literární časopis založený v roce 1964

Ludvík Hess

Vyvolávám staré filmy

Jak jsem tak listoval stařičkým výtiskem Divokého vína z roku 1965 a vzpomínal na zemřelého Ladislava Landu, vyvolal se mi v hlavě starý negativ zasutý mezi básničkami. Pak další a další snímky a nevěřili byste, milí čtenáři Divokého vína, kolik nevyvolaných filmů jsem na tom smetišti našel.

A tak jsem si vzpomněl hned na první den roku 1965. Nový rok. Byli jsme s Mélou Machálkem a jeho Alenou na stařičké trampské chatě na břehu potoka Kačáku v údolí pod Horním Podkozí. Zatímco Méla slíbával v ložničce v nizounkém podkroví Aleně slzy na jejích dlouhých řasách, což dokumentuje báseň otištěná v Divokém víně 5/65 a převzatá internetovým DV 7/03, já se probouzel v přízemí sám. Ani nevím, která básnířka na silvestrovské oslavě scházela a proč nepřijela… Ale vzpomínám si jasně na čtyři lahve levného bílého vína zakoupeného v libeňském obchodu na Palmovce, jimiž jsem Silvestra s Mélou a Alenou zapíjel. Že je „Gruzínské“, hlásala etiketa na zelených lahvích.

Chatička patřila rodičům spolužačky Míly Mrňákové, jejíž „bílou ruku na rudém plyši“ jsem při představení v libeňském divadle S. K. Neumanna obdivoval a tehdy ještě úhledným písmem popsal ve své rané básničce. Míla byla nedílnou součástí naší společnosti „básníků a ledabylců“ (ano, skutečně jsme si tak s lehkou ironií říkávali) a dlouho jsem se jí neúspěšně doprošoval. Větší úspěch jsem nakonec měl u miloučké a sportovní Jiřiny, jež byla mojí první realizovanou gymnaziální láskou. Že bych ji snad miloval dodnes…? Míla mi nakonec podlehla (nebo jsem podlehl já jí?), ale na vahách nerozhodnosti nakonec převážila Jiřina, ač měla prsa malinká, opravdu nejmenší. Ano, možná právě proto, dodnes mají v mých dlaních malá prsa přednost před velkými.

Leč prsa neprsa, Míla ani Jiřina básničky nepsaly. V tom skvělém rozháraném maturitním roce 1965 do mého života vstoupila Básnířka. Poslala vznikajícímu Divokému vínu do literární soutěže básničky poštou. V soutěži získala první cenu, možná dokonce i nějakou finanční dotaci, tak jsme si mladých básníků cenili. Řekl bych, že se mohlo jednat o tisíc korun, což ovšem nebylo v roce vyhlášení soutěže nijak málo. Za tu částku se dal pořídit krásný silniční favorit. Ten můj stál dědečka Matyáše 960 Kč, víc, než činila jeho penze ředitele školy v. v. Nebo se dal za tisícovku koupit maturitní oblek a ještě zbylo na košili a na několik kravat, jež stávaly 20 Kč. Za tisícovku se teoreticky dalo koupit 14,5 kg šunky od kosti nebo 50 kg předního hovězího. V Hrabalově oblíbeném automatu Svět zahnat hlad 5 000 krajíci chleba namazaného hořčicí nebo vypít 714 piv. Koupit si na třídě Rudé armády u Bati sedm párů nejdražších bot nebo o kousek níž jít tisíckrát do kina Čásek. Do kina Humanita v ulici Novákových, kde jsem v čísle 11 bydlel já, tisíckrát jít lízat plátno do první až třetí řady, do ostatních řad pouze pětsetkrát, zatímco do lóže pouze třistatřicettřikrát, ale zbylo by vám na dvě eskyma. Leč dosti nostalgických počtů.

