literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Give me that old time... volá Matěj Kouba

Co je nejpříznačnější rys této doby v Česku? Nikdo ničemu nevěří! Chce se zvolat s jazzmany: Give me that old time... politicians! To se politikům a jiným vypečeným bossům napříč politickým spektrem opravdu povedlo. Vypadá to, že pražští radní teď už nezdůvodní ani opravený hydrant, protože naštvaný Pražák si stejně pomyslí, že se z toho napakuje nějaký Bém nebo Janoušek. Taky historické památky se asi začnou utěšeně rozpadat, protože každý hejtman bude mít strach, aby ho nešoupli do jednoho pytle s Rathem. V zdravotnictví zase straší miliarda za IZIP – žádný pacient neuvěří, že na jeho léčbu nejsou prachy. Odboráři mohou křičet na náměstí, ale předtím musí vysvětlit své vysoké platy a hodinky za statisíce. Dokonce i komunističtí věrní kroutí hlavou nad miliony, které dluží jejich rozvážný guru Ransdorf.
A ti, co loni říkali, že do politiky musí přijít nová garnitura, radši mlčí, aby jim nepřipomněli politickou firmu Barta and John. Ale já chci někomu věřit, sakra! To zaklení mi odpusťte, prosím. Možná naopak zajdu do nějakého kostela! Ne, že by pánbůh byl nějaká obzvláštní jistota, ale za dva tisíce let se na něj skoro nic neprovalilo.
Matěj Kouba

Vladimír Stibor zve!

Setkání básníků v Nechvalicích
pod vrchy Cunkova nedaleko hradu Vysoký Chlumec

sobota 26. května 2012 od 10 hod. do pozdních večerních

Program:

malé básnické pohoštění
prohlídka chýše bezdomovce
přejmenování obce Nechvalice
na Básnické Chvalice
za účasti i neúčasti starosty
četba z přinesených děl
virtuální tanečnice z ostrova Lesbos

Srdečně zve Vladimír Stibor

Loutkářka Šárka Váchová vystavuje ve smíchovské Galerii Portheimka

Kurátorka Jana Sommerová výstavu pojala jako Šárčin celoživotní medailónek. „Mám tady loutky a návrhy od studií na DAMU dodnes,“ vysvětlila mi Šárka Váchová, jedna z nejvýznamnějších současných loutkářek. Výstava se jmenuje „Večerníček Chaloupky na vršku a jiné pohádky z ateliéru Šárky Váchové“ a název připomíná poslední Šárčin televizní seriál, ovšem představuje celkem 150 loutek z 25 filmových a divadelních představení.
Šárka Váchová vytvořila mimo jiné 38 loutek pro americký velkofilm Pinocchiova dobrodružství, její nejznámější české pohádky jsou Alenka v říši divů, O rozmarné princezně, Malý princ, Švec Dratvíčko.
Výstava má vernisáž 17. května v 17 hodin a potrvá do 17. června, přesná adresa Galerie Portheimka je Praha 5, Štefánikova 68/12.
Nejdůležitější informace nakonec: V Galerii Portheimka jsem vystaven i já, moji milí, ve své životní roli husara Ludvy ze seriálu Chaloupka na vršku. Pokračování televizního seriálu se právě natáčí ve studiu Anima.

Husar Ludva Hess

Čapek na iphonu

Tak už mám i já v iphonu balík knížek. Když sedím v metru, přečtu si povídku, v čekárně u zubaře nemusím listovat stokrát ohmatanými časopisy, ale můžu koukat do mobilu, do něhož jsem stáhl skoro celého Čapka a Haška! A nestálo mě to ani korunu – ne protože bych snad byl bezohledný hacker, ale protože Čapkova, Haškova a další díla, kterým skončila autorská práva, najdete na internetu zdarma! Je to fakt docela fajn. Vlastně bylo by to úplně skvělé, kdybych neměl utkvělý pocit, že dostat do mobilu nebo řekněme do čtečky Kindle zdarma obrovský balík knih, je – řečeno současným slovníkem – takové nesystémové. Systémové by to totiž bylo, kdybychom žili ve společnosti, kde by byla celá psaná kultura dotovaná z nějakého úžasného zdroje. Tedy například kdybychom bydleli někde v Emirátech, v zemi s osvíceným vladařem, který neví kam s penězi, a tak se rozhodne rozmazlovat umělce. Nebo kdybychom byli v onom iluzorním fungujícím komunismu. Či alespoň ve Švédsku někdy před dvaceti lety, kde se prý tehdy dalo tvořit neziskovou literaturu a přitom neumírat hlady, protože dávky státu spisovatelům byly dostupné a uživily vás. Jenomže v době Kalouskova kapitalismu – jako člověk, který má k literatuře blízko - cítím eknihy zdarma jako neférovou konkurenci. Konkurenci, která dělá z psaní knih místo zaměstnání náročný bezplatný koníček – něco jako pěstování skalniček na zahrádce.
Karel Čapek za to ovšem určitě nemůže.

Matěj Kouba

Matěj Kouba se ptá: Proč jsem se nenarodil černý?

Tak už i Jaromir Nohavica nasadil protiromskou notu. Jak si všiml Respekt, slovutný písničkář na internetu zveřejnil zpívaný fejeton, „virtuálku“, v níž je tento refrén: Mám bílou kůži /Ve tmě zářím /Jako lejno na oltáři/ Jako zlaťák vprostřed herny /Proč jsem se nenarodil radši černý! Jarek prostě v této písni - autenticky, tak jak to dovede jen on - popisuje pocit "slabého bílého", kterého ohrožuje cikánský gauner. Text je to nohavicovsky pěkný, to ano. A opravdu takové situace zažíváme. Ale to že podporuje negativní stereotypy vůči Romům, to se prostě popřít nedá.
Co to, že i náš „nejlidovější bard“ klesl takhle hluboko? Nejdříve mě to šokovalo, mám Nohavicovy písně moc rád – a pak mi došlo, že jádro pudla je skryto právě v Nohavicově lidovosti. Jeho talent totiž netkví jen v jeho dokonalé práci s jazykem a originální invenci. Nohavica má hlavně mimořádnou schopnost vycítit převládající pocity v populaci a ztotožnit se s nimi. Proto je tak úspěšný – a proto taky není možno brát jeho tvorbu jako nějaký etalon spravedlnosti.
Nedá se totiž popřít, že lidová nálada tomu, co Nohavica zveršoval, přesně odpovídá. Na druhou stranu je evidentní, že hlas lidu není vždy objektivní. Zrovna teď je podle mne dost zmanipulovaný třeba virálním marketinkem ultrapravice, kterými jsou prodchnuty internetové diskuse a v poslední době už i mediálním nafukováním romských kaus.
Ne neříkám to jako fanatik multikulti, ani jako ten, co chce jít vždycky proti davu. Romská kriminalita je skutečně velký problém – a zřetelně mi vadí její občasné zlehčování v „seriózních médiích“ a povrchní zásahy ve prospěch Romů ze strany europolitiků.
Na druhou stranu mě děsí, jak v posledních dnech „bojovníci proti škodlivé hyperkorektnosti“ stále více získávají pozice a naznačují, že „takhle to dál už nejde.“ Už i velké listy hrají „romskou kartu“ a mají opakovaně na prvních stranách informace typu „Romové bijí české děti“. Přitom je evidentní, že jakkoli byly nedávné útoky na bílé teenagery alarmující, „cikáni“ na ně nemají monopol. Stačí si vzpomenout na jen o něco starší útok zpovykaného bílého rapera na děti v Ostravě či kopance skinů v pražském metru. Každé takové násilí je odporné – bez rasistického motivu jej však mnozí jednodušší čtenáři ale zřejmě odzívnou. Novináři tedy asi zjistili, že „ilegální“ antikorektní nota dává takovým zprávám šťávu, rovnající se přibývajícím čtenářům. To je vcelku pochopitelný jev – ale nebezpečný. Nebezpečnější, než nějaká Nohavicova písnička.
(mk)

Miroslav Václavek odpustil mně i Matěji Koubovi

1.5.2012 v 12:03, Ludvík Hess :
Milý pane Miroslave Václavku, jste-li totožný s Václavkem, pisatelem blogu na www.idnes.cz, prosím, prosím, odpusťte, že jsme do Vás s Matějem zaryli, netušíce, že se jedná o významného českého básníka.
S úctou Lu a Ma

Přeji krásný májový den, právě jsem se vrátil z nádherného mountain bikingového tripu do hor a tak vám tedy pln opiátů, které si tělo vyrobilo odpouštím :-) Ale samozřejmě, že bych vám odpustil i tak, protože v zásadě ani není co odpoutět - teprve rozdílné názory jsou cestou ke smyslu, který je třeba neustále hledat. Pokud jde o mne, hluboce respektuji názor každého člověka aniž by to ve mně zanechávají něco negativního. Nehledě k vašim zásluhám o Baby boxy, které už zachránily tolik dětí. Mějte se krásně a děkuji za mail.
Mirek

Jak dopadl Leopold F. Němec, když mi chtěl pomoci založit nové politické strany

Vážený samozvaný šéfredaktore Lu, milý babydědku.

Vaše oznámení, že zakládáte jednu středo-levou a jednu levo-levo-středou stranu, mne nemohlo nechat v klidu. Zvláště Vaše potřeba nějakých těch podpisů mi připadá celkem logická, ale hlavně snadno splnitelná.
V upřímné snaze vytáhnout Vám trn z paty, zpunktoval jsem na zdejším provinčním Masarykově náměstí petiční akci s názvem „DČ patří DV“. Za každý podpis jsem kasíroval 1 Kč (ale platit šlo i v cizích měnách) a vybranou částku jsem chtěl slavnostně předat Vaší nadaci na pražském Žofíně. Jistě nějakou nadaci máte, nebo založíte. Předání by proběhlo za přítomnosti kamer zcela nezávislé televize, která by exkluzivně, jako první a jako jediná o tom podala zprávu.

Rozběhlo se to slibně. Ale jen do doby, kdy byl zveřejněn odposlech mého rozhovoru se záhrobím. Jak později na četnické stanici vyšlo najevo, petenti se mylně domnívali, že název petice „DČ patří DV“ znamená „Demokratické Česko patří demokratickým voličům“. Po zjištění, že název „DČ patří DV“ ve skutečnosti znamená „Divoké Česko patří Divokému vínu“ se strhla neskutečná vřava, kterou ukončil až hysterický výkřik pana wachtmajstra: „Vypadněte ven, nebo vám zkopu prdel do špičata.“ Uposlechli jsme všichni a obešlo se to bez pokut. Jenom já jsem byl hned druhý den vyzván berňákem, abych podal daňové přiznání. Prý jsem odklonil část petiční daně.

Po tomto neúspěchu jsem k překvapení jinostranců změnil taktiku a rozhodl se podpořit stranu vyhřívaných bedýnek, tak zvaných babyboxů. Abych získal finanční prostředky na volební kampaň jejího předsedy, babydědka, rozhodl jsem se pěstovat a prodávat babyku. Dobře si pamatuji, kolik mne v Praze jedna babyka stála.
Ukázalo se však, že mé chudé a kamenité políčko na Drahanské vrchovině je k pěstování babyky naprosto nevhodné. Urodila se sotva jedna bedýnka a políčko jsem výhodně pronajal pracovitým a skromným asiatům, za symbolické nájemné na padesát let.

Leč nevzdal jsem to. Nahrála mi náhoda, když jsem na kopané slyšel pokřik našich ultras: „Sudí mrkev, sudí křen, vyhoďte ty svině ven.“ Vy jako erudovaný koňák zřejmě kopané (a fotbalu zvlášť) nerozumíte a netušíte, že ho pískají tři sudí. Jeden z nich je hlavní, zbývající dva mu přicmrndávají. Stává se jim, že ten na lajně mává ofsajd nebo faul, ale hlavní na to nedbá a nepískne. Nebo naopak. Tak mne napadlo, pěstovat mrkev a křen. Ty se na rozdíl od babyky hodí do chudé země. Jako na potvoru se v posledních letech přemnožili divočáci (Sus scrofa – všimněte si ten monogram), kteří mi svěřenou půdu svými rypáky za spokojeného chrochtání celou rozryli, a všechno, mrkev i křen, ty svině sežraly.

Dospěl jsem tak k přesvědčení, že Váš pilotní projekt nemá naději na úspěch a není ani životaschopný. Nechci radit, to chraň Bůh, ale raději zůstaňte u svých milovaných lichokopytníků.
Jistě jste to již někdy slyšel. Aby dobrá věc měla naději na úspěch, musí procházet napříč politickým spektrem. Rozhodně nestačí, aby dobrá věc procházela napříč kopytníky. Na jedné straně jsou totiž lichokopytníci (například koně) a na straně druhé sudokopytníci (např. divoké svině). Ale nejsem politolog.
Co dodat. Jak říkal baron Archibald Prášil: „No, snad jsem tolik neřek, dědečku.“

LFN

Svádět současné rozkrádání majetku na komunisty je hloupé

Miroslav Václavek v blogu „Komunista si svůj majetek neznárodní“ tvrdí, že po roce 1989 se majetek za stovky miliard korun stal především předmětem vlastnictví vyvolených členů komunistické strany, nebo příslušníků StB. Je to už staré téma, ale s prohlubující se vnitropolitickou krizí se zjevně zase hodí. I Václavek, podobně jako další pravicoví naivkové, utěšuje podobně naladěné, že veškerý svrab u nás - od tunelování přes korupci až po justiční mafie - je vlastně dílem KSČ. Chtěl bych předeslat, že o totalitních komunistech nemám iluze, jsou to vesměs dogmatičtí nudní strejcové, kteří mají máslo na hlavě. V tomhle jsou ale opravdu spíš nevinně. Chápu milé pravičáky, že by se jim takové vysvětlení hodilo, je však falešné jak pětník.
Stačí se podívat, jak skončili čelní komunističtí funkcionáři. Do jednoho to jsou důchodci, kteří žijí jen lehce nad hranicí životního minima. Ne že by si tento osud nezasloužili, říkat však, že právě oni rozkradli miliardy, by bylo směšné. Správný pravičák jako Václavek však v této chvíli nejspíše pohrdavě zkřiví ret a řekne něco o tom, že tohle byli přece už na sklonku socialismu dědkové - a že hledat by se mělo mezi jejich potomky.
Má pan Václavek pravdu alespoň v tomhle? Podívejme se na to objektivně a pomiňme skutečnost, že je poněkud chucpe vyčítat někomu jeho původ - právě zkušenosti z doby socialismu v tomto směru ledacos napovídají. Ti, co to tvrdí. mají nicméně pravdu v tom, že někteří synové a dcery případně vzdálenější příbuzní komunistických bosů, se skutečně domohli značného majetku. Ostatně aby ne, většinou měli slušné vzdělání a něco do začátku, takže v podnikání měli fóra. To je samozřejmě poněkud nespravedlivé.
Jak se tomu však dalo zabránit, pokud byste z dětí „pupíků“ neudělal lidi druhé kategorie? A nebyla by to zase neodpustitelná nespravedlnost vůči lidem, kteří se na nespravedlnostech totality nepodíleli, jen byli z dobových dobrých rodin? Mají se nespravedlnosti řetězit? Ostatně podobné zvýhodnění měli - upřímně řečeno - v devadesátých letech i bohatí dědicové lidí, kteří si vydělali majlant v exilu. Obě tyto skupiny byly značně zvýhodněny proti jejich neprivilegovaným vrstevníkům – u funkcionářských dětiček to bylo ovšem ostatně do jisté míry vyváženo nezáviděníhodným pokazováním na jejich původ, kterého si v devadesátých letech pochopitelně docela užily. A taky měli peněz méně než "zápaďáci".
Správný pravičák Václavkova typu ovšem namítne, že tato negativa byla vyvážena neviditelným pletivem vztahu mezi bývalými mocnými. Asi takové pletivo existovalo, jsem však přesvědčen, že bylo velmi brzy nahrazeno sítí zbožně peněžních vztahů. Ostatně to, že síla bývalých komunistů nehrála v Čechách zas tak významnou roli, dokazuje jen trochu detailnější nahlédnutí do jmenného seznamu těch, co si tady podezřelé miliardy vydělali. Ne, že by mezi nimi nebyly děti z totalitně privilegovaných rodin (Babiš), zrovna tak tam ale najdete emigranty (Kožený, Bakala) i bývalé řadové zaměstnance někdejších socialistických firem (Pavel Tykač) či veksláky (třeba Radovan Krejčíř). Stejný vzorec funguje myslím i na nižší úrovni podezřelého bohatství. Zkrátka pokud má někdo statistická data o kryptokomunistickém bohatství, ať je předloží. Bez toho jsem zatím přesvědčen, že prostě když zvítězily prachy, vytvořila se mafie docela jiná – v níž kamarádšofty otců hrály jen velmi malou roli. A logika této mafie, stejně jako přesvědčení jejích nositelů, neměla s komunismem nic společného, naopak byla s ním v protikladu.

Matěj Kouba

Chce někdo z vás kandidovat za Stranu Divokého vína?

Moji milí, rozhodl jsem se založit Stranu Divokého vína. A taky Stranu Babyboxů. Strana Divokého vína bude nalevo od středu, Strana Babyboxů bude nalevo od Strany Divokého vína. Pro každou potřebuju nějaké ty podpisy. Hlaste se na adrese redakce či na adrese občanského sdružení Babybox. Obě strany mají sídlo v místě mého bydliště v Hájku 88.
Členové Strany Divokého vína mají zaručeno publikování v časopise s tradicí 48 let. Členové Strany Babyboxů mají nárok přednostně odkládat děti do vyhřívaných bedýnek se sedmiletou tradicí. Neberte to!!
Babydědek a samozvaný šéfredaktor Lu

50. babybox otvíráme ve středu 25. dubna ve 12 hodin na záchrance v Českých Budějovicích v ulici B. Němcové 6! Nemocnice v Havlíčkově Brodu 19. dubna babybox nechtěla a 23. dubna už jej chce.

O zřízení babyboxu mě požádala nemocnice v Krnově! Už nechtějí nacházet podchlazené novorozence na lavičce v parku před nemocnicí, jako se jim stalo 13. dubna.

Nepopírám, že je pro mne „padesátka“ jistou satisfakcí. Připočtu-li ale 74 dětí, které se ohřály ve vyhřívaných útrobách bedýnek, jsem z těch dvou plných školních tříd malinko vyplašený. Jsem si ovšem jist, že babyboxy dětem pomohly odstartovat do lepšího života s rodiči, kteří se o ně mohou postarat.
Padesátý babybox je třetím z nové generace vyhřívaných bedýnek, jimž na Slovensku říkají „hnízda záchrany“, v Polsku „okna života“, v německy mluvících zemích „dětská okna“. Já, který pronikání angličtiny do rodného jazyka nefandím, jsem je pojmenoval babyboxy. Ujalo se to. Všechny tři babyboxy nové generace vyrobil Zdeněk Juřica ve své firmě MONTEL v Náměšti nad Oslavou. Děkuju, Zdeňku. Nedovedu si představit, jak jsem mohl bez tvé nekonečné trpělivosti 65 let žít.
Babybox v Českých Budějovicích vděčí za svoji existenci Ivance Stráské, Vlastě Bohdalové a Marku Slabému, slavícímu ten den svátek – náměstkyni hejtmana, poslankyni a řediteli záchranky. Děkuju všem třem. Děkuju několika desítkám šlechetných mecenášů. Na prvním místě z nich stojí Trade FIDES, a. s. z Brna, náš trvalý dárce. Bez korunek by babybox nebyl. České Budějovice jsou posledním krajským městem, v němž dosud „čapí kolébka“ scházela. Tak bedýnkám na děti říkají v Japonsku. V Itálii je to „kolébka pro život“.
Děkuju lékařům – zvláště pak těm dětským – primáři Pipkovi a jeho zástupkyni Magdaleně Weberové – Chvílové z havlíčkobrodské nemocnice za změnu názoru. Umět jej změnit je velice velkorysé a podpořit projekt, který jsme ještě před čtyřmi dny zavrhovali, je šlechetné. Děkuju hejtmanovi Vysočiny Jiřímu Běhounkovi, který babyboxu v Havlíčkově Brodu držel palce. A děkuju vám, milí novináři, kteří jste nikdy nezklamali a vždy jste babybox podpořili. Nebýt vás, možná by v Brodu nebyl. S tiskovou mluvčí havlíčkobrodské nemocnice jsem uzavřel sázku, že babybox v její nemocnici nebude. Vsadil jsem své letošní hříbě proti jejím jezdeckým botám. Gratuluju, milá Petro, k hřebečkovi Malenor, jehož jste vyhrála.
Děkuju primáři GynCentra Petru Píchovi, slavícímu v den otevření v Českých Budějovicích narozeniny. Děkuju jeho kolegovi Zdeňku Mayerovi z budějovického Pronatalu, stojícímu od počátku při bedýnkách. Děkuju Janu Sváčkovi, který se v Budějovicích narodil, a jeho mamince Dagmaře za podporu. Bez nich by nebyl babybox ani jeden.
Babydědek Lu, 602 305 139, info@babybox.cz

NE babyboxům v Havlíčkově Brodu! Básníku, pomoz!

Havlíčkův Brod v současné době babybox nepotřebuje, prohlásila MUDr. Magdalena Weberová-Chvílová, dětská lékařka havlíčkobrodské nemocnice (magdalenaw@seznam.cz), zřejmě za všechny občany města. Opravdu za všechny?
.
Tak zněla poslední věta při mém jednání o zřízení babyboxu v Nemocnici Havlíčkův Brod ve čtvrtek 19. dubna. Na setkání měsíc předem sjednané s ředitelem nemocnice Řezničenkem (david.reznicenko@onhb.cz) mě doprovázel technický šéf projektu nové generace babyboxů a jejich výrobce Zdeněk Juřica, majitel firmy MONTEL v Náměšti nad Oslavou. V jednací síni nemocnice byl kromě ředitele Řezničenka primář dětského oddělení Michal Pipek (michal.pipek@onhb.cz), dva další lékaři, technický pracovník nemocnice a tisková mluvčí Petra Černo 604 475 082. Jednání se odvíjelo v konstruktivním duchu rozhovorem Zdeňka Juřici s technikem nemocnice o kabelech potřebných k zavedení signalizace, rozměrech a certifikaci babyboxu jako zdravotnického prostředku. Před měsícem jsem oslovil osobním emailem dvě desítky dětských lékařů a gynekologů havlíčkobrodské nemocnice s nabídkou, že jim pošlu podklady o babyboxu jak technické, tak legislativní. Na email jsem dostal jen dvě odpovědi – dr. Magdalena Weberová – Chvílová mi napsala, že si všechno prostuduje sama a nic nepotřebuje. Odpověděl mi i primář gynekologie a porodnice MUDr. Pavel Antonín, s nímž mě již dříve seznámil člen Kolegia babyboxů prof. MUDr. Aleš Roztočil z jihlavské nemocnice a poslanec Sněmovny. Pavel Antonín, rovněž poslanec Sněmovny, je protagonistou babyboxů, a z jeho odpovědi jsem vyrozuměl, že s pediatry nemocnice snadná domluva nebude. Nikdo jiný, ani primář Pipek, mi na email neodpověděl.
V dalším obraze v jednací síni mi ředitel Řezničenko sdělil, jak jej mrzí, že jsem o dnešní schůzce informoval novináře. Jeden z lékařů se mě pak zeptal: Znáte kauzu Zelenka? Po pravdě jsem odpověděl, že nevím, o co se jedná. Pokračoval: Vy nevíte o heparinovém vrahovi? Novináři nás kvůli němu roznesli na kopytech! Došlo mi, že heparinový vrah působil právě v nemocnici, kde teď jednám o babyboxu. Proto tedy mají lékaři nemocnice k novinářům negativní postoj. Přesto tisková mluvčí Petra Černo již 18. dubna odpoledne, tedy 24 hodin před naším jednáním, sdělovala novinářům, že babybox v Nemocnici Havlíčkův Brod nebude.
Poslední obraz patřil dr. Magdaleně Weberové – Chvílové – kladla mi dobře promyšlené otázky. Na všechny jsem popravdě odpověděl, leč pochopil jsem, že směřují k jedinému závěru – babybox si v nemocnici nepřejí. Po půlhodinovém výslechu jsem položil jedinou otázku doktorce M. W. Ch. – Chcete v nemocnici zřídit babybox, paní doktorko? Odpověď jste si, moji milí, přečetli v titulku.
Dovolte nám odejít, požádal jsem přítomné lékaře. Tuto žádost a následné zdvořilé rozloučení vykládají nyní v nemocnici jako moji neochotu k dalšímu jednání. Že nebude snadné mi již 18. dubna večer volal osobně hejtman Vysočiny MUDr. Jiří Běhounek, protagonista babyboxů. Na oplátku jsem mu po jednání jeho očekávání potvrdil zase já. S prohlášením podobným tomu, které pronesla dr. M. W. - Ch., jsem se už jednou setkal. Poslal mi je písemně někdejší ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové Leoš Heger, dnešní ministr. V Hradci Králové babybox není potřeba. K mé hrůze bylo za pár týdnů nalezeno v třídírně odpadu v Hradci Králové mrtvé tělíčko novorozené holčičky.
Ve čtvrtek 19. dubna bylo do babyboxu v Nemocnici Šumperk odloženo 74. děťátko, třetí šumperské. Je to chlapec a na počest svého přítele a správce nemocnice Martina Pelnáře, s nímž jsme babybox zřizovali, jsem jej pracovně pojmenoval Martin. Ať žije Martin!
Týž den, ve čtvrtek 19. dubna, mě požádal ředitel nemocnice v Krnově MUDr. Ladislav Václavec o zřízení babyboxu. V lesoparku na lavičce před nemocnicí totiž našli novorozeného klučíka, jehož teplota po náhodném nálezu činila jen 29 stupňů. Lékaři v nemocnici jej zachránili a dali mu jméno Aleš Lesák. Ať žije Aleš!
Babydědek Lu

Ochutnávka vín (řekněme něco jako reportáž)

Důležitou akcí každoročního lyžařského zájezdu vesnické partičky do Itálie je ochutnávka vín. Karel je na slovo vzatým vinným odborníkem, který se umí opít a povýšit tuto činnost na vysokou společenskou úroveň. Zatímco neználek se opije za pár eur, znalec dokáže při upřesňování vína utratit mnohem víc. Kolotoč moudrosti žene ceny vybraných vín tak vysoko, že normální smrtelník by na jednu sommelierem požehnanou opici pracoval celý rok. Marně už Karel několik let vtlouká do vesnických hlav, jak správně držet sklenku a kterou na jaké víno zvolit. Jak otevírat víno, aby se neleklo. Co je to první, druhý, třetí a čtvrtý nos. Jak důležitým prvkem je špunt. Na co se zaměřit při koupi správné láhve. K jakému jídlu které víno patří. Vysvětluje celý proces výroby, distribuce a další nezapamatovatelné nezbytnosti vinaře znalce. Nenásilnou formou Karel prezentuje slušné oblečení, chování u stolu a jak nebýt ve společnosti za pitomce. Tento sisyfovský boj léta svádí se zarputilostí sobě vlastní.
Aby ochutnávka měla patřičnou dynamiku, potřebuje pomocníka a tím je vždy Juan. Ten se i tentokrát čistě ustrojil. Vzal si tričko s Mickey Mousem a nápisem Fuck You, který komicky zvýrazňoval vystouplý zakulacený pupek. Padající vojenské kalhoty s koncem pásku ležérně se houpajícím mezi nohama, značkové kecky a nezbytný klobouk svědčily o tom, že ne vždy dával Juan u Karlových lekcí pozor. Kontrast mezi Juanovým nenuceným image a elegantně ohozeným Karlem v košili dával tušit nevšednost akce.
Láhve vín, sklenky, karafy na vyplivování, sýry a ostatní atributy pro správnou ochutnávku byly vzorně uspořádány na bílých ubrusech. Na programu byla Itálie. Neboli vína vypěstovaná na italských vinicích. Při ochutnávce se začíná běžnými levnými víny. Ta pijí nezkušení a sommelier zadržuje smích nad jejich naivitou. Znalec se po napití takového vína zašklebí, jako kdyby vypil louh, a bez váhání ho vyplivne do karafy.
Následují dražší značky. Ty už stojí za očuchání, srkání a vyluzování odborných zvuků. Některé z nich má cenu i polknout, ale jen výjimečně. Drahá vína jsou válena na jazyku za uznalého pokyvování a srovnávání s kopřivou, lesním ovocem, kyselým zelím, dámským přirozením a podobnými pochutinami. Vrcholem jsou nejdražší krásná vína, která se urodila na vinicích s pikantním příběhem. Po dvou hodinách degustace je sommelier v transu a nevnímá hloupé poznámky na svá trefná přirovnání vína typu: „Všimněte si vůně zpoceného koně.“
Posluchači šplhouni se opičí po sommelierovi. Opilci žádná vína neplivají a nenápadně upíjí i ta vyplivnutá či vylitá do karafy. Rebelové ruší nevhodnými průpovídkami jako: „Vůni zpoceného koně všichni důvěrně známe z běžného občanského života.“
Ochutnávka má být zakončena vínem bombou večera. A tady se provalilo Juanovo škobrtnutí, pro které se Karel přestal ovládat. Juan se během ochutnávky zapovídal s italskou servírkou, která byla jako na potvoru z oblasti, odkud pocházelo víno „perla večera“. Juan, netuše jedinečnost nápoje, kuchařce lahůdku v průběhu ochutnávkového večera bezelstně naléval, takže v láhvi zůstala pouhá dvě deci vína.
Když měla vyvrcholit extáze a mělo být rozlito nejlepší víno, Karel uchopil téměř prázdnou láhev. V Karlových očích se nejprve zračila nesmírná lítost, která se po patnácti vteřinách proměnila v ukrutný vztek. Juan se nechápavě postavil před Karlem do pozoru, tuše, že se stalo něco strašlivého. Karel na něj zařval: „Ty idiote, co se mi do toho sereš! To snad není možný, on bez mýho vědomí rozleje to nejlepší víno! Jak to mám rozlejt třiceti lidem?“
Po minutě obdobných nadávek si Juan sedl do rohu, schoulil se rezignovaně do klubíčka a srdceryvným smutným hláskem pronesl: „Selhal jsem.“ Po zbabrané ochutnávce, která se ve srovnání s předchozími díky zábavnému závěru kromě Karla a Juana všem líbila nejvíc, se začal sommelier s pomocníkem usmiřovat. Karla mrzelo, že se na Juana tak obořil. Aby ho uchlácholil, pravil: „Juane, já tě nenazval idiotem.“ Juan plačtivě: „Nazval.“ Karel se nejprve snažil tuto skutečnost vyvrátit, ale Juan si pohotově sehnal několik svědků, které mu nařknutí idiotem ochotně dosvědčili. Karel si povzdechl a zahnán do kouta začal improvizovat. Popisoval mu stupnici duševních chorob a vysvětloval jednotlivé rozdíly. Ne zcela přesně a ne zcela úspěšně líčil idiota jako poměrně sympatickou osobu, která se občas splete. Zbytek večera sommelier a pomocník strávili výměnou vzájemných komplimentů. Ve skutečnosti je idiocie těžká slabomyslnost. Jde o starší označení hluboké a těžké mentální retardace odpovídající IQ nula až třicet bodů.

Miroslav Závora

Bohumil Hrabal, krásná Poldi a Kladno

Na středeční (11. 4. od 17 hod.) přednášce Tomáše Mazala ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně se z úst znalce života a díla Bohumila Hrabala více dozvíte, proč byl počátek padesátých let minulého století pro Bohumila Hrabala /a nejen pro něho/ tak ostrým zlomem života, do jaké "melancholické apokalypsy" se propadl svět tradičních středoevropských hodnot, kterak z doktora práv se stal nádeník a jak jeho lyrické básně překlopily se do prózy totálního realismu i mnohé další zajímavosti ze života slavného spisovatele včetně dvou krátkých unikátních dokumentárních snímků.
V prostorách knihovny je k vidění i expozice některých věcí, strojopisů, knih a jiných marginálií z pozůstalosti Bohumila Hrabala.
/ZS/

Stanislav Vávra má narozeniny

Číslo je složená ze dvou mně milých: ze sedmičky a z devítky. Gratuluju, milý Stanislave. Nemysli si ovšem, že jsi doyen autorů Divokého vína, máme ještě vyzrálejší.
Stanislav Vávra s bratrem Vladimírem a vrstevníky Šmorancem a Buřilem vytvořili koncem padesátých let tvůrčí skupinu Libeňští psychici. Objevují se i v textech Bohumila Hrabala. Fotografie jako doklad o vztahu Vávry a Hrabala vám posílá ze svého archivu Tomáš Mazal. Hrabal+Pipsi+Standa Vávra rok 1957, foceno u Hrabala Na Hrázi 24. Na druhé fotografii Stanislav objektivem ručně dělaného fotoaparátu Vladimíra Boudníka, Libeň 1953. Více o Stanislavovi na http://www.stanislav-vavra.cz

Mazal přednáší o Hrabalovi

V Malé galerii Středočeské vědecké knihovny v Kladně www.svkkl.cz je od
5. dubna do 15. května 2012 k vidění výstava dokumentů a dalších rozličných marginálií ze soukromé sbírky Tomáše Mazala a sbírek Vlastivědného muzea Nymburk.
Přednáška Tomáše Mazala nazvaná „Bohumil Hrabal, Krásná Poldi a jiná setkání“ proběhne ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně dne 11. dubna od 17 hod.
/ZP/

Co si myslí Zdeněk Janas

Ježek v kleci


Povídačky tetky Kačky
s tetkou Biskou na rohu
Prádlo světoznámé značky
Svědomí – kus tvarohu

Tak si spolu povídáme – vesele se klamem
Pelemelem intimity i veřejné věci
Hlavolamovatějším jsme přitom hlavolamem
než je ježek v kleci

Reakce Alexandry Lukášové na článek My, děti Sítě z Divoké vinice

Jestli je naše generace ovliněná internetem? Určitě je. No a co? Vy jste nám dali prostor, vy jste nám dali tu možnost, milí rodiče a učitelé. Na vysoké škole mi bylo řečeno, že není umění vše se naučit nazpamět, ale umění je si informace najít... Je pravda, že zanedbáváme četbu a mnoho z nás nezná vůni tiskařské černě a není schopno pojmenovat klasiku... Ale co, jiní zase neznají kvantové vzorce, neumí derivovat či vypočítat banalitu jménem procenta. Každý jsme přece originál... tak to má taky být. Nezměnily se určitě dvě věci. Holky si kvůli klukům malují na obličej nesmyslé barvičky, někdy se podobají indiánům. Kluci jsou zase vládci a ochránci... mnohdy zbytečně a směšně. Ale je to tak. Život není o generaci, která byla před čtyřiceti lety a je teď, život je jenom bojem o lásku a přízeň toho druhého. Nic se nezměnilo. Jen forma komunikace, kterou jsme si zvolili, je totiž jednodušší. Jenomže, kdybyste měli tu možnost vy? Recitovali byste dívkám verše? Nebo je napsali do sms zpráv či mailů? Scházíte se v klubech a recitujete? Nebo píšete do internetových časopisů? Nesvádějte to na dobu. Dobu tvoříme my, my lidé! A jenom my jsme si udělali to, že jsou z nás virtuální milenci a přátelé. My můžeme za to, že láska se vyjadřuje prostřednictvím klávesnice a rychlého připojení. Ale ne my, mladí, my všichni za to můžeme. My jsme se s tím smířili.

My, děti Sítě

Myslím, že si to ani neuvědomujeme, ale naše děti jsou skutečně dost jiné, než generace před nimi. Vypovídá o tom i tento text Piotra Czerskiho.
(ds)

V mediálním diskursu snad není slovo nadužívanější než "generace". Jednou jsem zkusil spočítat, kolik generaci bylo vyhlášeno za posledních deset let, od známého článku o takzvané "Ztracené generaci". Bylo jich asi dvanáct a spojovalo je jedno: existovaly pouze na papíře. Skutečnost nám nepřipravila jediný hmatatelný, smysluplný a nezapomenutelný impuls, jehož společné prožití by nás jasně oddělilo od předchozích pokolení. Zatímco jsme jej hledali, zásadní změna přišla nepozorovaně: zapletla se do kabelů televize, protlačila pozemními i mobilními telefony a především přitekla všeobecně dostupným Internetem. Teprve dnes, po patnácti letech, můžeme pochopit, jak mnoho se změnilo.

My, děti Sítě - my, kteří jsme vyrostli s Internetem a na Internetu - jsme "generací", která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali jsme vnější podnět od reality, ale proměnu reality samotné; nespojuje nás obvyklý, ohraničený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho výběru a sebeurčení.

