Hafed Bouassida

Dialog o jednom hlase

Chceš, abych ti povídal o svý ctihodný figuře? Dobrá, docela se mi to hodí do mejch plánů. A potom, není to nikterak těžký mluvit o sobě. A taky mě to baví.

Odjakživa bydlím ve svým rodným městečku. Líbí se mi tady, ničeho se tu nebojím a pohybuji se tu, aniž by mě někdo vočumoval. A taky nemám rád hlavní město!

Ne, to není vono. Docela ho taky mám rád… Ale jsou tam potřeba prachy, slušnej vohoz, kára — a co já vím. Zatímco tady nemusím kór moc makat a přitom vydělám během sezóny tolik peněz, že po zbytek roku nechcípnu hladem.

Potom — mám tady prima amfiteátr — římskej amfiteátr… nebo snad řeckej — to ani nevím… Nikdy jsem si nemohl zapamatovat jména těch nešťastníků, co ho postavili. Nakonec na tom nezáleží, na to se neumírá. Představ si, že ani v Tunise nemaj takovej tyátr. — Jó, maj tam Kartágo, to jo. Jenomže kdo to viděl, říká, že to jsou ruiny, docela zruinovaný ruiny. Je to zničený, starý, neudržovaný… Kdežto můj tyátr je o tolik krásnější, dobře vopravenej, úplně ohromnej a zvláště daleko užitečnější, že bys mě nasral, kdyby ses znova vopovážil ho srovnávat s mizerným Kartágem.

To mi připomíná, když jsem byl ještě malej smrad. Když jsem potřetí vopakoval poslední třídu a stejně neprošel. Tenkrát nás vodili do musea v sousedním městě. Dodnes sem nepochopil, co kdo vidí na soše, která nemá ani ruce, ani nohy, ani hlavu. Vyložej takovou blbost v museu a eště chtěj, aby jim lidi za to platili. Já ve svým tyátru nepožaduju od lidí prachy. A neříkej mi nic o kultuře. To sou velký slova, kterými zaplácávaj hubu lidem, který by chtěli něčemu rozumět. Protože já znám svůj amfiteátr jako vlastní boty od tý doby, co tam pod záminkou prohlídky vodím turistky chtivý lásky… A přesto nevyhlašuju, že jsem kulturní a nepadám proto na prdel před těma konservovanejma sloupama. Zkrátka, nechme toho, než začnu urážet stát. A ty mi už neskákej do řeči pokaždý, když začnu rozvíjet svý teorie. Mluvil jsem tady o tom svým tyátru. Bez něj bych byl úplně plonkovej. Ale než ti to vysvětlím, eště jednou vodbočím.

Já jsem prostě krásnej. Dokonce hodně krásnej, jestli mě nemejlí zrcadlo a jestli si ze mě nedělají návštěvníci a návštěvnice mýho amfiteátru srandu… Počkej, neříkej, že jsem moc pyšnej. Je to tak… říkaj mi to a já to jen vopakuju. Ostatně co bych vyprávěl. Podívej se na mý svaly — ne, počkej, takhle, teď jsou pořádně vidět, šáhni si, no… Je to jak šutr, chlapče! A ta hruď… mohutná jako… bouchni si, je to prostě skála. Smekni před touhle atletickou figurou! Před tou kšticí! a ty voči… co říkáš? Vidíš, všechno je bezva.

Počkej, počkej — když už sme u těch vočí… Už sem ti vyprávěl, jak jedna z těch turistek nacpanejch prachama je chtěla koupit? Vzpomínáš si. Byla taková dlouhá s krátkejma vlasama a začala vždycky zpívat jejich národní hymnu, jakmile jsem jí ho tam šoupnul. Můžeš si představit, že Evropani chtěj všecko a každýho koupit. Nabídla mi za ty voči pořádnou cenu… Ale jistě pochopíš, že nemá cenu mít moc prachů, když je za to člověk nucenej spát jen s jednou ženskou. Je pravda, že nemám ve svý situaci moc růžový vyhlídky… Ale dávám přednost dobrodružství před manželskou votravou.