Básnířka Helena Pěkná dělala čest svému jménu každým coulem svého bílého těla, každým dlouhým černým vlasem své proradné hlavy. Prsa sice neměla nijak mimořádně malá, ale ani nijak zvlášť velká. Ostatně, přečtete-li si moje básničky otištěné v Divokém víně 5/65, víte o ní vše a to nejen o vlasech. Její vlasy byly pro mne „vrchovinou deště a vrchovinou zajatých skupin, orlí pastí, její nohy „skopcem bosé ráno“, přivazovala si mne „černými uzly, pokorou černých vlasatic“. Vsadil bych se, že verše byly inspirovány našimi — rozuměj mými a Heleninými — víkendovými čundry do Horního Podkozí. Míla mi klíče od rodičovské chatičky vzala, a tak jsem si půjčil v Pionýrském domě v Karlíně stan „áčko“ s podlážkou. Spávali jsme v něm nejenom na lesních samotách v okolí Podkozí, ale i na žižkovské strání pod horou Vítkov, kterou S. K. Neumann pojmenoval Strání chudých lásek. Prostě jsme si stan postavili na stráni pod Národním památníkem a střeženi jednookým husitským vojevůdcem milovali jsme se láskou básnickou. Říkali jsme si přitom básničky… Vždycky jeden verš Helena, jeden já.

Helena byla studentkou Střední umělecko-průmyslové školy na Žižkově, občas jsem na ni před školou čekával a mým spolučekatelem byl Zdeněk Rytíř, taky básník, ale nyní především textař. Zdeněk čekal na Valérii Chmelovou a rád vyprávěl, jaká má Valérie prsa. Prý do špičky, jako mívají černošky… Stalo se, že jsme na obě studentky čekali spolu celou noc na Masarykově nádraží, když se vlak z Maďarska, kde byly na školním zájezdu, opozdil.

Helena byla krátce provdaná za básníka Jana Samohela, panáčka trápeného beatnickými psychózami. Některé své básně označila místem vzniku, takže je zcela jisté, že báseň s poznámkou „(Bohnice)“ byla určena Samohelovi a nikoli mně. Naopak se obávám, že její verše „dal jsi mi hlavu a já kat lehce ji skroužím po prstenu, teď nesmíš mě mít rád, nesmíš mě cítit jako ženu … … já nemám co dát za odměnu“ byly určeny pro mne. Každopádně jen zázrakem jsem složil maturitní zkoušku na libeňském gymnáziu Na Zámečku, tehdy Střední všeobecně vzdělávací škole. Helena totiž opustila komůrku, již sdílela se Samohelem, a neměla kde bydlet. Kratinko se ubytovala v holešovickém bytě u malířky Lucie Radové, jejímiž básněmi, kresbami a linoryty bylo tím pádem poznamenáno Divoké víno 5/1965. Prožili jsme s Helenou období „výtvarné“. Vzájemně jsme se kreslili, samozřejmě jsme vytvářeli hlavně akty. V mé básnické tvorbě se výtvarné období projevilo taky. Viz „Uznal jsem se vinným pro uctívání tvého autoportrétu.“ Vydávali jsme se spolu nebo doprovázeni Lucií Radovou na malířské výlety. Buď do holešovického přístavu nebo do milované krajiny kolem Horního Podkozí. Vystoupili jsme z vlaku v Unhošti a vydali se na výpravu. Možná jsme se svěřovali lektorce Divokého vína, populární Johaně Kohnové. S nadšením opakovaně vykřikovala místní pojmenování — Horní Podkozí.

Narodil jsem se v Kladně a z mého rodného města je to do Unhoště a do Horního Podkozí, co by kamenem dohodil. Jako kluk jsem tu krajinu projezdil s dědečkem a pak i sám na kole. Doslova mě teď popadá touha vyjet si znovu ke Kačáku…

Soužití s Lucií Radovou bylo problematické a ve sklepě Klubu poezie v Krejčího ulici se přespávat nedalo, policie a nájemníci byli ostražití. A tak jsem sklep v Krejčího vyměnil za sklep v libeňské ulici Na kopečku. Celé noci jsme se tu s Helenou věnovali umění a lásce, já snad neumění lásky. Vracíval jsem se do bytu v Novákových ulici, kde jsem žil s maminkou a nevlastním a nemilovaným otcem v časných ranních hodinách. Pak, nemýlím-li se, jsem běžel do školy.

Naštěstí pro mé zdraví přišly prázdniny. Helena odjela jako vedoucí či hospodářka nebo snad kuchařka na táborovou brigádu s Otou, mužným vedoucím Stanice mladých turistů, s nímž jsem ji seznámil, hledaje pro ni práci, a já se opájel vědomím, že jsem se stal studentem vysoké školy — Fakulty osvěty a novinářství.

A těšil jsem se, jak po prázdninách vydám Divoké víno 6 a 7 a další. A opravdu jsem je vydal.

(současná tvorba)