „Do toho sklepa na hradě, v tom starým stavení dole, zandali všechny cennosti a zakryli to nějakým náhrobním kamenem - vědí, sám musej mlčet jako hrob, jináč trest boží na mě!“

Sabina z Vřesovic stála ve stěně podzemí, překřížené dlaně a ctihodné zavití vdané paní, smířená s klopotnou sudbou. Odevzdaná povinnostem dobré hospodyně střežila i po smrti živobytí, byť pro jiné... Z blízké zahrady k ní srpnový vánek nesl vůní růží.

Ostatní tvorba Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 145/2026: Vítr češe stromy
DV 144/2026: Dům, do něhož se báli vstoupit
DV 143/2026: Poslední klient zaklínače
DV 142/2026: Odkud přijdeš, kam se vrátíš
DV 141/2026: Černý lístek dubu
DV 140/2025: Času je málo, voda stoupá
DV 139/2025: Romance třeboňská
DV 138/2025: O pokladech na Kašperku
DV 137/2025: Poslední prázdniny
DV 136/2025: Příběh velikonoční
DV 133/2024: Hádej, kdo přijde na návštěvu
DV 132/2024: Romance rokoková
DV 131/2024: Jabloň se květem odívá
DV 129/2024: Nový rok a další
DV 126/2023: Závoj vloček, tanec světlušek
DV 124/2023: Dokud se nevrátí král
DV 123/2023: Podzimní víno
DV 122/2022: Kalendárium smutků a nadějí
DV 121/2022: Schovávaná
DV 120/2022: Stopy ve větru
DV 119/2022: Strom se květem odívá
DV 117/2022: Klenoty v dálavách
DV 116/2021: Sojčí pírko
DV 115/2021: Zbirožská balada
DV 114/2021: Zázrak nesvatého Jana
DV 113/2021: Kočka v dobách antiky
DV 112/2021: Kočka v nejslavnější legendě