Ale vraťme se k mý kráse. Chci ti ukázat, jak mi umožňuje nažrat se a nakrmit rodiče a sourozence. Je to můj byznys… Jak víš, v létě k nám přicházej hromady turistů. Jsou to Evropani, Amerikáni, Švéďáci, Němčouři, zkrátka všecka možná sebranka. Moje práce spočívá v tom, že je přijímám na nádraží nebo na cestě do amfiteátru. Nádraží je mnohem zajímavější. Hlavně proto, že na silnici člověk chytne párky, z kterejch by nemělo nic koukat — ovšem není to vždycky tak, jak ti potom ukážu — anebo starý Amerikánky ve velkejch bourákách, který sice maj prachy, ale zase mi nemůžou poskytnout žádný sexuální povyražení. Naproti tomu na nádraží najdeš chlapi a ženský, který cestujou docela sami… takoví, který se toulaj…, vosamělý holky…, který hledají ještě jiný teplo, než který je vod slunce. Teplo, který jim může cizinec jako já dokonale poskytnout. A na který budou potom vděčně vzpomínat až do příští sezóny. Ostatně bych se vůbec nedivil, kdyby ty, co tu našly to teplo a sexuální povyražení, o tom vyprávěly svejm kamarádkám, až se vrátěj do tý svý zmrzlý Evropy. Aby taky ty kamarádky to přijely v příští sezóně vyzkoušet. Můžu tě ujistit, že většina těchhle holek o nás říká, že sme primitivové… Sice trochu vyvinutý, ale pořád sto let za vopicema. Pro ně je to exotika… Vyspat se s černochem, s Arabem, s mohamedánem… Vidět, jakej je, jak to dělá, i když to něco stojí, na to letěj. A jejich prachy dostanu já, fešáckej nezaměstnanej.

Našinec za to, člověče, eště dostane peníze. Vzpomínám si, jak sem poprvé klofnul modrookou blondýnu. Bylo to v jedný galerii mýho amfiteátru. Byla radostí bez sebe, mumlala méno svýho fotra, svý matky, svýho boha do vomrzení a potom mi přísahala, že v celým svým životě nikdy nic takovýho nezažila… Já jsem byl docela spokojenej, že sem to pořídil bez peněz, zvlášť když sem už měsíc neměl ani floka a nemoh sem jít do bordelu. K mýmu překvapení mi najednou strčila do kapsy deset dolarů… Nemoh sem to hned pochopit… Řek sem jí, že u nás by bylo na mně, abych jí dal prachy. Poučila mě, že u nich se to tak dělá. To sou teda zvyklosti, kamaráde! A vod tý doby požaduju vždycky svý.

Co říkáš? Že je to svinstvo? Že je to nemravnost? Ale, ale, ty se asi nikdy nezměníš. Vždycky na mě vytáhneš takový velký slova. Nech tu svou zatracenou mravnost stranou a snaž se mě logicky pochopit, jak mi to vždycky říkal fotr, než mě začal mlátit: Byla to pitomost nechat plavat takovou příležitost, když člověk může mít spoustu evropskejch holek a eště na tom pěkně vydělat… To je, kamaráde, výborný zboží. U nás máš jen samý podřadný kurvy. Když přijde nějaká nová, musí se na ni stát ve frontě dvě nebo tři hodiny, abys pak u ní moh čtvrt hodiny pobejt. Ale tady máš všecko. Krásu, figuru — a k tomu prachy. Co eště? Že se na nás koukaj jako na věci, jako na zvířata? Jakýpak věci? Já nejsem žádná věc, ani zvíře. A potom — seru na to. Důležitý je, že ji dostanu. A že z ní mám prachy… Ale nezačínej zase filosofovat. Zbytečně komplikuješ docela jednoduchý věci… Já sem nezaměstnanej, zkouším tedy pracovat… Křupan vobdělává pole, vláda nám krade peníze… a já šoustám… Přece musím žít. Každý pro sebe a Bůh pro všecky.

Hele, nezdá se ti, že já, kterej sem méně rozvinutej, prakticky nevzdělanej, že schlamstnu ty nejlepší kusy z Evropy? Z tý, která je nadměrně rozvinutá?… Spíš přemejšlej o tomhle a nefilosofuj. Podívej se, jak se přicházej nabízet a dávaj nám navíc prachy… Je to vopravdu divná země. Tak divná, že u nich ani nerozeznáš holku od kluka. Na to se vostatně vyseru. Všecky holky sou kurvy a všecky chlapi teplouši. Věř mi, mám s tím zkušenosti.