Uvědomuji si, že při psaní příliš používám zájmeno "my" - naše "my" je mlhavé, nejasné a oproti starým škatulkám - přechodné a nestálé. Pokud říkám "my", znamená to "mnozí z nás" nebo "někteří z nás". Když napíšu "my jsme", znamená to "můžeme být". Používám to "my" jen proto, abych o nás vůbec mohl psát.

1.

Vyrostli jsme na Internetu a s Internetem. Rozděluje nás pro vás nepochopitelná odlišnost: "nesurfujeme" a Síť pro nás není "místo" nebo "virtuální realita". Nevnímáme Internet odděleně od skutečnosti, je to její součást: neviditelná vrstva, prolínající hmotným prostředím. My Internet nepoužívame - my v něm a s ním žijeme. Kdybychom vám, analogovým, měli vyprávět svůj bildungsroman, bude Internet přirozenou součástí každého obrazu a prožitku, který nás formuje. V Síti nacházíme přátele i nepřátele, chystáme si taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, online se zamilováváme i rozcházíme. Internet pro nás není technologie, kterou bychom se museli naučit používat a zvládat. Síť je proces, který se neustále děje a mění před našima očima, s námi a skrze nás. Na okrajích vznikají a zanikají technologie, služby jsou spouštěny, rozkvétají a upadají, ale Síť zůstává, neboť Síť jsme my, kteří spolu komunikujeme pro nás přirozeným způsobem - mnohem více a účinněji, než bylo možné kdy dříve v dějinách lidstva.

Vychovala nás Síť a myslíme trochu jinak. Schopnost najít informaci je pro nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud se chceme něco dozvědět - jaké jsou první příznaky neštovic, jestli účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila "Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta s GPS navigací. Víme, že potřebné informace najdeme na více místech, dokážeme se tam dostat a umíme posoudit jejich věrohodnost. Zvykli jsme si, že místo jedné odpovědi jich najdeme mnoho a umíme z nich poskládat nejpravděpodobnější verzi, přičemž vyloučíme ty, které jsou nevěrohodné. Vybíráme, filtrujeme, pamatujeme si - a jsme připraveni kdykoli nahradit informaci, kterou si pamatujeme, její novou, lepší verzí.

Síť je pro nás něco na způsob sdílené vnější paměti. Nemusíme si pamatovat nepotřebné detaily: data, sumy, vzorce, paragrafy, jména ulic nebo podrobné definice. Stačí nám abstrakt, podstata, která je potřebná k pochopení informace a propojení s jinými informacemi. Až budeme potřebovat podrobnosti, získáme je v několika vteřinách. Nemusíme také vědět všechno - víme, kde nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi, kteří se o informace dělí ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije pohybem, že chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni. Každý den: při učení, v práci, při řešení každodenních obtíží, ze záliby. Dokážeme spolu soutěžit a máme to rádi, ale naše konkurence, touha odlišit se, je založena na znalostech, na schopnosti informaci vyložit a zpracovat, nikoli monopolu na ni samotnou.

2.

Být součástí kultury pro nás není nic zvláštního - globální kultura je základním kamenem naší totožnosti, je pro naši definici mnohem důležitější než tradice, historické příběhy, společenské postavení, původ nebo jazyk, který užíváme. Z oceánu kulturních prožitků si lovíme ty, které nám nejvíce vyhovují - odpovídáme na ně, hodnotíme je, tato hodnocení pak ukládáme na stránky k tomu určené a ty nám napovídají další alba, filmy nebo hry, které by se nám mohly líbit. Některé filmy, seriály nebo videa sledujeme s kolegy z práce nebo známými z druhé strany zeměkoule; své nadšení pro jiné sdílíme jenom s hrstkou lidí, se kterými se možná nikdy osobně nesetkáme. Odtud pramení naše přesvědčení, že kultura je zároveň globální i individuální. Pro tohle k ní potřebujeme volný přístup.

Nedomáháme se toho, aby veškerá kultura byla zadarmo - ačkoli když něco vytvoříme, obvykle to prostě pustíme volně do oběhu. I když se technologie rozvinula tak, že kvalita filmu nebo nahrávky, kdysi vyhrazená omezené kastě profesionálů, je nyní dostupná každému, chápeme také, že něco vytvořit stojí materiál i práci. Jsme ochotni platit, ale obrovská přirážka, již požadují distributoři, nám připadá očividně přemrštěná. Proč bychom měli platit za šíření informace, kterou můžeme okamžitě dokonale zkopírovat bez toho, aby se zmenšila hodnota originálu? Pokud dostáváme pouze informaci samotnou, chceme aby cena byla přiměřená. Jsme ochotni si připlácet, ale očekáváme za to nějakou přidanou hodnotu: zajímavý obal, gadget, vyšší kvalitu obrazu, možnost dívat se tady a teď bez čekání na stažení souboru. Umíme vyjádřit uznání a chceme odměnit autory (od té doby, co peníze nejsou bankovky, ale jen řetězce čísel na obrazovce, placení se stalo druhem symbolické výměny, ze které něco mají obě strany), plnění prodejních plánů korporací nás ale nezajímá. Není to naše vina, že jejich byznys v tradiční formě ztratil smysl - a místo aby tu výzvu přijaly a nabídly nám něco navíc k tomu, co můžeme mít zadarmo, uzavřely se do svých zastaralých pevností.

A ještě něco: nechceme platit za své vzpomínky. Filmy, které si pamatujeme z mládí, hudba, která nás doprovázela před deseti lety - ve vnější síťové paměti jsou to prostě vzpomínky. Vyvoláváme je, vyměňujeme a pracujeme s nimi stejně samozřejmě, jako vy vzpomínáte na "Nemocnici na kraji města". Pohádky, které nacházíme v Síti a ukazujeme je svým dětem stejně, jako vy jste nám vyprávěli o Červené Karkulce nebo třech kůzlátkách. Dokážete si představit, že vás za tohle někdo odsoudí podle nějakých zákonů? My také ne.

3.

Jsme zvyklí, že naše účty se platí samy - tak dlouho, dokud jsou na kontě peníze; víme, že založení bankovního účtu nebo přenos čísla k jinému operátorovi je otázka vyplnění jednoho online formuláře a jednoho podpisu na smlouvě, kterou přiveze kurýr; že výlet na druhý konec Evropy s prohlídkou jiného města někde v polovině cesty se dá zařídit za dvě hodiny. Jako uživatele státu nás tak stále více dožírá zastaralost jeho rozhraní. Nechápeme, proč má daňové přiznání tolik formulářů a proč ten hlavní má přes sto kolonek k vyplnění. Nechápeme ani povinnost odhlásit se v jednom městě a znovu přihlásit v jiném při stěhování - jako by to jeden úřad nemohl sdělit druhému bez nás (a vynechejme raději nesmyslnost onoho povinného hlášení).

Nemáme ani stopu toho klidného, pokorného smíření, kterým se vyznačují naši rodiče, přesvědčení o neobyčejné důležitosti úředních zaležitostí a posvátné povaze jednání s úřady. Necítíme ten respekt, pocházející ze vzdálenosti mezi prostým obyvatelem a majestátem "vládců" v nadoblačných výšinách. Vidíme společenskou strukturu jinak než vy - je síťová, ne stupňovitá. Zvykli jsme si, že můžeme zkusit dát se do řeči s každým - novinářem, starostou města, vysokoškolským profesorem nebo známým zpěvákem - a nepotřebujeme k tomu žádná oprávnění, vyplývající ze společenského postavení. Úspěch takové debaty závisí pouze na tom, zda obsah naší zprávy bude natolik zajímavý, aby stálo za to odpovědět. A díky spolupráci, neustálým debatám a obraně argumentů v ohni kritiky máme pocit, že náš pohled na věc je prostě lepší - proč bychom tedy neměli očekávat vážnou debatu se svou vládou?

Narozdíl od těch, kteří považují "demokratické instituce" za neměnný pomník, necítíme k nim v jejich současné podobě nábožnou úctu, ani nevěříme v jejich neoddiskutovatelnost. My nepotřebujeme pomníky. Potřebujeme systém, který splní naše očekávání: bude přehledný a účinný. A naučili jsme se, že změna je možná; že každý systém se špatným ovládáním může nahradit - a nahradí - nový, výkonnější, lépe uzpůsobený našim potřebám, nabízející více možností.

Ze všeho nejvíce si vážíme svobody: svobody projevu, svobody přístupu k informacím a kultuře. Cítíme, že právě díky svobodě je Síť tím, čím je a je naší povinností tuto svobodu chránit pro budoucí generace stejně, jako pro ně chráníme životní prostředí.

Možná jsme to ještě nepojmenovali, možná si to ještě ani neuvědomujeme, ale myslím, že to co chceme je skutečná, opravdová demokracie. Demokracie, o které se vašim spisovatelům ani nezdálo.

(převzato - bez korektury- z webu mum.sffh.info)

Odpověď Zdeňka Janase

NA MOU DUŠI, NA PSÍ UŠI

Prohlásit mohu odhodlaně –
nestraním vůbec žádné straně
Rád bych žil životem bez politiků
kdy cítit a ctít bychom mohli morálku a etiku
kdy každý vzal by si co zaslouží si
kdy nemuselo by se ze zoufalství skákat z římsy
kdy nehonili by nás z bláta do louží

Kéž máme se tak jak si kdo zaslouží

ne jak se zachce pimprlátek vodičům
Pravdou je že poezie není děvka ani ficka
ale že měla by a dokáže vždy a k všemu si své říci v každé době

Ne-li – pak je to facka historická
samé sobě

Zdeněk Janas

Podstata problému

(reakce na polemiku mezi pány Janasem a Julišem - viz předchozí aktualita)

Milý pane Juliši

Proč tady hřímat o plyši

Kdo chystá projev na schůzi

Ať neposílá pro múzy

Múza holt není naše ficka

Múza ta bývá nadstranická!

Dušan Spáčil

Výtvarník a ilustrátor Daniel Ladman má dvě šestky!

Daniel Ladman mě plní hlubokou nostalgií. Poprvé jsme spolu pobývali ve sklepním Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici v roce 1964. Daniela tam poslal Václav Hrabě, v tu dobu vychovatel v lakýrnickém a malířském učilišti, kam Daniela poslali ze střední výtvarné školy, kterou nereprezentoval dost důstojně. Václav Hrabě tou dobou pracoval po nocích jako kluk pro všechno v poetické vinárně Viola, kde mj. taky prodával první tištěná čísla Divokého vína. Ve Viole se Daniel seznámil s Honzou Krejcarovou či Janou Černou, a ta se po několika letech stala Janou Ladmanovou.
Když Jana odešla do básnického nebe, seznámila moje někdejší dávná umělecká guru Johana Kohnová mladého výtvarníka se svojí sousedkou a kamarádkou Mirkou. Ti dva spolu zplodili šest dětí - tři holky a tři kluky, nejmladšímu je teď dvanáct let.
Daniel Ladman mi věnoval svoji poslední knížku Plzeňsko v lidové písni, kterou ilustroval 340 obrázky. Ať žije Daniel Ladman a jeho 66! http://www.ladman.cz

Sledoval jsem parlament...napsal mi Zdeněk Janas

Hnízdo pro kukaččí vejce

Reformy bez formy
Arogance
Ode zdi ke zdi
slovní tance

Upřímnost
samá ctnost
pravda a zájem

Na co si
proboha
zas jednou hrajem?

Zrcadlo zrcadlo
jak dlouho ještě
budeme hnízdo plést
z větru a deště?



PLNÍM SVŮJ SLIB A PUBLIKUJU REAKCI VIKTORA JULIŠE Zdravím Vás, posílám to první, co mne dnes napadlo: ( a tak trochu v souvislosti s panem Janasem) Soudruzi a soudružky měli dostat do držky! Takhle zbylo jenom klišé - revoluce celá z plyše...

Pocta Jiřímu Žáčkovi

Mistrovi

Když jedním dechem Žáčka čtu
jenž píše k uzoufání lidsky hluboce a lehce
zastáncem se stávám eutanázie
při absenci všech etických propočtů

Po tužce se mi už ani sáhnout nechce

Po léta v mé mysli pocit žije
že upachtěný rozsévač jsem v poli poezie
Jen tak do počtu

Zdeněk Janas

JIŘÍ ŽÁČEK VZÁPĚTÍ ODPOVĚDĚL Milý Luďku, básnička pana Janase mi příliš lichotí. V našem nepočetném básnickém spolku jsme všichni kolegové, tak jacípak mistři! Jednou se vylíhne dobrá báseň mně, podruhé kolegovi (a potřetí, ať jsme genderově korektní, nějaké krásné múzické kolegyňce). Ale je dobré umět kolegu pochválit, když je zač. S poděkováním Jiří Žáček

Ptačí lidé

Kluk:
Co je to za druh?
Matka:
Asi lelek,
dobře ho poznáš po peří,
a je dost plachý...
Kluk:
...aby se nelek,
až mu dám
pod nos večeři!?

Matka:
Neboj se,
ten i poděkuje!
Otec:
Drž si ho radši od sebe!
peří má hnědé,
vody se bojí,
a prý dřív býval v STB!
Kluk:
Jo taky u nás u popelnic,
jsem tuhle trefil na lelka!
Čepička černá, modrý střevíc,
a s ním samička,
šedivá, tichá, nevelká.
Matka:
Páreček lelků?
To je omyl,
to se mi nějak divné zdá,
To vypadá spíš na hrabavé,
co nemají,co do hnízda.
Kluk :
A lelek ten se neusadí?
Otec:
Leda na hlavním na peron!
Všude jen zobou, všude kálí,
ještě to tak, ty trumbero!
Kluk:
Třeba by taky chtěli hnízdit!
Otec:
Slyšíš to matko? To, co říká?!
To je plod té tvé výchovy!
Laskavě příště drž mladýho při zdi,
kdo to kdy slyšel – nechat lelky hnízdit,
ať příště radší kouká jinam,
třeba na kosy a na sovy!

Dušan Spáčil

Gratulace Eduardu Světlíkovi!

Mladičký básník Divokého vína Eda Světlík má zrovinka dnes narozeniny. Několik desítek a jeden rok k tomu. Plnokrevná hříbata se obsedají jako ročci. Jako chovatel anglických plnokrevníků Ti přeju, milý Edo, aby Tě letos obsedla nějaká mladá obzvláště půvabná jezdkyně! Lu
A přidávám Tvoji básničku.

Čistý štít

Dříve každý slušný člověk
jednou věcí byl si jistý:
navzdory všem pokušením
chtěl svůj štít uchovat čistý.

Dneska si z něj leckdo dělá
výnosnou reklamní plochu,
prodává ji komukoli,
nestydí se ani trochu.

Na chvíli jej pronajímá
manažérům opozice,
potom zas vládnoucí straně
podle toho, kdo dá více.

Jeho jednání se řídí
jedině dle zištných sklonů.
Cyranů holt máme málo,
zato spoustu Harpagonů.

Optimismus aneb Jak se projasňuje

Jak stárneme (a stárneme všichni - od kojenců po dědky) padá na nás občas nostalgie. Třeba devadesátá léta jsou pro mnohé z nás ve vzpomínkách rajským obdobím. Svoboda! Banány v obchodech! Sex, drogy a roknrol! První počítače! První porno! Prezidentovy krátké kalhoty! Poprvé u moře!
Všechny tyhle dojemné obrázky byly opravdové. Jiné pravdy stály ale v pozadí - třeba ta, že to byla doba velké zlodějiny a čas velkých lží.

Já mám devadesátá léta rád a nerad. Rád, protože jsem byl mladý, viděl prvně na vlastní oči koncerty Paula Simona a Boba Dylana, okouzlily mne plné obchody a vyzkoušel jsem si úžasnou svobodu cestování.
Devadesátky mi ale už tenkrát připadaly divně falešné. Už ten začátek s tatíčkem Havlem, údajným koncem dějin (dle Francise Fukuyamy) a s plácáním po zádech, jak jsme dobří. Hloupá pohádka o tom, jak zlo mizí s posledním komunistou a že teď jsme všichni rodina bohatých a rovnoprávných. A ještě hloupější představy, že všechno vyřeší ruka trhu. Všichni až na totalitní dinosaury jsme byli tak šťastní, spravedliví a přející - jenže to už stála na startovní čáře stáda dravců, připravená, aby si z kořisti utrhly svůj pořádný díl. A zatímco se šelmy ve stínu rvaly až krev stříkala, navenek bylo vše zalité sluncem...
Teď naopak mají všichni pocit, jako bychom uvízli v kalné vodě blbé nálady a nevíme kudy kam. Z tenkého pramínku, který nejprve zaregistroval v projevu pan exprezident Havel, se stala řeka - a dnes ji vnímáme jako povodeň, která nechce ustoupit. Jenomže i tenhle pohled je skrznaskrz falešný. Situace se vlastně moc nezměnila, jen nám padly z očí růžové brýle.
A svým způsobem je současná doba lepší. Krize totiž sice bolí, ale ledacos ukazuje. Studenti třeba už nebojují jen proti maloměšťáctví, ale prostě za to, aby i chudí nepřišli o možnost studovat. Sociální případy už tolik netrápí, že nemají právo na luxus, ale že opravdu nemají za co žít. A nemocní se hrozí vývoje v medicíně, který směřuje k tomu, že mnozí z nás zemřou dříve, protože nebudou mít na léčbu. To všechno jsou velmi vážné až tragické problémy. Právě díky tomuto vývoji nám ale pomalu docházejí důležité věci. Třeba začíná být jasné, komu jde o věc a komu jen o prachy a vlastní výhody. Z koho je třeba mít strach, komu důvěřovat a z koho mít jen legraci. A znovu si začínáme uvědomovat, že beránci mají jiné zájmy než vlci, i když ti třeba nosí roucho jejich mámy. A taky, že ani jehňata nemusí být bezbranná.
(mk)

Brigita Linerová vystavuje ve Vesmírně!

Výstava měla vernisáž už 5. března a já - starý hlupák - jsem ji zapomněl ohlásit. Omlouvám se Brigitě a všem, které jsem o vernisáž připravil. Vesmírna je v Praze 1 - Ve Smečkách 5 a Brigitu Linerovou představí příští číslo Divokého vína, vycházející 19. března. Stojí za to! Jenže její obrazy jsou velké a na obrazovce z nich nebudete mít takový zážitek.
Lu

Včera odešel do básnického nebe Roman Polák, nakladatel Protisu.

Romanu Polákovi

Obejdi třikrát horu
a náhle bude tvá.
Navzdory smrti
z ocúnů vstávají ptáci;
obloha se s nimi zastavuje
kdesi vysoko
a v tanci.

Vladimír Stibor

O hvězdách vyždímaných jako hadr

Tak jako věřící spoléhají na pomoc boží,„společenská média“ spoléhají na pomoc celebrit. Platí to už dávno - třeba v jednom týdeníku kdysi měli pravidlo, že na obálce může být jen Karel Gott. Jakýkoli jiný muž tam skoro neměl šanci, protože výrazně snižoval prodaný náklad! U žen byl výběr o něco větší, šanci na obálku však měla jen herečka nebo zpěvačka, která byla blondýna! Nebudu tedy tajit, že kromě božského Káji se tam nejčastěji objevovala Helena Vondráčková. (Tmavovlásky nebo dokonce černošky prý fungovaly na obálce stejně špatně jako chlapi kromě Mistra.) To bylo na počátku kapitalismu. Od těchto dob uplynulo už nějakých patnáct let. Privatizovaná česká média koupily obří světové firmy. Vydávání „společenských“ časopisů a bulváru získalo pověst rafinovaného umění, ve kterém prý víc než novinařina hraje roli sociologie, sociální psychologie a ekonomika. Když se ale na současná média podíváte zblízka, zjistíte, že tak moc se nezměnilo. Naopak – to, co bylo v onom časopise v devadesátých letech jen zábavná kuriozita, se ve společenských a bulvárních tiskovinách stalo svatým principem. Zahraniční majitelé tlačí šéfredaktory více a více do „příběhů slavných“, na obálkách se střídá několik celebrit, které údajně vždy zaberou. V jednom bulváru třeba takto využívají zejména Ivetu Bartošovou – za loňský rok se objevila na obálce prý šestnáctkrát. Ve skutečnosti to moc nefunguje, některé tituly s Bartošovou byly sice úspěšné, jiné ale ztrátové. Vydavatelům však zřejmě stále připadá, že blábolů o celebritách je stále málo. Media vytvářejí nové a nové celebritní časopisy, deníky přímo klonují přílohy věnované V.I.P. Prý se to ekonomicky vyplatí. Kolegové z bulváru si ovšem rvou vlasy. Velkým problémem je to, že na tolik prostoru prostě není dost osobností! Dělat tento typ novinařiny v Česku je v těchto podmínkách opravdu dřina. S bulvárními novináři se totiž baví jen část umělců. Tento snížený počet se však ani zdaleka nepřekrývá s tím, co by na obálce rádi viděli šéfové novin a hlavně vedoucí marketinku. Průnikem těchto množin je asi dvacítka „hvězd“, na které se ovšem v průběhu každého týdne obrací novináři nejméně desítky médií. Dovedete si představit jak vyčerpané téma život každé takové osobnosti je? A co práce dá vytvořit z takové vyždímané vody něco zajímavého? Zbývá dodat, jaká z této nudy vede cesta. Ne nebudu majitele bulváru přemlouvat, aby vydávali něco ušlechtilejšího. Poptávka po těchto novinách zkrátka existuje a nezanedbatelný je i fakt, že se v bulvárních médiích živí nezanedbatelný počet redaktorů. Rozumné by nicméně bylo opustit představu, že oněch dvacet hvězd je „zaručený zlatý důl“ a uvědomit si, že i když neznámá tvář někdy krapet sníží prodaný náklad, stojí za to někdy risknout pustit do těchto médií neznámého zajímavého člověka. Příště se totiž může taková investice docela vyplatit, protože vznikne hvězda nová. Takovému prozření těch, kdo rozhodují o bulváru, však bohužel moc nevěřím. Druhou variantou by pak bylo asi jen založit pro "správné osobnosti" speciální „vysokou školu“. Na obor Celebrita by byla určitě mezi teenagery tlačenice. A garantuji, že o takové instatní hvězdy s dobrým vztahem k bulváru, na něž by byla veřejnost patřičně natěšena (součástí školy by byla pochopitelně i výrazná mediální příprava) by měli ve všech „společenských médiích“ zájem přímo enormní.
Jan Karel

Nejsme vidět, ale oni se nás bojí

Hodně se teď mluví o hackerech ze skupiny Anonymous. Blokují stránky autorských organizací, zveřejňují členy legálních politických stran. Odtajnili ovšem i seznam návštěvníků stránek s dětským pornem a neonacistů a třeba v Mexiku bojují proti drogové mafii! Široká veřejnost má ale jen velmi mlhavou představu o tom, co jsou tito "lidé s maskou" zač. A oč jim vlastně jde. Jsou tihle podivní týpci opravdu "kyberteroristé"? Nebo dokonce jen rozmazlené děti, které chtějí mít "filmy zadarmo"? Věc je složitější. Hodně o nich napovídá následující text pochopitelně od anonymního autora. Nebyl redakcí korigován.
(mk)

Manifest Anonymous
Když jsem byl malý, tak mě bavily cyberpunkové filmy z osmdesátých let na VHS. Tyto filmy měly dost společného. Hlavní hrdinové byli vyděděnci společnosti a snažili se spíše vždy pomoci spíše sobě než někomu jinému. Zvláštní shodou okolností se ale dostali do nepříjemné situace a stali se psanci. Většinou se dozvěděli nepohodlné informace a stali se trnem v oku mocným, kteří se rozhodli je za tuto neodpustitelnou věc odklidit ze zemského povrchu.

Možná to bylo tou dobou, ve které cyberpunk žil. Možná to bylo mou touhou mít propojený svět virtuální sítí, ale velice jsem si přál v podobném světě žít. Bylo mi sympatické stát se také sobeckým floutkem, který zneužíval informace ve svůj prospěch a tahal korporace za nos.
Od té doby, kdy jsem měl čas jako malý předškolní klouček koukat na VHS filmy z minulých dob uplynulo mnoho času. Těžko říct, kdy se stala ta změna? Nyní v té době o které jsem jako malý snil, žijeme.

Miliony, možná miliardy lidí se každý den scházejí, komunikují, vyjednávají, obchodují, sdílejí, informují nebo se jen tak poflakují po kyberprostoru. Denodenně zde probíhají terabyty informací o každém z nás. Některé jsou důležité a některé zase ani tak ne. Jedno mají společné, dokud nejsou zašifrované na nějakém soukromém serveru jsou téměř komunistickým majetkem každého, kdo se k němu dokáže dostat a stáhnout do svého počítače.
To je samozřejmě několika lidem trnem v oku. Nesnesou pomyšlení na volný pohyb napříč informacemi všeho druhu. Děsí je myšlenka na možnost, že dokážeme myslet sami za sebe a dokážeme filtrovat informace mimo jejich sdělovací kanály. Nemůžou v noci spát kvůli tomu, že přestaneme být nemyslící masou lidských ovcí bez názoru.
Poslední dobou se objevilo spousty dohod, které si vzaly za účel radikálně omezit internet a některý jeho obsah úplně vymýtit.

Skončí éra volného šíření myšlenek, zpráv a informací. Vše bude pod dohledem neviditelného orgánu, který bude mít téměř božskou možnost rozhodovat, co je dobré a co je špatné. Informační síť se stane dalším nesvobodným médiem pod dohledem a nebude dále možné utvářet jeho obsah.
Proto nyní začíná informační válka. Pokud se stane internet uzavřeným médiem, budeme muset cenzurovat své myšlení v zájmu tohoto neviditelného orgánu. Ze strachu vymazání našich uživatelských účtů se staneme šedou nemyslící masou, která jedná a říká pouze to, co oni chtějí.

V zájmu vlastní svobody se spousta z nás stává těmi vyděděnci, kteří jednají proti těmto mocným nad zákonem. Jsme téměř stejní jako ti hrdinové až na jeden rozdíl. Nejednáme pro vlastní prospěch, ale pro svobodnou podobu posledního svobodného média. Jednáme tak v zájmu různých alternativních skupin, které se na internetu prezentují. Smýšlíme tak v zájmu ochrany nezávislých zpravodajských kanálů. Konáme tak, protože nám není jedno, co se okolo nás děje.

Jsme nenápadní, v tom spočívá naše největší výhoda. Můžeme být kdekoliv a kdykoliv. Můžeme být kýmkoliv. Toto víme a proto držíme své tváře v anonymitě. Svého postavení nezneužíváme a není naším zájmem poškozovat cizí majetek či působit majetkové zločiny. Byli bychom proti sobě - jsme jedni z Vás. Naším cílem je upozornit na naší přítomnost a dát najevo nevůli se současným stavem společnosti okolo nás. Společně můžeme svobodu internetu ubránit a zachovat jeho stávající podobu.

Proto povstaňte, dejte najevo svojí nespokojenost! Zapojte se do odporu lidu mocným. Nejsme slyšet, ale náš hlas má sílu ničit. Nejsme vidět, ale oni se nás bojí. Toho je třeba využít. Je nás mnoho, každý z nás má nějakou svou specifickou schopnost. Je nutné tuto schopnost v sobě najít a zapojit se do tohoto kybernetického boje. Šiřte tuto zprávu dál napříč kyberprostorem a připojte se k nám. Tvořte vlastní operace a neomezujte se hranicemi kyberprostoru. Šiřte naše poselství informační rebélie.

Sám jsem anon a jsem bezvýznamný.
Společně jsme Anonymous.
Jsme legie.

Ministerstvo kultury odpojí 2 500 knihoven od internetu. Co dodat?

Ministerstvo kultury dnes, tj. 28. 2. 2012, oznámilo ukončení Projektu internetizace knihoven, viz http://goo.gl/ETJRx. Přibližně 2500 knihoven provozovaných především malými obcemi bude 28. 2. 2012 odpojeno od internetu.

SKIP - Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR se v této věci opět obrátí otevřeným dopisem na předsedu vlády Petra Nečase, který dne 19. 8. 2011 http://goo.gl/oQZ1X písemně potvrdil další pokračování Projektu internetizace knihoven. Pokračování potvrdil i ministr kultury http://goo.gl/NX1od.

Ukončení Projektu internetizace knihoven je v rozporu s usnesením vlády ze dne 11. ledna 2012 č. 28 o Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2011 až 2015 včetně internetizace knihoven, která zavazuje ministerstvo kultury k pokračování tohoto projektu.

Zbývá několik otázek:
Je možné věřit slovu předsedy vlády? Je možné věřit slovu ministra kultury? Je možné věřit usnesení vlády? Podporuje vláda rozvoj informační společnosti? Je rozumné garantovat každému občanovi rovný přístup k internetu prostřednictvím knihoven? Jaké jsou priority vlády v oblasti vzdělávání a přístupu ke kulturnímu dědictví?

Pro doplnění: Dopis SKIP předsedovi vlády ze den 1.7.2011 http://goo.gl/XEhtR

Vit Richter, Svaz knihovníků a informačních pracovníku CR, Klementinum 190, 110 00 Praha 1, Tel: +420/221 663 338, Fax: +420/221 663 175, mobil: +420/603 223 627, email: vit.richter@nkp.cz, www.nkp.cz, http://www.skipcr.cz/

Rozběhaný Don Juan

Josef „Pepson“ Snětivý je postava současně dynamická a zároveň archaicky rozmáchnutá. Hraje ve dvou rockových kapelách na saxofon, vytváří písničky. Hlavně ale napsal už čtyři romány: Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Piercing na duši (2008) a Ženy s krátkými nehty (2010) a tři tituly literatury faktu. Dvě z těchto publicistických knížek jsou o fotbale, (který tento zvláštní autor samozřejmě intenzivně hraje). „Pepson“ ovšem také překládá anglickou klasickou literaturu: a to zejména - duši moderního muže zdánlivě tak vzdálené - viktoriánské autorky! Kromě toho učí, neúnavně jezdí po besedách a je majitelem a šéfem nakladatelství, které vydává třeba poezii Miloně Čepelky či povídky Jane Austenové a Charlotte Bronteové.
Jeho vlastní beletristická tvorba je skoro vždy autobiograficky milostná.
„Pokud Pepson ale při svém pracovním zápřahu své příběhy opravdu čerpá z reality, musel by mít jeho den minimálně 48 hodin!“ napadne každého, kdo ho zná blíž a začte se do jeho příběhů. Během dalšího čtení mu však čtenář tento paradox rád odpustí, Snětivého příběhy jsou totiž nápadité, děje autor rozvíjí se záviděníhodnou lehkostí a postavy hrdinů vám nezřídka připomenou někoho, koho dobře znáte. Pepson ve svých prozaických knihách úspěšně uplatňuje znalost divadelního a muzikantského zákulisí, občas do knížky zapojí i hrdiny, které mají reálný předobraz ve světě známých lidí. Není to ovšem žádná filozofická próza – převážně je to takové trochu novinářské psaní, občas je autor i řekněme Danielle Steelovou v kalhotách. Nikdy však nesklouzává do skutečného kýče, v čemž mu pomáhá i všudypřítomná sebeironie. Toto vše platí i o Snětivého nedávné knížce Samolásky a soulásky. Autor tentokrát nabídl čtenářům (a samozřejmě hlavně čtenářkám) místo románu novelu a ještě kratší útvary. Jak napovídá vtipný titul, i tato kniha je hlavně o milování, paradoxně však právě některé krátké prózy, kde o milostnou zápletku jde až ve druhé řadě, napovídají, že Josef Pepson Snětivý má navíc než být „Donem Juanem české literatury,“ jak ho kdosi nazval.
(mk)

Vážený T.!

Vaše reakce na můj článek (viz předchozí materiály v aktualitách DV, pozn. red.) byla asi určena spíše Ludvíku Hessovi - leč dovolte i mně říci své slovo. Ne, s Haló novinami se rozhodně neztotožňuji. Možná s Britskými listy?! Nahlédnutím do kteréhokoli archivu zjistíte, že v komunistickém tisku jsem nikdy nepracoval a ani tam nesměřuji - i když přiznávám, že jsou i komunisté, kterých si vážím. Tak jako jsou mezi mými favority i někteří lidovci, socani či třeba zelení. Lakoničnost Vaší odpovědi mi přijde zavádějící. Opravdu si myslíte, že je jen ano a ne, že se sluší psát jen o zavrženíhodnosti všeho, co bylo v minulém režimu a všech, co nebyli proti?! A že bránit levici znamená být komunistou? Z toho jsem posmutněl já. Myslím, že třeba Váš přítel Egon Bondy, kterého jsem měl také čest znát, by s Vámi nesouhlasil.

S úctou
Dušan Spáčil

Odpověď na předchozí aktualitu

Drahý Ludvíče, trochu jsem posmutněl, DS Vám z toho tak trochů dělá "Haló Divoké víno".
/T/

Nevíte o někom, kdo věří v socialismus?

V roce 1989 jsem se jako novinář snažil přispět k pádu Jakešova režimu, zatímco můj otec patřil k těm, co se jej snažili zachovat. Takových jako on v té době moc nebylo! I když jsme žili ve státě, v němž bylo papírově jeden a půl milionu komunistů a skoro každý občan měl průkaz nějaké společenské organizace Národní fronty, po sametové revoluci to vypadalo, že minulý režim podporovali skoro jen zločinci a blázni.

Vzpomínám si, že se na mě těhdy obrátil zahraniční dopisovatel světové tiskové agentury s prosbou: „Do své reportáže bych potřeboval najít někoho, kdo upřímně věří v socialismus, nevíte o někom?!“ Začal jsem tedy po někom takovém pátrat, ale kromě profláknutých koryfejů typu Fojtíka, Jakeše či Štěpána, a pár značně omezených nižších funkcionářů, jsem přišel jen na svého tátu! Ta prázdnota na straně autentické levice byla až strašidelná. A tak pro Reuters tehdy pohovořil můj rodič...
Tatínek nebyl blázen a už vůbec ne zločinec. Byl vynikající profesionál, jeho práci uznávali na Východě i Západě. V socialismus ale věřil se skoro náboženským přesvědčením, které způsobovalo, že občas mu na očích vyrostly skoro neprůhledné růžové brýle. Očividné nesrovnalosti a nespravedlnosti totalitního režimu díky tomu dokázal nevidět a hrozící konflikty se snažil harmonizovat. Pokud někdo řekne: „To tedy zrovna obdivuhodné nebylo!“ musím souhlasit. Na druhou stranu je třeba říci, že základem jeho víry byla prostě touha po spravedlivé společnosti, založené na solidaritě a altruismu, v níž nebude nikdo trpět. Navíc nikdy netoužil po moci a majetku - lžou tedy ti, kdo šmahem říkají, že všichni komunisté byli nenávistní pragmatici.
V raném mládí jsem s ním ovšem nemalou dobu strávil dokazováním, že reálný socialismus takovým zřízením rozhodně není, že už před mnoha lety ztratil etos, který mu on připisuje, že západní společnost je už dávno humanističtější než to, v čem tady žijeme. Nevěřil mi a zatvrzele hlásal: „Důležitý je humanistický základ a důraz na obhajobu obyčejného člověka. A to tady je. Zatímco kapitalismus je od začátku založen na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky:“ Já jsem se smál a nazýval jsem ho „dogmatikem“ a „zpátečníkem“. Rozpory mezi tím, co mi on tvrdil a co jsem viděl kolem sebe, byly pak dokonce hlavním důvodem, proč jsem se velmi brzy odstěhoval z domova a proč jsme v našich diskusích - které navzdory rozporům naštěstí zůstaly přátelské - pokračovali jen „dálkově“.
Dnes už s ním diskutovat nemohu vůbec, umřel před devíti lety. Nad jeho „uhlířskou vírou“ ale přemítám dodnes. Ne, nepřesvědčil mě, že listopad 1989 byla chyba. Ani že Gorbačov byl jednou ze záporných postav dějin. „Vědecký komunismus“ je podle mého názoru překonaný a asi stejně „vědecký“ jako parapsychologie či homeopatie. Mám radost ze svobody a nemyslím si, že je to jen (jak říkají marxisté)„poznaná nutnost.“ Ale nemohu si na tátu nevzpomenout, když zkouším hodnotit svět, který jsme v Česku za minulých dvaadvacet let vybudovali. Protože máme sice na každém rohu barevnou reklamu a můžeme si koupit místo jarmilek adidasky a místo trabanta BMW, v Praze je ale tři tisíce bezdomovců (zatímco dříve tu nebyl ani jeden) a zdravotnictví v celé republice se pomalu stává supermarketem, v němž se zdraví prodává jak mražené kuře. Protože máme sice možnost cestovat kdykoli kamkoli, ale reálné příjmy klesají tak, že obyčejní lidé už zase jezdí na dovolenou spíš jen na Slapy. Protože někteří komunističtí papaláši osmdesátých let byli sice sobecké kreatury, jejich činy však blednou vedle „šibalství“ stávajících politiků. A konečně - protože s hrůzou zjišťuji, že tátova poněkud komická charakteristika kapitalismu jako společnosti „kde je vše založeno na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky“ je v podstatě pravdivá. Tedy u nás.
Přemítám, že kdyby dnes kolega od Reuters hledal příznivce socialistické cesty, našel by ho na každém druhém rohu. Na rozdíl od táty, který by byl určitě rád, z toho nemám žádnou velkou radost, ale docela to chápu.
Dušan Spáčil
Samozvaný šéfredaktor Divokého vína při korektuře poznamenává, že s autorem souzní.

