Michal Skalník

Jednou večer

jsem natáhnul ruku
a sáhnul jsem
poezii tam, kde vzniká večer,
a
nahmatal jsem vystrčenou ruku
někoho, po krk tonoucího,
ještě trochu živého,
dostal jsem ho ven
a Rodidlo srostlo
jako dřív,
ráno jsem si nepamatoval nic!
A byl jsem v tom.

* * *

Svět se zatřese, až odkryješ peřinu,
svět vypustí duši,
až otočíš vypínačem,
chytne celej svět v lihu.

Pařil jsem na Poslední večeři,
nechal jsem natřít všechny u stolu,
vyvalili jsme starý sudy benzínu,
roztočili jsme ventilaci a gramofony,
byla to veliká reklama!
Ale tebe jsem tady nečekal!

Svět dostane rouru,
až si rozvážeš vlasy,
svět dvakrát polkne,
až zatáhneš za zip,
a dost.

Byla to veliká reklama,
když jsme obrazili Ameriku,
byl to dobrej nápad,
...v noční košili,
měli jsme bubínek s paličkama,
a populární náladu turismu,
když jsme podnikli odyseu,

ale na sirény nikdo nečekal!
Například jsme porcovali zvěřinu,
když se rozletěly dveře,

bylo to silný koření,
do mýho talíře,

kdyby se rozbrečely jenom děti!
Měli jsme jednou provždy po jídle,
bylo to sousto pro všechny,
sousto nade všechny žaludky,

vzalo to naše věrný fotografie,
a řízlo to do naší paměti,

vzalo to pampelišky do jednoho kola,
rázem jsme zmizeli mezi šavlema,

to bude dobrá mouka na novej chleba,
až vykvasí v pytli mezi hvězdama,

zdá se mi o tobě nešťastnej sen,
vypouštíš semeno po cestě ke královskému městu,
zdá se mi, že máš podšitou kůži,
napráskal bych ti,
ale vím, že máš za ušima.

(publikováno v Divokém víně 5-6 / 1967)