Lucie Schindlerová

Lucie Schindlerová se narodila v Ostravě před třiceti devíti léty, tamtéž se vyučila prodavačkou. Žije se svou rodinou, manželem a třemi dětmi na okraji města v malém rodinném domku.
Psát začala před několika málo léty. Pravidelně své texty publikuje na literárních serverech Písmák a Totem.cz pod přezdívkou médea/medea.
V časopise Host, v rubrice Hostinec, dvakrát otiskli její texty.

NEZVĚSTNÁ / VE JMÉNU

v podzimních komenského sadech
je to podstatné, naleziště, to ožití skladovaného
listí, svěží ve zvuku i uplatnění:
představ si deku přehozenou přes tělo,
jak ti s rozmyslem rozkvétají plíce,
jak toto slunné odpoledne drží tě za nohy, hlavou dolů
k rozednění

zakopáváš, věčná ostravská asketko,
o zpuchřelý pařez, nedohledáš jméno stromu, a přece jenom
možná něčí, žilnaté paže
snad rozpáraly ten neznámý kmen a vystrouhaly housle
zapečetily víc, než nohy mohou unést:
lehkost přecházení od tónu k tónu
cítíš tu podobnost, ale přesto tápeš na vzestupu

dobré znamení pro koho, nalézáš se jako dva synové
znovu se přijmout (v hračku nebo do ulity)?
znovu se odevzdat jako dědičný šperk?

ne, nevěříš, že když se na ten pařez postavíš, zahlédneš
na obzoru,
z potřeby protáhnout se, v šedivých panelácích, na počátek
a obráceně

spoléhat na odpuštění z rozličnosti; oko ti to nepřiznává
vnější zvuková pravidla ruší,
až k nevrlosti
a přitom chtělas být tím, komu naslouchají
přidržet za ucho
jako za nehty pole, přivoň,
připomíná něco pevného, na čem lze vyrůst
od stop až po výřezy
podob věrně přiléhajících do slov

ZŮSTALO TO VISET

šeptal´s
chtěl bych sesbírat své stopy
vložit se pod jazyk
až tam kde tvá slova pramení
abych porozuměl zemi
po které šlapeš

- - -

sousedi vás častovali květnatými úsměvy
pak sis všiml
že krvácí na krmicí židli

a všichni se ptali
Klára je dobrá?

krájela kuchyň na parcely
prokládala je mezi dny stolem a postelí

někdy stačí devadesát sedm vteřin
- ad absolut

jako když
na schodech poztrácíš prsty u nohou
a ty rybí doteky zevnitř

zůstanou viset
za břicho

NEJKRÁSNĚJŠÍ MILOSTNÁ/ DO PROSTĚRADEL A OD SRDÍČKA

neseš si ve vlasech mandl, kdes nasákla v prstech
uhlazováním prostěradel

prohlašuješ, že jsou samá lidská sensitive,
že právě tady se dostává dětem jména
a naopak,
poslušné jsou oběti, ale i ty občas potřebují nůž
k odřezávání všeho přebytečného, směřují
z balkónu na balkón,
z pohlaví do pohlaví

jedním dechem uzavíráš, že není radno strkat prsty
právě tam
a možná proto
vzniká závislost voláním uvnitř
představ
i za zavřenými dveřmi

prožíváš ústy, pod spodničkou
- milostný sebeklam:
pohyb muže, svlékaného ramene
co se staví před smysl,
tady tělem o psech vyprávíš
z nedostatku,
aby každá končetina dostala svého uzmutého díl

/instinkt
je patetické: vzít, dát a zítřek se odvodí sám/

ale on, jakoby opatrně, modře
s čalouněním splývá, výstraha, spíš jiná než nová,
zvedá se z rozevřených novin

a ty přesto vycházíš z koupelny,
v čistém, bělostném prádle,
s jistým právem na odezvu

Z NEOPATRNOSTI / JEDNOU HLAD VZNIK

šla noční ulicí, řádkou míjejících kotníků
potkala tvora
s myšlenkami na tváři

blikala pouliční lampa, rovnou nahlas,
až se z toho vyplašily
chytal je do dlaní, a když některou rozdrtil,
zavyl

pak ji zpozoroval:
pohybovala se tak konkrétně živě, až upadla
spolu s igelitkou

chleba se dokutálel k jeho nohám
poté, co jí na čelo skrojek přiložil,
hlasem se protáhl, jak napjatý luk
vystřelil smyslně blízko krve

to pro původ se, moje milá, nezpovídá
to před dopadem je třeba vymést štěrk

---

chytá se za zrcadlo
po paměti, obratel po obratli zouvá z těla
tu, jež splynula s davem ještě dřív,
než z tváří odtrhala pigment a začala jej pokládat jako tečky
za věty dospělých

margitko,
uchop se, ke smíření je ještě jedna hruď-
prostor o pojmenování blíž

zavírá oči mimům
schouleným ve zmateně postávající posteli;
zvláštní kolik upocených slov,
sedících na patách, naposledy vydechlo

---

na východ od tebe
stávala osada, tam leží počátky

pokaždé pokřižovala chleba nožem,
pro osm jmen vyhloubených do dělohy
klekala, napínala podlahu,
chytala za oba konce řetězu, zahákla do ramen
víc mlčenlivá, než živá podepřela:

margitko,
mezi perkeltem a uhlím není rozdíl,
obojí zahřívá, do tváří vtiskává vzájemnost

---

a někdy na sklonku léta shledáváš,
že tvoje pleť už není,
co bývala