Václav Baxa

Mámení jara

Toho dne jaro vystavilo svoje dlouho ukrývané zboží. Na kopečky pastvisek rozsypalo zlaté kotoučky mochny, jež cídili ve větru svými štětičkami služební kominíčkové. Na sluncem vyhřáté stěny domů přibilo lesklé cvočky much, korunám vrb u potoka nasadilo monofilové čepice a k povznesení tržba sjednalo populární zpěváky v elegantních fracích s tradičními žlutými zobáky, které doprovázel svěží vítr, rozehrávající každý stvol a každou větvičku.

Pepek Kořen vyšel na zápraží, spočítal mráčky na obloze, pak vsunul své kostkované bačkory pod kožená víčka dřeváků a nechal se jimi unášet blátivou hladinou dvorku. Přistál u psí boudy, usedl na ni a odevzdal se paprskům rozverného slunce. Z nitra boudy zahrčel řetěz, který vysoukalo mátožné psisko. Opřelo o Pepka unavený zrak s lenivou nabídkou služeb, nezájmem odmítanou, zívlo tedy a složilo se mu k nohám.

Náves se rozevřela vodopádu motocyklového hřmění. Stroj vyzývavě zakroužil kolem vrat návesných statků, dávaje najevo svoji sílu a razanci, pak ledabyle zemdlel u čerstvě naolejovaných vrátek, dříve však výhružně zaburácel, než definitivně zmlkl. Tvář, zaklopená pestře pomalovanou přilbicí, se odpoutala od vypouklých světlíků a zahleděla se do otevřených oken. Po chvíli se důstojně smuteční vrátka otevřela a uronila dívku, jíž příklop plavých vlasů halil tvář i ramena. Cítíc se povinována rozpaky, postála chvíli, pak přicupitala k motocyklu a nabídla svůj zadeček měkkému sedadlu. Stroj vítězně zařinčel, uplivnul oblak čpavého dýmu a unášel dívku jako drak pravidelný princeznový příděl.

Pepek sledoval tento výjev s tíživým svědomím vyjedené spižírny života. Také on takto postával v očekávání dívek, skrývaných pod víky vrátek ve šperkovnicích stavení. Každá však nakonec odmítla táhnout s ním žebřiňák starostí, sklízených životem. Bůh ví, čím je odpuzoval. Obláčky vzpomínek procházejí zenitem jeho mysli a zahalují okolní svět.

Rozjařené tváře se míhají, žhnou a rytmicky houpají jako lampióny, zavěšené na vláknech tónů v kraji vyhlášené Polívkovy dechovky. Celý svět má v náruči a víří s ním v slastném opojení. Tento svět má tvary a tvář Boženky Bradové… BB říká si, to je jako Brigitte Bardot, a usmívá se nad srovnáním. Tehdy se také usmíval, ne však dlouho. Vzpomíná, že od Boženky neodcházel ani o přestávce, kdy muzikanti vylévali z nástrojů sliny a popíjeli pivo, aby měli na nové. Postával u ní, aby jej nikdo nepředstihnul, až hudba spustí, a stejně mu to nebylo nic platné. Omluvila se, že odchází ze sálu na chvíli, a víc se nevrátila…

…Žhavé paprsky slunce tlačí na zarudlou kůži a jak spáječka utavují z jeho těla kapku po kapce. Jedovatě ostré hroty vidlí poletují a dravě se zakusují do pasů povřísly marnivě upjatých snopů. Pšenice se chlubí parfémem zralosti, který marně přebíjí kořenná vůně schnoucích plevelů. Ruce mechanicky vykonávají navyklé pohyby, ale on je celým svým vědomím připoután k polní cestě, kudy k vlaku odchází Lenka. Pot s čela stéká po tvářích a unáší spolu i vláhu v očích zkondenzovaného smutku. Vysnil si budovu vzájemného svazku, kterou ona pokládala jen za kulisy k novému příběhu, zvanému prázdniny tohoto roku…

Jen Jitce se v duchu omlouvá… Seznámili ji s ním a on ji přijal jako dar, po kterém nikdy netoužil. To již nehledal cit, jen hospodyni do chalupy. Byla ze sousední vesnice a scházeli se tedy spolu v půli cesty na pasece lesa, který je dělil. Pravidelně v neděli ve tři hodiny je vítal rozložitý dub, zapomenutý uprostřed paseky, a podivoval se vyprahlé vytrvalosti. Přece však, tehdy naposled, když už nepřišla, vyčkával pod dubem a s lítostí okradeného chudáka rozjímal o tom, co se stalo. Ani nepozoroval, že hrnec paseky zaklopila poklice mraků a těžké kapky zachřestily o listové činely dubu. Nevlídnou skutečnost mu připomněl až proud vody, stékající po větvi promoklou korunou. Zmáčený oděv a prochladlou duši odnášel s sebou pomalu k domovu drobným mžením.