Abychom se vrátili k mejm úspěchům. Když se seznámíš se ženskou a ukážeš jí amfiteátr a povíš jí o něm nějaký blbiny, zbejvaj ti s ní do postele v mezinárodním hotelu už jen dva krůčky… Nažeru se s ní, dá mi ňáký prachy, při účtování v hotelu se snažím ji eště voblafnout. Někdy taky padnu na chudou… Ale mám už zkušenosti, abych na první pohled rozeznal hned na nádraží, která má dost peněz a která může nabídnout jenom svý tělo.

Ale není jen to. Jsou tu taky chlapi. Je to horší práce, ale vynese víc. Je dost teploušů, který sem přijedou za arabskou mužností. A protože ji nenajdou hned na každým rohu a těžkou hledaj spřízněnou duši, musej dobře zaplatit. Představ si tedy tohle: Solidní doktor, čtyřicátník, kterej tě vodvede do svýho hotelu, ti dá deset nebo dvacet dolarů, stáhne ti kalhoty, klekne si před tebe a žádá tě, abys ho uspokojil. Nemůžeš ho přece vodmítnout. Když nakonec chrochtá spokojeností, dá ti eště tuzér, kterej samozřejmě závisí na míře uspokojení, který si mu připravil. Já sem teda dostával vždycky velkej tuzér. Když chytnu takovouhle rachotu dvakrát nebo třikrát, mám žrádlo na celej měsíc. To je prima, ne?

Ach jó, je to nemravnost, máš docela pravdu… Ale chtěl bys raději chcípnout hladem, když v týhle zatracený zemi nenajdeš nějakou mravnou práci? Nebo bys chtěl, abych se dřel na nouzovce za půl dináru denně? Neříkej pitomosti! Povídám ti znova: Každej pro sebe, Bůh pro všecky. Holky se dávaj, teplouši si klekaj a já dělám svou práci. Všecko je tedy v naprostým pořádku.

Ale řeknu ti, že největší dřina, ovšem nejlíp placená je, když dostaneš na starost párek… Eště si vzpomínám na poslední sezónu, kdy sem byl nucenej v jednom dni uspokojit jak manžela — teplouše, tak jeho votrávenou manželku.

Vidíš, jaký ty Evropani sou, žádná mravnost. A ty mě pořád votravuješ svým plácáním, že já nemám žádnou mravnost.

Přes všecky tvoje námitky sem se svou prací spokojenej. I přes všecku konkurenci. Musím ti říct, že hodně nezaměstnanejch hledá tuhle rachotu. Naštěstí je pořád dost holek i teploušů a nechybí ani moře, ani slunce… Někdy se trochu porveme — vzpomínám si eště na rvačku z posledního měsíce, když se Ahmed začal točit kolem mýho teplouše.

Co budu dělat v budoucnu? Hm, to eště nevim. Přemejšlel sem o založení podniku, ve kterým bych byl šéfem. Víš, co myslím? Takovej bordýlek naruby pro lepší společnost. Tam bych se staral o uspokojení všech těch ženskejch a teploušů… Dával bych práci všem nezaměstnanejm a dělal bych z nich ouřady… Proč ne? Myslel jsem i na jméno podniku: TSPSU — to je Tuniská společnost pro sexuální uspokojení. To zní dobře, že jó? Byl bych velkej paša, ved bych život na velký noze.

Ale potřebuju nějakej mozek. Ostatně, nechtěl bys to zkusit se mnou?… Bylo by to výborný. Ohromná spolupráce… Ty bys dělal hlavu, já údy. To bysme udělali věci! Městský kurvy by byly nasraný, ale ať dou do hajzlu. Už nás vobraly o dost peněz. Myslím, abysme s tím začali hned, jak o tom uvažuju. Tedy, kamaráde, čekám na tvoje slovo.Sem tím strašně zaujatej, úplně mě to nadchlo… Uvidíš: Naše ména se zapíšou zlatým písmem do historie naší země.

(publikováno v Divokém víně 6 / 1969)