Zvoník a krysař

Jestliže vám (na stránkách knih) žádná černá není dost tmavá, pokud máte rádi pochmurnou romantiku gotických románů a thrillery na pomezí fantasy a hororu, či pokud se vám nejlépe usíná s děsivými představami Davida Cronenberga a Stephena Kinga, sáhněte po knize Davida Glocknera Osiach.
Glockner (jméno je pseudonym, znamená česky Zvoník) děj svého třetího románu Osiach situoval k rakouskému jezeru a do Německa, v knize se však setkáte i s českými, slovenskými a balkánskými realiemi. (Netradiční pohled například nabízí tato kniha na postavu hejtmana Jana Jiskry). Podobně se v Osiachu mísí i časové roviny – část příběhu se odehrává v současnosti, část v hluboké minulosti. Nebo to není patnácté století, jen jakýsi současný paralelní svět, ve kterém se mísí přízraky, upíří a krutost středověku? Glockner vás o odpovědi nechává ve své knize na pochybách a jako krysař vás vede různorodými zákruty děje. Občas vám jeho svět příjde depresívní, občas si připadáte jako v kaleidoskopu hrůz. Přesto se necháte vést stále temnějšími katakombami příběhu až k překvapivému rozuzlení. Poslední stránky budete nejspíš dočítat s ulehčením – než se uložíte ke spánku sáhnete ale ještě po Saturninovi, Šťastném Jimovi či Babičce. Asi neradi byste se totiž tuto noc dostali do osidel nepříjemného hrdiny Glocknerovy knihy. Ale i v dalších dnech ve vás zůstane po příběhu nepatrná stopa – asi jako po těžkém snu, který zaplaťpánbů skončil, ale který nechcete zapomenout.
(mk)

Pálí mě existence bezdomovců, Dušane. Nechápu stát, který ji nedokáže minimalizovat, moji milí!

Nejsem tak statečný, milý Dušane, abych probral šatník a odnesl jeho větší část bezdomovcům, i když by toho byly nikoli dvě igelitky, ale dva žoky. Ani si nemyslím, že bych jim zásadně pomohl. K čemu by jim byly tmavé obleky do společnosti, z nichž navíc mi ještě jeden budou moji pozůstalí určitě chtít navléknout. Ale nemohu se smířit s tím, že se stát nedokáže s existencí bezdomovectví vypořádat. Nepřivolávám bývalý režim, v němž jsem minimálně rok byl jedním z velice mála bezdomovců. Netoužím po obnově paragrafu o příživnictví. Vím jen jedno - bezdomovci až na malé výjimky neexistovali ani za komunistů ani za první republiky, kdy jim v tom bránil zákaz potulky.
Stát by měl i za cenu nepopulárních opatření bezdomovectví zamezit. Jenže kromě peněz k tomu nemá ani dostatek pohnutek a citu.
Babydědek Lu

Jak jsem byl bezdomovcem

Před časem jsem dělal úklid v šatníku. Co jsem vytřídil, dal jsem do dvou igelitek – a v záchvatu šlechetnosti jsem vše odnesl do Armády spásy. Do její pobočky, která sídlí v holešovickém činžáku.
Byla tehdy zima skoro jako teď – a tak do prvního patra, kde je kancelář a taky se tam servírovala polévka zdarma (či co), vedla dlouhá fronta.
Vzal jsem své dvě tašky – a chystal jsem se vyběhnout podél fronty nahoru. Se zlou jsem ale potázal. „Přišel jsi poslední – tak si stoupni do fronty,“ ozvalo se z davu unisono. Začal jsem vysvětlovat, že naopak nesu do Armády zimní oblečení. Nic to nepomohlo. „Minule tady byl takovej střízlík. A prej, že jde vyřídit nahoru nějaké papíry. Tak jsme ho pustili. No a pak se ukázalo, že to samozřejmě byl taky bezďák a na mě se už nedostalo!“ nepříjemně se na mě obořil jeden šedivák. Chtěl jsem se bránit, že já přece takový nejsem - ale pak jsem se podíval na sebe. Hlavu mám jak koleno, kolem brady prošedivělé fousy, je mi přes padesát. Navíc manželka mi stále vyčítá, že nosím pořád tu starou bundu! A v ruce jsem měl - tak jako bezdomovci - dvě tašky z Billy...
Prostě, když pominu pár opravdu rozklepaných dědků v hadrech a feťáků se zamželými pohledy, od většiny těch gentlemanů kolem jsem byl na první pohled skoro k nerozeznání. Snad jen, že v očích nemám ještě ten výraz beznaděje.
Ale to se těžko prokazuje. Zkrátka frontu jsem poctivě vystál, jen v patře jsem uhnul vlevo do kanceláře, místo vpravo do jídelny. Zatím totiž naštěstí na polívku zdarma nemusím. A hlavně mám kde bydlet. Ale ta hranice mezi „nimi“ a „námi“ je opravdu neznatelná, to jsem si ověřil na vlastní kůži.
Dušan Spáčil

Mirek Huptych a Zdeněk Lebl zvou!

Čtení Leblových veršů a vernisáž výstavy Mirka Huptycha vás jistě přiláká do Mezinárodního PEN klubu v Klementinu. Odehraje se ve čtvrtek 9. února v 17 hodin. Nevím, jak vy, moji milí, ale já přijdu určitě.
Lu

Bližní je blízko! A bezdomovci?

Spisovatel a vědec Stanislav Komárek v jednom rozhovoru připomněl:„Bližní je ten, kdo je blízko!“ Chtěl tím především připomenout, že když projevujeme charitu nedonošeným dětem Šošonů nebo lidem z ostrova klesajícího do Tichého oceánu, je to projev odosobněnosti tohoto „postmoderního“ světa. Nebo jinak, děláme to hlavně z pohodlnosti! Pod vlivem mediálních zpráv o cizích neštěstích totiž potřebuje každý z nás, průměrně soucitných, ulevit svému svědomí - a tak rádi pošleme pár korun na nějaké vzdálené chudáky.
Je ale dobré si připomenout, že je to často charita poněkud instatní! K dosažení ušlechtilého pocitu nám v tomto případě totiž stačí minimum času – a nemusíme se vyrovnávat s osobním nepohodlím, ošklivým prostředím či jinými nepříjemnostmi.
Je to mnohem pohodlnější než pečovat o ochrnutého příbuzného, osobně vychovávat dementní děti, neřku-li se zabývat špinavými, smradlavými a vůbec odpuzujícími bezdomovci, kteří se na nás lepí na Hlaváku či na Palmovce. ¨
Tahle „morální slabost“ se ovšem netýká jen nás – zbabělých jednotlivců - ale i institucí. Příklad? Opakovaná reakce pražských radních na nabídky podnikatele Dalibora Dědka. Tento majitel úspěšné firmy koupil bezdomovcům k ochraně před mrazem obří vytápěnou nafukovací halu. Dokonce nabídl, že bude financovat její provoz! (Možná chtěl zviditelnit své jméno, budiž, ale čin to byl chvályhodný v každém případě) Spojené radnice Prahy však nenašly místo, kam ji postavit! Místo toho Praha vztyčila svůj podstatně menší a spartántější stan - zřejmě aby mohla čelit výčitkám.
Argumentuje se zdánlivě logicky. Koncentrace bezdomovců je nežádoucí, zničilo by to lidem v okolí životní prostředí, nemocemi chudáků by se mohli nakazit děti z okolních škol, velký vytápěný stan představuje riziko požáru. Přiznejme si však, hlavním důvodem je naše docela obyčejné sobectví, strach z narušení našeho dezinfikovaného bezpečí. Co ale tedy s bezdomovci trpícími v mrazech? Možná by stálo za to uspořádat na pozemek pro útulnu pro pražské bezdomovce sbírku třeba v australském Melbourne či v Kapském Městě.
(mk)

65. děťátko v příbramském babyboxu k 65. narozeninám babydědka!

Nejhezčí gratulaci k 65. narozeninám mi dnes ráno přednesla Monika Boušková, tisková mluvčí Nemocnice Příbram. Ve středu 1. února v 10:10 vyjmula sestřička Terezka z příbramského babyboxu hodinu starou holčičku. Třetí příbramské děťátko je zcela zdravá, bohatá nevěsta – byla oblečená do růžového plyšového overalu a měla i čepičku. Kromě toho byla zabalená v ubrusu! Sestřička Terezka donesla holčičku na speciální vyhřívané lůžko babytherm, navážila jí 3 110 gramů a naměřila 48 cm.
Hádejte, jak se holčička jmenuje? Přece Terezka Valentinová!
Babydědek Lu

Hledám básnířku Věru Šípkovou (65)

Obracím se na redakci s prosbou, zda je možné získat kontakt na paní Věru Šípkovou, se kterou jsem spolupracoval při prezentaci souboru jejích básní v letech 1970 až 1972 v Nových Hradech v Jižních Čechách.

JUDr. Jan Vicány
e-mail: jvicany@seznam.cz
-------------------------
Tvá hlava začala hledat
lůžko
na mém těle
(Věra Šípková, úryvek)
??? Ludvík Hess
---------------
Pane Hess,
vážím si toho, že jste tak upřímně reagoval na můj dotaz. Narodil jsem se v roce 1953 a Věra dle mého odhadu tak kolem roku 1947, neboť v době, kdy já jsem studoval na ekonomické škole v Nových Hradech, ona pracovala jako kulturní pracovnice při tamním MěstNV.
Věra při osvětové besedě založila recitační kroužek a s komponovaným programem "Pozorovatelna"- podstatnou část obsahu pořadu tvořila recitace jejích básní Návrat, Strach a kožešiny, Po dlouhém spánku apod. jsme se zúčastnili soutěže Šrámkův Písek v roce 1972. Někdy v roce 1973 se odstěhovala do Prahy. Od té doby o ní nemám žádné zprávy. Její jméno jsem nalezl pouze u odkazu DV.
----------------------------------------- Hlasy vskutku andělské stékaly po zdech
(Nezemská seskupení hvězd)
Tisíce černých ptáků souhlasně
vzlétalo z cest parami
Teplota stoupala jen zvolna
Strom vstal Od řeky znělo
významné pokašlávání
Ruce se mimoděk spekly
v sedmnáct
Rosa
Hvizd
Úprk
Tvá hlava začala hledat
lůžko
na mém těle
----------- (publikováno v Divokém víně 7 / 1969)
Ach přátelé
Kdy vás konečně přitáhnu
do své haluzny se starým
selským stolem
Přinutím vás hádat se a vyprávět
Budu se v skrytu duše těšit
na vaše haranty
krásné haranty slov veselých
a vzrušených
sama v koutku
přikládajíc harfami
do starodávné plotny
-------------------- (publikováno v Divokém víně 5 / 1970)

Reakce na polemiku Tomáše Mazala: Sporné míčky

Už léta hraji - byť nevalně - tenis. Bývaly doby, kdy jsem se hádal o každý sporný míček. „Viděl jsem ho přece v kurtu, tak si ho nenechám upřít!“ tvrdil jsem protihráčům. Už to nedělám. Zjistil jsem, že lidské smysly jsou ošidné. Opravdu jsem někdy viděl míč uvnitř a přitom byl prokazatelně za čarou! Když si totiž člověk něco přeje, oči i uši mu jsou schopny vyjít vstříc...

Totéž asi platí o naší paměti. Takže ano, Tomáši Mazale, možná, že se pan Hrabica v detailech týkajících se Václava Havla někdy mýlí v souladu se svým přesvědčením, že listopadová revoluce bylo předem připravenou hrou. Nevěřím ale, že by vědomě lhal, natolik ho znám.

Problém je nicméně v tom, že kolem osobní role, vlastností a „politického využití“ osoby Václava Havla v minulých čtyřiceti, padesáti letech se zrovna teď (asi pod vlivem nepřiměřené pompy jeho pohřbu) takových „hanopisných“ svědectví vyrojila celá řada. Jsou jich plné emaily a některé pocházejí i od chartistů a bývalých přátel Hradu! Upřímně řečeno - byl bych nerad, kdyby měly pravdu. I pro mě byl a dosud je „Vašek“ příkladem moudrého intelektuála a hrdiny disentu. Ale některé Havlovi nenakloněné vzpomínky zjevně nelžou. A asi není jiné cesty, jak odlišit zrno pravdy od plev pomluv, než věcně hovořit o všech okolnostech, místo adorace neohroženého hrdiny sestavit realistický obraz osobnosti a mapu vývoje. A to i s tím rizikem, že někdy nás bude naše paměť zavádět na falešné cestičky.



Dušan Spáčil

Dva z mnoha čtenářských ohlasů

Divoké víno č. 57 je babybox pro odložené urny básníků.
Čaroděj OZ

Úvodník Tak nám zemřel i Josef Škvorecký je konečně tím pravým pojmenováním událostí, úderem kladívka na hřebík. Škvorecký nikoliv jako nehybná postava hodna pitvy Ústavu pro jazyk český, ale bytost, pro kterou byla literatura něčím jako živoucí hrou na saxofon. Všechny ty adorace spisovatele leda tak námětem pro ironickou povídku Jaroslava Haška, který tu ale už také není.
Jan Lahňovský

Hrabica, Hrabal a svědectví o Havlovi

Můj někdejší  šéf(redaktor) Zdeněk Hrabica  rád objevoval nejrůznější kauzy a spiknutí. Jako jiní jsem se jeho konstrukcím někdy smál, časem jsem však musel uznat, že jeho spekulace měly reálný základ častěji, než jsem čekal. Dnes je Zdeněk čilý důchodce, své články šíří hlavně mailem kamarádům. Po nedávné smrti Václava Havla nám například poslal rozsáhlý materiál o exprezidentovi. O úryvky z něj jsem se rozhodl s vámi podělit, protože obsahují zajímavá Hrabicova svědectví o nástupu ikony sametové revoluce k moci. ¨
(ds)

„V 80. letech jsem se poměrně často potkával v hostinci V Laborce v Praze 1, blízko Pařížské ulice, se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V únoru 1990 na mě rozevlátý Bogan Hrabal s červenobílou šálou a v kulichu mával z protějšího chodníku a zval mě na žejdlík piva. V hospodě se mě zeptal: „Co tomu říkáš? Včera Havel meldoval v Kongresu USA, že splnil úkol, stal se československým prezidentem. Ty nevíš, že v roce 1968 pobýval dlouhou dobu v USA, dostával instrukce a už tehdy padla dohoda, že se stane hlavou státu?“ Nic podobného mi nebylo do té doby známo, a když jsem to vzápětí opakoval v redakci Světa v obrazech, redaktoři ozdobení trikolórami a odznaky s Havlovým portrétem mi sborově vynadali, že mně i Hrabalovi už pořádně měkne mozek.“

„Ve dnech bezprostředně následujících po událostech 17. listopadu ( myslím, že to bylo 20. 11. 1989), mi už do redakce přivezli neznámí česky mluvící lidé ze SRN velkorozměrné ofsetové barevné plakáty Václava Havla, budoucího prezidenta. Jeden z nich si schovávám na památku dodneška. Už tehdy mne poučili, že se jedná o portréty budoucího prezidenta, který brzy vystřídá Gustáva Husáka, a informovali mne, že již před třemi roky na setkáních západních představitelů v Praze s disidenty oslovovali všichni Václava Havla titulem „pane prezidente“.“

„Krátce po 17. listopadu 1989 byly také stále častější „horké“ telefonáty Michaila Sergejeviče Gorbačova představitelům ÚV KSČ, jejichž obsah se dal shrnout do věty: Jediným možným kandidátem na prezidenta ČSSR je Václav Havel. Sovětský tlak byl natolik silný, že mu skoro nikdo nedokázal odolat. Přesvědčil mě o tom i Zdeněk Mlynář, když jsem v jeho pražském bytě v Klimentské ulici jeho prostřednictvím jednal s M. S. Gorbačovem o českém vydání knihy pamětí jeho manželky Raisy Gorbačovové s názvem Žít znamená doufat. Gorbačov pomáhal překonat variantu, aby se kandidátem na prezidenta stal Ladislav Adamec, jehož možný úspěch naznačovaly rychlé, i když nepříliš dokonalé průzkumy.“

„Podle mých informací, které mi potvrdil i zpěvák a básník Karel Kryl, s nímž jsem se spřátelil na Husově kazatelském Kozím Hrádku 6. 7. 1968, pracoval ve stejné době ve prospěch zvolení Václava Havla prezidentem další volební štáb na území SRN, nedaleko našich státních hranic v Bavorsku, blízko Krylova německého bydliště. Tam se detailně zpracovával a upřesňoval harmonogram postupu až do dne Havlovy volby za prezidenta na Pražském hradě.“

Tomáš Mazal odpovídá na předchozí aktualitu

Jak kůň o nohy přichází
Zdeněk Hrabica mě ve svých textech, kterými v posledních letech obšťastňoval nejen media, (ale pravděpodobně stále obšťastňuje kde koho) připomínal třínohého koně na dostihové dráze. O tom, že leccos poplete a leccos domýšlí jsem psal již v Salonu 5/8/1999.Tentokráte svými vývody (byť možná zprostředkovaně) v Aktualitách Divokého vína č. 57 k osobě Václava Havla stává se koněm už jen dvounohým. Kterak neuvěřitelné stalo se skutkem, mohlo by osvěžit leda tak Haló noviny či v rázném sestřihu Blesk, ale již z posledního místa seřadiště startovací dráhy. Dost zahořklý a žlučovitý nápoj, žádné divoké víno.
Tomáš Mazal

Neměl bych toho nechat..? Odpověď přišla vzápětí po rozeslání annonce

Jsem přesvědčená, že bys toho neměl nechat, Ludvíku..!!
Obdivu, vskutku hodné!
Krásný večer, Tvá múza, nosící to nejprostší a nejkrásnější jméno... J.

Přání chlípného staříka do roku 2012 i let dalších!

Dvě dívky letící prostorem jsem fotografoval koncem léta roku 2011 na svědecké hoře Chotuc v Polabí. Na drátě a na nitích mě vodí loutkářka Šárka Váchová a vše výtvarně zpracoval Šimon Blabla z Ateliéru Degas http://www.degas.cz. Líbí se vám, moji milí? Myslím samozřejmě modelky. Fotografii použil Šimon Blabla na obálce mé poslední knížky Stařec a Kuře.
Lu

Přání od Dušana Spáčila

O baronu Santovi


V masce Santa Clause

jde baron Münchausen

na svatvečer se opije

a venku mrazí, to jsme teda chytli

jediná naděje je teď v jeho pytli

jo, dorazil k nám z Unie


Hezké, české Vánoce přeje Dušan Spáčil

Denně hraju na ČT 1 v seriálu!

Pusťte si před sedmou večerníčkový seriál Šárky Váchové Chaloupka na vršku. Hraju v něm bývalého husara Ludvu, jenž se po odchodu z vojska věnoval kradení koní. Polepšil se a našel si práci jako podkovář. Uvidíte mě každý večer až do Štědrého dne. Můj Matýsek se dnes koukal a povídá: Říkal jsi, že máš koníčky tak rád...
Ano, kopytům svých třiceti koní se věnuju skoro každý den ráno ve vlastní stáji.
Lu

62. děťátko v kladenském babyboxu!

62. děťátko našel Petr Lyer, primář dětský a neonatologický, v kladenském babyboxu! Jmenuje se Judita Zimová.
Mobil mi otevření kladenského babyboxu ohlásil v pátek 2. prosince v 10:30:32. Za tři minuty jsem se dozvěděl, že v babyboxu byla v ručníku zabalená novorozená holčička s gumičkou na pupečníku. „Je krásná, růžová!“ nadšeně ji popisoval Petr Lyer. Vybrali jsme jí spolu krásné jméno a věřím, že alespoň to křestní jí zůstane – Judita Zimová! Zvýšila skóre klučíci versus holčičky na 25 : 37. Další čísla vás jistě překvapí taky: Judita je třetím děťátkem nalezeným v mém rodném městě Kladně, šestým děťátkem odloženým v pátek, sedmým v prosinci, devátým dopoledne mezi osmou a dvanáctou a proboha ! – 22. letošním. Je to malé slůně, neb váží 4 200 gramů a měří 51 centimetrů.
Chcete vědět ještě něco, moji milí? Babydědek Lu

Když bory šuměly jen kousek od míst, kde hromy divo bily

Za mých dorosteneckých let se nějak častěji hrály státní hymny. Bude to asi hlavně tím, že za socialismu skutečné události velmi často suplovaly rituály. (Tedy ne že by to teď někdy nebylo podobné. Ale na kvantitu v tomhle reálný socialismus zřetelně vedl.) Třeba v televizních zprávách si redaktoři vystačili skoro jen se sjezdy, poradami a návštěvami různých potentátů.
Hlavní zpravodajská relace Československé televize pak vypadala zhruba takto: Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák odjel na návštěvu do Mongolska. V záběru byl Gustávův příjezd do Ulanbátáru, kde na jeho počest zahráli hymnu. V Praze zatím za přítomnosti jiného stranického papaláše probíhal řekněme sjezd družstevního rolnictva. V televizi jsme z toho viděli hlavně tleskající řady delegátů - pokud už sjezd končil, zabíraly se závěrečné ovace poté, co se zazpívala hymna a případně internacionála. Pak ve zprávách nezřídka nasledovalo třeba kladení věnců k nějakému pomníku, opět za povědomých tónů. A tak dále, než se vyčerpala politická část televizních zpráv. Hymna se ovšem také mnohem častěji hrála na sportovních akcích - a v televizi i vždy na závěr vysílání. Této hudební produkci se tehdy člověk zkrátka nevyhnul, ať chtěl nebo nechtěl - scéna z filmu Samotáři, v níž si Macháčkův hrdina bezelestně u hymny libuje: „Co to je? Taková pěkná muzika“ by byla v té době daleko méně pravděpodobná než dnes.
Díky této přípravě mi ale nyní - při tom, když slyším píseň slepého muzikanta ze zpěvohry Fidlovačka, která je už dvě stě let českou hymnou - naskočí vždy nejen slovenské pokračování od Janka Matušky, ale i dávný, mnohokrát opakovaný detail z mé osobní historie: Sedíme s babičkou u večeře a sledujeme zprávy. Doznívá poněkud unylé „zéémě čééskáá dóómov můůj“, v reprodukterech na konci jako obvykle trochu zachrochtá. (Mezeře se mimochodem žertem říkalo hymna moravská.) Delegáti jakéhokoli sjezdu stojící před kamerami se uvolňují - vědí totiž, že s hudbou celá otravná oficialita už končí. V tu chvíli ale zaburácí slovenské „Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú“! Divoké tóny srazí papaláše zpátky do oficiálního haptáku. V očích však zůstane relax - slovenská hymna se přece rovná konci komedie! A opravdu burácení trvá jen pár sekund, proti relativně dlouhé arii z Fidlovačky to byl jen pouhý přílepek! Brzičko tedy zazněl poslední tón a funkcionáři konečně mohli na pivo.
Celé by to bylo jen mile úsměvné - kdyby to nebylo tak trochu symbolické pro celé naše soužití se Slováky. Nebo nepovažovali snad Češi Slováky po dlouhá léta za pouhý přílepek českého národa?
Ale řekněme to jinak. Odhaduji, že bylo dost Čechů, co si uvědomovali, že existují slovenské „špecifiká“, nebo byli alespoň přesvědčeni o tom, že Slovákům nesmíme omezovat právo na plné sebeurčení, ať už je to cokoli. Asi dokonce většina z nás takových byla. Problém však byl patrně vždy v tom, že ať už v předválečném nebo v totalitním Československu bylo stále tolik důležitějších otázek, které se „musely řešit dřív.“! Spolužití se sudetskými Němci, okupace, odsun Sudeťáků, zestátňování, kolektivizace, socializace, demokratizace socialismu, normalizace. Zdánlivě poklidná slovenská otázka se proto stále odkládala na vzdálené „potom“, nebo se řešila jen formálně. Nebylo tedy vlastně divu, že v některých politicky citlivějších Slovácích bublal komplex..
Mohlo to být ale vůbec jinak? Všichni třeba víme, že praotec Čech došel na Říp, aby tam řekl památnou větu o mléku a strdí. Není moc důležité, že to víme jen díky Aloisi Jiráskovi – je nepopíratelné, že tato báje tady existovala už po dlouhá staletí a ten pán s bíbrem a brejličkami to jen hezky napsal. Kam ale přišel otec Slovák? Jakkoli počátky národů jsou zamlženy jaksi obecně, u Slováků je zřejmé, že takovéto bájné kořeny postrádají. Staré pověsti slovenské třeba vznikly až po listopadové revoluci. Jejich autor, básník, spisvatel a funkcionář Matice Slovenské Milan Ferko je chtěl podstrčit Slovákům jako domácí alternativu k Jiráskovu dílu. Moc se mu to ale nepovedlo, málokdo je tam zná.
Připomeňme dále, že celé slovenské písemnictví bylo spjato s českým a že v rámci obrození spolu oba národy velmi rádi spolupracovali. Čeští učitelé na Slovensku šířili českou kulturu ne proti vůli Slovákům, ale protože jim chtěli pomoci proti maďarizaci! Zároveň viděli ve Slovácích přirozené spojence proti rozpínavosti německé. Nebylo tedy logické, že by se Slováci, hovořící tak příbuzným jazykem, mohli přimknout k o něco silnějším a historicky bohatším Čechům a postupně s nimi splynout?
Problém je v tom, že tato logika česká úplně neodpovídá logice slovenské.
Předešlé tvrzení není namířeno proti Slovákům. Samozřejmě možná existuje jakási svatá nezpochybnitelná logika přírodních věd či boží. Mohu však odpovědně prohlásit, že logika myšlení mého otce leninisty byla v mnoha ohledech jiná než moje, který jsem od jakživa spíše lennonistou. Nebo že v rodinných záležitostech mou logiku ne vždy sdílí moje jinak velmi racionální žena. Vím také, že se zdaleka ne vždy shodnu v nahlížení věcí se svým o deset let mladším bratrem.
Jak bychom tedy měli nahlížet na věc stejnou logikou se svými mladšími bratry ve smyslu národním?
Logika národně uvědomělých členů slovenského národa byla odjakživa vedena touhou po národním sebeurčení. Logika zakladatelů československého státu – T. G. Masaryka, Edvarda Beneše ale i Milana Rastislava Štefánika toto směřování plně respektovala, vycházela však z toho, že nejlépe bude směřování k slovenskému národnímu cíli spojit s podporou Čechů. Vše tedy začalo zdánlivou shodou. Potíž byla však v tom, že brzy jsme si my Češi - pod vlivem jediného skutečného Čechoslováka Tomáše G. Masaryka - začali vykládat tuto shodu jako postupné srůstání těchto dvou národů v jeden československý. Zatímco Slováci se začali této možnosti obávat.
Udělali jsme tedy my nebo Slováci chybu? Určitě. Každé soužití – tím spíše soužití dvou národů v jednom státě – se přece bez chyb neobejde. Skeptici a duše sentimentální vám proto řeknou, že rozpad československého státu v roce 1992 byl vyústěním právě těchto chyb a jak je to smutné, že k nim došlo. Pragmatici a optimisté – kterých je věřím převaha, vám ovšem vysvětlí, že tím, že bylo zvoleno nejlepší ze špatných řešení a že jsme se oddělili bez hořkosti, se tyto chyby do duší našich národů nijak bolestně neotiskly. Čehož důkazem je, že máme možná v současné době nejlepší možné vztahy. Jak je to vůbec v oblasti tak citlivé jako jsou mezinárodní vztahy možné? To je jednoduché – důvodem je, že se navzdory oddělení máme rádi. Nic to ale nemění na tom, že když slyším píseň Kde domov můj - a neozve se za ní „Nad Tatrou sá blýská“ - zažívám podobný pocit, jako mají ti, kdo přišli o nějakou důležitou, ale nikoli nezbytnou část část těla. Fantomové bolesti však nemám - jen pocit poněkud sentimentální prázdnoty.

Dušan Spáčil

(Text vznikal jako úvod ke knize Dušana Spáčila a Kateřiny Čechové Jak praskaly švy, kterou v těchto dnech vydává nakladatelství Čas. Publikace obsahuje úvahy a glosy autorů a také původní kontroverzní rozhovory s aktéry česko-slovenského sametového rozvodu, například s Vladimírem Mečiarem, Václavem Klausem, Petrem Pithartem, Jánem Čarnogurským, Milanem Kňažkem a Zdenkem Jičínským.)

Inventura Karla Sýse

Básník Karel Sýs přichází na předvánoční trh s hravou knížkou básní, říkanek a veršovaných minipohádek pro děti od šesti do devadesáti let.
Kniha příznačně nazvaná Malá inventura je doplněna více než devadesáti barevnými ilustracemi Vojtěcha Kolaříka.
Kniha plná fantazie je pastvou nejen pro oči.

Jiří Žáček a Adolf Born: Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky

Kniha, jež právě vyšla v nakladatelství Slovart http://www.slovart.cz je pro mne zvláště přitažlivá. Pohádky převyprávěl Jiří Žáček, tradiční autor Divokého vína, obrázky jsou dílem Adolfa Borna, jehož kresby jsem v 60. letech taky publikoval, graficky ji upravil Šimon Blabla, dvorní grafik mých knížek, a jeho spolupracovnice Ilonka Málková z Ateliéru Degas http://www.degas.cz, jež má na starosti reprodukovat i moje fotografie, redigovala ji Jana Steinerová, která korigovala slovenské texty v mé knize Antologie Divoké víno 1964-2007, vydalo ji stejné nakladatelství a vytiskla dokonce i stejná tiskárna Graspo ve Zlíně. Knihu představím dokonce v televizním pořadu Knižní svět, připravovaném jedním z mých mladičkých autorů Ivo Šmoldasem.
Už chápete, moji milí, proč vám ji doporučuju?
Lu

Pavel Hudec Ahasver dospěl!

A 14. listopadu to oslavil. V Divokém víně 56, vycházejícím 19. listopadu, si prohlédnete, moji milí, galerii několika desítek Ahasverových známých i méně známých fotografií. Dnes ještě připomenu v detailu, jakou má hezkou nohu a jakou ruku. Na obrázku své končetiny přizdobil Drahuškou ze Šumperka, jež v šedesátých letech působila na Akademii výtvarných umění jako modelka. Záhy emigrovala a proslula jako Lea Vivot, světoznámá sochařka bronzových laviček. Mediálně nejznámější je díky Aleši Hušákovi lavička umístěná vlevo od hlavního vchodu do budovy Sazky. Jsem si jist, že na lavičce ztvárnila Drahuška svého Pavla a ona sama mu klečí mezi roztaženýma nohama, i když mnozí tvrdí, že muž s knírkem je někdo mnohem známější. Lea a její obrovská prsa tvoří i střed fotografie na obálce Antologie Divoké víno a je to ona, kdo objímá spodní část Pavlova těla na fotografii na zadní straně obálky.
Ludvík Hess

Žáčkovy připínáčky

Ve škole kde učí Žáček
je to samý připínáček!
a k tomu tahle šikana
není dezinfikovaná!
Vždyť takhle chytíme, propána
bacil od Aristofana?!!
(zdá se, že už ho též šířím!)
Vše nejlepší,pane Jiří!

Dušan Spáčil

Jiří Žáček má 6. 11. rovných 66!

Gratuluju, milý Jirko. Děkuju, že jsi mi dal do mé poslední knížky Stařec a Kuře svůj Sonet o smrti. Ano, je třeba si ji uvědomovat. Jsem rád, že jsme s Karlem Sýsem, taky autorem jedné básničky v mé knize, společně ve třech knížku Stařec a Kuře pokřtili, a na důkaz toho přikládám fotografii.
Gratuluju k Tvé nové knížce Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky ilustrované Adolfem Bornem a graficky upravené naším společným přítelem Šimonem Blablou http://www.degas.cz. Knížku vydal Slovart http://www.slovart.cz.

Karel Sýs a jeho ilustrátoři

Tak se jmenuje výstava otevřená 1. 11. 2011 v 16 hodin v Galerii Futura v pražské ulici Politických vězňů 9.
Karel mi napsal:
Milý Ludvíku,
posílám na ukázku kresby Kamila Lhotáka (ohrada 1-3), ale co o tom mám sám napsat?
Je to výstava knih a jejich ilustrátorů - samozřejmě ne všech - tam by se nevešli: Kamil Lhoták, František Gross, František Doubek, Stanislav Vajce, Vojtěch Kolařík, Miroslav Houra, Vladimír Komárek, Josef Velčovský...
Je to výstava uspořádaná k mým 65. narozeninám. Většina ilustrátorů je už mrtvých, což mne deprimuje. Ale někteří ještě žijí, stejně jako já, a to už je veselejší.
Tvůj Karel

Moje nová knížka - Stařec a Kuře

Zrovinka vyšla v nakladatelství Petrklíč. Nic nového pod sluncem - koně, babyboxy a nezbytná erotika. Kdybyste po knížce zatoužili, moje milé čtenářky, vážení čtenáři, získáte ji přímo u Petrklíč, s. r. o., Praha 3, Pod Jarovem 18, 604 608 127 nebo prostřednictvím http://www.petrklic.info, emailu petrklic@petrklic.info. V knihkupectvích už taky. Ty z vás obzvláště nedočkavé osobně ode mne i s věnováním. Váš Lu

Krev Páně a flákota vezdejší

Dost často se mi v poslední době stává, že mi přijde po internetu prosba, zda nevím o nějakém místě. A to prý žijeme čím dál líp. Práce ovšem ubývá alarmující rychlostí. Zřejmě až budeme bez práce všichni, bude blahobyt největší! Ale k věci... Teď mi napsal známý o svém kamarádovi - faráři. Cituji: „Jeho církevní obec ho propustila, on teď nemůže sehnat práci a je na pracáku. Má průmyslovku, bohosloveckou fakultu v Prešově a v Soluni a je vysvěcený pravoslavný kněz. Mluví různými slovanskými jazyky, řecky, romsky, trochu anglicky a francouzsky. Prosím Vás, nevěděl byste o jakékoliv práci pro něj? Snad učitel, sekretářka, výchovný poradce, knihovník, muzejník, fakt nevím. Ti blbci na pracáku v Praze mu nabídli rekvalifikaci na řezníka a když to odmítl, tak mu sebrali dávky!“ Že by nějaký chytrý úředník usoudil, že když se někdo zabývá „beránkem božím“, bude něco vědět i o flákotě? Bylo by to jen smutně bizarní, kdyby to nemělo i další rozměr. On ten duchovní je Rom. Zajímalo by mě, jestli by podobnou rekvalifikaci nabídli i „bílému.“
(mk)

Sochař Milan Vácha doplní Jana Nepomuckého v Uhříněvsi.

Tři výjevy ze sousoší Jana Nepomuckého před starou uhříněveskou radnicí se před lety přemístily do soukromé sbírky neznámého milovníka barokního umění.
Přesvědčil jsem Úřad Městské části Uhříněves, aby sochu jednoho z nejvýznamnějších pražských barokních sochařů Matěje Václava Jäckela nechal opravit.
Výběrové řízení vyhrál můj přítel sochař Milan Vácha a ve svém ateliéru v pražských Lysolajích vytváří hliněné modely jako předlohy pro výjevy z konce života nejznámějšího českého svatého.

Miroslava Oberreiterová vystavuje!

Samozřejmě své obrazy. Mirka je renomovaná akademická malířka. http://www.miraart.cz Odkud já ji jenom znám? Jak asi vypadá? Půjdu se podívat na vernisáž u Zlatého melounu v Michalské ulici v Praze 1.
Lu

60. děťátko v babyboxu ve Strakonicích!

Mobil mi o něm podal zprávu v pátek 7. října 2011 ve 12:53:28. O necelé 3 minuty později držela děťátko v náručí sestřička strakonické nemocnice a pager mi o tom poslal sms ve 12:56:14. Vzápětí mi volal MUDr. Tomáš Fiala, ředitel nemocnice ve Strakonicích. „Co máme udělat s kočárkem, nechali jej stát před babyboxem?“ ptal se. „Je to zdravý šestidenní kluk,“ dodává.. „A na vaši počest jej křtím na Tomáše! Tomáše Švandu!“ odpověděl jsem.
Babydědek Lu

Vašek Bárta vydal Prahu očima dětí!

