Věra Kubíčková

Překotná zpověď

Pak jsem vás potkala
Vás co jste mimo mě
Dav s tisícem pištců
Mlčící tělo s tasemnicí strachu a síly
A zůstala jsem pochovaná vaším pochodem
Se svou bezradností
i se svou ironií a pošetilostí
se svými koketními pohyby
A jindy zase sněžilo
Bylo odporně bílo
Stýskalo se mi po černé kávě
bílé cigaretě
rudé pohovce
 A hryžu polštář
Co sny
Desítky
Se zarudlýma očima vzteku
a touhy
Už nikdy žádné lásky
žádná vyznání
 Je mi ze všeho na zvracení
Nemáme čas na štěstí
Šel se mnou tenkrát na ten kopec
bylo léto a on do němoty
opilý skoroláskou šilhal kolem
po nějakém přírodním lůžku
V noci jsem málem omdlela touhou
Rvu trávu jako šílená
Dnes hořelo
Cosi se dotýkalo mlh
Potkávám své milence
jak vyškrtaná sirka
A snad ani nežijí ti krásní
samci
s kterými jsem kouřila na březích letních řek
Tlačí před sebou své tloustnoucí
manželky či své skorointelektuálství
Malicherní upjatí omezení
Na náměstí v noci je vždycky
krásně
A když prší...
Vzpomínáš jak jsem v dešti pili
nasládlou lihovinu
A zpovědnice mám ráda
jsou intimní jak postele
Velebníčku už mě nebaví
hřešit a rouhat se
Stála bych pak na kazatelně
vykoupaná ve svařeném víně
a zabalená do deky abych nenastydla
„Drazí nepřijde Mesiáš
krade někde s beatniky
hrušky a pustil už z hlavy
celou tu frašku se spasením
A já vás můžu maximálně
dovést na nějaký dobrý film
s erotickými scénami
nebo vás můžu honit trním
všelijaké poezie
která nedává pražádný smysl
a naději teprve ne“
Sešli se tu všichni
Co bych jim měla přečíst
Listuji v paměti
Ubitý přiškvařený koncentráčnický
dav
s tasemnicí strachu a síly
žadoní
„Chcem víru lásku a naději“
Popálila jsem se a řvu:
„A kdo ji dal mně
kdo! Sebranko slabochů
nešťastné uřvané uřvané
sluníčko světa“
 Pak jsem dala vyklidit kostel

(publikováno v Divokém víně 3 / 1967)