Jak kuličky klokoče posouvá v myšlenkách příběh po příběhu modlitby vzpomínek.

Později, otrlý, užíval služeb samozvaných dohazovačů, a jeho jméno, neúspěchy poznamenáno jak pivní tácek na Silvestra, kolovalo po hostinských stolech, nad kupami peří o dračkách a podél pultů venkovských prodejen. Zahořkl a vycházel z chalupy jen za prací. Marně mu matka domlouvala, že by neměl jen tak házet flintu do žita, že si pro něho žádná princezna sama nepřijede, ani v pohádkách. Pak, v dobré snaze jej vyprovokovat, začala mu říkat „šípkový princ“. Tím však jen postava legendy dostala popularizující jméno.

Léta utíkala, aktéři příběhu odcházeli na jiné scény, jiní dokonce do zákulisí hřbitovů, ale legenda léty získávala na košatosti a vyzrávala jak dobré víno.

Pepek Kořen se vrátil z bloudění vzpomínkami a povšimnul si psiska, které k němu chvílemi kňouravě vzlykalo. Pohladil je a začal drbat za ušima. Jeho prsty se zarazily o váček klíštěte, nacucaného jak balónek benzinové náplně do zapalovače. Sklonil se ke zvířeti, aby je zbavil nepříjemného hosta. To se však neobešlo bez poškození klíštěcí garderoby. Prohlížel zkoumavě zkrvavené zbytky nenasytného příživníka, ani nepozoroval, že mu kdosi otevírá vrátka. Až hrkot kočáru, přijíždějícího na dvůr, jej vyrušil z dumavého zkoumání.

Kočár nádherně vypravený byl tažen lehkonohými vraníky, přikrytými ohnivě červenými čabrakami, zdobenými rozložitými emblémy. Na kozlíku vozka s cylindrem a v černém obleku s bělostnými rukavičkami vznešeně drží opratě. V kočárku sedí žena, spíše dívčího zjevu, se světlými, do zad splývavými vlasy, oděná v bílé průsvitné říze a na hlavě má — korunku.

Pepka zprvu napadlo, že zákeřné jarní sluníčko a dlouhotrvající sehnutí, spolu s předchozím rozjímáním, mu obludilo mozek, který do zatmělých očí promítá mátožné vidiny. Když vidění neodcházelo a čekání se stávalo ztrapňujícím, vykročil vstříc podivné návštěvě, aby vysvětlil nastalé nedorozumění. Strnul však v půli cesty, neboť korunovaná dáma vystoupila z kočáru a unášela k němu veškerou svoji důstojnou vznešenost.

„Princi, můj princi Šípkový, dlouho jsem bloudila tímto i ostatními světy, abych tě našla, ty kameni drahý, ukrytý v strusce a prachu tobě nedůstojného okolí. Ty, idole mé věčné touhy, ty rajská bráno mojí lásky — já zemdlelá a ty ses stal nemladým. Však nevadí. Jen tělo staré jest, však mladý je cit z tebe proudící a mne objímající. Ty břehu spásný, šťastná je lodička, jež k tobě přistává. Však není konec pouti a strasti nekončí. Neodkladné záležitosti země, jejíž korunu nosím, mne volají zpět. Nechť však truchlivost neplní srdce tvé — věz, že do roka a do dne zas stanu před tebou a vyzvu tě, bys mě následoval. Ty zatím přijmi v zástavu tento bělostný šál, ten ať je poutem vížícím naše srdce, mučená odloučením.“

Zaskočený Pepek, pomaten výjevem, zjevem dívky a řečí, již k němu vedla, klesl do kolen, uchvátil šál, tisknul jej ke rtům a vášnivě líbal, dokud mu milosrdná pojistka, žhavená nepřípustným žárem vášně, neoddělila vědomí od těla, které ochotně otisklo svůj tvar od šedé břečky, kryjící povrch dvorku.

Nemohl už proto vidět odjíždějící kočár a dívku, která se vracela do stavení s čerstvě naolejovanými vraty, aby se odstrojila z vladařské nádhery.

(publikováno v Divokém víně 7 / 1970)