Můj starý mecenáš Václav Bárta mi v roce 1965 daroval svoje džíny. Zachránil mě před holým zadkem. Doslova. Dodnes jsem mu vděčný.
Vašek Bárta vybral nejhezčí obrázky dětí o matičce měst a soustředil je do knihy Praha očima dětí. V pondělí 3. října jsem měl tu čest nádhernou knížku pokřtít v hornopočernickém zámku Chvaly spolu s primátorem Bohuslavem Svobodou a Karlem Gottem.
Primátor mě ujistil, že je pro babyboxy. Na oplátku jsem mu slíbil, že u něj na radnici nebudu chtít žádný další otvírat. Tři v Praze stačí.
Lu

Proč mají tramvaje přednost?

Živá pražská ulice. Skupina turistů ověšená hromadou zavazadel se bezstarostně sune přes „zebru“. Auta před přechodem poslušně zastavují - a dva z Japonců se důvěřivě vydávají přímo do cesty tramvaje! Její řidič má naštěstí ke křižovatce ještě asi padesát metrů. Místo aby přibrzdil, však přidává.

Cizinci se rozprchnou jako hejno slepic, bok tramvaje však naráží do chvatem opuštěného zavazadla. Naštěstí jen lehce, kufr se jen převrátí.„No jo, cizinci,“ uleví si tramvaják a jede dál. O pár stanic dál podobně skoro smete belhajícího se důchodce. Tentokrát si postěžuje na „pitomýho dědka“....

Ne, nechci se strefovat do bezohlednosti zaměstnanců pražské MHD. Pan řidič se mohl zachovat lidumilněji, pravda, na druhé straně jel v podstatě podle předpisů. V tom pes zakopaný není.

Jde mi spíš o to, že výjimka, podle které má tramvaj přednost i na přechodu, kde všichni ostatní zastaví, mi přijde jako nepraktický nesmysl.

Jasně, že jsou pro ni argumenty! Tramvaj je mimořádně velká a těžká a má tedy obrovskou setrvačnost. Navíc veze spoustu stojících lidí, ti můžou při neplánovaném zastavení spadnout. A žádoucí je i zachovat plynulost dopravy.

Neměli by ale teoreticky mít podobnou výjimku i kamióny a velké autobusy? Ty mají přece také obrovskou hmotnost.

Já vím, když něco takového říkám, čelím nebezpečí, že se na mne vrhnou různí experti. Vysvětlí mi, že tramvaj jako kolejové vozidlo má mnohem delší brzdnou dráhu a pohovoří o koeficientech tření. Jak je ale možné, že tramvaj dobrzdí třeba na semaforech? A že někde v zahraničí skutečně mají přednost chodci i před tramvajemi? A mimochodem, zažil jsem v tramvaji použití rychlobrzdy. Pěkně to cuklo, pár lidí se bezmocně třepotalo na tyčích. Ale „elektrika“ zastavila skoro na fleku! A auto, které nám pár metrů před námi zablokovalo koleje, nemělo ani škrábanec. Pokud takhle „zašlajfuje“ autobusák, popadá minimálně stejně lidí jako v tramvaji.

To tramvajové privilegium je podle mě nesprávné – a příliš rizikové! Dopravní podniky si to ostatně uvědomují – informační kampaň upozorňující na přednost tramvají je zrovna v plném proudu. Nepochybuji nicméně, že její sdělení se ke každému stejně nedostane. Třeba k statisícům turistů skoro určitě ne!

Nebylo by tedy lepší upravit dopravní pravidla a vnitřní pokyny pro řidiče tramvají a přednost na přechodu pro chodce prostě sjednotit? Možná, že by na to doplatila plynulost tramvajového provozu, možná by v centru tramvaje musely jezdit pomaleji, jistě by se tak však zachránilo pár životů.
(mk)

Automat Svět už není

Navazuju na předchozí aktualitu o knížce Tomáše Mazala. Dnes jsem projížděl Libní, po levé ruce Zámeček, gymnázium a poslední metry dolního toku říčky Rokytky, po pravé palác Svět nebo Dukla, chcete-li. V jeho dolní části v Automatu Svět popíjel pivo Bohumil Hrabal s Boudníkem a Bondym a my jsme se tam cestou z gymnázia stavili na deset deka bramborového salátu s rohlíkem - 1,90 Kčs nebo chleba s hořčicí - 0,20 Kčs.
Jenže Automat Svět už nestojí. Zbyla po něm díra na chodníku.
Lu

Tomáš Mazal - Cesty s Bohumilem Hrabalem

V literárním průvodci Cesty s Bohumilem Hrabalem zavádí Tomáš Mazal čtenáře na rozličná místa Čech a Moravy spjatá se spisovatelovým životem a dílem. Poutník pozná rodný domek Bohumila Hrabala v Brně-Židenicích, pivovar v Polné i Nymburku, kde Hrabal prožil dětství, navštíví pražskou uličku Na Hrázi (Věčnosti), ve které stál dům číslo 24 a v níž na začátku padesátých let minulého století Bohumil Hrabal s básníkem Egonem Bondym a grafikem Vladimírem Boudníkem prožívali bohémské období „něžných barbarů“. Genia loci lze doposud zachytit i v krajině bývalé libeňské periferie, před židovskou synagogou i dosud stojícím Automatem Svět. Pochopitelně nechybí návštěva chatařské oblasti v Kersku či nedalekého Nymburka. Navštívíte hospody hojně navštěvované Bohumilem Hrabalem a jeho přáteli. Kniha-průvodce navíc přináší řadu zajímavých fotografií Bohumila Hrabala a dosud nepublikovaných unikátních dokumentů z archivu Tomáše Mazala.
Unikátem je kapitola o lomu – dějišti předposledních stránek románu Obsluhoval jsem anglického krále. Jeho obyvatelé Vráťa Hlavatý a Jarmila Nejdlová vzpomínají na spisovatelovy pijácké návštěvy.
Lu

Policie v akci

Tuhle jsem se v noci vzbudil kolem čtvrté.Vyhlédnu z paneláku a spatřím,jak se vedle fronty zaparkovaných vozidel plíží dvě tmavé postavy. Než jsem se rozkoukal, štíhlý mladík praštil čimsi do okna právě mého auta. Sklo zapraskalo.
Zakřičel jsem z okna jakoby lump místo mého motorového miláčka praštil mne. Chlapec se polekal a i s komplicem zmizel za rohem. Zkrátka banální pokus o vyloupení auta kterému zabránil proti své vůli bdělý – ale pořádně naštvaný –občan.

Proč o tom ale píšu? Protože následovalo pár hodin, kdy jsem nahlédl do "policejní práce". A i když policisté byli milí a v podstatě rozumní, něco nechápu.

Hned poté, jakmile zloději prchli, zavolal jsem na 158. Referent mi konejšivě sdělil, že posílá na místo policejní auto. Ani ne za pět minut přijela policejní oktávka! Úžasné.
Na místě ovšem jen přibrzdila – a chtěla zas odjet. Vyběhl jsem ven, příslušníci mě zaznamenali s lehkým despektem. Co jako otravuji. Nedal jsem se odradit a statečně jsem volal: „To jedete na to auto? Máte ho před sebou!“ Policajti se na sebe podívali. „Už to řešíme,“ opáčili. Koukli na rozbité okýnko a na mou občanku. Vyslechli mé vyprávění a zapsali si ho.„A kam utíkal?“ ptá se uniformovaný vazoun. „Támhle za roh!“ „Tak se tam půjdeme podívat,“ rozhodl strážmistr.
Brzy se pochopitelně vrátili s prázdnou a tak jsem čekal, že alespoň něco sepíšeme. „Ne, na to dorazí kolega. My jsme hlídka, tohle není naše věc. Ale nebojte, už jede,“ odtuší posádka oktavie a zmizí za rohem.
Dochází mi, že to nebyli policisté, které jsem volal. Že jen jeli kolem. O mém voze ale zjevně byli informováni předem.
Čekám ještě dobrou půl hodinu.Konečně dorazí úsměvavý maník ve služební fabii.„Tak kde to je?“ Ukážu na vůz a dodám, že už to vyšetřovali kolegové. Policajt mé řeči moc neposlouchá a pečlivě zkoumá mou hondu. „To nemusíte, jen praštil do skla,“ chci mu ušetřit čas. Polda nicméně ohledá i odřené nárazníky a zapíše si je do bloku. Pak prohlásí, že mám výjímečnou smůlu, „Japonci se tady přece nevykrádají!“ Pokrčím rameny. Vyšetřovatel mě nicméně ještě laskavě poučí, že prostě nesmím nechávat nic na sedadlech (byť jsem tam nic neměl) a nafotí vozidlo ze všech stran. Jeho zápis do sešitu je docela podrobný, poznamená si málem i mé číslo bot. Pak chce nasednout do auta.„A vy mi nedáte nějaké potvrzení pro pojišťovnu?“ „Ale to já nedělám, to musíte do sedmi ráno dorazit k nám na okrsek!“ Velmi slušně se rozloučí a odjede.
Za další půlhodinu se tedy svou pochroumanou hondou vydávám na místní oddělení. Tam mě další holohlavý třicátník vyzpovídá z téhož, co už jsem řekl dvakrát jeho kolegům. I on je velmi zdvořilý a docela hezky si povídáme.I od něj chci papír, dozvídám se však, že mi ho pošlou poštou.

Někdy o půl deváté ráno konečně odcházím a nestačím se divit. Sakra proč kvůli takové prkotině musí utrácet tolik času tolik lidí? To by opravdu nemohla první policejní posádka,která dorazila na místo, oznámit kolegům, že si to berou na triko? A to by policisté v terénu opravdu nemohli sepsat to úžasné lejstro, které bývá obvykle o rozsahu jedné stránky? Zároveň mi začíná být jasné, že to s těmi plánovanými úsporami, před kterými se tak často varuje jako před zkázou policie, zdaleka nemusí být tak hrozné. Možná,že by dokonce mohly přispět k tomu, aby se i u policie pracovalo jednoduše a efektivně!
(mk)

Zdeněk Janas: Bylo to silnější než já.

Dobrý den, pane Hessi. Hodonín, srpen 2011

Také bych se rád vyjádřil, když už tu možnost v Divoké vinici poskytujete, k tomu všemu kolem nás.
Myslím si, že je velice zlé, že jsme naše někdejší tradiční české kulturně společenské hodnoty po „sametové revoluci“ až pohříchu s klidným svědomím dokázali velice snadno směnit za „ty světové“.
Přesně podle zákonitostí kyvadla se pendl přehoupl z východní na západní stranu, aniž by zůstal v optimální poloze tak, jak se nám snažili namluvit všichni ti vizionáři a lídři hnutí
a stran za světlejší zítřky (podle tohoto zákona to ani není možné).
Ještě se asi musíme pořádně párkrát zhoupnout.
Národ obhroubl, zchamtivěl a totálně zmagořil, ať už jde o výchovu dětí a jejich práva v rodinách a ve školách, o sociální sféru a její odnož začleňování-nezačleňování nepřizpůsobivých do majoritního společenství a v mnoha dalších směrech. Nejvíc mne štve paralýza filmové produkce a prezentace „kvalitních děl“ v médiích. Před tradiční českou a světovou humánní tvorbou pro děti a mládež upřednostňujeme americké militární škváry a horory plné krve, násilí a nenávisti člověka k člověku.
Prdelkujeme - dnes pro změnu zase Západu - s klapkami na očích, bezohlední, chamtiví a chtiví úspěchu děj se co děj jak ve společenském životě tak v byznysu, a pak se divíme, jak nám ty naše děti rostou... Je to až příliš vysoká cena za nabytou svobodu...


Ještě poměrně slušný dopis „nahoru“

V době se šťouráme jak ve psím hovně
Doba ta za nic nemůže
To my co rostem bohorovně
daleko máme od růže

Daleko máme od odéru
růžových lístků voňavých
A já už hoši na vás seru
Na mne svět slibným dechem dých

Už unavujete mne vskutku
když člověk musí v potaz brát
že půtka stále střídá půtku
Nad tím vším rozum zůstal stát

A také proč? A koho? Nač?
To raděj dám si pivko v šenku
Dvě pivíčka a zavináč –
u plotu je vychčím venku…

(Omlouvám se, ale bylo to silnější než já. Srdečně zdraví Zdeněk Janas)

Oldřich Damborský a jeho Vlci dne a beránci noci

Vinař z Bořetic Oldřich Damborský, moravský básník, mi poslal svoji novou knížku. Básníka znáte z Divokého vína, a tak jej nebudu představovat. Jisté je, že je dobrý jako archivní víno. Rád ji zájemcům pošle za dvě stokorunačky i s poštovným, stačí si o ni napsat na Oldřich Damborský, 691 08 Bořetice 39 nebo na email roy50@email.cz.
Stojí za víc.
Lu

Zve nás Mirek Huptych a Zdeněk Lebl

Mladíčka Mirka Huptycha jsem poznal v polovině sedmdesátých let jako básníka pořádajícího umělecké večírky v pitevně Nemocnice Bulovka, kde tou dobou pracoval. Tolik mrtvol pohromadě jsem od té doby nikdy neviděl. Nevím, jestli na party na patologii byl už tenkrát i Zdeněk Lebl.
Třeba nám to poví 8. září v 18:30 v kavárně Černá Labuť v Praze 1, Na poříčí 26, kde budou křtít svoji knížku Ticho a spol. Kavárna je v 8. patře. Pojede výtah či nic? Lu

Martin Černý, syn Jany Černé alias Honzy Krejcarové, vnuk Mileny Jesenské - zemřel

Asi jsem byl poslední z jeho přátel, s kým mluvil. Telefonovali jsme si ve středu večer před desátou. Když jsem se ve čtvrtek 25. srpna ráno ptal v nemocnici lékařky na jeho zdravotní stav, nevesele mi oznámila, že Martin Černý dnes v noci zemřel. Jeho srdce nevydrželo tlouct déle než 59 let.
Martina Černého jsem poznal jako kluka na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, když jsem jeho mamince Janě Černé (Honze Krejcarové) publikoval texty v Divokém víně a vydal její knížku vzpomínek na maminku Adresát Milena Jesenská. Martin mi za to dodnes, leč zbytečně, děkoval.
U Martina v šuplíku psacího stolu zůstaly rukodělně kreslené karty, které přivezly Mileniny spoluvězeňkyně přeživší Ravensbrück. V Martinově pozůstalosti je i zub, o němž si myslel, že patřil jeho babičce Mileně. A taky vyznamenání, které dostala Milena Jesenská od českého prezidenta a od státu Izrael In memoriam.
Milena Jesenská, adresátka Dopisů Mileně Franze Kafky, je ve světě druhou nejznámější Češkou po Martině Navrátilové.
Martin říkal, že je synem Janina celoživotního milence Egona Bondyho. Myslím si, že měl pravdu.
Šťastnou cestu, milý Martine.
Lu

Dopis českých, slovenských, polských, maďarských, německých, italských a finských poslanců Evropského parlamentu Výboru OSN

MEMBER OF THE EUROPEAN PARLIAMENT

Professor Yanghee Lee
Chairwoman
Committee on the Rights of the Child (CRC)
Human Rights Treaties Division (HRTD)
Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights (OHCHR)
Palais Wilson – 52 rue des Pâquis
CH – 1201 Geneve (Switzerland)


Brussels, 14th July 2011

Vážená předsedkyně Výboru pro práva dítěte OSN, milá profesorko Lee,
my, členové Evropského parlamentu, se na Vás obracíme otevřeným dopisem jako na předsedkyni Výboru pro práva dítěte OSN ohledně "Zvážení zprávy předložené smluvním státům podle článku 44 Úmluvy" (CRC/C/CZE/CO/3-4) ze dne 17. června 2011, bod 49, o užívání schránek pro odkládání dětí. Kritika zaměřená proti projektu, známému v České republice pod názvem "babybox", představuje jeho velké nepochopení. Podobné projekty existují pod různými názvy po celé Evropě a je možné je nalézt v Rakousku, Belgii, České republice, Německu, Maďarsku, Itálii, v Litvě, Portugalsku, Slovensku a ve Vatikánu. Projekty se stejným cílem se nacházejí v mnoha jiných zemích, jako je např. Kanada, Indie, Japonsko, Malajsie, Pákistán a USA pod různými jmény. Výsledkem je, že každý rok jsou zachráněny v EU stovky malých dětí a daleko více v celém světě. Schránky pro odkládání dětí získaly širokou podporu mnoha odborníků a stejně tak i veřejnosti. Na projekt je třeba nahlížet ve světle historického, společenského úsilí pomoci slabším a méně schopným členům společnosti. Důrazně nesouhlasíme se závěry zprávy, že schránky představují porušení práva na život, které je klíčovým článkem Úmluvy o právech dítěte.
Projekt představuje řešení pro ženy ve specifických situacích, které nešťastně tají své těhotenství a mají strach obrátit se na oficiální úřady. Také je důležité si uvědomit, že právě novorozené děti, nalezené v takových zařízeních, jsou dány do opatrování rodin, namísto jejich umístění do dětských domovů. Především velké množství dětí v domovech je kritizováno ze strany OSN.
Matky, které do schránek odloží děti, o něž pak pečují novorozenecká oddělení nemocnic, mohou požádat o vrácení svých dětí v době dané zákonem. Schránky pro děti nenahrazují běžnou praxi sociální pomoci v situacích, kdy se matky o novorozence nestarají. Schránky představují řešení navíc, dávající možnost, jež předchází odložení novorozenců na místa, nevylučující jejich smrt. Jiná řešení, která se nabízejí ženám s nechtěným dítětem, jsou přenechání dítěte k adopci, anebo utajený porod. Projekt babyboxů byl zaveden jako jedinečné opatření, které poskytuje asistenci a ochranu života novorozenců za okolností, kdy žádná z výše zmíněných alternativ nepředstavuje možné řešení.
Rádi bychom znovu zdůraznili, že primárním cílem schránek, které již zachránily stovky novorozenců, je chránit jejich právo na život a jejich lidská práva. Proto bychom Vás chtěli požádat, abyste předala naše protichůdné stanovisko ke zprávě připravené Výborem pro práva dítěte OSN. .
S pozdravy členové Evropského parlamentu
Zuzana Roithová, Anna Záborská, Mario Mauro, Artur Zasada, Peter Šťastný, Peter Liese, Katarína Neveďalová, Alajos Mészáros, Miroslav Mikolášik, Joanna Skrzydlewska, Sari Essayah, Róza Gräfin von Thun und Hohenstein, Martin Kastler, Malgorzata Handzlik, Filip Kaczmarek, Kósa Ádám, Bernd Posselt, Edit Bauer, Antonio Cancian, László Surján, Jan Březina, Eduard Kukan, Jáno Áder, Lívia Járóka, Hans-Peter Mayer, Danuta Jazlowiecka, Manfred Weber, Angelika Niebler, Jan Olbrycht, András Gyürk

Budeme nosit básně na tričku?

Občas to sice vypadá,že poezii v pragmatickém světě nikdo nepotřebuje, opak je však pravdou. Přesvědčit nás o tom mohou nejen knížky dávno renomovaných básníků, ale i svazečky básniček, které v posledních letech napsali lidé, do nichž bychom to možná ani neřekli.

Zahrádka Miloně Čepelky

Miloň Čepelka je znám jako „cimrmanovský“ divadelní i filmový herec. Taky je ale dramatikem, scénáristou, textařem -a jak se ukazuje v knížce Mandel sonetů (nakl.Čas) - i šikovný básník. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými jako vzácným kořením rafinovaně dochucuje jazyk svých básní.Jsou to především básně milostné. Čepelka skládá hold kráse ve všech podobách - a je to poezie srozumitelná každému, neboť Miloň je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". A má nejspíše pravdu. Čepelkovy sonety připomínají, že poezie nemusí být jen těžko proniknutelný intelektuální prales, ale že může být i kvetoucí zahradou, kterou se každý rád projde.

Doktorovy meditace

Jedním z nenápadných, ale pozoruhodných básníků současné doby je Michal Maršálek. Psychiatr a primář jednoho z pavilónů v pražské bohnické léčebně debutoval s poezií až po padesátce. Od té doby však vydal už celkem čtyři sbírky, které se vyznačují vysokou kvalitou. Jak se na psychiatra sluší, doktor Maršálek se v nich projevuje jako znalec lidské duše. Není to však ponor do děsivých hlubin nemocných niter jeho pacientů, spíše meditativní a harmonizující tvorba, po které stojí za to sáhnout ve chvíli, kdy potřebujete nabýt rovnováhy. Na Maršálkově tvorbě je zajímavé i to, že se v ní zrcadlí jeho zážitky z dalekých služebních cest (Afrika, Amerika) a že dokáže vytvořit lyrickou báseň z látky zdánlivě zcela nepoetické - třeba z pátrání po archeologických stopách po čínském pračlověku -sinantropovi. Jeho zatím poslední sbírka se jmenuje Tady a nikde a vydalo ji nakladatelství Dauphin.

Neučesané říkanky Ireny Obermannové

Sbírku veršů Moje duše na cibulce (nakladatelství Čas) vydala úspěšná spisovatelka vtipných knížek pro ženy Irena Obermannová.O svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát,když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je, jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně." “Moje Duše na cibulce" ukazuje, že skoro každému stojí za to poezii nejen číst, ale – třeba jen pro sebe - si ji občas vytvořit. Honorářem pro vás bude třeba zjištění,že svět má nejednou nějak více barev.
(mk)

Karlu Sýsovi k 65. narozeninám!

Karle, kéž Ti slouží každý úd! Robin Hood
Každý Tvůj nepřítel ať bídně zajde! Walter von der Vogelweide
Když máš křídla, hurá do výšek! Ježíšek
Piš jak umíš – jako Bůh i ďábel! Izák Babel
Karla nedám ani za milion! Franta Villon
Čert vem roky! Prožeň holkám faldy! Garibaldi
S múzou rychle na otoman! Karel Toman
Mileráda bych Ti (srdce) dala! Dalíova Gala
Jen ty nejušlechtilejší chtíče! Bedřich Nietzsche
Karle, zvals mě na mecheche, nebo nezval? Vítek Nezval
Číst Sýse je zdravější než sendvič z McDonalda! F.X.Šalda
Nejraději bych Tě líbl! Kosťa Biebl
Fackuj, kopej, rubej, ale nebruč! Petr Bezruč
Vymeteme spolu všecky bary! Mata Hari
Česká poezie? Kam se hrabe Dallas! Franta Halas
Kájo, posílám Ti gratulační moták! Kamil Lhoták
Nezapomeň na Písek! Rumcajs, Manka, Cipísek
Nalož do octa ty buržoazní trosky! Majakovský
Pytel kuráže, až dojde na facky! Palacký
Futuristo, dej si do trumpety! Marinetti
Pokoříme spolu veletucet flašek! Jarda Hašek
Kéž Ti v duši stále hnízdí ptáček posmě(poště)váček! Jirka Žáček

Autor Divokého vína Tomáš Mladějovský vystavuje

MĚSTSKÉ MUZEUM A KNIHOVNA ČÁSLAV vás srdečně zve na výstavu
TOMÁŠ MLADĚJOVSKÝ
„TŘEBONÍNSKÉ ANTIPÁBENÍ“
Výstava potrvá od 15.8. – 28.8. 2011
Výstavní síň Žižkovo nám. 198, Čáslav
Otevřeno: út – ne: 10 - 12 a 14 - 17 hodin

3. děťátko

Ondřej Pátek mě probudil v pátek 8. července ve 3:48:18 a už jsem neusnul. Sestřičky v liberecké nemocnici mě ujistily, že je od pohledu zdravý, právě narozený a „oblečení“ prý hned vyhodily. Z jejich tónu jsem usoudil, že se jedná o chudého ženicha. Liberecký babybox jsme otvírali jako desátý v pořadí 27. června 2008 a Ondra je jeho druhé děťátko po Andrejce z 11.listopadu 2009. Ondřej je macek - váží 3650 gramů a měří 50 centimetrů. Celkové číslo – 53.
Babydědek Lu, 602 305 139, info@babybox.cz

52. děťátko v babyboxu ve Frýdku-Místku!

Zavedl jsem nové číslování, podle něhož se jedná teprve o 2. děťátko. První padesátka byla odložena „před OSN“, další „po OSN“. Druhé děťátko nového číslování je holčička, zdravá a oblečená, ušmudlaná dost. Pečuje o ni neonatolog ve službě Radim Dudek, zatímco dětská primářka Ivanka Röschlová si odjela na dovolenou. Dvířka babyboxu se otevřela v 11:35:19, alespoň tak mi to do mobilu ohlásil pager. S doktorem jsme holčičku pojmenovali Jana Husová, původní návrh Jana Husa naší dvojčlennou jmenovací komisí neprošel. Abyste rozuměli, jel jsem totiž zrovinka odhalit sochu Mistra Jana Hussa na hrad Krakovec, dílo svého přítele Milana Váchy.
Babydědek Lu

Proti vůli OSN bylo do babyboxu v Šumperku odloženo 51. děťátko!

V neděli 3. července v 9:39:56 se otevřela dvířka babyboxu v šumperské nemocnici a nešťastná maminka do něj vložila právě narozenou holčičku. Byla nahá i s placentou, narodila se doslova vedle babyboxu. Přesto už známe její jméno – je to Kateřina Pelnářová. Shodou okolností již druhá Pelnářová odložená v Šumperské nemocnici, první se jmenovala Martinka. Ještě větší shodou je, že zřízení babyboxu jsem domluvil se správcem nemocnice Mgr. Martinem Pelnářem. Nebude-li Kačenka znát maminku, ať zná aspoň tatínka. A dědečka.
Několik čísel: Kačenka váží 3 635 gramů a měří 47 centimetrů. Je to druhá holčička v šumperském babyboxu, třetí holčička odložená i s placentou, 31. odložená holčička a 51. děťátko, jemuž babyboxy pomohly vstoupit do života.
Babydědek Lu

O médiích aneb detektivky bez konce

Pár hodin jsem teď strávil u zubaře. Je to velký fachman – a taky „homo politicus“. Tribun lidu se v něm zjevně probouzí vždy, když pacient zasedne do jeho křesla a nemůže říci ani slovo. “Vy novináři jste pěkná cháska,“ rozhovořil se, když mi minulé úterý napěchoval pusu tampony a začal mi mezi šestkou a devítkou budovat základy malého „nuseláku“. "Napsali jste třeba, že se ve fotbale kupují zápasy jako chleba v supermarketu. Nebo že si mocní pořizují za peníze a moc akademické tituly. Pak zase, že si jedna politická strana chtěla udělat z našeho státu svou frančízu. Nebo že pražští radní kšeftujou s byty... V takových případech jsem si vždycky řekl: Dobrá práce, kluci novinářští! A čekal jsem, co se bude dít dál. Jenomže většinou se pak už nedělo docela nic!“
Doktor se na mě podíval vyčítavě. Jako odpověď jsem v křesle jen nesrozumitelně zaskučel. S odsávačkami v obou koutcích se těžko vysvětluje, že se kauzám už nevěnuji. Doktor si ale můj kvil vyložil jako nesouhlas.“Proč to sakra nedotáhnete do konce? Snad každej týden přijdete s nějakým novým odhalením! Jenomže všechny ty případy jsou bez konce! A tak nás to už ani nebaví číst – nebo vy byste četl detektivku ve které se nedovíte vraha? A s novinama je to zrovna tak - když si je koupím, první stranu s odhaleními teď už často otráveně přeskočím, protože vím, že konců se nedočkám. Už čtu v novinách skoro jen sport – tam jsou aspoň výsledky, i když koupené. Uděláte s tím něco!?“ Přiznávám se, neodpověděl jsem mu ani po tom. Jednak mi v rozčílení zajižděl do zubů ostřeji, než mi bylo milé, jednak jsem mu v mnohém dával zapravdu.
Alespoň teď následně bych však svému dentistovi přece jen něco rád vysvětlil. Především není aféra jako aféra. Nemalá část jsou kauzy doslova instantní. Ty se vyráběji za vydatného přispění protistrany či nepřátel kritizovaného. Nejde v nich o pravdu, jen o to, že se médium stává zbraní ve volebním či jiném konkurenčním boji. Novinář bývá v takových případech kavka, která se chytla na pozlátko lákavého tématu. Pracujete-li v novinách, musíte totiž nosit stále něco nového – a když nic nenajdete, rádi využijete nabídku informací dovedně předkousaných PR agenturou. Často jde v takových případech spíše o čistou pomluvu. Pokračovat s takovou kausou, pane doktore, pochopitelně nemá smysl, spíše jde o to za sebou zamést stopy.
Dobrá, ale existují přece i skutečné kauzy! Proč i u nich se mnohdy skončí, sotva se začne? Pominu skutečnost, že po mediálním odhalení musí vstoupit na scénu úplně jiné složky - třeba policie a soudy. To je pravda, ale tato skutečnost přece obvykle nebrání novinářům v tom se případem dále zabývat a referovat o něm a to dokonce i když si to orgány činné v trestním řízení moc nepřejí! Mohli by tak vývoj přece alespoň popohnat!
Hlavní důvod nedokončování je tedy bohužel spíš v tom, že media jsou v současné době z 99 procent jen bezohledný byznys. Jakmile téma už netáhne dost čtenářů, posluchačů či diváků, je s ním prostě konec! A k tomu skoro vždy dojde dávno před vynesením rozsudku – mediální investigativci se ve chvíli poklesu zájmu bez skrupulí vrhají jiným směrem.
V kauzách, o nichž se dávno ještě nerozhodlo, ale už nebaví, tak mohou začít úřadovat různí advokáti mocných. Někdy se spokojí s tím, že čarují v neviditelném zákulisí a o případu už nikdo neuslyší, jindy se pokusí převrátit kauzu v pravý opak a čerstvých informací lační novináři na podobnou vějičku rádi naskočí. Příklad? Nedávná bouračka v níž ruský podnikatel a český politik vytlačili ze silnice řidiče maličkého twinga. Dnes má mrtvá oběť díky médiím nálepku narkomana (někdy kouřil trávu!), a oba bezohlední závodníci se tváří, že „nějaká smažka“ neměla na silnici co dělat.
Uznávám, zákony trhu jsou nemilosrdné - pokud média chtějí přežít, musí se tomu podřídit. Na druhé straně role tiskovin a elektronických médií v odhalování zlořádů je minimálně stejně důležitá, jako fungování policie a soudů! Stojí na ní demokracie, či se to alespoň říká, ne ?! Co s tím? Myslím, že bychom třeba neměli podceňovat roli médii veřejné služby – České televize a Českého rozhlasu - a tlačit je do plnění komerčních cílů a do služebného postavení vůči politikům vládních stran. Místo toho by tyto stanice měly dostat nový statut, který by jim umožnil nebýt jen výkladními skříněmi státu a „papalášů“, ale skutečnými institucemi „posledního odvolání“. Takovými, které by nešly do kauz jen konjunkturálně, ale zajišťovaly by veřejný dohled nad vyšetřováním až do spravedlivého rozsudku.
(mk)

OSN: Zrušte babyboxy!

Požadavek Výboru pro práva dítěte je součástí dokumentu o 75 bodech, v nichž OSN vytýká České republice špatnou práci s dětmi. Babyboxů se týkají články 49 a 50. OSN se podle nich domnívá, že babyboxy jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte v bodech 6, 7, 8, 9 a 19. Po opětovném prostudování Úmluvy zjišťuju, že ji babyboxy právě naopak ctí a naplňují, zvláště v ústřední myšlence práva dětí na život.

Před několika týdny se uskutečnilo jednání dvanáctičlenné české delegace s Výborem OSN. České delegáty vedla vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková, jež potvrdila, že členové Výboru OSN nepochopili, oč se jedná. Mj. babyboxy nazývali inkubátory. Vím zcela jistě, že OSN dostalo před jednáním i při něm zavádějící informace a že došlo k nepochopení projektu a neporozumění systému, jehož příčinou byla i jazyková bariéra.

Medializace negativního postoje OSN v České republice způsobila, že se mi dostalo ujištění o podpoře babyboxů od mnoha významných osobností. Za babyboxy se postavila i veřejnost. Při hlasování v anketě vyhlášené na www.novinky.cz hlasovalo pro babyboxy přes 19 000 čtenářů, proti babyboxům jich bylo 390. Na www.idnes.cz bylo proti babyboxům ve vyhlášené anketě 250 čtenářů, za babyboxy se jich postavilo přes 14 000. Děkuju vám, moji milí.

Babydědek Lu

Obnažování

Hackerská skupina Lulz Security, která napadla internetové stránky amerického Senátu či CIA a také weby řady nadnárodních firem, ukončila svou činnost. Závěrem vydala pozoruhodné prohlášení. „Za posledních 50 dnů jsme ničili a obnažovali společnosti, vlády, často i veřejnost samotnou a dost možná i všechny ostatní, a to jen proto, že jsme mohli," zveřejnila na svých internetových stránkách. Uvedla také, že cílem jejích akcí prý bylo "čisté, nerušené, chaotické nadšení ze zábavy a z anarchie." Jo, bejvaly doby, kdy nám, coby puberťákům, k takovému nadšení stačilo obnažovat zadky a za bujarého halasu válet po ulici popelnice. Přiznám se, že trochu mě ten kvalitativní vývoj znepokojuje. (mk)

50. děťátko v babyboxu je Leoš v Mladé Boleslavi!

49. děťátko v babyboxu je Janička v Benešově, 50. je Leoš v Mladé Boleslavi!
Odpusťte, moji milí, starému hloupému Babydědkovi, mediální zmatek. Z benešovské Nemocnice Rudolfa a Stefanie mi nedali vědět, že v sobotu 18. června v 7:40:57 bylo odloženo do babyboxu děťátko. Ohlásil jsem tudíž klučíka Leoše odloženého o den později – 19. června – v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici jako 49. děťátko. Všechno beru zpět. Leoš je 50. děťátko, jemuž babyboxy pomohly vstoupit do života.
49. děťátkem odloženým celkově do bedýnek je holčička pojmenovaná Janička (máme toho jména holčiček už několik) v Benešově. Je rovněž z chudých poměrů, byla zabalená jen v tričku, čerstvě po porodu, váží 2 740 gramů a měří 45 cm.
Kající se Babydědek Lu

Ať žije Leoš!

V neděli 19. června v 5:28 se na novorozeneckém oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi rozezněl signál a rozsvítila kontrolka hlásící aktivní babybox. Za minutku držela doktorka Tereza Doušová v náruči čerstvě narozeného klučíka ještě od krve a od mázku zabaleného v ušmudlaném ručníku. Sestřičky jej vykoupaly a zahřály a na první pohled je jasné, že kluk je zdravý. Váží 2 900 g a měří 46 cm. Dali jsme mu jméno Leoš doufajíce současně, že to potěší jednoho z významných odpůrců babyboxů. Leoš je celkově 49. děťátkem, jemuž babyboxy pomohly zachránit život, přičemž dvacátým chlapečkem na 29 holčiček. V Mladé Boleslavi má pořadové číslo tři. Nejvíce dětem pomohl pradědeček babyboxů v hloubětínském GynCentru, jenž 1. června oslavil šesté narozeniny. Do svých vyhřívaných útrob přijal už sedmnáct děťátek.
Babydědek Lu

Jak dloubnout vládu do žeber

Internet je plný úvah o tom, jak to odboráři přehnali. Ať si stávkují, ale nekomplikují nám život! To naštvání je logické - i mně vždycky vadí, když mi někdo zhatí plány. Když se nemůžu dostat do práce, je to nepříjemná věc, o tom není pochyb. Jiná věc je, zda stávka, která nezabolí, může něco přinést.. Stávka je přece taková menší sestřička revoluce! Zatím jsme se ušklíbali nad odboráři, kteří si svoje oddemonstrovali a pak se s rodinami vydali nakupovat do Letňan. To bylo ovšem u „stávek“, které vlastně ani stávkami nebyly – místo demonstrování mohli odboráři vystavit svoje názory do internetových a jiných výkladních skříní, přišlo by to skoro nastejno.
Teď poprvé ale zaměstnanci dloubli nepopulární pravicovou vládu účinně do žeber. Máte pravdu – je to násilí! Ale odboráři tak dali najevo, že pracující, jakkoli toto slovo zní archaicky, jsou stále významná síla, se kterou musí politici, lobyisté a jiní manipulátoři počítat. A já mám z toho spíš radost, protože se mezi „námezdně pracující“ počítám, i když nejsem dopravák. Mám radost, i když jsem skeptický v tom, zda je touto metodou možno něco změnit. Mimochodem – jak už jsem naznačil – když musí bolet stávka, musí bolet i revoluce. A může být tedy vůbec revoluce sametová? Odpověď si dejte sami.
Matěj Kouba

Stáří je jen nepohodlný oblek

Nebojte se,nikdy nebudete opravdu staří! Já vím, jsou tu objektivní známky jako revma, ztráta sluchu a zadýchávání se, šedivění vlasů a brejle na čtení. Jenomže, jak vám řekne každý na léta bohatší člověk, uvnitř se lidi nemění! To, co se děje s tělem, prožívají skoro všichni „senioři“, asi jako ti mladší vnímají nepohodlný oblek či jiné protivné oblečení.

