Radek John

Darwinka

Můj trestní rejstřík je čistý jako padlý sníh. Přesto jsem se málem stala hromadným vrahem. Začalo to nevinně. Sloganem "Chcete se dožít sta let, pijte kefír!" Kdo by se nechtěl dožít sta let, kdo by proto nepil kefír? Koupila jsem toho kouzelného kefírového bacila, přinesla ho domů a začala přemýšlet, jaké pohádky budu vyprávět pravnukům. Co chvíli při tom zalétly mé oči k lahvi od sodovky, v které byl rozdělán zákvas.
O den později jsem obřadně (byl to přece jen začátek nové éry) láhev odzátkovala a kopla do sebe hustý bílý mok. Zapomnělas ho rozkvedlat, blesklo mi hlavou.
"Mami, proč se tak hrozně tváříš?" zeptala se dcera. Vlastně by kefír mohli pít všichni, řekla jsem si. Bude to rarita, dlouhověká rodina. "To mi tak strašně chutná kefír, Lucinko." "Já, mami, taky chci." "Dostaneš zítra, ale jen jestli budeš hodná," řekla jsem.
S tím nápadem jsem byla moc spokojená a už jsem kefír kvedlala ve třech skleničkách. I manžel se dal přemluvit. Zvykli jsme si. Pití kefíru se u nás časem stalo obřadem.
Prvního května to začalo: Kefír byl hroznější než poprvé, a to jsem ho rozkvedlat už nikdy nezapomněla. Manžel řekl, že se nám asi namnožil jiný bacil než lakto. A pucky se zvětšovaly. Mátlo mě, že se na hladině chaoticky pohybují.
Čtvrtého května jsem koupila lupu. Zvětšovala dvacetkrát a já je uviděla. Mrňavá zvířátka, která se v kefíru odstrkovala dlouhými ocásky a zvědavě na mne koukala jedním černým očkem. Popadla jsem láhev a zamířila k záchodu. Pryč s potvorami! Přece je nebudem požírat kvůli pár letům života. Náhle manžela přepadla objevitelská horečka. Vzal mi láhev z ruky a už mě k ní nepustil. Dlouhé hodiny pak sedával s lupou nad mističkou kefíru.
Osmého května zajásal. Pravičkou mě chytil kolem pasu, levačkou sáhl do mléka a vylovil jeden protáhlý pucek. Podívala jsem se lupou a byla bych omdlela. Na ukazováčku se mu svíjel slimák. Rozhodla jsem se postavit manžela před dilema: Buď já, nebo kefír. Dcerka Lucka mě obměkčila. Tak malého slimejška ještě neviděla. Radostí jen zářila. Zabránila jsem jí tedy alespoň, aby si ho vzala do postele.
Devátého května našel manžel škebličku. Lucka se od kefíru nemohla odtrhnout. Každý večer vylezla taťkovi na klín a dala si ukazovat nová zvířátka.
Dvanáctého našli raka. Měřil skoro půl centimetru. Když týden nato objevil první zparchantělou rybu, vzala jsem je na milost. Sesedli jsme se vždycky večer a hledali. Konec konců utužovala se tím rodinný život. A Lucka už nás netahala každou neděli do ZOO. Manžel někde vyhrabal akvárium a začal v něm hezčí rybičky pěstovat. Mezi chovateli vzbudily naše nové odrůdy senzaci.
Kefír jsme rozšířili do dvou sklenic, přikoupili akvárium a prodávali a prodávali. Vlastně kefír je výborná věc. Za pár měsíců bychom mohli ušetřit na auto. A pak se ozvalo kvákání, a když jsem vylila kefír na misku, skočila mi na ruku žába. Fuj! V otázce žab jsem neoblomná. Kefír mi musí z domu! Naštěstí žijeme ve vilce. Manžel v koutě na zahrádce vycementoval rybníček. a my vystěhovali zvířátka na letní byt. Každý večer se zpod oken ozývaly zvuky připomínající dovolenou v jižních Čechách. Začínalo hezké letní počasí a kefír dělal divy.
Sedmého června jsme objevili želvy a hned po nich klokany. Manžel zvětšil výběhy a posekal trávu, aby připomínala savanu. Já pak přinesla tašku písku, a tak jsme založili poušť. Dobře se tam zvířátkům dařilo. Když plavala v kefíru, nebyla větší než centimetr. Ale v zahrádce přibírala. Pak jsme našli první šelmy a já začala snít, že vytvoříme minizoo. Lucka se těšila už jen na slůně. Našli jsme je patnáctého června. (Skoro neprolezlo hrdlem láhve.) Lucka byla na zahradě od rána do večera. Manžel říkal, že brzy by měli přijít nějací ptáci. Zvláště pak, když jsme našli roztomilé opičky.
Dvacátého června jsem nahlédla do Encyklopedie. Náhodou. Upoutalo mě heslo: Přehledný vývoj živočišstva na zemi. Strnula jsem. Bylo to jasné jako facka. Žádní ptáci už nepřijdou. Po lidoopech následuje už jen jedno - člověk.
Odzátkovala jsem obě lahve kefíru a ulevilo se mi, až když zafrčelo splachovadlo.
WC jsem opustila skleslá. Co říci, až přijde Lucka ze školy? Pak mě to napadlo. Chytla jsem tašku a vyrazila do nejbližší mykroprodukty pro nový zákvas. Doma jsem ho stačila rozmíchat v mléce a nalít ho do lahví. Pak Lucka přišla. Večer jsme seděli nad miskou hlaďoučkého kefíru.
"To je zvláštní, dneska ještě není hotov," řekl manžel a zašpuntoval láhve. Kefír nebyl hotov ani druhý, ani další den. Přesto taťka s Luckou prohlížejí každý večer lupou puclíčky. Teprve když se žádného zvířátka nedohledají, smím kefír rozkvedlat a nalít do skleniček. Ono to totiž s tou dlouhověkostí není přece jen k zahození.

(Almanach mladých autorů 1975)