Alexandr Kramer

Odpusť, maminko

Maminko, odpusť mi. Bylo mi tenkrát přece teprve deset. Nebo snad už deset? Ne určitě to bylo teprve, maminko, byl jsem hloupý. A tak u příležitosti všeobecné rehabilitace, dovol mi dnes… byl jsem malý, maminko. Odpusť mi.

„Stoupni si ke sloupu a dej mi pionýrský šátek,“ řekla vedoucí tábora. „Že se nestydíš!“

Slunce pálilo. Kolem stožáru se shlukla skupinka dětí a pošklebovala se. Vedoucí je odehnala. „Dostaneš úžeh, tu máš slamák,“ řekla mrzutě a znovu dodala: „Že se nestydíš. Jak jsi to mohl udělat.“

Styděl se. Pionýrský šátek ležel teď v hlavním stanu v zásuvce nočního stolku. Tváře mu zrudly, ale nebylo to vidět, protože slamák na ně vrhal stín. Slunce už k němu nemohlo do obličeje, a tak se opíralo do ramen, která zvolna čokoládověla.

Kolem přešel jiný desetiletý pulec. Na nose rozbitém kamenem se mu skvěla růžová náplast. Nenadával, jen se vyčítavě podíval ke sloupu.

Styděl se. Poranil kamaráda. Díval se do země a snažil se trefit palcem mravence.

Moc tě prosím za odpuštění, maminko. Ale… Maminko, proč sis mě tenkrát neodvezla? Tolik jsem tě o to v dopisech prosil…

Dopisy museli dávat číst vedoucím, aby v nich nepsali zbytečné hlouposti. Třeba s tím jídlem. Rodiče posílali balíčky a děti pak zkažené zbytky vyhazovaly. „To je přece škoda,“ říkala hlavní vedoucí a diktovala: „Milá maminko, mám se tu dobře…“ Ty svoje hodil tajně do schránky ve městě, poslední včera. Ale maminka nepřijela. Maminko, kluci mi nadávají! — Slunce pálilo.

Všichni odešli do lesa. Hrát si na lišku. Nejchytřejší lišku žádný lovec nenajde. — Opřel se zády o stožár a stín opisoval kolem něj neznatelným pohybem elipsu.

Vlastně to všechno zavinila ta hra na lišku. Ne, nesměj se, prosím tě, mami, ale víš, já tehdy věděl o tak senzačním úkrytu a tolik jsem se těšil… Maminko, bylo mi deset let.

Stál už dost dlouho. Teď asi vyhánějí první lišky z úkrytu. Už dávno na něj zapomněli. A mravenci z okolí stožáru se stáhli do bezpečné vzdálenosti. Večer, až nebezpečí pomine a mravenci se vrátí, vytáhnou na stožár vlajku. A nastoupenému táboru přečtou, že bude poslán domů. Tak si pro něj přece maminka bude muset přijet. A potom odevzdají polárkový dort. Nejchytřejší lišce.

K stožáru se přiloudal vedoucí oddílu.

Byl to, mami, hloupý osmnáctiletý klacek. Dnes už to vím, ale dnes je mi dvacet. Tenkrát to byl pro mě pánbůh. Vedoucí! Měl asi vztek, oddíl odešel do lesa bez něho, musel mě hlídat, nudil se.

„Proč jsi to udělal?“

Neodpověděl, díval se na mrtvolky mravenců.

„No tak, odpovíš mi?“

„Oni mi nadávali.“

„A ty jim ne?“

Jak by ne, to víš, že já jim taky. Ale jejich slovník byl bohatší o jedno slovo, o jednu senzační nadávku, kterou jsem já nemohl použít. Jednou jsem to udělal, ale smáli se mi a já viděl, že tuhle nadávku, nadávku, která byla určitě lepší než žába a vůl a chrobák a vůbec než všechno, co jsem si mohl vymyslet, že ji prostě nemohu použít.

„A taák. Takhle ti tedy nadávali. Hmm. Ale víš, že by ses opravdu mohl stydět za své soukmenovce? A vůbec, jste asi všichni takoví, jablko od stromu… to by ses měl vážně hanbit — udeřit kamaráda kamenem do obličeje!“

„Co je to soukmenovec?“

Začal mi to vysvětlovat, mami. Nebudu ti povídat, co všechno říkal, vždyť to znáš. Ze všeho mi nakonec utkvělo v paměti jen jedno. Že za to můžete vy. Ty a tatínek. Za to, že já nemůžu jiným nadávat, jako oni mně. A vlastně taky za to, že si nemůžu jít hrát na lišku. Když znám tak prima úkryt!

Ztratil zájem o mravence a přemýšlel.

Našli všechny lišky? A maminka si pro něj nepřijela… A tolik ji prosil. Ani tatínek. A jsou to soukmenovci! Je on taky soukmenovec? Nebo jenom… Stydí se za své soukmenovce. Až bude velký, nebude nikdy soukmenovcem. Aby mu už nikdo nemohl vzít pionýrský šátek. A nadávat. A vyloučit ze hry na lišku. Až bude velký, bude průvodčím v tramvaji. Kdo jezdí na černo, ten je soukmenovec. A zaplatí pokutu. Ne, raděj bude strážníkem a bude chytat soukmenovce. — A maminka si pro něj nepřijela. A jeho úkryt…

Tenkrát tě, maminko, propustili ze zaměstnání. Prý — v rámci snížení stavu. Tenkrát byly v novinách zprávy z procesů a u jmen odsouzených doložky o původu.

Ale to vím až dnes.

Tenkrát sis pro mne nepřijela, protože jsi věděla, co je to kádrový posudek. Nebo posudek desetiletého pionýra. A jak dlouho se v něm může táhnout — jako se pak skutečně táhla — zmínka o odchodu z pionýrského tábora. Posudek desetiletého… Dneska je ze mne student, hodně se od té doby změnilo.

Ale to vím až dnes.

Večer po nástupu si sbalil věci. A celou tu dobu při tom balení i prve při nástupu měl před očima toho nejchytřejšího lišáka s polárkovým dortem v ruce a po celou dobu si chystal první větu, kterou vrhne zítra na maminku, až si pro něj přijede.

A pro tu větu, pro tu nadávku, kterou jsem nemohl použít proti ostatním, pro tu hanbu, kterou na mne vrhala a kterou jsem „za všechno“ chtěl vrhnout na tebe, pro ten pionýrský šátek a pro tu lišku, pro ten hloupý, desetiletý vztek, proto, že jsem tenkrát nevěděl nic a dnes vím hodně, proto tě prosím za odpuštění.

Pro tu bolest, kterou jsem ti tenkrát způsobil, když jsem ti vyhrkl do tvé ustarané a z nové rány vylekané tváře:

Ty, ty jedna židovko!

(publikováno v Divokém víně 4 / 1967)