Uznáte, že třeba bývá k vzteku, když máte malé boty – každou chvíli se musíte zastavit a kamarádi jsou za chvíli v prachu! Ale znamená to,že byste se kvůli nějakým křápům stali jinými lidmi, že byste neměli stejné chutě a touhy jako ti ostatní čilouši!? Určitě ne. No a staříci to prožívají stejně. Dokonce i ti nejslavnější. Asi před dvěma roky jsem měl tu čest napsat pro jedny noviny dlouhý rozhovor s Karlem Gottem. Jak kolegové novináři vědí, hovořit s mistrem je vcelku pohoda, protože povídá rád. Tehdy však byl k nezastavení, bylo to až únavné! Dotaz na blížící se sedmdesátiny ho však doslova zmrazil. „Sakra to už mě budou brát jako starého,“ posteskl si a bylo vidět, že příchod stáří jeho mladá duše nemůže pochopit. A už skoro nic neřekl.

Nebo jiný příklad - Před lety jsem chodil do hospody s asi o třicet roků starším kolegou. Stačila tři piva, aby ho přestala bolet kolena a ze zad mu vykoukla obnošená, leč bytelná křídla. Rozletem fantazie hravě strčil do kapsy všechny cucáky okolo, rozvíjel velkolepé plány a na zpáteční cestě z RaJe (pro mladší – z podniku "patřícímu do národního podniku Restaurace a jídelny") nikdy nezapomněl drobně lumpačit, třeba mačkat zvonky u domovních vchodů či pískat na holky. V tom nyní nepohodlném modelu z roku 1935 byl prostě stále skryt stejný uličník jako ve dvaceti.

Zkrátka subjektivně stáří opravdu neexistuje – starý je maximálně "ten, kdo je o deset let starší"! Ale tahle zákonitost platí už v osmnácti. A co tím vším chci říci? Jak sám pomalu přicházím do let, zjišťuji, že až budu vlastníkem skutečně ojeté tělesné schránky, asi mi nebude zas tak moc vadit, že o mě mladí ideálně nepečují. Určitě mě ale bude štvát, když se mnou budou jednat jako s mimozemšťanem, jako s tvorem z jiného starého světa! A bude se mi chtít na ně zakřičet- ne, to jsem pořád já, vzpomínáte si! Něco jsem dokázal, něco jsem uměl! To si fakt už nepamatujete, že jste dokonce chtěli být jako já!?

Ale neřeknu to a budu trpně přijímat jejich útrpné laskavosti, protože je budu potřebovat. Budu trpně panáčkovat, trochu jako zvířátka v klecích, protože ty jsou jako dříve narození odkázáni na své krmiče a pečovatele. Naštěstí je pro mne taková doba (snad)ještě daleko. Ale už dnes bych chtěl připomenout: Lidi, uvědomme si, že „senioři“ nejsou jiný živočišný druh! Pod těmi těžkými skafandry mnoha desetiletí jsou plnohodnotné mladé duše! A navíc: "to, co jsou dnes oni, budete i vy".
(mk)

48. děťátko v Ostravě!

Aby byl pořádek, uvádím, že číslo 48 nese holčička odložená kolem desáté večer 6. června v Městské nemocnici Ostrava. Pojmenoval jsem ji Iveta, sestřičky Zdenička Krásná. Je to čtvrtá holčička v ostravské nemocnici, celkové skóre holčičky versus klučíci je teď 29 : 19.

47. děťátko v kadaňském babyboxu!

„Neprobudil jsem vás?“ ptal se šetrně do telefonu v 9 hodin ráno ředitel Nemocnice Kadaň MUDr. Josef Mašek a mně bylo hned jasné, že v neděli ráno si chce se mnou povídat o odloženém děťátku. Nevěděl jsem jen, jestli je to kluk nebo holčička.
Druhým kadaňským nalezencem je klučík a sestřičky jej pojmenovaly Dalibor. Narodil se před pár hodinami mimo zdravotní zařízení, je zcela zdravý, ošetřený a oblečený. Nalezen byl ve 4:30 v neděli 5. června 2011. Odpovím i na tradiční otázku – váží 3,30 a měří 50 cm. Kadaňský babybox je v pořadí čtvrtý, čili jeden ze zakladatelů, otvírali jsme jej 1. června 2007. První děťátko – kluka Pepíka – přijal do svých vytápěných útrob za dva roky -16. června 2009, na druhé si tedy počkal bez jedenácti dní další dva roky. Dalibor je celkově devatenáctý kluk, odložených holčiček je 28.
Zavolal jsem kadaňské primářce neonatologie a zároveň poslankyni MUDr. Patricii Kotalíkové, s níž jsme babybox otvírali. Její první věta: „S radostí jsme přijali na naše oddělení druhého chlapečka z babyboxu!“
Zprávu jsem už poslal emailem Kate, vévodkyni z Cambridge, s níž jsem anonymně kadaňský babybox před dvěma roky navštívil. Kate byla ze starobylého města na Ohři nadšená.
Babydědek Lu

44. babybox v Trutnově

Mezinárodní den dětí jsem oslavil otevřením 44. babyboxu v Sanatoriu MUDr. Jaroslava Bílka v Trutnově. O jeho zřízení mě požádala majitelka sanatoria Mgr. Zuzana Bílková a podpořila je i darem. Druhým místním dárcem je společnost ETIGRAF ze Dvora Králové nad Labem, následují další. Děkuju všem! Děkuju hlavnímu inženýrovi babyboxů Michalu Čumpelíkovi, jehož Teletech plus servis, továrna na babyboxy, všech 44 babyboxů vyrobil! Za šest let své existence pomohly zachránit 46 dětí, pradědeček zakladatel v hloubětínském GynCentru 17 dětí.
Lu

Ladislav Hovorka a UNFOCUSED vystavují

Vernisáž fotografií skupiny Ladislav Hovorky, Harry Farkase a Libora Kousala pod názvem Red Line má vernisáž v úterý 31. května v 18 hodin v Písecké bráně v Praze 6. Setkání s autory 12. června v 18 hodin tamtéž. Výstava končí 15. června.

Znovu se ozvala Kate, vévodkyně z Cambridge a příznivkyně babyboxů

Už jsem vůbec nedoufal, že Kate, poté co se provdala za prince Williama, se vůbec ještě někdy ozve. Česká vláda ale věnovala královským novomanželům jako svatební dar starokladrubského hřebce, bělouše Favory Alta XXI-30. Novomanžele to zřejmě uvedlo poněkud do rozpaků, ale diplomaticky nepříliš šťastný počin mi pomohl obnovit komunikaci s mladou vévodkyní. Kate měla okamžitě nápad – zeptá se svého českého přítele. „Dear Ludvik...“ začínal mail od Kate, a když jsem jej našel v počítači, rozklepal jsem se radostí. Mail jsem přeložil s vypětím všech svých chudých znalostí angličtiny.
„Vzpomínám na Tebe často. Jak jsme se před dvěma roky seznámili a jak jsi mi ještě ten den předvedl první český babybox v Praze. Jak jsme spolu pak cestovali po českých babyboxech, na večer na břehu Ohře ve městě Kadaň. Nikdy v životě jsem tak romantické chvíle neprožila. Nic o Tobě nevím, i když se často dívám na Tvoje stránky a na www.babybox.cz. Něco pochopím, něčemu nerozumím vůbec. Porozuměla jsem, že dnes už máte 44 babyboxů a bylo do nich odloženo 46 dětí. Velice Ti fandím a gratuluju.
Jistě víš, že jsme s W. dostali od České republiky darem koně. Viděli jsme jej jen na obrázku, vypadá krásně, ale sám jistě nejlíp víš, jací jsou chovatelé koní. Vady o koni si nechají vždy pro sebe. Dočetla jsem se, že kladrubáci jsou skvělí v zápřeži, ale darovali nám jen jednoho karossiéra. Podle našich zvyků bychom měli mít v kočáře šest koní, a tak nevím, co si s darem počít. Prosím, prosím, mohl bys ke koni zajet a prohlédnout jej zblízka? A napsat mi, jestli je v pořádku?“
Dopis byl dlouhý a nechci jej pochopitelně celý publikovat. Kate musí jistě vyhovět, a tak vyrazil do Kladrub. Dostat se k hřebci nebylo snadné, ale s pomocí svého přítele, pracovníka hřebčína, jsem si nakonec koně mohl osahat vlastníma rukama. Získal o něm i jisté reference. Jistotu ale zdaleka neměl.
Dozvěděl jsem se, že britská královská rodina si starokladrubské koně pořizovat nehodlá. U dvora zapřahají bílé norfolky, typické anglické plemeno, ale jen výjimečně při oficiálních příležitostech. Královská Veličenstva jezdí v kočáře taženém osmispřežím. Královské Výsosti - vévodové a knížata, nekorunovaní příslušníci královské rodiny, mají tradičně v kočáře zapřažené šestispřeží, hrabata čtyřspřeží a baroni dvouspřeží.
Kladrubáky používají od roku 1993 jen na dánském královském dvoře. Dánové koupili osm hřebců a podle potřeby je doplňují.
Darovat jednoho hřebce je nezdvořilost, která jistě nebyla s královským dvorem předem projednána. Obdobně se zachovali na Slovensku, když britské královně Alžbětě II. darovali při její návštěvě v Topolčiankách 23. října 2008 lipického hřebce. Stojí v hřebčíně dodnes...
K podobnému faux pas došlo při návštěvě španělského krále Jeho Veličenstva Juana Carlose I. v České republice v roce 1995. Tehdejší chovatelé starokladrubských koní Tomáš Barták a Jiří Jehlička prezidentu Havlovi nabídli, že králi darují tříletou klisnu Seneca. Ve večerních hodinách 12. července 1995 při procházce královských manželů s prezidentem Havlem po hradčanských zahradách směrem k letohrádku Belveder se náhle z temného křoví vynořil vousatý koňák Tomáš Barták ve smokingu s kovbojským bolem kolem krku, vedoucí tříletou šimlu Seneca narozenou v Benicích. Scéna jako by ji napsal i zrežíroval náš exprezident – dramatik. On byl také jediný, kdo se v tu chvíli usmíval. Na fotografiích lze ve tvářích španělských královských manželů zřetelně rozeznat zděšení. Královna se vzpamatovala dříve a pravou rukou se smířlivě dotkla nosu šimly, o jejíž náladě vypovídaly zřetelně dozadu položené uši. Jaroslav odpověděl Kate diplomaticky a popsal historickou hodnotu starokladrubských koní. Za dva dny vyšly v českých médiích zmatené informace:

Češi zatím Williamovi a Kate místo koně posílají jeho spermie
Kabinet premiéra Petra Nečase (ODS) ve středu schválil svatební dar pro britského prince Williama a jeho manželku Kate. Novináře o tom informoval předseda vlády. Zatím je do Británie vyslán na vyžádání alespoň genetický vzorek, zřejmě spermie hřebce pojmenovaného Favory Alta XXI-30.
Na výslovnou žádost Kate a Williama prý kůň zatím zůstává v ČR. „Na jejich žádost putuje zkumavka se specifickým genetickým obsahem do Velké Británie, tudíž část tohoto hřebce tam bude s předstihem,\" řekl Nečas s úsměvem na tváři.
Důvody tohoto požadavku však zatím nejsou přesně známy. Poslanec VV Miroslav Petráň, který se dostihům dlouho věnuje, Právu řekl, že Anglie si zřejmě touto cestou zjišťuje, zda se jedná o koně plnokrevníka nebo polokrevníka. Pouze plnokrevníci tam totiž mohou běhat dostihy.
„Vláda vyslovila souhlas k bezplatnému převodu starokladrubského hřebce vévodovi a vévodkyni z Cambridge. Bílý starokladrubský kůň bude zatím nadále ustájen v hřebčíně Kladrubech. Jeho hodnota je odhadována na 30 tisíc euro (zhruba 735 tisíc korun),“ uvedl premiér Petr Nečas (ODS).
Nejdřív jsem se zprávě dlouho smál. Pobavilo mě vysvětlení poslance Petráně, že si Anglie ověřuje, zda se jedná o plnokrevníka. Pak jsem pochopil, že za váháním Kate a Williama může stát i moje diplomaticky stylizovaná zpráva. Dopis jsem si sice nechal přeložit od překladatele, nechtěl jsem se před Kate zesměšnit svou ubohou angličtinou, jenže samozřejmě jsem netušil, jestli jsou moje náznaky nejistoty dobře přeloženy a zda je Kate správně pochopila. Ještě štěstí, že česká vláda má teď jiné starosti, než se zabývat koněm zevrubně, uklidňoval jsem se.
Zkumavka s „genetickým vzorkem“ je zřejmě jen zdvořilým oddálením odmítnutí daru oceněného českým státem tak vysoko, že i placení darovací daně by bylo nepříjemnou povinností.
Při poslední aukci v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem konané 30. března 2011 bylo nabídnuto 52 koní a z toho prodáno jen osm. Navíc skoro všichni za méně, než kolik byla jejich vyvolávací cena. Nejdráže prodaným koněm se stal čtyřletý hřebec Rudolfo Pastorella vydražený za 8 500 EU, tedy stejnou částku, za jakou byl nabízen poprvé.
Kdybych byl tak nezdvořilý, jako je český stát, mohl jsem věnovat Kate třeba jedno svoje plnokrevné hříbě. Určitě by do dostihových stájí britského dvora zapadlo snáz, než kladrubský šiml mezi norfolky.

Co na to říká ing. Emil Machálek, CSc.

Pro potěšení a jako dárek k dnešnímu svátku jsem poslal předchozí kapitolu svému celoživotnímu příteli Mélovi Machálkovi. Nikdo ji předtím nečetl a tuhle výjimečnost jsem mu samozřejmě k dárku napsal. Odpověď přišla obratem.

> Je to skutečně velmi silný příběh,
> kapitolku jsem přečetl \"jedním dechem\". Je to skutečně velice zajímavé
> a pro Tebe myslím velká pocta, že Tě oslovila vévodkyně. Při té
> hysterii, která byla spojena se svatbou, je to něco fantastického.
> Škoda, že tu korespondenci nemáš v papírové formě (díky existenci
> internetu si již velmi málo píšeme prostřednictvím pravé pošty), byl
> by to velmi cenný dokument. Samozřejmě i mě, který není v oblasti
> chovu koní tak kovaný jako Ty, okamžitě trkl ten výrok \"znalce koní a
> dostihového sportu\" Petráně o plnokrevníkovi. Připadá mi to, jako když
> Bártova blonďatá Kateřina hovořila s Krausem o biomase. Děkuji za
> milý dárek, kapitola je velmi zajímavá a určitě bude mít další
> pokračování, na které se těším. Méla


Úryvek z mé připravované knihy, jejíž název neznám. Jisté je, že se v ní vystřídá románový příběh s autentickými událostmi.

Babydědek Lu

Jindřich Štreit znovu vystavuje!

Je to jen pár dní, co jsem vám přinesl zprávu o dvou výstavách svého oblíbeného fotografa Jindry Štreita a už jsem tu s dalšími třemi.
V Žerotínském zámku v Novém Jičíně má vernisáž 23. května v 17 hodin.
O den později, 24. května rovněž v 17, zahajuje v kostele sv. Josefa při Kapucínském klášteře ve Fulneku.
Za pouhý týden, 2. června v 17 hodin, začíná výstava Štreitových fotografií v Muzeu Sigmunda Freuda v Příboře.
Proboha! Jak to všechno stíhá?!
Lu

Milan Vácha tesá Mistra Hussa!

Můj přítel akademický sochař docent Milan Vácha zvítězil v soutěži vypsané Středočeským národním výborem na realizaci sochy Mistra Hussa na hradě Krakovci. Pochopitelně jsem měl radost! Kdo by taky neměl?! Milan mi dovolil, abych si jej při ztvárnění sochy do hořického pískovce vyfotografoval.
Autorem architektonických úprav okolí sochy je druhý můj přítel Mgr. ing. arch. Rostislav Říha. Ano, ten, jenž je s Milanem Váchou autorem projektu azylového DOMOVA, jehož postavení plánuju na Hájku.

Stránky Milana Váchy - http://www.milanvacha.cz
Stránky Rostislava Říhy - http://www.rh-arch.com

Lu

P. S. Milan Vácha mě po přečtení aktuality telefonicky upozornil, že jsem se spletl v počtech. Správně je to - co rána, to dvanáct halířů. Na rohlík v Normě je třeba udeřit paličkou do dláta desetkrát. Jsou-li ovšem zrovna rohlíky v akci.

Klisnička Manacce má měsíc. Ve čtvrtek 19. května vychází DV 53

Tak jsem ji dnes ráno vyfotil, abych se s vámi, milí čtenáři, podělil a abych měl do své další knížky. Jak se bude jmenovat? To ještě nevím.

Aktualita od Karla Sýse

„Drahé lístky mají Pražany motivovat“, četli jsme. Aby chodili pěšky? Aby jezdili na koních? Aby ucpávali ucpané ulice auty? Aby řekli dědkovi a bábě, ať si neválejí osmdesátileté šunky a koukají taky platit? Nebo aby vzali sudlice a cepy a vymlátili tu chátru, co si vozí šunky v mercedesech, z radnice?

Cena pro Jiřího Žáčka!

Porota Ceny Jána Smreka sa rozhodla udeliť tohtoročnú prestížnu Cenu Jána Smreka 2011 dvom českým básnikom za ich celoživotné básnické dielo, s prihliadnutím na ich tvorivé aktivity pri šírení slovenskej literatúry v Českej republike: Jane ŠTROBLOVEJ a Jiřímu ŽÁČKOVI. Obidvaja básnici sa svojou tvorbou zapísali do dejín českej literatúry ako obnovovatelia tradície drsného i spevavého verša v modernej poézii, tragiky i triumfu života, ako tvorcovia nezabudnuteľných básní, metafor a obrazov.

Cenu Jána Smreka, ktorá pozostáva z plastiky "Ego" od sochára Dalibora Baču a diplomu, prevezmú laureáti 5. septembra 2011 v Bratislave počas malej slávnosti na záver literárneho podujatia v rámci Medzinárodného literárneho festivalu Jána Smreka.

Cena Jána Smreka ako prejav uznania veľkým svetovým básnikom sa udeľuje od r. 1998. Jej laureátmi sa stali napr. Tomas Tranströmer, Ludvík Kundera, Gennadij Ajgi, Reiner Kunze, Friederike Mayröckerová, Pia Tafdrupová či Mateja Matevski.

Za porotu Milan Richter, jej predseda a zároveň riaditeľ Festivalu Jána Smreka

Jindra Štreit vystavuje!

Jindřich Štreit, jehož fotografie hluboce obdivuju, vystavuje od 10. do 31. května v Galerii Octopus v Rýmařově. Vernisáž se koná 14. května v 16 hodin. Současně vystavuje pod názvem Příběhy venkova v Galerii v Podkroví na farmě Hlubočec. Vernisáž je 13. května v 17 hodin. Jindřich Štreit spolu s Robertem Vanem budou besedovat s návštěvníky v Domě kultury v Kroměříži 16. května v 16.30. Je mi ctí, milý Jindro, že Vaše fotografie jsou i v Divokém víně.
Lu

Alenka Kučerová měla narozeniny!

Grafička a výtvarnice Alenka Kučerová oslavila 28. dubna svoje 76. narozeniny. Přijel jsem s kytkou a za odměnu mi Alenka předvedla svoji současnou tvorbu. Nemyslím si zrovna, že by měla vyšívat, navíc je to hrůzostrašně pracné, obraz má statisíce stehů, ale od Alenky je skvělé všechno!
Lu

Ultras jako kladní hoši

Nejsem žádny velký fotbalový "fan", vlastně vůbec nejsem velký znalec fotbalu. Fotbaloví ultras jsou mi protivní a děsí mě- snad není nic horšího než bezdůvodná hrubost.Virvál na stadionu Slavie však docela chápu - mám dojem, že v historii patálií s fanoušky to bylo poprvé, co bylo právo do jisté míry na jejich straně.Podle mě to nebyl výbuch samoúčelného násilí, ale oprávněné frustrace.

Nikdy jsem Slavii nefandil, ale statečný boj jejích hráčů navzdory tomu, že hráli už řadu měsíců zadarmo a neměli mezi sebou velká jména, mě dostal. Copak to nebylo úžasné, že se tým v této situaci dokázal vzchopit a bojovat o pohárová místa?

Jenomže funcionáři za zády fotbalistů předváděli nepěknou hru. Zatímco na trávníku se kopalo jako o život, v zákulisí se spekulovalo a kombinovalo s jediným cílem, jak si namastit kapsu. Je pravda, že fanoušci svým anarchistickým chováním způsobili, že zápas, který mohl být z hlediska pohárových šancí klíčový, bude asi kontumován. Myslíte si však, že kdyby zůstali tiší a pokorní, že by ligová komise Slavii do dalšího roku ligy pustila? Zjevně ne. Copak to byly "fans", kdo můžou za stomilionové dluhy a čachry kolem vlastnictví nejstaršího českého klubu?! Možná že je proto dobře, že k této fanouškovské revoluci Slavie došlo.Kausa Slavie se tak dostala z kuloárů fotbalových institucí a podivných firem na světlo.A třeba se díky tomu konečně rozhoupou ti, kdo mohou Slávii opravdu pomoci.
Matěj Kouba

Pax Usáma

V Pakistánu byl zabit arcilotr Usáma. Pokud to byl skutečně strůjce newyorského masakru z 11. září 2001, dostal co si zasloužil, o to nic. Stejně je ale zvláštní, jak to proběhlo. Ve městě, které je takřka satelitem Islámabádu, hlavního města amerického spojence, který není s nikým ve válečném stavu ani tam neprobíhá otevřená občanská válka, zaútočilo americké komando se čtyřmi vrtulníky. Jeden prý měl poruchu, tak ho Američani sami zničili. (Tato formulace se u amerických zásahů objevuje podezřele často, buďto má americká technika značnou poruchovost, nebo americká armáda nerada přiznává ztráty.)
Akce proběhla za použití těžkých zbraní a trvala čtyřicet minut, byla to tedy regulérní bitva.
Máte z toho dobrý pocit? Fandové Ramba jistě. Přiznám se, že mě ale krapet znepokojuje představa, že by se nějaký gauner, který podobně naštval Amíky, usídlil třeba v Kutné Hoře. Taky by na něj naši ctění přátelé poslali po zuby ozbrojenou jednotku a bylo by jim jedno, že zasahují v suverénním státě, který je navíc jejich spojencem? A o civilní oběti by prohlásili, že se k tomu holt připletla jako živý štít? Asi jo. Jen nevím, jestli takové uplatňováni Pax Americana jde dohromady třeba s Chartou OSN. A jestli je to ještě Pax.
Matěj Kouba

Leopold F. Němec o Usámovi

Jak to vidí ubohý civilista.

Co jsem četl v tisku. Pakistán světu desetiletí lhal, že u nich Usáma není. Jenže Američanům neunikl třípatrový dům s mimořádnými bezpečnostními opatřeními, extrémní ostrahou, dvěma bezpečnostními branami a minimem oken, připomínající nedobytnou pevnost (viz foto). Američany však zmátlo, že obyvatelé nevynášejí odpadky.

Rambo se naštval, vzal asi dvacet chlápků (specielní komando) a celou širokou oblast neprodyšně uzavřeli (podle svědectví místních obyvatel). Usámův dům, obehnaný 3,6 až 5,5 metrů vysokým plotem (viz foto) však neměl telefon ani internet, jenom satelitní přijímač na ČT24 a Novu (viz foto).

Zbytek komanda za podpory čtyř vrtulníků tuto pevnost zcela nečekaně přepadl. Pevnost, kterou bránili tři chlápci a jedna ženská v litém boji dobili a zapálili. Ohýnek, který vysílalo několik televizí, byl založen tentýž večer, jako v Čechách ohně při pálení čarodějnic.
Blesková akce a ukrutná řež trvala neuvěřitelně krátkých 40 minut. Během této krátké doby si pakistánská armáda ani policie ničeho nevšimli, jen místní obyvatelé během oněch čtyřiceti minut zaslechli pár výstřelů.
Tento majstrštyk amerických mariňáků pozorovali na hradbách 800 metrů vzdálené pakistánské vojenské akademie míru a Američanů milovní islámští kadeti a jejich zkoprnělí velitelé. Vyučovací hodina trvala obvyklých 45 minut.
Po malé přestávce na cigaretu amíci naložili Usámu bin Ládina do vrtulníku, celou neprodyšně uzavřenou oblast uvolnili a ve zbývajících neporouchaných vrtulnících přes celý Pakistán v klidu odletěli k nejbližšímu moři (2500 km).
Obřadně omytou mrtvolu důstojně (podle islámských zvyků do 24 hodin) pohřbili v moři, protože na Guantanámo je to daleko. Tyrana tak stihne stejný osud jako Hitlera. Donekonečna se může spekulovat, že žije někde v jižní Americe.

Leopold F. Němec

Co vídá vydavatel Divokého vína na jaře z balkónu

Jabloně rozkvetly letos o něco dřív. I ta stará se ztrouchnivělým kmenem před domem - možná už naposledy. Koně vybíhají kolem půl desáté do výběhů. Idylka velmi zdánlivá...

Lu

Komu prospívá agentománie

Co pořád všichni mají s těmi odposlechy, s fízlováním, s tajnými videonahrávkami? Kdo všichni? Naši bohunemilí politikové. S pokryteckým pohoršením povykují ve všech médiích a tváří se, jako že nás chrání před zlými bezpečnostními agenturami.
Hovnajs, jak pravil Otec Ubu. Když potřebují, pošlou na nás všecky fízly, které mají pod palcem. Jim vadí, když někdo monitoruje jejich zákulisní kontakty s podsvětím, jejich lobistické rejdy, velkokoaliční čachry a všemožné lumpárny, jejichž zveřejnění by ohrozilo jejich tajnosnubné kariéry.
Ano, fízlovat řadové občany je zločin, ale monitorovat politiky je žádoucí. Policie by to měla mít v popisu práce. V této banánové republice prolezlé korupcí nemají politikové žádné právo na soukromí. Pokud ho chtějí mít, ať nechají politiky a pěstují brambory, učí děti nebo si třeba otevřou nevěstinec.
Dáte při příštích volbách svůj hlas politikům, kteří odmítají veřejnou i neveřejnou kontrolu svých aktivit, anebo je pošlete do důchodu?
Jiří Žáček

Velký pátek

Lotr na pravici, lotr na levici
Nic nového, a tak zapálím ti svíci...

Vše nejlepší k Velikonocům přeje čtenářům Divokého vína

Dušan Spáčil

Přeje Oldřich Damborský! Milá slova

Milý pane Hess, zdravím vás z prosluněného odpolenedne na Hlinikách, především Vám a Vašim blízkým přeji příjemné prožití svátků velikonočních a slunečné jarní dny plné zdraví a harmonie a taky inspirace jako dosud. Posílám velikonoční básničku:

Velikonoční

Narodila se trojbarevná veselá koťátka
a zajíci březňáci hupkají po poli
Zima je náhle potápějící se kocábka
zamilovaného se můžeš zeptat na cokoliv...

Také bych Vás navštívil někdy v květnu, tak počítám v půlce května, jestli by to bylo možné, rád Vás poznám osobně a popovídám si s Vámi. Mějte se fajn, vše dobré a zdravíčko přeje Olin Damborský

Pohled od Karla Sýse

V metru jsem četl přes rameno v Metru - novinách chudých: „Je čas zaujmout své místo na slunci!“ A napadlo mě, že se horních deset tisíc sráčů konečně rozhodlo pustit nějaký ten chlup a vyvést nás aspoň na chviličku ze stínu. Byl to však vemlouvavý příkaz, že si máme pořídit nový slunečník, nové zahradní lehátko, nové balkonové brouzdaliště!
Zacházejí s námi jako s opicemi: „Užij si svůj banán!“
V nejlepším případě chcípneme jako dobře krmený prasata.

KAREL SÝS

Před 25 lety...

Zpravodajství České televize staré čtvrt století vysílá ČT 24 denně v 18.50. Rád se na ně dívám, asi už proto, že mě na chvilku zavádí do zdánlivého mládí. V roce 1986 mi bylo právě skvělých 39 let. Žil jsem na samotě Fantův mlýn na Botiči ve třech mobilních buňkách a na toaletu chodil do dřevěné budky. Jezdil jsem škodovkou, kterou bylo problém v zimě nastartovat a v létě neuvařit. S nostalgií si tedy poslechnu znělku z té doby. Následují zprávy, které se skoro doslova shodují s dnešními - Spojené státy bombardují Libyi, Kaddáfí se brání, arabské státy mu projevují sympatie. Ano, ten člověk se před 25 lety dokázal ubránit leteckým útokům a bombardování.
Nevím, jaký je libyjský plukovník člověk, asi nic moc. Jisté je jenom, že historie se opakuje. Pusťte si v 18.50 ČT 24. Babydědek Lu

Tomáš Hřivnáč s dcerou Petrou vystavují

Přesně řečeno budou vystavovat od 3. května do 28. května v Galerii DESET na nároží Čechova náměstí a Moskevské ulice v pražských Vršovicích. Ano, tam, co býval Obvodní výbor Socialistického svazu mládeže. Pod jeho křídly jsem se s koňmi ukrýval nejméně deset let, proto galerie DESET. Přežil jsem zázrakem určitě čtyři předsedy a poslední z nich - Bořek Pražský, je můj kamarád dodnes. Proboha, co to melu?! Chtěl jsem napsat, že s grafikou Tomáše Hřivnáče souzním celou duší. Možná i tělem. Galerii Tomáše Hřivnáče najdete taky v Divokém víně 43. Lu

Nabídka čtenářům

Moji milí čtenáři, kdysi jsem zřídil v Divokém víně přístup čtenářům v diskuzním fóru. Vstup byl zcela anonymní a neredigovaný. Umožnilo to čtenářům napadat časopis, jeho autory i mne samého, což se mi líbilo. Umožnilo to ovšem taky zavirování serveru, což přinášelo značné komplikace. Zrušil jsem diskuzní fórum na doporučení webmastera a můj milý Dušan Spáčil mi navrhl Divokou vinici. Nabízím vám moji milí, abyste ji využívali. Stačí mi aktualitu poslat mailem, obratem bude na www.divokevino.cz. Zkuste to. Lu

Jiří Žáček taky koukal na Magnesii Literu

Šou-dva-tři v přímém přenosu
Pokud jste si nechali ujít slavnostní vyhlašování literárních cen Magnesia Litera, můžete litovat. Byl to zážitek pro otrlé!
Televizní diváci víc než hodinu nevěřícně zírali na křepčící boubelky, fantoma-poletuchu a hlavně famózního detektiva pátrajícího po ukradené vítězné knize. Bože, to je nápad – až tu knihu vypátrá, důmyslný detektiv odhalí vítěze! A jinak? Mohli jsme vidět ministra kultury, pražského primátora, šéfa ČEZu, šéfredaktory Lidových novin a Týdne a dokonce i paní exprezidentovou, zkrátka samé V.I.P., jenom na spisovatele se jaksi nedostávalo času. Mihli se tam, to ano, ale jen tak letmo, aby nekazili tu báječnou šou. Co by ti pisálkové taky chtěli!
Copak dnes ještě někdo čte?
Estrádní umělci nám názorně předvedli, k čemu je dobrá literatura. K vyplnění několikavteřinové pauzy při výměně rekvizit během televizní šou. Ale ta šou byla tak třeskutě pitomá, že překonala i politické frašky z nejžhavější české současnosti.

Jiří Žáček

Legalizujme držhubné! Státu to prospěje

Tak prý půlmilión korun, vložený v obálce mezi dokumenty paní poslankyně Kočí, není úplatek! Prý to mohlo být spíše něco jako neformální zvýšení platu! Nebo nevyžádaná půjčka – on je pan Bárta altruista tak skvělý psycholog, že umí vytušit přání svých kolegů ještě než jsou vyslovena. Všechny tyto úvahy byly vysloveny zcela vážně. Neměli by se tedy zákonodárci zamyslet nad zákonem, který by jakékoli úplatky zcela legalizoval? Konec konců aspoň by se všimné a držhubné muselo zdanit a chudák stát by měl o významný příjem více!

Matěj Kouba

46. děťátko v babyboxu je Jeník v hloubětínském GynCentru!

„Jmenuje se Jeník, je zcela čerstvý, ještě s pupečníkem!“ hlásil mi primář GynCentra ještě dřív, než jsem jej pozdravil. „Proč Jeník?“ ptám se. „Protože má službu Honza Karhan!“ vysvětlil mi Petr Pícha.
Mobil mi nahlásil otevření prvního českého babyboxu ve 21:49:54 v úterý 12. dubna. Babybox v GynCentru si na plané poplachy příliš nepotrpí. Jeník je sedmnácté děťátko, jemuž praotec hloubětínský babybox pomohl zachránit život, celkově 46.
Zeptal jsem se pro jistotu ještě doktora Karhana. „Byl nahý v zavinovačce, pokakaný. Se zaschlým pupečníkem. Moje druhé děťátko z babyboxu.“ Jan Karhan vyzvedl z babyboxu i předchozí děťátko – holčičku Janičku, která se tu objevila 25. října 2010. Babybox v GynCentru tedy odpočíval skoro šest měsíců.
Celkové skóre holčičky versus klučíci je k dnešnímu dni 28 : 18.
Babydědek Lu

Mila Killy v galerii u Myšáka!

Cesta do duše Mily Killy
Výstava potrvá do 31. května. Otevřeno je denně od 10 do 18,30.
Myšák Gallery, Praha 1, Vodičkova 31.

Chlapík s dlouhými vlasami Anny Geislerové a bradavky Dáši Veškrnové!

To jsou mé dva nejsilnější zážitky z letošního televizního přenosu Magnesia Litera - zážitku jen pro pseudointelektuály. Anna Geislerová byla podle svých vlastních slov "zatýčána" dvěma detektivy, kteří protančili a prohalekali svými vstupy přestávky mezi vyhlašováním jednotlivých kategorií. Geislerové ztloustly ruce, mektala a blekotala, a už mi nepřipadla tak krásná, vtipná už vůbec ne. Dáša ale měla perfektně ušité šaty a jestli bradavky a vše, co k nim náleží, byly pravé, tak přežila svůj věk. Ať žije Jan Novák, básník Divokého vína, jenž byl mezi nominovanými v kategorii poezie. Měl bys zajít k zubaři, Honzo!
Lu

Do kýble nebo do inkubátoru? Smrt nebo život?

Moudrý muž v čele ministerstva zdravotnictví by předčasně narozené novorozence nezachraňoval!
Uvedla to v pondělním hlavním zpravodajství Česká televize. Rozumný Heger léčbu předčasně narozených novorozenců považuje ve své přímé řeči za „strašně drahou“ a v následujícím vstupu mluví o „strašném utrácení“. Zachránit předčasně narozené děťátko přijde na 800 až 1 200 000 Kč. Všichni oslovení lékaři – Richard Plavka, Petr Velebil a Petr Hach se postavili za miminka!
Vzpomeňme, že před 1. březnem si bral seriózní muž v čele Ministerstva zdravotnictví do úst právě neonatology, kteří si prý miminka v inkubátorech vzali jako rukojmí. Chtěl je letecky přepravovat do nemocnic, z nichž neonatologové neodejdou.
Taky si vzpomínám na jeho odpověď, když jsem mu ještě jako řediteli královéhradecké nemocnice nabídl zřízení babyboxu: „V Hradci Králové žádný mrtvý novorozenec nalezen nebyl, a tak babybox považuji za zbytečný!“ Za pár dní nato byla nalezena mrtvá novorozená holčička v třídírně odpadu v jeho vzorném městě.
Běda dětem narozeným před 24. týdnem těhotenství v době ministrování moudrého seriózního lékaře – úředníka!

