Jitka Fialová

SE SLUNCEM NA LÉTAJÍCÍM TALÍŘI

dlaně nám kříží let talíři v rotaci

úsměvy stvrzená nálada dne
do stínů kšiltovek nezapadne

v obrazech brýlí tvář slunce se potácí
od hráze piláku až k frontě na pivo

radostné odpaly vstříc jamkám hřišť
sílí křik zmrzlina ledová tříšť
jazyky v kopečcích
… a jejda … nakřivo

hladina obrysy starých vrb zrcadlí
po lýtka ve vodě ano či ne?
na schodku kamene odpočine
váhání … tak už skoč!
pustí se zábradlí

když večer čeří se v meandrech sázavy
únava skrze nás láme si hůl
na cestu domů kde prostřený stůl
soukromí
bývá tak štědrý
a laskavý

BÁSEŇ (NEJEN) O BATYSKAFU

krom jara cítím i kolínskou ve vzduchu
když ráno budí se nad hrnky s kafem

ze lžičky od medu jen slíznout předtuchu …

… zamířils k ponoru svým batyskafem

přílivem pocitů zvednuté obočí
než prsty utopíš v mém pacifiku

ospalou touhu mi jako vždy zotročíš
až sama váhání odevzdá mžiku

na místech blízko dna
v citlivé úžině
vedená k úžasu
hlasivky v echu

po jaru
kolínské
kafi
snad jedině …

cítím
že žiju
(a to i v tvém dechu)

KŘÍŽKU NA ZDI LEPÍM ČTVRTÉ

cizí chápou líp než vlastní …

dvakrát denně blízko kříže
na kolenou v něčí víře
života tma v chrámu jasní

miliónkrát zdrávas

nevybrečím svoje stíny
v rukách které běžně těší
dcery a je čím dál těžší
chápat pohled tolik jiný

dokud nás smrt nerozdělí

patnáct … v jeho deliriu
roky!
vidíš?
ještě žiju!
tenhle ten šrám po nedělích
drží hlavu často v křeči
i když dávno šťastná
s novým …
dýchám vzduch
ne těžký kovy

do dneška mi svatořečí
bolest v očích
z dogmat láska
kafe sladí přikázáním
nesesmilníš
a já za ní
dívám se jak na zdi praská
křížku zase moje čtvrté

proč tisíckrát oříkaný ...
nepokácí větrolamy
k nebi …
a tak jinak ... u té
u níž si to nejvíc …

… mami

NA JAZYKU UZEL HLAVY

když můj rozum velí čehý
duše zase cválat hot

jen zadupat loňský sněhy
sakra
to by padlo bot

a jak směry kříží se mi
trčím tu jak hotentot
nevětráno za plícemi
na jazyku uzel hlavy
(třikrát mlask fakt pronikavý)
co na tom že windsor full

na co čekám?
je to vůl

PŘEJU SI …

když z hrnce (ne)lásky na našem dvorku
s napipi vyhrábnu ke krmné směsi
hrst šrotu poznání
zrovna teď … v horku
průvany po šíji trochu mě děsí

snadno si vybavím polívku s chilli
hladově srkanou z prohlubní těla
bezedně prostřeno
pro ještě … čili ...

... přeju si chtít tě zas
jak jsem dřív chtěla

***

proletěl meteor skrz noční oblohu
záruka plnění … ztracená v čase
v nejlepším případě smetená do rohu
když přát si právě to je dávno pasé

stejně tak i můj jazz
co hrával víc srdcem
teď spíš než v hrudníku v prádelním koši
života motá se jak špunt na vývrtce

vzpomínka?
ta brouká o světlonoši

TAKŽE POSÍLÁM

že prej když bojím se nemám lézt do lesa
no a tak brodím se po lejtka v hnoji
řeknu vám po pravdě fakt žádná noblesa
v závoji plným much vždycky se rojí

v místech kde prvotně smrdí to po hovně
a matka příroda dělá co může

snad strachy odrovnám tak nějak duchovně
vědomím že v hnoji líp kvetou růže

PRAMEN LÁSKY

to jsem vám spěchala jednou jak zagorka
málem si nevšimla zvláštního amorka
seděl mi na skříni a mířil k rameni
zeptal se jestli vím kde láska pramení

tím ze mě udělal vlastního běžence
na uzel svázanou k jediné myšlence ...

