na další stranu
 Ludvík HessVyvolávám staré filmyListuju těmi Divokými víny z konce roku 1967 a pak zase vyvolávám staré filmy. Hned je tu jeden a na něm samí psi. Crea, Mojše, afgán Corvus, moji tři psíci, neudělal jsem bez smečky ani krok. Boxerka Crea, nejmilejší ze všech, měla s bernardýnem Mojše děti. Byli větší než Crea, měli hnědou krátkou srst a dogovité čumáky. Jisté je, že jedna čubinka z nich, Bára, skončila u Marušky Hrubcové, milenky a pozdější manželky Pepíka Svobody. Maruška pracovala v tiskárně jako knihařka a psici samozřejmě vodila do práce s sebou. Pepíka na jeho cestách do tiskárny i do hospody všude věrně doprovázel bedlington teriér Elit. Jana, moje sekretářka (a milenka), zatoužila po kolii. Dostala ji ode mne jako dárek k dvacátým čtvrtým narozeninám. Pejsek se jmenoval Erik. Kolik že to bylo v tiskárně psů..? Tiskař Bartůšek z nich šílel. Váleli se po balících papíru, po zemi byly jejich misky a úplně všude chlupy. Pepík Svoboda s Maruškou Hrubcovou chodívali někdy přespat do bytu ve Vozové ulici číslo 4, kde jsme žili s Naďou, mojí ženou první. Odjeli jsme s Naďou v létě na vodu, asi na Lužnici, a Pepík si užíval s Maruškou v tom bytě vytrženém z absurdního dramatu. Více jak lásce ale dával přednost rumu. Ráno se probudil a šel si chladit hlavu do kuchyně pod vodovodní kohoutek. Však kuchyně plná nejen kohoutků, ale i slepiček, kurů všelijakých. „Delirium tremens…?“ byla první Pepíkova myšlenka. „Jsem po smrti a dali mě do kurníku…?“ Však to jen naše posluhovačka Růžena ubytovala po dobu naší dovolené slepičky v bytě ve Vozové… V roce 1966 a 1967 jsem jezdil buď taxíkem nebo stařičkou aerovkou, svým prvním sporťákem, dvousedadlovým autíčkem s kufrem pro třetího spolujezdce. Corvus seděl vedle mě, Crea s Mojšem v kufru. Jezdit taxíkem se třemi psy nebylo úplně jednoduché. Taxikáři se dožadovali příplatků. Měl jsem proto své stálice a ti mě odvezli se všemi psy i s Pepíkem Svobodou třeba až do Krkonoš. Ano, věřte nevěřte, jezdili jsme taxíkem do Krkonoš. Půjčoval jsem si chalupu od kamaráda Honzy Vyčítala řečeného Medvěda. Byla v Horních Albeřicích, kousíček od cesty nalevo ve stráni. Taxíky byly volhy, ruské carevny. Obrovské kovářské vozy s šaltpákou na tři rychlosti pod volantem. Vyjeli jsme si takhle s Pepíkem na lyže, všichni psi s námi běhali po horách. Dorazili jsme v sněhové vánici do boudy na kopci, popili rum, jednu litrovku za nekřesťanské peníze nakoupili na doma. A vyrazili jsem tmou obklopeni smečkou psů zpátky do údolí. Po kilometru Pepík volá: „Dej mi napít!“ Láhev nikde, vypadla někde do závěje. Pepík proplazil cestu k boudě zpátky, hledaje láhev, marně. Koupili jsme druhou a vyrazili do tmy. Na chalupu jsme jezdili už v létě roku šedesátého sedmého. A šli jsme chytat pstruhy do Albeřického potoka, pod břehem, jen tak do ruky. Teprve když jich byla na břehu vyrovnaná řádka, došlo nám, že ani jeden ryby nejíme. Sblížili jsme se s dvěma místními krasavicemi inteligentními a pozvali je na návštěvu do chalupy. Zatímco jsem s jednou z nich tvořil umělecké akty, Pepík druhé recitoval svoje básničky. A druhý den zase obráceně. Pepík se pak v Praze léčil antibiotiky, já nic, představte si. Na jednom černobílém filmu jsou Vánoce roku 1967. Pepíkovi umřel tatínek, jestli prý bychom k nim s Naďou nepřišli na Štědrý den na večeři. Paní Svobodová sice uplakaná, ale ráda, že je někdo potěší. Roznášela voňavé řízečky zlaťoučké na talíři, s bramborovým salátkem, jak se patří. Všichni dostali křupavé řízky vepřové, ale já z kapra. Povídá paní Svobodová: „Víte, u nás nikdo ryby nejí, ale když máme tak vzácnou návštěvu, udělala jsme pro vás kapra.“ Snědl jsem kapra, jak se sluší a patří. A povídám: „Děkuju, paní Svobodová, já sice kapra nikdy nejím, ale když jsem u vás na návštěvě…“ Je to tak nedávno, teprve třicet sedm let… Už vytahuju další film z vývojky — černovlasá na krátko ostříhaná Jana, moje sekretářka — dcera hostinského z malostranské pivnice U Krále Brabantského. Chodíval tam na pivko v přestrojení už Václav IV. s ratlíkem, já pak s bernardýnem a boxerkou. Celý dům nad hospodou v Thunovské 15 jim patřil, hned pod zámeckými schody. Jana se prala před prvním milováním, před druhým taky, prala se před každým milováním. Dnes přiznávám a jenom doufám, že už je to promlčené — přepral a znásilnil jsem ji ne jednou - desetkrát, stokrát, dvěstěkrát, prostě pokaždé. Několik let jsem ji znásilňoval, někdy i denně. O to něžnější byla po znásilnění. Vyjeli jsme si s Janou na výlet do Mariánských Lázní. Ubytovali jsme se v hotelu U Ludvíka ve dvoulůžkovém pokoji. Po večeři jsem ji v tom hotelovém pokoji znásilnil a užíval si její něhu až do rána. Kulatá prsa měla pevná, byla vyskákaná z ping-pongu. Na jednom hodně ostrém snímku prohlížím detaily těch dvou nafukovacích pingpongových míčů. Ale nechám si ty drobnosti pro sebe, miláčkové, až do hrobu, třeba by se Jana styděla… Přechovával jsem pak léta v psacím stole porcelánový talířek s vyzlaceným jménem hotelu „U Ludvíka“. Než se ztratil v propadle historie. Barevná fotografie byla tenkrát vzácná, ale jeden barevný film tu mám. Jana si oblékla kratinkou kostkovanou skotskou sukni a černé semišové boty nad kolena vysoké. Ale ne zas tak vysoké, aby jí nebyly vidět stehna, ty teda vidět byly. Hnědý beránkový kožíšek, zrudlé tváře, moc hezké barevné fotky se mi podařily. Chodíme s Janou nocí po zasněžené Kampě, smečka psů běhá kolem nás. Je to pár let zpátky, třicet šest jenom… Není to dávno, co mi Jana volala — po dlouhé době. Že si vyřizuje důchod a nemá zápočtový list za ty roky, co pracovala v Divokém víně. Jestli prý bych jí nenapsal čestné prohlášení. Prostě aby nepřišla o důchod za ty roky, co u mě dělala… (současná tvorba) |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