Babydědek Lu

Back in USSR (1)

Jak se žilo za totality v SSSR? Shodou okolností mám z této země dost zážitků, o které bych se chtěl chtěl podělit. Podotýkám, že rozhodně nehodlám sovětský režim lakovat na růžovo – to by byla ostatně přímo burlacká dřina. Chci vám jen poskytnout své osobní zážitky, které se přibývajícími roky myslím stávají poměrně vzácnými. Přijde mi totiž, že reálný obraz „reálného socialismu“ dnes nahrazují ideologické interpretace zleva i zprava.
V roce 1965 jsme přijeli do Moskvy. Táta se stal jedním ze zaměstnanců československého velvyslanectví. Byt jsme dostali v třetím patře pravého křídla honosné stalinské budovy ambasády. Pamatuji si zejména její mramorové průčelí a velkolepý pseudorenesanční parčík na nádvoří. V levém křídle v přízemí se nacházela česká škola, kam jsem za pár dnů nastoupil do druhé třídy. Školička byla naopak velmi skromná – do tělocvičny jsme třeba chodili do sousední ruské základky.
Jak s jevila brežněvovská Moskva očím sedmiletého kluka? Překvapivě si ji pamatuji jako docela přijemné místo! Ve čtvrti, kde bylo československé „pasolstvo“, se mísily relativně nové domy z bílých cihel se starou zástavbou složenou z předválečných nízkých činžáčků. Existovalo tu i poměrně dost starosvětských obchodů. V řeznictví ovšem trčely jen prázdné háky s osamělým kusem špeku.
Zato mlékárna byla poměrně slušně zásobena. Mléko se už v té době v Moskvě prodávalo v trojúhelníkových tetrapakových obalech, zajímavější se však zdály jiné mléčné produkty, které se dost lišily od toho, co bylo v českých samoobsluhách. Prodávaly se tu neznámé druhy sýrů, zejména tvarohových. Zvláštně chutnal třeba nesladký sýr čokoládový. Ovšem smetana či jogurt patřily mezi nedostatkové zboží. V pekárně byl k dispozici obvykle jen jeden druh fádního bílého chleba a obvykle prastaré suchary.
Pro děti se zdálo nejlákavějším obchodem v okolí starosvětské papírnictví – papírů a tužek tu měli poměrně dost, nás však v té době nejvíce lákali plastikoví vojáčci, které tu měl měl starý prodavač v docela pestrém výběru- od figurek čapájevovských jezdců, přes gardové pěšáky až po primitivní plastikové modely raketových tahačů.
Ještě zajímavějším místem byl nedaleký Tišinský trh – tam se za o dost vyšší ceny nabízely i potraviny, které ve státních obchodech nebyly, třeba maso nebo zmíněnou smetanu. Chodily tu i babky s košíčky. Některá v něm měla živou slepici, jiná doma pečené pirožky. Potraviny na trhu měla kontrolovat státní služba – o její kvalitě však pochybuji,protože nákup kyselé smetany jsme odstonali dvou týdenní běhavkou.
Přesto mám pocit, že Moskva byla v té době bezpečné a čisté město, byť to byla asi čistota trochu kasárenského stylu (co je vlhké, to je čisté). Některé hygienické předpisy se však dodržovaly velmi svérázně – na řadě míst tu byly například automaty na sodovku – pohárky však nahrazovala jedna sklenička, kterou si musel každý zákazník umýt. Sodovka- s volbou dvou příchutí stála pět kopějek.Stejnou sumu mimochodem stálo i metro. Také když přijela cisterna s kvasem, pro který se chodilo jako pro pivo s bandaskou, na místě měl pro kolemjdoucí žíznivce prodavač jen jediný půllitr, který vždy oplachoval ve stejné vodě v kýblu.
Setkával jsem se jako malý kluk i s ideologickou masáží? Jistě, ale upřímně řečeno - nevnímal jsem, že je to nátlak! Plakáty a poutače s Leninem byly pochopitelně všude, vlajky taky, v radiu i v televizi se stále hrály revoluční písně. Nedaleko od nás byly dvě velké ulice - Sadovoje kolco a Gorkého třída. Dobře si pamatuji, jak tudy procházely průvody třeba u příležitosti Prvního máje či výročí „Velkého října“. Lidé na nich pro oči dítěte vypadali opravdu nadšeně. Dnes vím, že určitě i proto, že k oslavám patřily třeba i různé jinak špatně dostupné lahůdky. Prodavači zmrzliny tu měli lepší druhy zmrzliny, třeba takzvaný plombir,prodavači cukrovinek nabízeli podivuhodná mnohobarevná lízátka. Rozdávaly se balónky a různé hračky... Ale to nadšení rozhodně nebylo jen možností konzumu. Průměrní „sověti“ v té době určitě vnímali sovětský režim jako „svůj“.Padesát let propagandy pochopitelně sehrálo svou roli - navíc tu ale ještě přetrvával obrovský patriotismus,související s vítězstvím ve II.světové.
Skutečné ovace vyvolávali třeba kosmonauti – euforie z nich byla obrovská,lidi byli nadšení, že v něčem SSSR předehnal Západ. Mylná je tedy představa, že vítání „hrdinů kosmu“ byla nějaká povinná komedie- v centru Moskvy v roce 1967 na Gorkého třídě to předstovalo skutečný triumf, podobající se třeba návratu našich hokejistů z Nagana. I my české děti jsme si na kosmonauty hráli nejraději – raději než na dávno minulou válku. Nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto všeobecného vlastenectví a zbožňování hrdinů z dnešního pohledu je, že lidé všude cítí potřebu radosti – i tam, kde k ní mají relativně málo důvodů.
Rusové, kteří v té době v Moskvě žili, by s takovým hodnocením navíc asi rozhodně nesouhlasili. Posléze jsem se setkal s nemálo Rusy, kteří mi vysvětlovali proč. V té době se prý žilo obyčejným lidem v sovětské „stalice“ asi nejlépe v historii! (Ne to není chvála brežněvismu – ale toto období skutečně poskytovalo víc blahobytu než předchozí vlády.)
Životní standard byl ovšem nízký –pamatuji se třeba, když jsem se v ulicích setkával s ruskými vrstevníky, nejprve se řeč vždycky stočila na to zda mám žvýkačku. Když jsem ji měl, hned začal pokus o výměnný obchod. Jednou jsem Voloďovi řekl, že mám jen tu, kterou žvýkám. Malému Moskvánkovi to nevadilo - i vyžvýkaná žvýkačka mus stála za drahocenný poklad – balíček gumy modelářské. Samotnou kapitolou bylo bydlení – polovina Moskvy v té době ještě žila stále v tzv.komunálkách, tedy tedy bytech,které sdílelo několik rodin najednou.Právě proto mě skoro nikdo z mých ruských kamarádů nepozval domů.
Zdravotní péče byla ovšem skutečně pro všechny a zdarma. Na druhé straně – a to i ve srovnání s Československem. byla její kvalita dosti žalostná. Naše rodina si to vyzkoušela, když bylo mému bratrovi asi rok. Octl s zánětem středního ucha v nemocnici a křičel bolestí- sestry jej za to přivázaly k postýlce a nechaly ho v košilce pod otevřeným oknem, za kterým bylo minus patnáct! Naštěstí přežil. Já v Moskvě zase překonal zápal plic, který mi doktorka ambulantně léčila mimo jiné „baňkami“, hořčičnými plackami a pijavicemi, které byly normálně k dostání v lékárně. Antibiotika jsem ovšem dostal také – sovětská doktorka jen měla už v té době slabost pro alternativní metody.
Ač jsme patřil k relativně privilegované skupině, nežili jsme nijak izolovaně. Nepamatuji se třeba, že bychom nakupovali v nějakých speciálních obchodech, svůj životní standart jsme si vylepšovali jen balíčky z domova. To byla proti Moskvanům nicméně asi velká výhoda.
S ruskými dětmi jsme se setkávali docela často – na moskevských ulicích bylo zjevně bezpečno a tak nás rodiče hodně pouštěli hrát si s moskevskými vrstevníky na okolních dvorech. Se školou jsme také často chodily na takzvané „družby“ do okolních škol. Byly to vždy orgie vyměňování odznaků a vlaječek, my jsme zazpívali „tancuj tancuj vykrůcaj“ , Rusové se nám vždy pochlubili něčím jako kozáčkem a výstavou modelů kosmických lodí. Vzpomínám na ně jako na milá setkání obvykle i s výměnou rukodělných dárků. Jednou mi nový ruský kamarád ale dokonce vnutil ochočeného havrana! Bohužel mi byl po příchodu domů odebrán a vrácen majiteli.
Kdyby mi tehdy však bylo o pár let více, možná že bych tyto styky ale viděl méně idylicky. Česká škola na vyslanectví posytovala vzdělání jen do páté třídy, starší děti proto museli do ruských škol. To už jsem nezažil, vím, že to ale přinášelo i různé aféry. Pamatuji se na jednu bizarní někdy z roku 1966. Český žáček přišel domů s pláčem – sovětská soudružka učitelka jim prý říkala, že máme ošklivou hymnu! Ukázalo se , že přičinlivá kantorka v rámci výchovy k patriotismu dětem říkala, že jen sovětská hymna je krásná. Když se český Honza přihlásil a řekl, že Kde domov můj je hezčí, dostal poznámku. Spor se pak řešil na úrovni velvyslance, a ředitelka moskevské školy se za kolegyni omluvila. Já si však z té doby pamatuji ze strany Rusů jen exaltované přátelství – rok 1968 ještě nenastal a tak jsme byli prostě „bratři“.
Matěj Kouba

Cesta do duše Mily Killy

Myšák Gallery, Praha 1, Vodičkova 31. To je dobrá adresa, co říkáte? Výstava potrvá od vernisáže konané 7. dubna v 18 hodin do 31. května. Otevřeno je denně od 10 do 18,30.

V jednom titulku s Mašíny!

Státní cena pro stařičkého zakladatele babyboxů..?
Včera i dnes mi několik přátel blahopřálo – prý jsem nominován na státní cenu. Nevydržel jsem a podíval se na internet. A skutečně – dočetl jsem se dokonce několikrát svoje jméno – hned vedle bratří Mašínů. Podobně jako v minulém roce. Moji milí, je to pro mne čest veliká, ale představa, že bych měl stát vedle těch dvou statečných mužů, je pro mne opravdu nepřijatelná. Věřím, že ti, kteří nominovali chrabré bratry, nejmenovali současně mě.
Babydědek Lu

Sousedské upozornění pánům H+H (Zdeněk a Ludvík)

Takové krásné knihy by za určitých okolností mohly být páleny na hranicích, nebo dány na index a uloženy v depozitářích. V ostatních případech by je žádný kulturní člověk nevyhodil. Protože Češi jsou VELICE kulturní národ, akorát prý v tramvaji smrdí, je jasné, že v kontejnerech nalezené knihy pocházejí z krádeže nebo jiné trestné činnosti. Jako takové se mají odevzdat na policii a poskytnout ji veškeré informace, které povedou k odhalení a dopadení toho hajzla. Jinak by se mohlo jednat o neoprávněné nákládání s cizí věcí, za což pachateli hrozí až neskutečný trest.
Pokud však již nejsme tak kulturní národ, jak se tradovalo, pak je úplně jedno, jaké DPH je na knihy uvaleno. Tomu by nasvědčovala i dobrovolnost v otázce národnosti při sčítání lidu. Třeba se ukáže, že již nejsme pány ve svém domě a tím by se dalo barbarské chování ke knihám vysvětlit. Na výsledek otázky číslo 11 jsem velmi zvědav.

Leopold F. Němec

Přiznání Zdeňka Hrabici i L. H.

Za knihou do knihovny nebo do popelnice?
Řeším dilema, obojí má spojitost s krásnou knihou. Od nepaměti jsem přikován ke knihám a ve veřejné knihovně často přebývám i několikrát denně. Pozorně si všímám knihovnických proměn. Kromě nedostatků ve výběru novinek, na něž nejsou od zrušení povinných výtisků finanční prostředky, se v jejich prostorách v posledních letech nehorázně krade. Varovné nálepky Policie ČR jsou k ničemu. K neuvěření v knihovnách a v jejich čítárnách a internetových sálech mizí všechno, co se tu jinému ukrást dá. Ztrácejí se peněženky, tašky, mobily i přinesené notebooky. Méně již se ztrácejí knihy, ale i ty se kradou. Může se zdát k neuvěření, ale kromě skvělé služby „Čtenáři čtenářům“ jsem v knihovnách získal ještě novou zkušenost. Do knihoven vstupují kromě čtenářů i lidé bez domova – přijdou posedět, v zimě se ohřát, najíst se a napít se, umýt se a oholit, za osobní hygienou. Těch se nebojím, docela pro ně mám v ošklivém světě pochopení. Ale o to větší mám strach z naškrobených lapků (mužů i žen), kteří číhají na příležitost a kradou a kradou.
Ne od nepaměti, ale až v posledním dvacetiletí otevírám popelnice a prohlížím a odnáším si z nich odhozené knihy. Z popelnicových lidí nemám žádný strach, přicházejí k těmto schránkám poznání za vzděláním a možná i za výdělkem na chleba. Leckdy si s nimi rozumím více než s těmi, co procházejí kolem regálů s knihami. U popelnic se mi zatím nikdy nic špatného nestalo. Našel jsem v nich fotografické knihy, dokonce fotografické knihy Funkeho, souborné signované dílo Jaroslava Seiferta, legionářskou literaturu Koptovu, Fibichovu, Deník plukovníka Švece, Deset let Josefa Hory s podpisem i Sloky lásky Stěpana Ščipačova ve Fikarově překladu, rovněž s autogramem.
Zdeněk Hrabica

P. S. Vydavatel L. H. přiznává, že nejednu knihu si domů přinesl z popelnice či z odpadkového koše. Kunderův Žert našel navrchu koše na odpadky na rohu Hybernské a Dlážděné cestou z oběda v restauraci v Lidovém domě, Kerouacovu Na cestě zase v kontejneru na papír na břehu oblíbené Sázavy ve Zlenicích cestou na oběd do hospody Kormorán.

Rozhovor mladé básnířky Divokého vína

To ne, zase zvoní telefon! To bude zase ta zmatená madam, co mi neustále volá, jestli jsem Anička Vorlíčková. S nechutí zvedám telefon: „Haló?“
„Dobrý den, neruším vás?“
A sakra, Hess! Že já si ta čísla neukládám... Ptá se, zda jsem se nezděsila, když jsem viděla jeho fotku na svém mobilu. Uff, takže nic nepoznal, hned si ho musím uložit.
„Nerušíte, akorát jedu v autobuse!“ Narvaným k prasknutí, takže doufám, že po mně nebude chtít nějaké recitování či mi nebude klást filozofické otázky. To naštěstí nechtěl, ale začal mi vyprávět o jakémsi slonovi cestou z Trutnova.
„Cože, slon? A na něm napsáno miluji tě?“ otážu se zmateně, jelikož toho člověka absolutně nestíhám. Cítím pohledy ostatních spolucestujících a vidím, že v tom nechápání nejsem sama. Potvrdí mi, že to je slon, opravdu má na sobě ten nápis a že mi ho jede vyfotit zpátky na Trutnov.
„Ehm, tak to je fajn, haha..“
Ne, někteří lidé nevědí, kdy přestat, obzvláště když jeden jede v autobuse plném lidí. Ne, že bych si jej nevážila, ale některými svými postřehy mě zkrátka uvádí do rozpaků.
Korunu tomu nasadil, když mi začal vyprávět o červené hlíně, ve které slon stojí.
„Červená hlína, vážně?“
Spolucestující na mě už koukají jako na blázna a já se jim ani nedivím. Slon s nápisem a červená hlína nezní jako běžný rozhovor dvou lidí. Budu muset vystoupit. Kdybych alespoň nemusela tak křičet, aby mě hluchý Hess slyšel!
Nevím, jestli byl záměr takto mě zmást, abych byla schopná napsat něco opravdu satirického, či jestli takto probíhají všechny jeho rozhovory. Každopádně mám z toho ponaučení pro příště. Zvedat Hessovi telefony jen na neveřejných místech.
Anička Dvořáková

Foto Ludvík Hess

Jak snadno vydělat!

A přece se točí!
V jarním dnu se mezi regály supermarketu, zvaném u LIDLA, objevil s pojízdným vozíkem sluncem opálený a větrem ošlehaný mladík. Ruče do vozíku vměstnal asi 30 naplněných lahví tuzemského piva, vařeného v zahraniční licenci, bez českých receptur. Místo pokladny zamířil k vracečce lahví (vedle strojní pekárny) a jednu lahev podruhé dával do rotujícího zařízení, nahrazujícího lidskou ruku i práci. Ta mu lahve přijala a vyplivla lístek s 90 , - Kč. Mladík nelenil, otočil se a udělal to stejné ještě dvakrát. S údivem jsem sledoval, jak počítá, že dostane za vrácené lahve s pivem asi 270 , - Kč. Snědý odvážlivec zamířil k pokladně s vozíkem, na němž měl dva rohlíky a nechal si poukázky proplatit. Pokladní si lístky vzala, peníze s odečtenými položkami za dva rohlíky odklepla a vyplatila statnému muži zbytek peněz. Předala je s pozdravením nepřizpůsobivému spoluobčanovi. Všichni byli spokojeni. A pak, že se česká ekonomika přestala točit, hloupost, točí se a jak!
Zdeněk Hrabica

Dušan Spáčil ke Kaddafimu!

Plukovník Kaddafí je ideální nepřítel. Všímli jste si jak je komický?Vždyť ho hlídají ženské a vypadá trochu jako herec Pavel Liška! Nosí uniformu přednosty stanice a barví si vlasy. Na takového zloducha je radost útočit – každá domovnice si o tom s gustem podrbe.
Jiná věc je , jestli vyhánět takového troubu raketami a stihačkami je správná věc. A tady to začíná trochu zavánět. On ten plukovník je fakt dost odporný diktátor, jak se mu někdo postaví, jeho pohůnci mu to spočítají. Navíc má slabost pro teroristické kamarády a táhne se za ním krvavá stopa. Jenomže čím to, že se na něj vrhli až teď, po tom co s ním tak dlouho kamarádili? A jak to jde dohromady s mezinárodním právem – tedy s tím na co přísahali všichni,kdo zasedají v tom krásném domě OSN na Manhattanu? A proč s podporou čekali až do chvíle, kdy už měla opozice namále a prý umřelo osm tisíc lidí? Nějak k mi připadá, že Obama a spol mají sice plnou hubu řečí o podpoře boje za svobodu, ve skutečnosti je ale uměl rozhýbat jen strach o naftu. A nafta patří k surovinám, které mají zvláštní moc - jak jde o ně, najednou jdou stranou všechny pravidla korektního jednání. Ještě že jí máme doma jenom tolik, že z ní zbohatne jen malý český Ewing Komárek.
Dušan Spáčil

Děkuju, Jirko a Karle, že jste odpověděli a napsali to za mě daleko líp!

Milý Luďku,
jak jsem se dnes dozvěděl z TV od vojenského experta, v Libyi probíhá "dálková projekce fyzické síly". Vida, my blbí civilové bychom si mohli mylně myslet, že se tam válčí! Beztak se tam ta síla projektuje jen kvůli televizním divákům, aby se nenudili. Nebo že by přece jen šlo o tu báječnou lybijskou ropu? Anebo kormidelníci epochy potřebovali vyprázdnit sklady, aby zbrojaři mohli za těžký státní prachy nasekat nový vojenský arzenál? Vrchní francouzský Paprikáš v záchvatu bojechtivosti vypadal komicky, jak už to u těch bojovných trpajzlíků bývá, ale pod kučeravou kšticí už mu vyrážely růžky neokolonialismu. Jak se dalo čekat, Amíci mu velení vyfoukli, to se bude Paprikáš doma zlobit a dupat. Náš hlavní bombometčík, ten humanitární, musí mít radost, že na jeho slova došlo. Stejně je to bombardování zvláštní koníček u člověka, který kandidoval na Nobelovu cenu míru! Až nám zase bude nějaký dobře placený propagandista vykládat, že musíme hájit demokracii v každé Tramtárii, měli bychom mu vtisknout do rukou kvér a shodit ho na padáku přímo na bojiště, ať se činí. Vždyť té demokracie už ani my sami nemáme tolik, aby nám zbyla na export. Že by nám ji někdo pěkně po česku vytuneloval?
Zdraví Jiří Žáček
----- Od včerejška si na této planetě nikdo není jist, že ho mezinárodní gangsteři nepřepadnou. Imperialismus se už nestydí, už svoji agresi nenazývá ani internacionální pomocí. Obama ukázal, že je jen hezčí tlama než Bush. Jakmile zvětří naftu, dostaví se kapitalistům erekce. Je krajně odpuzující pozorovat, jak se vůní benzínu rozechvívá chřípí humanitárního bombarďáka. A blbečkům jako jsme my nezbývá než si užívat, ubavit se co nejdříve k smrti. Nic jiného si nezasloužíme. Karel Sýs -------------------------------------------------------- Pan Zdeněk Sosna má názor odlišný------------------------ Pane HES, já jenom zírám..nedivím se, že Váš Jirka a Karel tu mluví o imperialistické agresi..zeptejte se jich na tu komunistickou..o tom oni asi nic neví, radši..vždyť to byla jejich parketa..a ten jejich slovník,..škoda slov..svoboda..svoboda..cítíte to..oni ne..to je můj dojem.. Tak to bych rád řek k situaci ve světě..pan Sýs a Žáček. pokud je mi známo, nikdy nebyli hrdinové.když se nedalo nahlas mluvit..a to asi víte i Vy. Ale ať si každý dělá na svém písečku..Zdravím. Zdeněk Sosna

Uklidnilo vás, moji milí...

že tolik spojeneckých letadel tak úspěšně zaútočilo na Libyi? Taky jste si jisti, že se jedná o spravedlivou válku? Já tedy vůbec ne. Ludvík Hess

Vilém Stránský ročkem!

Majitel internetové aukční galérie http://www.artbohemia.cz Vilém Stránský se 19. března zařadí mezi ročky. Čeká jej tudíž obsednutí a příprava na první životní dostihy. Ať je mu práce pod sedlem lehká! Přeje Babydědek Lu

Na otevření 43. babyboxu v Plzni byl i DORT!

DORT nakrojil po kratinkém úvodním projevu hejtman Plzeňského kraje Milan Chovanec. Primátor Martin Baxa přednesl svůj projev v čepici se znakem babyboxu. Bývalá odpůrkyně a exministryně zdravotnictví a hejtmanka plzeňská Milada Emmerová vyslechla moje poděkování za změnu názoru. Jeho Excelence biskup plzeňský požehnal babyboxu a požádal mě, abych mu říkal bratře Františku, na což jsme si potřásli levičkou – oba oldskauti. Dostal jsem skautské vyznamenání, už druhé v životě. První bylo Syrinx, tentokrát Bílý Orel. Předávali mi je plzeňští skauti, jež přivedl bratr Slim. Já jsem pro změnu vyznamenal nejvyšším vyznamenáním Stříbrný Babybox majitelku INTERFLON Czech Libu Janebovou, velkorysou mecenášku, Danielu Červenclovou, zástupkyni sponzora - farmaceutické společnosti BAYER, hejtmana Chovance, primátora Baxu, radního Kuthana, zástupce plzeňských VV Petra Růžka, biskupa Radkovského, poslankyni Miladu Emmerovou, půvabnou poslankyni Janu Kaslovou, jež přišla babybox podpořit i se svým tříměsíčním klučíkem Kubíčkem. Vyznamenal jsem i šéfinženýra babyboxů Michala Čumpelíka, jehož rukama prošlo 43 babyboxů. Zvláštní dík si zaslouží kmotra babyboxu Michaela Kunešová. Otvírání babyboxu morálně podpořila předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte Eva Vaníčková, jež shromážděným objasnila, že na kolokviu odpůrců se za babybox postavil předseda České pediatrické společnosti prof. MUDr. Jan Janda.
Babydědek Lu,
fotografie Michal Čumpelík a Plzeňský deník
Další fotky zítra na www.babybox.cz!

Slaví Jaroslav Holoubek, jeden z nejstarších českých básníků!

Přál jsem Jardovi telefonicky časně ráno. Pravda je, že jsem k němu mohl zaběhnout, protože bydlíme od sebe vzdušnou čarou necelé dva kilásky. "Jak jsi se dožil tak vysokého věku?" kladu mu obligátní otázku. "Možná ty ženskýýý..." odpovídá básník, jehož ve skrytu duše pojmenovávám Kanec.
Jak Jardu znám, myslel ale především na hlavní ženu svého života - na svoji maminku.
Jaroslav Holoubek se dnes v plné životní síle dožívá požehnaných 65 let. Ať žije Jarda!

Sonet pro 43. děťátko z babyboxu

Vítej Filipe, ty rozkošníku
Číslo čtyřicet tři ti sluší
Tanec čísel způsobil jsi
Když vdechl‘s duši třináctýmu boxu

Sám stojím před úkolem
Zdolat záhyb otazníku
Vidím průvod trpaslíků
Je snad i člověk skalním tvorem?

Bránou nebes bývaly vždy stehna ženy
Její boky, horká hráz
Průvody trpaslíků k nám přicházely

Ženským okvětím snad snáz
Doba je však jiná dítě dnešní oznámí
Nám pípnutí, jednooký andělé a jejich tisk


Gratuluji a nestačim sepisovat přání!

Krásný zmrzlý den!
P.


Mgr. Petr Koubek
didaktik oboru Český jazyk a literatura
garant gymnaziálního vzdělávání
Výzkumný ústav pedagogický v Praze
Research Institute of Education in Prague
Senovážné náměstí 1588/4
P.O. BOX 1422, 111 21 Praha 1
tel: +420 245 001 425
mobil: +420 603 265 196
email: koubek@vuppraha.cz
www: www.vuppraha.cz, www.rvp.cz

43. děťátko v babyboxu je klučík v Příbrami!

Moje senzory mě opět nezklamaly! Když mi mobil v 16:24:09 hlásil aktivní babybox v Příbrami, hned mi bylo jasné, že v pořadí třináctý babybox po dvou a půl letech existence potvrdil svoji potřebnost. Otvírali jsme jej 19. září 2008 po rychlé domluvě s tehdejším ředitelem Romanem Bočkem a jeho tiskovou mluvčí Monikou Bouškovou.
Odložený klučík váží 3 570 gramů a měří 49 cm, byl pečlivě oblečený, je jen několik hodin starý a na první pohled zdravý. Sestřičky jej pojmenovaly Filip a konec konců, proč ne - můj nejstarší vnuk se nejmenuje jinak. Skóre holčičky versus klučíci je 27 : 16 a poprvé se stalo, že je odložených dětí víc než otevřených babyboxů. Další bedýnku v pořadí 43. totiž bude Michal Čumpelík a jeho Teletech plus servis instalovat v Plzni na Poliklinice Denisovo nábřeží až příští pondělí 28. února. Otevřeme jej 8. března ve 12:30, tedy na MDŽ.
Jak jinak!
Babydědek Lu 602 305 139

Ludvíku, sám sobě nemilý - napsal mi Norbert Záliš.

Norbert Záliš, bývalý ředitel Hřebčína Kladruby nad Labem, všeobecně nenáviděný nebo vážený, mi napsal hezký dopis k mé poslední knžce Romance o klisničkách a balady o ženách. Četl ovšem i všechny předchozí.

O plachém dálničním promítači

Před časem bylo na našich dálnicích rozmístěno 30 elektronických tabulí. Jedna prý přišla na 15 milionů! Byl jsem hodně zvědav, co nám budou v tom luxusním „bijáku“ promítat. Jenže uplynuly už čtyři roky a v podstatě kde nic, tu nic! Kromě pár upozornění na nehody (ovšem většinou až v době už jsou trosky dávno odklízeny) zůstávají tyto cedule černé! Přitom by tam mohlo být ledacos – od upozornění na ucpanou silnici, přes údaj o teplotě vozovky až po varování před nebezpečným pirátem silnic. Promítač je ale zřejmě plachý. Jediné na co se- aspoň v době, kdy jsem pravidelně jezdil na Plzeň - vzmohl , byla slabomyslná věta „Dodržujte předepsanou rychlost!“ Časy se však přece jen mění. Nedávno jsem jel po D5 opět a zjistil jsem, že program se vylepšil. Tentokrát nám promítali za kolik minut budeme v Německu. Bizardní na tom však bylo, že údaj rozhodně neodpovídal jízdě předepsanou rychlostí.
(mk)

42. děťátko v babyboxu v Šumperské nemocnici!

V neděli 13. února v 9:04:05 se v Šumperské nemocnici a. s. AGEL rozezněla a rozsvítila signalizace hlásící aktivaci babyboxu. Za necelou minutku držela sestřička v náručí holčičku zabalenou do dvou ručníků. Pediatrička MUDr. Nováková okamžitě poznala, že děťátko je staré jen několik hodin a na první pohled zdravé. Holčička strávila v babyboxu pár vteřin, protože za pouhých 95 sekund mi přišlo do mobilu druhé hlášení - babybox byl resetován a je opět připraven pomáhat. Vzápětí mi volal správce nemocnice Mgr. Martin Pelnář, s nímž jsem babybox zřizoval a považuju jej za duchovního otce šumperské bedýnky na děti. Na jeho počest jsem holčičce dal pracovní jméno Martinka. Holčička je 42. děťátkem, jemuž babyboxy pomohly do života a vyrovnala skóre 42 zřízených babyboxů a 42 odložených dětí na 42 : 42 a zvýšila převahu odložených holčiček na číslo 27 oproti pouhým 15 odloženým klučíkům. Martinka je opravdu malinká, váží jen 2 600 gramů.
Babybox v Šumperku jsme otvírali 19. ledna 2009 a má pořadové číslo 20. Jeho hlavním dárcem byla Nadace Komerční banky a. s. Jistota. Děkuju KB, děkuju Martinu Pelnářovi a děkuju i Tomáši Chrenkovi, majiteli nemocnic AGEL. S jedním ze sídel Tomáše Chrenka sdílí můj dům společný plot – zeď obory zámku Koloděje. Nevěříte, moji milí? Všechno totiž do sebe zapadá jako dva díly zipsu...

Babydědek Lu

Žhavá aktualita od Petra Koubka

11. 2. 2011; Hospodářské noviny
BŘICHnad
Lizátor vyceniv
Lníny obranou
Ta rázná forma
Hysní tíměl
Za ševe sta
Tisíce
Interpretoval čerstvou aktualitu

(asi vo Sašovi Vondrovi)

Jak jsi se dožil tak vysokého věku, milý Dušane Spáčile?

Zeptal jsem se dnes ráno Dušana poté, co jsem se dočetl v Rudém právu, že dnes slaví 55. Gratuluju jednomu za svých nejoblíbenějších přátel - básníků a věřím, moji milí, že na otázku brzy odpoví.

Lu

Odpověď přišla během několika hodin:

My děti květin z týdeníku Květy
kveteme nejlíp od padesáti pěti.
Aspoň doufám:)
Dušan

Na Krakovci bude Mistr Huss od Milana Váchy!

Umělecká komise zřízená Středočeským krajem vybrala ze čtrnácti návrhů soch ten pravý - od akademického sochaře Milana Váchy s okolní úpravou navrženou architektem Rostislavem Říhou! Gratuluju tvůrcům a prohlašuju, že ani já nejsem proti.
Hess

Vůně svařáku

Přečetl jsem si, že autobusy a tramvaje budou uměle provoňovány! Radní zvolili pro zimní období "vůni svařeného vína". Taky jsem se z novin dozvěděl,že to bude stát asi pětadvacet tisíc ročně.
Parfémování se ještě nepoužívá, včera jsem ale jel devítkou a vonělo to tam přesně podle záměru "otců města"! Vůnička se táhla ze dvou bezdomovců popíjejících "víno na svařák" za studena z kartonů! Doporučuji tedy zastupitelům investovat oněch pětadvacet tisíc do našich spoluobčanů bez domova. Zaručuji, že se o stejné provonění postarají.
(mk)

Socha Mistra Jana Hussa na Krakovci!

V médiích se objevily informace o soutěži na sochu mistra Jana Hussa. Netřeba zdůrazňovat, jak je jeho odkaz pro dějiny české státnosti významný. Soutěž přitom nemá širší publicitu, diskuse o tom, jak by tento důležitý symbol měl být dnes interpretován, jí nepředcházela. Po daňových poplatnících se přitom chce, aby investovali několik miliónu korun na realizaci pomníku, který bude doslova jejich, a přitom se jich nikdo dopředu neptal, jak odkaz osobnosti a učení mistra Jana dnes chápou a co jeho zhmotněním na Krakovci o sobě chtějí říci. Celá věc se zdá ve srovnání s objemem dnes diskutovaných miliard, které je třeba investovat tady či támhle, marginální, ale váha Husova historického odkazu posouvá misky vah jinam. Podobně, jako si Češi kdysi stavěli Národní Divadlo na základě sbírky, mají dnes svými daněmi přispět na další národní symbol. Nejde o částku, ale o význam.
Uvědomme si - počet soch mistra Jana lze spočítat na prstech jedné ruky. Dosud neobsazený prostředník, který se vyzývavě tyčí ze sevřené české pěsti (kéž bych toto mohl myslet vážně) má být obsazen jedním ze čtrnácti návrhů, které lze (byť v nedokonalé a ne zcela vypovídající kvalitě) shlédnout na http://www.kr-stredocesky.cz/NR/rdonlyres/E57C5FBF-EFDE-46DF-9E24-E89B6307C54B/0/AnketaJH.htm i na výstavě soutěžních modelů.
Pojďme si, jako občané této země, říct, jak dnes Husa chápeme a chceme prezentovat. Jako:

1. Oduševnělého myslitele, ale také prostopášníka a krutého člověka zjevně oplývajícího hmotnými statky (dle obleku soudě), provedeného kvalitně a s úctou k řemeslu, nebo jako
2. Antického filozofa, nesouvisejícího s národní tradicí, provedeného ve kvalitě, která zásadně pokulhává za antickým odkazem, s nímž ji nelze nesrovnávat, nebo
3. Ruského "myslitele" z kraje 20. století, provedeného v kvalitě, zcela odpovídající obvyklé socialisticko-realistické interpretaci Vladimíra Iljiče, nebo
4. Skřeta z Pána Prstenů, zmítaného větry a navíc provedeného (ve srovnání detailu hlavy s celkem sochy) velmi nekonzistentně, nebo
5. Příslušníka východního etnika, provedeného způsobem, který odkazuje maximálně k bajce o Golemovi, nebo
6. Moudrého člověka, vědomého si tíže osudu, ale schopného hrdě mu čelit, provedeného sice kvalitně, ale tak, že jeho stojící figura bude na daném místě vypadat směšně-tragicky, podobně, jako oběti mongolského mučení, spočívajícího v tom, že se oběť zahrabe po krk do písku a nechá dobodat hmyzem, nebo
7. Křížence metrosexuála s Aramisem, provedeného slizce tak, že se prsty pravé ruky zdají udělovat svátost úplně jinému orgánu ženského těla, než je duše, nebo
8. Skřeta z Pána prstenů, jen z jiného kmene, provedeného tak, že základní návrhem prostředkovanou emocí je úsměšek,
9. Módního návrháře či trendy designéra, který si nikoho nechce pustit k tělu, provedeného tak, že jediná otázka je, kam se mu pod volnou řízou ztratily pohlavní orgány,
10. Příslušníka etnika, žijícího na kontinentu, který v době úmrtí mistra Jana Husa měl čekat ještě více než třičtvrtě století na své objevení, ale provedeného tak, aby do místa vhodně zapadl,
11. Myslitele a zároveň občana, jehož provedení je plně v souladu nejen s místem, ale i s tradičním odkazem,
12. Rockového hudebníka, provedeného tak, že proporce odpovídají spíše malému dítěti,
13. Androida, provedeného tak hrubě, že jedinou z návrhu čitelnou emocí je strach,
14. Gay prostituta, provedeného kvalitně, ale opět v dětských proporcích?

L. J. Huss

LEGE ARTIS

Petr Liška

Sedmnáctého ledna
na začátku noci,
svítí do tmy „ hodná bedna“
- babybox v Jablonci.
Lékaři tu pracují
vždycky lege artis,
ale stále dostávají
velmi malý peníz.
Poctivě tu prospí
všechny noční přesčasy,
teď se ale (zdá se)
blýská na časy.
Výpověď je řešením,
odchod je teď možný,
nebudou tu dělat
přesčas za almužny.
Mají ale problém,
výpověď už běží,
pracovat do Německa?
(anglicky umí stěží)
Problém, problém,
jak to jenom vyřešit,
kdo se o nás postará?
Tohle se nám nestává,
co budeme dělat?
LOK končí svoji schůzi,
jdou ven ti mladí lidé,
řešení se nabízí,
přišla jejich chvíle.
Babybox nás spasí,
všichni se tam vejdem,
v postýlkách na dětském
za chvíli se sejdem.
Ale box je malý, ouha,
berem tedy roha,
Ludvo Hessi, dodej další,
pak zkusíme to znova.