tak stále hledáme já i má virgule
zatím však k lítosti
s výsledkem na nule

HEZKI ČESKI ANEB KDO SI POČKÁ…

tak dlouho se hází džbánem
že zas jednou trhne si
ucho jemuž slova schází
jako šťáva vodě frází
k dochucení expresí

co když přijde žízeň s ránem?
pozdě bycha honiti
druhé z páru cukne taky
i ta růže chmatne mraky
trpělivost na niti
zmokne

takže radši vstanem

***

stíny někdy hází zvláštní tvary
obrazy ještěrek … stromů …
… dlaní … psích očí …

jenže stačí

když otočím
hlavou jen o kousek
o mrť či vzdech
a zbyde jen bíle nic
to druhé
na mých rtech

KDYŽ NĚHOU ZAMÍŘÍM

ze srdce na ruku ...

a ústy podbřišku
prohnutá do luku
šípu jdu naproti

poddajná tětiva
v mohutné minutě
i nocí zazpívá

po dlouhém nádechu
k poslední vteřině

pro výkřik i z tvých rtů

pro teplo na klíně

NEPŘIHLÍŽÍM NONSENSŮM KA(CH)NIBALISMU

jsem dost málo rozervaná na to
aby ze mě lítaly cucky
ráchané v psychedelické lázni
škrtiči hladkého svalstva

záplaty děr dosud fungují
trochu neuspořádaný patchwork
bez osových souměrností klikatic
žádné husté plátno
spíš rádoby okrasný řídký atlas

… mami, mám tě rád …

… vyvenčil jsem psa …
… zlato, jsi kouzelná …

mršky – ty už se jen líně líhnou
přidušené klidem mých happysfér
propuštěné občasnými druhojakostními nedostehy
patetické kalichy náprstníku přešly mrazem
a soukromá bitva ledová
vyvěsila bílý šátek na uchu šálku Avicenny

na kachny mířím umírněně ve výšce
správně elegantním způsobem
nestřílím je na vodě
ani nepřihlížím nonsensům
ka(ch)nibalismu
na to jsem až příliš …?

DVĚ HODINY DO BOUŘKY

slunce se znuděně tetelí v modré
s upřeným pohledem
ještěrčím
stíny bříz hladinou splývají
a jen houf neonek šifonu rybníka
dusivé ticho rozráží

vteřina vteřinu polyká

ječmeni poslušně krčí se chmýří
ve frontě na své poslání
ještě se uklání
a léto?
batolí se z rákosí
do chladu nohy noří
k polibkům plachých ryb

v nehybném poklidu
vzpomínka padá
slza si ze stesku ukrojí

žíznivá obloha upíjí světla
zaléhá lačnou zem

S NOHAMA V KRABICÍCH OD BOT

zvláštně se tancuje
tam
na horní vlně náměstí
kde domy trčící z úhlu
měly tu sílu
přetočit se v pase
a nasprejované slunce
zapomnělo
vrhat
stín

pitoreskní kolemjdoucí
legračně rapují
slova z úst vypadávají v kostkách

neperspektivně šťastní
krásně volně se mi tančí
v tom kostrbatém
rytmu srdcí
všechno je stejně
bláznivé a podivné
jako já
dokud
neprošoupu krabice od bot

I ŠELMU PŘEPERE SOBOTNÍ SLUNCE

šelma rutiny týdenního kolovratu
občas drapne a nechce pustit
asi nejvíc mou hlavu
jako právě teď
nad hrncem blízko foukance páry
s očima už ze zvyku napíchnutýma na rafičkách
co … dokdy … kdo … kde … v kolik …
místo ovaru probublává ta moje
jen servírovat
případně vylepšit hromadou křenu s jablky
nebo kremžskou jak to máš rád

ale když pak courneš ze dvora do kuchyně
že jen cítím závan chladu po nohách a pružení pantoflí
a ty mě z ničeho nic zapářenou v myšlenkách
přejedeš prsty hrbolky obratlů
zavrtáš se mi do vlasů ještě trochu přimrzlým nosem
a tím svým způsobem si mě přitiskneš
až dlaně najdou co zrovna potřebují
jenom zasyčím
samovolně uniknu hláskou vzrušení
zkrotlá jak šelma na zádech
a ta pomalá chvíle než se otočím
mi do žil vstříkne tolik slunce
až zabrní

Ostatní tvorba Jitky Fialové publikovaná v Divokém víně:
DV 92/2017: Donaha, Neuletím
DV 91/2017: Dialog zavřený v puse aneb jáversusjá