O zlých Bavorácích

Čeští řidiči si stěžují na bavorskou dopravní policii. Tamní strážci pořádku je prý soustavně šikanují. Že by se na bavorských silnicích dělo příkoří výhradně Čechům?
Pravda bude spíš taková, že naši motorizovaní soukmenovci jezdí za hranicemi stejně šíleně a bezohledně, jako doma v Čechách. Když si usmyslí, že je záměrně zdržujete či jinak omezujete, atakují vás, najíždějí na váš vůz a dokonce vás vražedným manévrem vytlačí z dálnice do příkopu, jak jsme nedávno viděli v šokujícím televizním šotu. Jsou prostě zvyklí, že jim všecko, nebo skoro všecko, projde.
Pokud bavorská policie „šikanuje“, pokutuje a jinak postihuje české piráty silnic, měli bychom ji za to chválit. Naše policie na to zjevně nestačí.
Jiří Žáček

Školáci versus učitelé

Internet je nepochybně užitečný vynález. Ale jako každý vynález je zneužitelný. Dnešní školáci na Facebooku šikanují učitele, zesměšňují je a mstí se jim za své školní neúspěchy. Anonymně.
Býval jsem nevycválaný školák s mnoha sníženými známkami z chování, ale takové zákeřné terorizování mi připadá ubohé a podlé. Neměli by učitelé korporativně vstoupit do stávky a zavřít brány škol až do té doby, kdy vláda zajistí nápravu?
Jestli se tenhle problém zamete pod koberec a nechá vyhnít, jak u nás bývá zvykem, čeká naše školství smutná budoucnost. Nejlépe ji vystihuje titulek z německých novin: Kvůli špatným známkám ubodal učitele.
Jiří Žáček

Můj údiv. A nabídka Vladimíra Stibora

Je to dva dny, co jsem jako čtenářskou soutěž zveřejnil verše jednoho z největších českých spisovatelů bez udání jeho jména. Jako prémii za odpověď jsem nabídl zaslání své knížky podle výběru čtenáře, jenž správně odpoví. Odpověděl mi jediný - Leopold F. Němec z Boskovic. Jedná se o úvodní verše básně Poslední máj, kterou Milanu Kunderovi vydal Klub přátel poezie v roce 1961. O šest let později Kundera napsal Žert, až do jisté chvíle jednu z mých nejoblíbenějších knih. Obě knihy jsem našel v kontejneru na papírový odpad. Ovšem každou v jiné popelnici a v jinou dobu. Kdyby je do kontejneru rozhněvaný čtenář zahodil obě najednou..?

Chcete mít přátele po celém světě?

Od letošního roku se časopis s dvacetiletou existencí pro české krajany roztroušené po celém světě Český dialog mění na čtvrtletník s rozsahem 60 stran i s novými rubrikami včetně dvojstrany poezie, reportážemi ze všech koutů naší země. Roční předplatné zůstává na loňské výši 390,-Kč. Pro mnohé je Český dialog jediným spojením s vlastí. Časopis si lze objednat u paní šéfredaktorky Evy Střížovské.

Kontakty na předplatné: E-mail: cesky-dialog@seznam.cz
tel.: 739 091 057
tel.: 775 111 450
tel.: 603 930 074
fax: 222 221 344 /nebo volejte v úterý a ve čtvrtek či jiný den odpoledne/

Vladimír Stibor 12. ledna 2011

Čtenářský kvíz!

Několikrát se mi stalo, moji milí, že jsem našel v koši na odpadky nebo v kontejneru na papír knížky. Některé z nich leží roky vedle postele a rád je otvírám. Až první z vás uhodne, kdo napsal následující verše, odhalím i svoji knihu favoritku. Úspěšní řešitelé mé dnešní čtenářské soutěže dostanou některou z mých knížek podle vlastního výběru. Chcete? Napište mi tedy jméno autora následujících veršů:
Otevřely se temné cely,
pankrácké brány se otevřely
a vězeň vyšel z nich.

A náhle záře! Zvony! Smích!
Jak by do černot půlnočních
na bílém hřebci vtančil den
a rázem všechen pláč a sten
se kamsi pod zem ztrácel.

Vězeň, jenž vyšel ze vrat ven
se zapotácel.

Jak pentle, růže, fábory
při masopustním tartasu
klaksony, tóny, hovory
snášely se mu do vlasů.

"Fučíku, jdeme," říká Böhm.
Na zešlehaných chodidlech
Fučík však stojí omámen.

Jména všech výherců samozřejmě zveřejním.

Váš Lu

Píší mi Jaroslav Svěcený a Leopold F. Němec. Každý ovšem v jiné věci...

Jaroslav Svěcený vás zve, moji milí, na 10. ledna do svého klubu Violino v Krakovské ulici 5 v Praze.
Leopold F. Němec jásá nad novou adresou Divokého vína.
Vážený pane Hessi. Děkuji za milé novoroční přání. Děkuji i za obdrženou koláž PF 2011, kterou jsem dostal na svůj e-mail. Je na ní vyobrazen udatný vikingský válečník v podobě anděla, který jako by Vám z oka vypadnul.
Zřejmě z toho levého oka na druhé fotografii, která je v článku s názvem Nová adresa Divokého vína.
Je mi velmi líto, že honoráře za knihy a scénáře, které již dnes jsou bestselerem, bývají v Čechách tak mizerné, že jste si za ně mohl koupit toliko malou vesnici. Ještě k tomu novou, tj. bez kulturních památek, bez historie a bez slavných rodáků. Zřejmě se jedná o některý z těch odosobněných satelitů na okraji Prahy.
To jakýsi Russ prý koupil velkou část Karlových Varů a není mi známo, že by kdy něco napsal, krom žádosti na karlovarský magistrát. Věřím však, že Vaše obec se bude co nevidět pyšnit hrdým titulem Vesnice roku, byť její název je tak skromně kratičký.
Velká očekávání jsem naopak pociťoval po přečtení poslední věty neokázale oznamující, že kliknutím na obrázek se zvětší můj lu…
Ne že bych to tak akutně potřeboval, ale ať jsem klikal, jak jsem klikal, pořád nic. No co se dá dělat. Jak je vidět, ani výpočetní technika zatím nedokáže nahradit zlatou rybku. Přesto děkuji za nezištnou snahu pozvednout pero nezavedeného básníka z díry kdesi na Moravě. S výkřikem: „Nechte si své patoky, my máme divoké víno,“ děkuji za nečekanou inspiraci.

Srdečně zdraví Leopold F. Němec

Nová adresa redakce Divokého vína

Moji milí, honoráře za knížku Romance o klisničkách a balady o ženách od nakladatelství Petrklíč a za filmový scénář, který jsem napsal na objednávku pro filmařskou společnost, mi umožnily koupit si novou vesnici. Pojmenoval jsem ji Hessov a samozřejmě, že v Hessově je i regionální redakce Divokého vína. Od 1. ledna 2011 budu pracovat převážně v redakci v Hessově a budu tam přijímat i návštěvy mladých básnířek. I básníků samozřejmě.
Těším se na vás v novém roce a přeju vám i sobě hodně inspirace.
Na obrázky je třeba kliknout - zvětší se. Váš Lu

Přeje Dušan Spáčil

ICQ

Sněží a sněží, jako by
personál v nebi čistil stoly
a likvidoval zásoby,
do nichž se dali sněžní moli.

Taky tam myjí nádobí
a leští kola dějin
tak jako všude v období
šéfových narozenin.

Bohužel dole to znát není,
pořád se tady čerti žení
a občas se i poperou.
A když píšeme supliku
pomoz nám bože "I seek you"
odpoví Nebe s.r.o.

PF 2011, hodně zdraví, úspěchů a co nejméně situací s ručením omezeným

přeje

Dušan Spáčil

Dědečkova hranice

Přiznávám, byl jsem privilegované dítě. Tedy ne nijak přehnaně. Ale na rozdíl od většiny mých vrstevníků, svět pro mě nekončil na Rujaně. S rodiči, kteří jezdili „ven“ služebně, jsem v raném dětství zavítal do „zlého“ Německa, a dokonce i do USA. Pro čtyřletého kluka to znamenalo jediné – okouzlení barvitým světem Západu.
Proč o tom vyprávím? Chci se pochlubit svým dědečkem. To byl obyčejný tesař. Nikdy na západ od Chebu nezavítal, zato mi pomohl uskutečnit skoro všechny dětské sny, které podnítily mé zážitky za železnou oponou. Po návratu z ciziny jsem u něj trávil hodně času a on rád poslouchal moje šplechty. Jednou jsem mu třeba vyprávěl, že v amerických hračkářských obchodech prodávají „opravdickej volant“ pro děti. Dva měsíce na to byly vánoce a pod stromečkem jsem našel dokonalé „řízení“. Jeho korpus byl ze dřeva, tachometr napodobovaly staré hodinky. Volant z obruče omotané izolepou měl dokonce klaxon, žárovečka „blinkrů“ byla poháněna poctivou placatou baterkou. Upřímně řečeno, tohle „řízení“ bylo daleko lepší než to, které jsem viděl v New Yorku. Pro čtyřletého kluka však byla plastiková hračka od Macy´s mnohem lákavější. A tak jsem dědovo první dílo trochu odzívl. Dědeček se však nevzdával. Brzy přišel na řadu nádherný vysoustružený náklaďák, půl roku nato jsem od něj dostal pěkný dřevěný „knipl“ na „řízení letadla“. Když jsem vyprávěl o plechovém samopalu na baterky, který dělal rachot jako zemětřesení a blikal víc než v té době ojedinělá reklama na Václaváku, děda kontroval vlastnoručně vyrobenou puškou. Ta sice neblikala, ale za to se z ní dalo střílet kousky brambor!
Tím mě můj kouzelný dědeček ovšem už definitivně dostal. Něco takového neměli ani v Americe! Všichni kluci mi záviděli a škemrali, aby jim můj děd udělal takovou zbraň také.
Nějaký čas po tom jsem v létě zaujal prarodiče dětským vyprávěním o tom, jak jsme jeli přes Atlantik. Na rovince která uzavírala jeho sad, mi děda pak postavil „zaoceánský parník“ téměř v životní velikosti. Pravda tvar lodi byl na trávníku jen vyznačen kolíky, kolem kterých děda omotal starou prádelní šňůru, a „paroloď“ neměla žádné podpalubí. Na zádi však dědeček postavil ze starého plátna a tyčoviny kabinu, v níž bylo i kormidelní kolo.
Několikrát jsme pak s dědou absolvovali i „noční plavbu“, při níž jsme přespali „v kabině“. Babička nám přinesla večeři na palubu a ignorovala, že si děda s sebou vzal i pár lahváčů.
Babi ovšem stála i u konce dědovy hračkářské kariéry. Krátce před tím než jsem šel poprvé do školy, mi děda postavil u vchodu do zahrady „hranice“. S pruhovanou závorou! Já zase všem z rodiny rukou neumělou namaloval „pasy“. Děda pak rád stával u závory a odmítal pustit babičku třeba k záhonku s rajčaty, se zdůvodněním, že jsme jí ještě nevydali vízum.
Tehdy se už ale babička definitivně naštvala. „Dědku bláznivej!“ prohlásila. „Copak nestačí, že jsou tady hranice všude okolo, ještě je chceš stavět tady u nás na zahradě?“ prohlásila.
Myslel jsem si tehdy, že děda tyhle babiččiny řeči smete nějakým vtípkem. Na to byl borec. Místo toho však mlčel. Pak vzal pilu a „hranici“ přes mé srdceryvné námitky nemilosrdně zrušil.
Teprve po mnoha letech mi došlo, proč to asi udělal - ač totiž babička s dědou žili jen pár kilometrů od Rozvadova, nikdy neměli příležitost za čáru ani nahlédnout
Matěj Kouba

Dvojí krása

Když jsem si připravoval přednášku pro zemědělce zaměřenou na problematiku geneticky modifikovaných organizmů (GMO), narazil jsem na portálu osel.cz na příspěvek profesora Jaroslava Petra, který na základě původní práce publikované v časopise Medical Hypotheses, zprostředkoval velmi zajímavou informaci na téma: “Může se narodit dítě ženě, která nebyla oplodněna mužem?” Odpověď na tuto otázku je velmi složitá, ale uvedená možnost není zcela nemožná. V souvislosti s tím se diskutuje otázka hermafroditizmu, t.j.tvora, který má oba typy pohlavních žláz – varle i vaječník a navenek znaky obou pohlaví. U lidí tento jev zaujal už v daleké historii řadu umělců, což prokazují i fotografie sochy v Louvre. A tento jev nenechal klidným ani slavného římského básníka Ovidia, který ve svých Proměnách píše: „…nejsou to dva: toť dvojaký tvor, jehož hochem ni ženou nemožno zvát, však nikým se z nich i obojím jeví…“

„K těmto neuvěřitelným věcem se počítá i oboupohlavní rasa, která má pravý prs mužský, aby nebránil v práci, a levý prs ženský ke kojení nemluvňat. Podle některých svědectví se mezi sebou navzájem páří a tak se rozmnožují". (Liber monstrorum (8. století), cit: ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005)

Na fotografiích římská kopie z 2. století, zhotovená podle řeckého originálu z 2. století př. n. l. Sochu restauroval v roce 1619 David Larigue, podložku - žíněnku zhotovil z carrerského mramoru Gianilorenzo Bernini ve stejném roce na přání kardinála Borghese. Socha je dlouhá 169 cm a vysoká 89 cm. Méla Machálek

Muž nad stolem aneb Byl jsem Štrougalovým poradcem

Paměti Štrougalova poradce v letech 1971-1989, muže, kterého mnozí ve světě považovali za dvojitého agenta. Ať tak či onak, autor dokládá, že Praha byla před převratem zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny – Washingtonem a Moskvou. Jaromír Sedlák nic nezatajuje a přece má dar udržet čtenáře v neustálém napětí otázkou: Jak to vlastně bylo doopravdy? Kdo a kde rozhodoval o osudu Československa? Muži v popředí anebo v pozadí, nad stolem nebo pod stolem? Ležela moc opravdu na ulici a kdo a pro koho ji zvedl? Čtěte zpověď muže, který byl u toho, když se lámal svět a měnila fasáda historie!

Kniha je za 230 Kč k dostání v redakci Obrysu - Kmene Politických vězňů 9, 110 00 Praha 1, anebo na adrese: karel.sys@futura.cz.

Od patnácti let nepřístupno

Milé děti, když jsme byli malí my, žili jsme v temném a nebezpečném světě! Jedli jsme třeba potraviny, na kterých nebylo skoro nic napsáno! Mléko uzavíral jen plíšek s datem výroby, na celé láhvi nebyla žádná nálepka. Nevěděli jsme tedy vůbec kolik kalcia a bíllkovin v tom bílém nápoji bylo, o éčkách nemluvě. Na salámu plném cholesterolu zabaleném v papíru také nebylo vůbec žádné varování, jen tam paní prodavačka tupou tužkou napsala třeba 6,50 Kč, na limonádě broňa nebývalo vůbec nic, přestože chutnala tak, že se to nedalo vypít.
Nebo hračky. Bojím se, že se nikdy nedozvím, jaký měl můj náklaďák Tatra obsah ftalátů! Když navíc uvážím, že ani jeden roh v bytě nebyl opatřen bezpečnostními polstrováním a ani v jedné elektrické zásuvce nebyl bezpečnostní plastikový chránič, divím se že jsme v takových bytech žili a netřásli se hrůzou.
Ale ono to jinde nebylo lepší. Považte, když mě máma někdy vezla do školky tím naším strašně škodlivě kouřícím autem, sedával jsem, aby mě měla na očích, na předním sedadle! Ač v škodovce nebyly airbagy a vůbec jsme nevěděli, co to jsou bezpečnostní sedačky! Pak jsme šli přes přechod, kde nikdy nestál žádný příslušník, aby zastavil provoz!
Život byl zkrátka od mala dobrodružství, tím spíše, že v jídelně měli často jen odpornou UHO omáčku s divným houpavým masem a třeba naše soudružka učitelka nás občas velmi necitlivě seřvala.
Takže se, milí fakani, nedivte, naší drsnosti. Kdybyste do té naší hrubé a necivilizované doby nahlédli, pochopili byste, proč občas máme pocit, že byste zasloužili na holou. A že si občas dokonce říkáme, jestli z vás teď nevychováváme pěkné rozmazlence, kteří se v dospělosti sesypou, jakmile na ně někdo houkne. Ale aspoň dáte pořádně vydělat budoucím psychiatrům, že... Ale tohle všechno raději nečtěte. Jednak je to nekorektní tohle říkat, jednak tento text obsahuje tak drastické situace, že je přístupný až od patnácti let výše.

Matěj Kouba

Werichovy pohádky napsané po Fimfáru

Deoduši, Dospělé pohádky, tak se jmenuje souborné vydání báchorek a bajek Jana Wericha napsaných po Fimfáru. Třicet let po Werichově odchodu z tohoto světa a padesát let po první pohádkové knížce je nyní vydalo nakladatelství Albatros.
Většina z nich byla publikována v těch vydaných ovšem až po jeho smrti, ať už to byl Úsměv klauna, Lincoln 1933, nebo Povídky, nejen o psech. Po domluvě s jeho vnučkou Fančou nabízí editor Ondřej Müller i nedokončenou pohádku Alibaba a čtyřicet loupežníků, k níž nakladatelství vyhlásilo soutěž pro širokou veřejnost o její dopsání. Pravidla soutěže jsou k dispozici na www.albatrosmedia.cz v sekci Novinky. Kromě výhry se nejlepší soutěžící bude pyšnit otištěním své verze jako přílohy druhého vydání v dubnu 2011. Je to trochu dada, ale Werichovi by se nejspíš líbilo.
Místy je to však smutné čtení ovlivněné Werichovou zkušeností po srpnu 1968, i když třeba text bajky O orlech a hovniválech vznikal už v 50. letech. „...Poučení je toto: Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.“ Podobně fatalisticky vyznívá Povaha, z rukopisu datovaného 6. března 1972.
Především však pohádky připomínají Werichovu fantazii, radost ze hry s jazykem, věrnost touze po svobodě, po lásce. Proti nacionalismu, rasovému násilí, válce. Ta nazvaná Za šťastnou lásku bas zazní ohlasem na trápení s byrokracií a všelijakými dalšími překážkami v době ředitelová Divadla ABC. Rumplcimprcampr, Chytrá Marjána nebo Moudrý Honza jsou jakoby pokračováním Fimfára.
Měl jsem to štěstí, že mě nakladatel vyzval k napsání doslovu. Snažil jsem se vystopoval, kdo Werichovi vyprávěl pohádky, když byl dítě.
„Nikdo, alespoň ne ty klasické. Táta mi vyprávěl svoje pohádky. On si vymyslel maličkého človíčka, který se plaví ve skořápce od vlašského ořechu přes oceán. Pádluje sirkou a mluví sprostě. Táta vyprávěl jeho part fistulí a oba jsme se mohli potrhat smíchy...“1
(1 Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem. Nakladatelství HAK, Praha 1999, str. 146.)
Jak se tedy Jan Werich dostal k vlastní pohádkové tvorbě? Knížku Fimfárum, poeticky ilustrovanou kamarádem Jiřím Trnkou, na něhož dnes důstojně a invenčně navázal Peter Uchnár, věnoval jeho synovi – rovněž Janovi.
„Byly Vánoce a chtěl jsem dát Trnkovým dětem dárek. Lámal jsem si šišku, protože všechno měly. A napadlo mě, že bych jim mohl dát pohádku. Naproti varieté ve Vodičkově ulici byl obchod s malým nahrávacím studiem, kde jste si za pár korun mohl nechat nahrát blahopřání nebo žvatlání dětí na desku. Sednul jsem si tam, na stolek položil hodinky, abych měl trochu kontrolu, a namluvil pohádku O rybáři a jeho ženě. Nosil jsem ji v hlavě už nějakou dobu.
Vylisovali mi desku a poslal jsem ji malému Honzíkovi, kterému jsem byl za kmotra. Za nějaký čas mi Trnka povídá: ,Nemáš ještě jednu desku?‘ – ,Nemám,‘ řekl jsem, ,oni nemůžou v ylisovat víc než jeden exemplář.‘ – ,Víš,‘ povídá Trnka, ,k nám chodí děti z celých Nuslí si ji poslouchat. Už ji umějí nazpaměť, ale deska je tak ohraná, že jí není rozumět. Těm dětem se to líbí. Napiš nějakou další.‘ – Takhle jsem začal psát pohádky. Když pak knižně vyšly, věnoval jsem je Honzíkovi, protože tomu ta první byla určena. Taky jsem chtěl udělatTrnkovi radost, když je tak krásně ilustroval.“2
(2 Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem. Nakladatelství HAK, Praha 1999, str. 235–236.)
Je sympatické dobrodružství, vydávat se za Werichovými inspiracemi. V případě bajek, jako jsou Povaha, Trest nebo Lev a notes, je možné se dostat znovu k Osvobozenému divadlu, k písničce Ezop a brabenec z filmu Pudr a benzin (1931), využité později ve hře Caesar (1932). Kdo jiný by mu měl být učitelem než řecký autor bajek žijící v 6. století př. n. l.? Jak je vidět, v českém prostředí dávno zdomácněly. Už v roce 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně. A ty O silném lvu, O pyšném orlu nebo O chytré lišce v moudrém klaunovi zůstaly domovem.
Biblická inspirace je zřejmá v podobě nenávisti Kaina a Abela – pardon, Kasima a Alibaby – v pohádce Alibaba a čtyřicet loupežníků. Werich vůbec miloval arabské písemnictví (stejně jako mu byly blízké židovské anekdoty), důvěrně znal anonymní perské Pohádky Tisíce a jedné noci, které vyprávěla vezírova dcera, krásná Šeherezáda králi Šahrijárovi, aby zachránila vlastní a nakonec i jeho život.
Klidně zapojí Bruncvíka ze staročeské legendy stejně jako prince Bajaju z pohádky Boženy Němcové. A když krejčí vykřikne: „Z mé dílny všichni krejčí odešli slavit Slavnou Slávu!“ zazní klasický motiv ironizace básnické skladby Slávy dcera Jána Kollára. Povinné to „slovansky vlastenecké“ četby bývalých studentů V+W, pro jejichž rodící se evropanství, ba světoobčanství to byla stará, obrozenecká, nacionalistická veteš.
A proč nepoužít motiv z Karla Jaromíra Erbena a jeho Tří zlatých vlasů děda Vševěda? Nebyl by to Werich, aby tak neučinil po svém. Nikdo si neodnese zlaté vlasy, které mají nadpřirozené schopnosti, ale „když mu vytrhneš tři stříbrné vlasy za levým uchem, všechna jeho kouzelná moc přejde na tebe,“ říká Amáta Hadžidovi.
Blízký je mu Hans Christian Andersen a to nejen s Hráškovou princeznou, ale i s Křesadlem, v němž také voják leze do podzemí, aby odtud přinesl staré čarodějnici právě kouzelné křesadlo. A musí přitom znehybnit psy se svítícíma očima, velikýma jako mlýnské kameny, aby se dostal k netušeným pokladům.
Jak říkám, místy to jsou smutné bajky i pohádky, jsou ale prodchnuty touhou po svobodě, po svobodné tvorbě, po lásce a prosté lidské blízkosti. Po spravedlnosti, jejíž potřebu si člověk uvědomí právě v době útlaku a nespravedlnosti. Právě proto to jsou pohádky stále současné.
Kniha má 168 stran a prodává se za 299 Kč.
František Cinger

K smíchu nebo k pláči?!

Obrázek mi zrovinka poslal spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek. Má dnes narozeniny. Hádejte kolikáté?
Gratuluju, milý starší kamaráde! Jak jsi se dožil tak vysokého věku s přibližně stejným počtem klíčů?!

Krátce o etické výchově (Jiří Žáček)

Ministerstvo školství se pokouší zavést do základních škol etickou výchovu. Sláva, jásají nevyléčitelní optimisté, konečně z těch zvlčilých kandidátů nápravných zařízení školy vychovají laskavé a pokorné andílky!
Skeptikové tuší, že ten chvályhodný úmysl skončí velikým fiaskem. Jak by mohla škola, kde mohou žáci beztrestně urážet a šikanovat své učitele, předělat děti zformované rodinnou výchovou založenou na bezohlednosti, chamtivosti a nedostatku empatie, zvlášť když je podpořena trvalou mediální vulgarizací světa? Veřejné trestání rákoskou by v této situaci pomohlo daleko spíš než etická výchova. Ale pozor! Trest by nepodstupovaly nevychované děti, nýbrž jejich nevychovaní rodiče.
Skoro bych se vsadil, že strana, která by toto opatření vtělila do svého programu, by vyhrávala parlamentní volby přinejmenším sto let. Pokud se mýlím, je situace ještě horší, než předpokládám.
Jiří Žáček

Jaroslav Svěcený - 50!

Jak jste se dožil tak požehnaného věku v tak skvělé kondici, milý Jaroslave?! Gratuluju k Vašim 50 posvěceným rokům!
V den Jaroslavových narozenin se prodrala na svět i holčička, kterou její maminka odložila zabalenou v tričku a v ručníku do babyboxu ve Zlíně. Je to 39. děťátko, jemuž babyboxy pomohly na cestě do života. Pojmenoval jsem ji Věruška podle doktorky, která měla službu.
Nenapadá Vás něco, milý Jaroslave Svěcený?!
Jaroslav nám, milí čtenáři, odpoví na tuhle otázku při svém předvánočním večeru, který pořádá v úterý 14. prosince v 19:30 v klubu Violino v Praze 1, Krakovská 5.

Národnost není maska, kterou si můžeme kdykoli vyměnit

„Národnost stejně jako vyznání nejsou dané. Jde o pocit konkrétního člověka,“ vysvětlil v MF Dnes místopředseda statistického úřadu Stanislav Drápal, proč se v sčítání lidu 25. března 2011 objeví otázka na národnost jako zcela dobrovolná. Mohu si tedy sám rozhodnout zda jsem Němec, Čech, nebo třeba Angličan?! Přiznám se, že jsem z tohoto názoru rozpačitý, tím spíše že není ojedinělý. Já vím, nacionalismus přinesl v minulém století hodně špatného. Máme však jít do opačného extrému , tvářit se, že něco jako příslušnost k nějakému národu vlastně neexistuje? Že národnost je jen libůstka asi jako příslušnost k fotbalovému klubu? Mrazí mně z toho o jaký svět se snažíme. Lidé si začnou vybírat národ, tak jako si berou masku na karneval. A bude v takovém případě dost atraktivní jít za Čecha? Přece bude mnohem víc sexy stát se třeba Američanem, Číňanem či Němcem – velké národy se stanou ještě většími. Pro milovníky kuriozit naopak bude zase lákavé se stát třeba Apačem či Keltem. A co tradice? Co dědictví národní kultury? Vědomí sounáležitosti s generacemi předků už neznamená nic?
Krev se nám zřejmě poznenáhlu mění na kokakolu. Budiž , možná že chceme být především světoobčany. Ale těmi se přece můžeme stát jen když budeme vědět odkud jdeme, kdo jsme a kam směřujeme. Jinak se staneme jen směšnými panáky z evropské periferie.
(mk)

Jiří Žáček a Mirek Huptych zvou!

Já tedy přijdu, kluci! I když jste mi už jednu knížku dali.
Ludvík

Záhady 17. listopadu - nová kniha Karla Sýse a Dušana Spáčila

Když na plénu ÚV KSČ v listopadu 1989 navrhla Jiřina Švorcová do funkce generálního tajemníka místo Miloše Jakeše Rudolfa Hegenbarta, Jan Ruml už ve Špalíčku patřil mezi nejradikálnější členy Občanského fóra (OF).
Proč se tajemný Hegenbart rozhodl promluvit až po jedenadvaceti letech? Proč Jan Ruml podrobil pozdější revizi své zpočátku až příliš militantní názory a proč Stanislav Devátý byl v listopadových dnech ukrýván před českými zákony v tehdy ještě socialistickém Polsku? Kde jsou kořeny nevyhnutelného rozkladu socialistického systému podle Štrougalových poradců Nevařila a Sedláka? Komu vadil už těsně po revoluci jeden z nejodvážnějších a také nejpronásledovanějších disidentů Petr Uhl? O tom všem a také o mnohém jiném je tato kniha. Mnozí z jejích protagonistů poprvé otevřeně promluvili právě až po více než dvou desítkách let. Odhalují tak mnohé záhady 17. listopadu 1989.

Váz., A5, str. 224 cena 269,- Kč

Jsem v dobré společnosti s Karlem Sýsem a Jirkou Žáčkem!

Unie českých spisovatelů udělila ceny za mimořádné umělecké výkony či zásluhy již popáté.
Připomínáme aspoň stručně dosavadní laureáty.

Ceny Daniela Strože a UČS 2006:
Miroslav Florian
Zdeněk Hrabica
Karel Sýs

Ceny Daniela Strože a UČS 2007:
Michal Černík
Ludvík Hess
František Uher

Ceny Daniela Strože a UČS 2008:
Čestmír Císař
František Dostál
Vladimír Janovic

Ceny UČS 2009:
Ivana Blahutová
Milan Friedl
Zdeněk Frýbort
Emil Hruška
Miroslav Pangrác
Jiří Žáček

Za rok 2010 Ceny UČS obdrželi:
Milan Blahynka - za přínos literární kritice a esejistice
Pavel J. Hejátko - za sbírku Pomníky z asfaltu
Antonín Kachlík - za celoživotní filmové dílo
František Skorunka - za soustavné recenzování zahraniční literatury
Daniel Strož - za básnickou sbírku List, který nezežloutne

Červené paraplíčko Jiřího Žáčka pokřtěno!

Titulek říká vše a knížka je - jak jinak - krásná. Křtilo se v galerii Vivo na malostranském Maltézském náměstí. Nejkrásnější pro mne ovšem i po letech byla zpěvačka a herečka Renata Drössler, jež kdysi svoje šanzóny zpívala jen mně. A při křtu mi zazpívala jednu písničku na slova Jirky Žáčka rovnou do ucha - taky jen pro mne.

Úloha pražské bohémy v listopadové revoluci

„Kdo se 17. listopadu nejvíce zasloužil o „naši svobodu“?“ Když slyším, jak moderátoři chvějícím se hlasem pronášejí tuto milou frázi, nedá mi nepřipomenout, že možná pražská bohéma! K tomu, že pochod zamířil na Národní, totiž zřejmě velmi přispěl opilý filmař Jaroslav Kohák, který šel z hospody U Rarášků. Tento pán, který neměl o studentské manifestaci ani ponětí, se nechtě ocitl mezi kordonem příslušníků SNB a studenty a pořádně si to užíval. Volně se procházel mezi oběma stranami, diskutoval s policisty, mával rukama, zpíval státní hymnu a stal se i hvězdou dokumentů zahraničních televizí. Pak si to ovšem odskákal. Policisté ho sebrali a odvezli k výslechu, studentští vůdcové jej označili za agenta STB. Tím však Jaroslav opravdu nebyl. Naopak, je nesporné, že přispěl k tomu, aby demonstrace nabrala grády. Nezasloužila by si pijatika u Rarášků za svůj podíl na revoluci apoň malý pomníček? Třeba v podobě nedopité láhve!?
(mk)

Pavel Hudec Ahasver - 69!

Spolu s Pavlem Jasanským vytvořili Pavel Hudec Ahasver nejdivokovínovější dvojici fotografů Divokého vína. Publikují v něm svoje fotografie od počátků v šedesátých letech dodnes. Oba Pavlové si svoje digitální foťáky pořídili teprve nedávno, ještě před dvěma roky fotili na filmy.
Gratuluju Pavlu Hudcovi a přeju mu, aby si užil nejen svého nového přístroje, ale nafotil s ním taky hodně aktů.
Fotografie Pavla Hudce Ahasvera prodává jeho krásná dcera Dita ve svém obchůdku Antique Ahasver v malostranské Prokopské ulici číslo 3, Kávovarna Café v Lucerně ve Štěpánské a milovníci jeho fotografií a dívenky, které by chtěly od Pavla vyfotit, mohou zavolat Mistrovi osobně na 604 591 669.

Juraj Kuniak křtí svoji knihu!

Křest knihy Juraje Kuniaka se odehraje 16. listopadu v 17 hodin v Malostranské besedě v Praze 1.
Juraj Kuniak publikuje i v Divokém víně, a tak všechny čtenáře zve.

Jiří Žáček děkuje!

Velectění gratulanti,

však i na vás dojde, pokud už se tak nestalo. A já vám to pak láskyplně oplatím. Ale odteďka už přestávám stárnout - začínám mládnout! Přidejte se i vy!

Jiří Žáček

Mirek Paleček má v pátek 12. listopadu 65!

1945
hudba a text: Miroslav Paleček

My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti

Za dveřma je důchod nelze nevidět
ale můžete nám pořád ještě závidět
jak do sebe jsme vstřebávali krásy světa
a užívali šedesátá léta

Opilí a bez sebe jsme byli nejvíc
když nám z Laxu zpíval Elvis
uhranula víc mě než panenka Marie
přenádherná doba beatlmanie

George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli SUPERSTAR
George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli praví SUPERSTAR

Říkali nám hippies – květinový děti
panebože to to ale fofrem letí
nosili jsme vlasy do půl pasu
nenaslouchali rodičů hlasu

Přišla jiná doba i Několik vět
my věřili že náš je nezkaženej svět
kdo jen zkusil dráždit hada nohou bosou
normalizace ho smetla kosou

Kdo moh´ tušit že se naše snění
vyplní a že se něco změní
vládu jedný strany navždy zamet´
listopadový samet

George – Paul – John a Ringo Starr…

My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti

Dneska je tu milénium nové
co nám asi přinesou ty příští dnové
k mání jsou i dneska všechny krásy světa
ale naše byla šedesátá léta

My jsme silnej ročník pětačtyřicet

Červené paraplíčko - nová knížka Jiřího Žáčka

Milý kamaráde Luďku Hessi,
musím poděkovat osudu
za to, že jsi -
bez tebe by republika zašla na nudu!

Jiří Žáček

Jsem potřetí pyšný, že mi Jirka věnoval už třetí básničku, a tak se s vámi, moji milí, o ni chci podělit. Přidám zprávu, že právě vyšla nová knížka Jiřího Žáčka ilustrovaná Josefem Loudou. Jmenuje se Červené paraplíčko. Pro představu přidám jednu básničku a jeden obrázek.

Sluneční sonet
pro dvě malé divoženky

Havraní křídla tmy
přikryla celý obzor a my,
ztracení dole pod hvězdami,
hledáme malou Polárku.

Všichni jsme děti hvězd,
jsme z téže hmoty. Láska žije
jen ze sluneční energie.
Tak je to, moje sluníčka.

My také spalujeme sami sebe
a zahříváme ty, jež milujeme,
v pustinách kosmu, který zebe,
až vyhoříme jako supernova.
Pak si nás Vesmír při Velikém třesku
zas uhněte a všecko začne znova.

(Vnučkám Johance a Terezce)

Jiří Žáček má v sobotu 6. listopadu 65!

Jirko,
jsem pyšný, že Tvoje první básničky jsem otiskl v roce 1965 v Divokém víně. Ještě větší pýchou se nadýmám, že jsem v roce 1969 vydal v Divokém víně Tvoji první sbírku Ráno modřejší večera. Děkuju Ti, že jsi mi oboje umožnil. Blahopřeju Ti.
Ludvík Hess


Žáček a pětašedesát? To máte v Divokém víně asi špatný kalendář. Jednak by se už dávno musel jmenovat minimálně „Žák“, ale tolikrát přece propadnout nemohl! A navíc – já si ho pamatuju bezvousého a věřte, že básníci mají sloní paměť. Takže se nezlobte a radši ten omyl v příštím čísle opravte.
Srdečně zdraví Karel Sýs

JIRKOVI ŽÁČKOVI
Stál na počátku všeho pták
a dobře, že je tomu tak.
Na břiše virtuální reality
svádíme spolu souboj lítý
o cecek šťavnatého mléka -
básník si dopíná zimník,
múza se vytrvale svléká.

A když už tedy sixty five,
přeju Ti neskonale šťastný life,
zas na startovní čáře
v písmenkách z Tvého slabikáře.

Your sincerely
Jarda Holou (bejk)



Žáčku,
už máš za sebou
tu trapnou dobu knoflíčků a háčků.

Vítám Tě mezi starce,
co nemít prostatu,
by spali už jen sladce.

Petr, v němž buší
srdce cincibuší.

/Jak jsi mi krásně napsal do své první knížky./



Milý Jiří,

v Knize lidských přání mám následný text:
Přeji vám, abyste každý den měli chleba k namazání, slova k pohlazení a lásku, která neokorala. Pár blízkých lidí, kterým patříte, dobrou mysl, která patří vám, a na vašem stole talíře, které nikdy nehladoví.
Půjčil jsem si tento text z knihy a teď patří i Tobě. A k němu přidávám: Ať je Ti věrné zdraví a jsi miláčkem Inspirace!
Tvůj
Michal Černík


hodně lásky, hodně lásky a hodně lásky....ta hory přenáší......
:-)
Michelle

Vážený pán kolega, milý Jirko,
tak už sme sa toho dožili, že mladí autori sa dožívajú úctyhodných životných jubileí. Som rád, že som mal možnosť sprístupniť niektoré Tvoje skvelé básne slovenským čitateľom. Čo Ti zaželať? Veľa radosti z literárnych potešení, ktorými obdarúvaš citlivých a vnímavých ľudí.
Tvoj Paľo Janík

Taky panu oslavenci přeju všechno nejlepší, hlavně zdraví a dobrou náladu.
Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí

Určitě mu přeju hodně zdraví a chuti psát, je to můj oblíbený poeta.
Hana Höschlová, redaktorka

Já se přidávám!
Jirka Piskáček, tajemník Unie českých spisovatelů


Co Ti přát, Jirko, v době krize?
Nejlépe někam rychle zmizet!

Před blbostí být na útěku
se člověku hodí v každém věku.

Blbost má totiž hlavy dračí.
Má smysl prát se s těmi sráči?

Lepší je zdrhnout na chalupu,
pozvat si na ni přátel tlupu,

přečíst si v klidu něco básní
- a život zas na chvíli zkrásní!


Hlavně zdraví, Jirko!
Tvůrčí skupina Jarda Čejka, Jeroným Dubský, Michal Fieber a Sabina Hynková

Milému jubilantovi, Jirkovi Žáčkovi (pro nás z Akademie psaní Profesorovi) přeji ostré pero a přehradu šampáňa, v níž se vykoupe, kdykoli se mu zachce s kýmkoli, především s Múzou.
Ivan Fontana


Pan Žáček je určitě na slova chvály zvyklý, ale vyřiď mu, prosím, že jeho básničky jsem milovala ještě mnohem dřív, než jsem poznala Tebe a než jsem se dověděla o Vašem přátelství. Přála bych si, aby se někdy naskytla příležitost a já ho mohla požádat o podpisy všech jeho knížek, které mám. A brněla by ho ruka, protože jich mám několik...
Moc mu přeju hodně zdraví a zdraví a zase zdraví!
Hanka Nová, soudkyně

Dobrý den,
ano, i já chci oslavenci panu Jiřímu Žáčkovi popřát mnoho k jeho pětašedesátce. Ať se má skvěle, ať má hodně šťastných okamžiků, ocelové zdraví. Nechť je obtěžkán veselou náladou, jako je keř vína obtěžkán tíhou svých plodů před sklizní. Co více si přát? Není nic nad radost. Ostatně, to ví, řekl bych, každé srdce básníka.
S pozdravem a úctou

Radim Šima

Jejda! S Jirkou jsem si mnohé hezké užil!!!! Prosím, popřejte mu také za Zdeňka Riegera, že moc mocůkrát přeje HEVYK dny!
Děkujuji!!!!!!!


Náš drahý a převzácný spisovateli Jiří Žáčku,
mé dětství jste velmi obohatil svými přemilými veršíky, a tak si Vás celý život v srdci nosím. Nikdy se asi ani zdaleka nepřiblížím Vašim spisovatelským schopnostem, tím větší mám důvod Vás obdivovat. Nejen srdci, ale i mému kraji jste velmi blízký, neb město Slaný nedaleko Vašeho rodného Chomutova leží.

Buďte ještě dlouho zdráv,
ať Vás jak já má každý rád.
Hodně zdraví, štěstí lásky,
povzneste se nad otázky,
kolik je Vám dneska let,
pro mě ještě nejste kmet.
Mladý duch i sivý vlas,
to vše dělá krásnou bytost z Vás.

Přeji hodně síly, nápadů, k tomu dobrou náladu.
Divoké víno už zvolnilo krok, přesto tu s námi buďte ještě hojný rok.

S pozdravem a s úctou Vás zdraví a krásný narozeninový den přeje:-)
Katka Husárová, novinářka

Milý Jirko Žáčku,
ne každé jméno musí být vždy nomen omen, neb co se týče umění básnického, jsi Mistrem. Bulgakovova Markétka by Ti nepochybně dala k narozeninám kouzelnou čapku s příslušným nápisem. Co bych Ti mohl dát já, je upřímné přátelství, ale to už dávno máš: Je mi, milý příteli, ctí a potěšením říci Ti přes Divoké víno, které se již barví podzimem (ach, melancholie zralých narozenin!): Buď šťasten a měj se poeticky.
Tvůj Lubomír Brožek

No jistě, přeji vše nejlepší každému dobrému člověku.
KJK, Karel Kvasnička

Vážený pane Žáčku,

příteli mého přítele, přeju Vám mnoho krásných básní a také, ať Vám to ještě dlouho drásá. Ludvík mi sice stále vyčítá, že ač jsem bydlel v Krejčího ulici, nikdy jsem do Klubu poezie nezavítal, tak si to snad dnes trochu při této příležitosti vylepším tím, že Vás jako básníka znám velmi dlouho a že shodou okolností Vaše verše ke mně kdysi dorazili prostřednictvím přítele Libora Žáčka, takto libeňského Brňáka... nebo brněnského Libeňáka?

Srdečně a krásně
Stanislav Vávra
Josef Kučera Kobra posílá Jirkovi malé laudácium MUS Kanibalismus, feudalismus, kapitalismus, fašismus, nacionalismus, socialismus, komunismus, internacionalismus, oportunismus, rasismus, sadismus, masochismus, buddhismus, impresionismus, poetismus, expresionismus, kubismus, realismus, urbanismus, maoismus, leninismus, stalinismus… Všechny „Múzy (čti musy)„ jsou k ničemu, ale Jiří Žáček rehabilitoval aforisMUS!

Ještě jednou dekadence!

A nemusíte mi hned všichni volat . . .

Z dostatku času brouzdávám po síti, nebo se věnuji jiným neřestem. A přečtu toho opravdu hodně.
Tak jsem si až do konce, jak je v titulku doporučeno, přečetl v DV i text z klávesnice pana Rostislava Říhy. A do mrtě s ním souhlasím. Jenže pan architekt je slušný člověk a napsal to ještě dost kulantně.

To z rozhovoru redaktorky Svatavy Antošové s performerem Milanem Kozelkou, uveřejněném v časopisu Tvar č. 16/2010, vím hned na čem jsem. A co hlavně, je vyzrazeno i řešení. Cituji: „Tento systém se chystá lidi na okraji, počítaje v to i opoziční intelektuᬬly a umělce, zlikvidovat, obávám se, že i nějakým způsobem legálně vyvraždit.“ Konec citátu.

Citát jsem vytrhl z dlouhého rozhovoru, nikoliv však, domnívám se, z kontextu o pocitu dezorientace. Není od věci si rozhovor s vysokoškolským pedagogem Kozelkou přečíst. Tím spíše, že vyšel v renomovaném časopisu Tvar a byl uveden i na webovém portálu czechlit.cz, jehož ambicí je sloužit jako centrální zdroj informací, určených hlavně pro zahraniční odbornou veřejnost. Oba uvedené zdroje jsou finančně podporované státem.

„V nekonečném virtuálním oceánu, v jehož vlnách rozmarní uživatelé smývají špínu ze svého obludně zduřelého ega a kvaltem ho proměňují ve stoku,“ (Patriku Linhart dekadentní czechlit.cz 11.11.2008 ) se lze dočíst též o krizi v poezii, ve filmovém umění, v ekonomice, o krizi identity a krizi vztahů, o krizi v křesťanství a bůhví kde ještě.
Všude kolem samá krize. Z takové přemíry krizí a jejich obnažování v onom virtuálním oceánu musí mít pocit dezorientace každý. Omyl. Mnohým je všechno jasné. Obávám se, že jsme v tom s panem architektem zůstali sami dva.

A Rudolfínská šukací dekadence, o které je tu řeč? To si do své pracovny asi nedá ani prostitutka. Přece si nenechá prznit živnost. Zbývají tedy děti. Zrovna pro ně vyšla kniha Blijící lišky a jiná zvěrstva. Prý aby se zvýšil zájem o dětskou literaturu. Tomu já říkám dekadence! Řeknu vám, Rumburak byl proti tomu úplný šulin (někdy se holt neudržím). Už zbývá vydat jen leporelo Jak zavraždit rodiče. Nebo už to vyšlo?

No, vlastně jsem chtěl jen oprášit zájem o dezinfekci. V televizi Nova odborníci říkali, že Češi smrdí. Jestli je to pravda, tak to není potem. To je hniloba uvnitř.


Leopold F. Němec

Rostislav Říha napsal text sice dlouhý, leč doporučuju jej dočíst. LH

Celé to začalo jako nevinná diskuse po e-mailu: LH se byl podívat na výstavě Dekadence a poslal z ní pár obrázků. Jako odpověď jsem poslal odkaz na jeden ze serverů se zábavnými obrázky a konstatoval, že mi tam (server, kde si nikdo neklade umělecké ambice a chce jen pobavit) spousta věcí přijde nápaditější a s hlubším přesahem než dosti prvoplánové nesmysly, kterým se dnes říká "výtvarné umění" - a to není jen diskutovaná výstava v Rudolfinu, ale třeba socha stromu ze záchodových prkýnek ve veřejném prostoru, Svatý Václav sedící na koni, který je vzhůru nohama…. nebo… nebo většina z toho, co se dnes dělá a je "in". Uzavřel jsem to konstatováním, že se cítím dezorientován.
LH v poklidu sobě vlastním odtušil: „. V umění se necítím dezorientovaný, přesně vím, co se mi líbíí“.
Já také vím, co se mi líbí … dokonce vím, co sám maluju, sochám či stavím. A ještě do dalšího konce i tuším, proč to tak dělám.
Důvodem mého pocitu dezorientace (a jsem přesvědčen, že podobný pocit má i pár dalších, kdo ještě dnes trpělivě malují klasické olejomalby nebo zcela tradičně dlátem dělají sochy ze dřeva či kamene) je vědomí, že obec konzumentů toho, co se dnes shrnuje pod „umění“, není zvědavá na to, co postaru děláme, protože potřebujeme.
Konzumenti se k tomu, co dělám já (klasická olejomalba) nebo co dělá třeba Milan Vácha (socha z trvanlivého materiálu, jejíž zpracování osvědčuje pochopení specifik materiálu a ukazuje pracovitost, pokoru…všechny ty hezké věci) staví velmi nezaujatě - (a) běžného diváka zaujme více hyperrealistický obraz toho, jak někdo zastrkuje něco do někoho jiného, (b) polointelektuál je sám nad sebou dojat, že navíc pochopil "přesah" toho, že akt zastrkování byl zachycen na rentgen a (c) celointelektuál si ještě k tomu všemu ujede třeba na kompoziční konotaci sochy, která ukazuje zastrkování, s nějakým klasickým dílem, které má kompozici podobnou…
Od (a) až po (c) dnes nikoho nezajímá dílo, které nemá atributy kresleného vtipu, není verbálně popsatelné v jednoduchých termínech.
Je to taková tichá dohoda mezi tvůrci a agenty. V živném roztoku intelektuálů, kritiků a rádoby poučené veřejnosti pěstují čím dál tím obskurnější produkty. Nacházejí kupce, kteří si nemohou dovolit nekoupit… prokázali by tím, že nejsou „in“.
Funguje to striktně na principech marketingu. Stejně, jako jsou díky reklamě úspěšné čím dál tím barevnější výrobky na jedno použití, jsou i v umění úspěšné např. hyperrealistické obrazy toho, jak malíř zasunuje do své pornoženy. Nějak se pořád zdráhám uvěřit (i když narcismus je mocná čarodějka), že právě Koons maluje z vnitřní potřeby. Spíš myslím, že jakmile by trh žádal něco jiného, tak by začal vyrábět právě to.
Pokud se mluví o krizi výtvarného umění, tak věřím, že začíná právě tady: Jeho role původně byla realisticky zachytit, zobrazit… časem byly vymyšleny technologie, které dovolují zachytit a zobrazit věrněji. Výtvarné umění se z prostoru, odkud ho vytlačila fotografie a film, uchýlilo do niternějších krajin, rezignovalo na soutěž ve vizuální realističnosti a – v souladu s aktuálními filozofickými směry – začalo usilovat o holistické zobrazení, zkoumat hranice… někdy v době, kdy se mnoho z experimentů stalo již nesrozumitelnými bez předchozího vzdělání případného diváka a výtvarné umění se tak ocitlo v pasti (v níž se třeba opera nebo moderní vážná hudba zmítá dodnes) přišel marketing. Ten tou dobou dospěl natolik, že dokázal výtvarné umění pevně sevřít a vyždímat z něj poslední zbytky opravdovosti, které v něm snad zůstaly z předchozí epochy formalistního hledání hranic.
Mým cílem není vyčerpávající analýza, toto je jen skica - nepostihuje všechny, do jednoho pytle se házet nemá a stejně by se to tam ani nevešlo. Chci ale naléhavě upozornit, že jsme si – jako konzumenti – odvykli:
• Očekávat osobní angažmá autora, které by mělo být z konečného produktu cítit.
• Nahlížet na artefakt jako na něco trvalého, co by se mohlo v rodině dědit po generace. Rodinné portréty různé kvality visí v mnoha moderních interiérech… bojím se, že pokud zainvestuji do sochy ze záchodových prkýnek, tak ji mí vnuci odzívnou jako něco, co už udělal Duchamp před sto lety, hezké to nebylo ani tehdy a není ani teď… do obýváku si ji nepostaví.
• Rozlišovat mezi aktuálním a trvalým významem: Důležitost existence stovek kopií Campbellovy polévky od Warhola vnímá pouze naše generace, která ještě ví, že jde o reakci na něco a o vyjádření něčeho dalšího. Domnívám se, že s odstupem sta let dnes aktuální kontext už tak zajímavý nebude a mí pra-pra vnuci si řeknou, že potraviny malovali holandští mistři přeci jen tak nějak pěkněji.

Rostislav Říha

Ing. arch. Mgr. Rostislav Říha R h - a r c h . c o m E-mail: riha@rh-arch.com

Epopej si nechte, galerii postavte

To, že budoucí primátor Tůma řekl, že Slovanská epopej má zůstat na Moravě, jej šlechtí. Ono jde třeba o to, že zahraniční turisté v podstatě jezdí jen do Prahy – zbytek Čech jako by pro ně neexistoval. A přitom má co nabídnout. A v konečném důsledku na to doplácí i hlavní město – kdyby turisty republika víc lákala, cizí návštěvníci by mohli v hotelech zůstat aspoň týden. Ale jsou tu většinou jen na víkend, nebo dokonce jen na den. Navíc si přiznejme, že Slovanská epopej je lákadlo jen kvůli Muchovu jménu. Zatímco v jinak dost nezajímavém Moravském Krumlově tyto veleobrazy skutečně mohou pomoci cestovnímu ruchu, Praze nijak neprospějí. Na druhé straně, kdyby v Praze kvůli Epopeji opravdu vyrostla nová galerie, taky by to nebylo špatné, ne? Osobně proto navrhuji řešení – postavit v Praze nový stánek umění, ale ten nabubřelý, dobově poplatný monument národovectví zvaný Slovanská epopej, přitom nechat v Moravském Krumlově.
(mk)

Petruška tentokrát i za mne!

V mládí jsem byla Muchovou ctitelkou, jeho secesní dámi se mi moc líbily. Když mě ale osud zavál do Moravského Krumlova a já zhlédla Slovanskou epopej, nějak se mi změnil vkus a od té doby mi Muchovy krásky připadají jaksi plytké. Možná je to nespravedlivé, ale tolik národovecké zaslepenosti a nevkusu najednou - a navíc v tak monumentálních rozměrech - mě skutečně zaskočilo a znechutilo.
Vám, moji milí čtenáři, se omlouvám, že jsem tentokrát použil jen citaci Petrušky Šustrové. Lépe bych to nenapsal.
Lu

Petruška má dalšího ctitele.

Muchovu epopej jsem na vlastní oči dosud neviděl. Nevím, jestli se mám kvůli tomu stydět. Po přečtení anamnézy Slovanské epopeje s určitostí vím, že už ji ani vidět nechci. Jen mi vrtá hlavou, proč o takovou hromadu nevkusu vede Praha s Českým Krumlovem třicetiletou válku II.
Stateční pražané jsou pro své vítězství dokonce odhodláni, i kdyby to stálo miliardu, postavit úžasný muchovský palác, zatímco selské vojsko krumlovských lučištníků hradby svého zámku nechává trestuhodně chátrat a uchyluje se k úskočným manévrům.
Vysvětlení mám pro sebe jediné. I hromada nevkusu v tak monumentálních rozměrech vydělá hromadu peněz. Čím větší tyátr kolem toho bude, tím víc pitomců z celého světa se na to bude jezdit dívat. I když, konec konců, miliarda pro bohaté království je určitě jen moucha.

Leopold F. Němec

Zve vás Jaroslav Svěcený!

Nedoprovodila by mě nějaká mladá dáma? Lu

Já to nebyl, můžete mi věřit!

Fialového motýla jsem skutečně nedomaloval Bohumilu Svobodovi já - MŮŽETE MI VĚŘIT!
Aha! Minule jsem vám slíbil prozradit, co máme se Svobodou společného! Přece plodíme oba děti ještě ve ZRALÉM věku!

Muži s motýlem?

Všimli jste si, moji milí, těch několika známých mužů, kteří nosí v našich krajích nezvykle uvázanou mašli pod krkem? Spojuje je jenom ta nestandardní ozdoba nebo mají ještě něco jiného společného - Rath, Pirk, Kittner, Svoboda..? Poslední z jmenovaných dokonce soustavně předvádí, kolik motýlů má k dispozici. Hádanka nakonec - co je mi sympatického a co mě spojuje se stařičkým kandidátem? Co myslíte?

Potěšil mě můj dávný kamarád Ginsberg na titulu!

Letos vydaná antologie s názvem The Return of Kral Majales: Prague's International Literary Renaissance 1990-2010 (Návrat krále Majálesu: pražská mezinárodní literární renesance 1990-2010). Tuto antologii editoval Louis Armand a vydalo na Filozofické fakultě působící vydavatelství Litteraria Pragensia (http://litteraria.ff.cuni.cz/).
Zahrnuje ukázky z děl bezmála stovky autorů činných v Praze během posledních dvou dekád, ať už anglofonních či (do angličtiny přeložených) českých. Tato antologie je doplněna bohatým fotografickým materiálem a detailním seznam anglicky psaných literárních časopisů, knižních publikací a antologií vyšlých za dané období.
„Na světě jsou města, jež mají na spisovatelovu, umělcovu či historikovu mysl prazvláštní vliv; jako by vyzařovala určitého ducha, genius loci, který zprostředkovává a sděluje myšlenkový vitalismus. Jako by jejich jádra elektrizovala vrstvou kulturní energie, vírem, jsou to města jako Paříž, Berlín, New York, Praha, jejichž jména jsou obdařena kouzelnou mocí. Mysl pracuje záhadným způsobem, myšlenky a poezie vznikají na určitém místě v určitém čase, které se zdá být nadzemské a nadčasové zároveň. Také zde přichází v úvahu pragmatika: kultura, kdekoli je její přítomnost výrazná, vzniká dílem možných důsledků a asociací, stejně jako politický zločin.“
(http://www.czechlit.cz/pozvanky/navrat-krale-majalesu/):

Jsem taky dekadent?

Když už jsem byl na výstavě Dekadence, utratil za vstupenku, řeším dilema, zda jsem taky dekadent či pouhých erotoman, podělím se s vámi, moji milí čtenáři, o tři další díla.
Lu

Michálek v synagoze! Pozdě ale přece...

V pondělí 4. října v 18 hodin ať vás vidím - aspoň ty pražské - v libeńské synagoze na Palmovce - Ludmilina ulice. Ladislav Michálek otvírá výstavu svých fotografií staré Libně. Pozvánku mi pozdě poslal Tomáš Mazal.

Jsem taky dekadent?

Jak se otevřela v Rudolfinu výstava Dekadence, hned jsem na ni natěšený běžel. Spatře v hale sochu dvou holek, uvědomil jsem si, jak mnoho má moje tvorba příbuzného s dekadencí. Jenomže tomu říkám jinak...
Ujišťuju vás, moji milí, že nezhlédnutí výstavy přežijete.

Svatý Václav? Zděsil mě!

Den české státnosti jsem oslavil u televize. Od té doby, co jsem si pořídil sluchátka, našel jsem v ní velké zalíbení především jako posluchač. Václavský večer nabízel poslech i pohled. Znovunalezená Nedbalova a Křičkova hudba a nejdražší megafilm první republiky.
Byl jsem filmem upřímně zděšen. To si snad Svatý Václav nezasloužil! Představení balancující mezi stařičkou operou, dávnou groteskou a melodramatickým komiksem.
Film natočený roku 1929, tedy v době, kdy moderní umění doslova kvetlo! Přál bych si nahlédnout do hlav pomazaných, jež se slavnostní premiéry v Rudolfinu zúčastnily, netušíce, co se na ně chystá. Chtělo se někomu z nich bučet, jako jsem to slyšel při premiéře jedné opery v Národním divadle? Moji milí, napište mi, že jsem starý a nevzdělaný a jak hluboce se mýlím!! Napiš mi i Ty, milý Du alias Matěji Koubo. Poraď se s chotí!
Lu

Benátky ve fotografii v Malostranské besedě

Na výstavu fotografií svého přítele Aleše Formánka zve můj přítel Tomáš Mazal, který ji též v pátek 1. října v 17 hodin zasvěceně uvede.
Cestovatel a fotograf Aleš Formánek v několika málo prosincových dnech roku 2009 zachytil tvář Benátek osobitým reportážním pohledem. Mnohé nezvyklé záběry známých míst, smysl pro detail a náhodná setkání tak vytváří pozoruhodnou fotografickou kolekci. Úvodní řeč Tomáše Mazala nazvaná „Leklé ryby, staré hřebeny a ňadra malinká“ nás naopak zavede do Benátek odvrácené krásy, iluzí a slovutných metafor zbavených. Lu

Fotografie, která zapsala Divoké víno do literatury

Mám na mysli fotografii pořízenou Ladislavem Michálkem na rozcestí ulic Primátorské, Krejčího a Rudé armády v roce 1964. Nabarvil jsem své prostěradlo na černo a napsal na něj bílá písmena - Klub poezie. Transparent jsme vyvěsili na začátku ulice Krejčího, v jejímž domě číslo 4 jsme provozovali DIVADLO POEZIE a začali vydávat Divoké víno.
Fotka se dostala do ruky Bohumilu Hrabalovi, a tak se mu zalíbila, že podle ní pojmenoval svoji knížku Kluby poezie.
V knížce na straně 7 je otištěno věnování:
Na svých toulkách pražskou periférií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE...
Ladislav Michálek (nar. 15. července 1937 v Mělníku) právě vydal knížku svých fotografií pod názvem Libní s Bohumilem Hrabalem. Je v ní otištěna i výše zmíněná fotografie.
Publikaci určitě koupíte v pražském Luxoru nebo v knihkupectví U Fišera v Kaprově ulici 25.

Což takhle nedat si špenát?

Počátkem šedesátých let mi díky Pepku Námořníkovi zachutnal špenát. Na svou omluvu mohu uvést, že mi v té době byly jen čtyři a Pepka jsem vstřebával  jako  poměrně vzácné setkání s groteskami, takže nehrozilo předávkování.
Navíc třeba báječné české animáky jako Pojďte pane, budeme si hrát, Rumcajs, či Pohádky z mechu a kapradí nebyly ještě ani na světě. V paměti mi proto zůstaly filmečky o „Popeyovi“, naivní Olie a sadistickém Blutovi jako vcelku povedená řachanda.

Teď jsem však Pepkem pravidelně bombardován  v rámci ranního vysílání Novy a s jistým podivem zjišťuji, o jak otravný seriál vlastně jde. Ne tímto odsudkem se nepouštím do dávných autorů- pokud vím "Popeye" se zrodil ještě před válkou a svou jednoduchou výtvarnou podobou i akčností byl tehdy modernistické novum. O padesát let později po ránu však už  představuje těžko snesitelnou šmíru. Budiž kdyby se dostal do televize jednorázově, třeba v rámci nějakého retrotématu, snad by to bylo i roztomilé. Skutečnost , že Nova  z Pepka  udělala pravidelný „raníček“ který má prý  děti pozitivně nastartovat, je však ospravedlnitelná snad jen tím, že školáci po dvacátém  pokračování tohoto arcidíla docela rádi odejdou do školy, kde to bude určitě  menší nuda. Nebo, že by Nova prostě jen koupila seriál ve výprodeji, za pár centů kus?

(mk)

Libní s Bohumilem Hrabalem

Drahý Ludvíče, do Vašich novinek či událostí DV rád bych tento příspěvek, upoutávku:

Ladislav Michálek
Libní s Bohumilem Hrabalem

Knihu fotografií staré mizející Libně z rozmezí let 1972-1994 s předmluvou Vladislava Merhaut v počtu 300 kusů vydal nákladem vlastním Ladislav Michálek .
Stará Libeň nasycená zvláštní poetikou bývalé pražské periferie a neopakovatelným geniem loci tak díky Ladislavu Michálkovi (nar.1937) nemizí ani z podvědomí milovníků této čtvrti. A co je hlavní, nekončí v šuplíku Michálkova stolu, kde jsou podobných desítky. Kromě již známých a dříve publikovaných fotografií libeňského plynojemu, Automatu Svět, zákoutí s nápisem KLUB POEZIE zde nalezneme dnes již neexistující romantické uličky s přikrčenými domky bývalého židovského ghetta, osamocené usedlosti, proslulé slavné hospody - dnes zbořené, na fasádách reklamní nápisy prvorepublikových firem, dvorek domu Na Hrázi č. 24, kde v padesátých letech min. století bydlel Bohumil Hrabal - i samotnou asanaci domu v roce 1988. Michálek svým fotoaparátem zachytil také své „slavné“ přátele z Libně, ony „něžné barbary dvacátého století s otiskem palce božího na čele“ - Bohumila Hrabala , Vladimíra Boudníka, Zdeňka Boušeho i Egona Bondyho.
Ostatně Bohumil Hrabal o Michálkovi kdysi napsal: „Ladislav Michálek je melancholický básník té mizející staré Libně, jeho fantazie se pohybuje na napjatém laně mezi krajností hřbitova tam na Korábě a plynojemem ve tvaru koule tam nad Palmovkou. Jeho fotografie se tak vymykají pouhému dokumentu a stávají se uměním.“

S hlubokosklonem pozdravu a nezapomenutelnou vzpomínkou
Tomáš Mazal
Kde knihu opatřit? Asi přímo u Michálka – tel. 721768014 Vernisáž knížky Ladislava Michálka „Libní s Bohumilem Hrabalem“ bude 22.září v 17 hod. ve vinárně „Výčep vína u Hrabala“ v ulici Na hrázi č.11, Praha 8.

Poloticho kolem elektrárny Mochov

Před rokem mi kamarád sdělil, že kousek za Prahou, v Mochově, má vzniknout elektrárna jako půl Temelína! Koukal jsem na něj dost nedůvěřivě. O něčem takovém by se přece všude mluvilo! Brzy jsem zjistil, že je to jinak. Elektrárna o výkonu až 1000 MW tu asi opravdu vznikne. Ale povídá se o tom jen zdráhavě a pokradmu. Proč? Protože investující firma RWE nemá řeči ráda. Třeba i s místním zastupitelstvem v Mochově se nejprve zkusila domluvit úplně potichu. A docela se ji to dařilo – akorát, že pak nějaké informace přece jen prosákly ven a tamní lidé se oprávněně naštvali. Ale spíš jen v bezprostředním okolí. Ani potom z toho nevznikla žádná aféra na první strany novin.

To, že RWE nemá ráda přehnanou publicitou jsem ale pocítil i sám na sobě. Loni když jsem pracoval v jednom časopise, zkusil jsem o Mochově udělat reportáž.. Tak jak se to v takových případech dělá – promluvil jsem si se stranami pro i proti v okolních vesnicích, dokonce jsem měl k dispozici i stanovisko místního poslance. Pak jsem se však dopustil neprozřetelnosti a požádal jsem o vyjádření pátou největší energetickou firmu Evropy. Hodinu na to jsem byl na koberečku u šéfredaktora. „Ty píšeš o RWE?“ A prý že mu volal tiskový mluvčí této jinak tak otevřené a k lidem vstřícné firmy. Na článek jsem dostal stopku.. RWE je prostě moc důležitý inzerent a inzerce je jak známo živitelem našich médií, protože čtenáři to už dávno nevytrhnou.

Časopis pro který jsem pracoval však ani tato vstřícnost velkým nezachránila, před několika měsíci zkrachoval. Naštěstí jsem sehnal jiné redaktorské místo. V seriózním deníku. Hned na jedné z prvních porad jsem navrhl,že bychom se mohli podívat na kauzu elektrárny v Mochově. A protože jsem už měl své zkušenosti, připomněl jsem,jestli nevadí že se to týká RWE?! Šéf se zatvářil dotčeně. „Samozřejmě, že ne. My takové tlaky neuznáváme!“

I udělal jsme zase kolečko po Mochově. Zjistil jsem, že elektrárna zatím neroste -. naštvaný hlas lidu její stavbu dočasně zablokoval, aktivisté se ale bojí, že všechno začne nanovo po podzimních komunálních volbách, kdy se dostane k moci Mochově i v Čelákovicích nové zastupitelstvo. Mimochodem s členy aktivity „Mochov -místo pro život“ jsem si hezky popovídal a zjistil jsem,že to rozhodně nejsou nějací extrémisté. Uznávají,že plánovaná výrobna elektřiny je supermoderní paroplynové zařízení, a že je poměrně ekologická - má vypouštět jen nějakou polovinu zplodin než je u tepelných elektráren obvyklé. Kdyby taková hitech elektrárna někde nahradila stávající uhelnou, dalo by se tomu dokonce dalo zatleskat. Ale tady, kde na kvalitní zemědělské půdě,kde megakotle nikdy nečadily je i to půl půl znečištění víc než dost.

Dokončil jsem hovory a vydal jsem se článek napsat. Po zkušenostech z loňska jsem nejprve nechtěl tiskové oddělení RWE vůbec „obtěžovat“ - jejich náhled na věc jsem do článku vložil v citacích z jejich webových stránek. Editor mě však přesvědčil - protistrana k tomu také musí něco říci! Se špatným tušením jsem poslal dotaz panu Chalupskému,tiskovému mluvčímu. Půl hodiny na to nastala známá situace. Nadřízený mě- pravda laskavě a trochu zdráhavě- požádal, abych se tím nezabýval. Že mu pan Chalupský volal a sdělil mu, že oni se k tomu teď vyjadřovat nebudou. A že nemůžeme otisknout takhle jednostrannou informaci. Ptal jsem se jestli to není spíš tím, že si nechceme naštvat inzerenta. Šéf to nechal bez komentáře,připustil ale,že RWE opravdu k významným poskytovatelům inzerce patří.

Nejlepší na tom,je že já jsem ani nehodlal napsat nějaký paličský článek o „ekologické katastrofě,která hrozí od elektrárny,která možná bude dvacet kilometrů za Prahou.“ Nejsem žádný „ekofašista“. Radost z takové investice nemám ale uznávám, že elektřinu potřebujeme a paroplynové turbíny nejsou nejhorší variantou. Co mě ale děsí, je nenápadná schopnost velkých firem zavřít novinářům v médiích pusu. Jestli to půjde takhle dál, budeme ještě s láskou vzpomínat na někdejší cenzuru.
(mk)

Přišel Michal Kocáb k babyboxu nebo nepřišel?

Moji milí, nemohu jinak, než vám položit v titulku hádanku. Michal jako vládní zmocněnec ohlásil na pátek 3. září návštěvu pražských babyboxů. Sejdeme se v 15 hodin u radnice Prahy 6 v Jilemnického ulici, vydal pokyn. Předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte MUDr. Eva Vaníčková pozvala své členy. Já jsem zatím leštil kliky u tří pražských babyboxů. Ve 14 hodin 45 minut zavolala Andrea Šenkyříková z Úřadu vlády Evě Vaníčkové: „Pan Kocáb se omlouvá.“
Před radnicí v Jilemnického ulici se sešli dva členové výboru – Aleš Sedláček, chairman Czech Council Children and Youth, a Miroslav Prokeš, chairperson Defence for Children International – Czech section. Stali se tak po Evě Vaníčkové prvními členy výboru, kteří se seznámili s babyboxem zblízka. K dalším dvěma pražským bedýnkám jsme už nejeli.
Po pátečním setkání mohu prohlásit zodpovědně – babyboxy mají další tři příznivce. Eva Vaníčková přijala mé pozvání a zúčastní se slavnostního otevření 39. českého babyboxu v neděli 19. září ve 12 hodin v Nemocnici Litoměřice!

Klikněte, prosím!

Aspoň občas na http://www.facebook.com/ProjektBabyBox. Počet příznivců babyboxů tam denně stoupá!

KOLOKVIUM ODPŮRCŮ BABYBOXŮ A NAŠE ODPOVĚĎ! www.facebook.com/ProjektBabyBox má 10.274 příznivců!

Michael KOCÁB
zmocněnec vlády pro lidská práva
(národnostní menšiny, nestátní neziskové organizace,
rovnost žen a mužů a zdravotně postižené občany)


TISKOVÁ ZPRÁVA


K babyboxům


Zmocněnec pro lidská práva pozval 24. 8. na Úřad vlády zástupce odborné veřejnosti z řad lékařů, terénních sociálních pracovníků OSPOD, psychologů, soudců a zástupců nevládních organizací. Kolokvium mělo za účel zmapovat stav diskuse o fenoménu babyboxů. Tato zařízení nijak nereguluje zákon a přes jejich velkou veřejnou podporu jsou proto odbornou veřejností rozhodně zpochybňovány.

Statim, nadační fond, dnes, 25. 8., otevřel v Karviné další babybox, jejich počet je nyní již 38. Do babyboxů bylo odloženo od roku 2005 32 dětí. 2 schránky nacházejí mimo zdravotnická zařízení. Jejich existence ukazuje podle Výboru pro práva dítěte konflikt v oblasti práv dětí, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte uvádí, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ A dále: „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.“ Čl. 6 Úmluvy, odst. 1 zní: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život.“ Článek 7 odst. 1 stanovuje: „každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“ A dále odst. 2: „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů.“

Experti upozorňovali na etický konflikt, že dítě v babyboxu figuruje jako věc, nikoliv jako plnohodnotný jedinec, jak jej vnímá zákon a Ústava. Rovněž zmínili protizákonné zveřejňování osobních údajů dětí odložených v babyboxech některými medii.
Na druhou stranu babybox může zachránit život, byť v jednom jediném případě, možnost této záchrany zde je. Debata měla nalézt vyváženost mezi reálnou objednávkou veřejnosti a lidskoprávní rovinou, která jejich existenci zpochybňuje. Proto se kolokvia neúčastnil zřizovatel. Samotnému technickému fungování schránek se kolokvium nevěnovalo.

Kolokvium ukázalo, že odborná pediatrická a psychologická veřejnost je téměř jednoznačně proti samotnému tomuto institutu. Příspěvkem do debaty a názor Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva mohou být tato východiska:
- vést další debatu na odborné bázi za účasti dalších stran, expertů na rodinné, občanské, právo, práva dětí, etiku a veřejnosti a jejích politických zástupců v samosprávách
- nezřizovat nové babyboxy mimo zdravotnická zařízení
- analyzovat bezpečnost a spolehlivost provozu, kvalitu diagnostické a terapeutické péče, zdravotní stav dítěte, spolupráci s orgány sociálně právní ochrany dítěte a další osudy jednotlivých dětí vzhledem k jejich nejlepšímu zájmu (Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí)
- informovat veřejnost o alternativních možnostech řešení komplikovaných situací rodiček, které potřebují z nějakých důvodů utajit těhotenství a porod: utajené a diskrétní porody a poskytování dalších sociálních služeb na podporu rodin s dětmi a matek v sociálně složité situaci
- iniciovat přípravu novely zákona o utajovaných porodech, která by nevyjímala z této služby řadu rodiček a zajistila ještě plnou ochranu jejich údajů
- členové Výboru pro práva dětí přijali pozvání Statimu na inspekční návštěvu babyboxů na radnici (Praha 6) a ve zdravotnickém zařízení (Gyncentrum Praha 9)

Současně se účastníci shodli v souladu se stavem veřejné diskuse jak u nás, tak v zemích v podobné situaci (Německo, Rakousko, Francie, Itálie), že asi nelze babyboxy v ČR zrušit. Takových zařízení je dneškem 38 a jejich veřejná podpora je velmi vysoká. Tato podpora sice vyplývá z naprosté neinformovanosti veřejnosti o alternativách, je to ale fakt.


V Praze dne 25. 8. 2010

----------------------------------------------------------- ODPOVĚĎ OS BABYBOX KOLOKVIU ODPŮRCŮ BABYBOXŮ

„Debata měla nalézt vyváženost mezi reálnou objednávkou veřejnosti a lidskoprávní rovinou, která jejich existenci zpochybňuje. Proto se kolokvia neúčastnil zřizovatel.“

To je jedna z překvapujících informací tiskové zprávy zmocněnce vlády pro lidská práva. A tak zřizovatel pokládá naprosto neinformované veřejnosti i sám sobě, zcela dezorientovanému výše uvedeným tvrzením, několik otázek.

Proč mají lékaři - pediatři pocit, že svět bude krásnější, když vše bude upraveno zákonem nebo alespoň vyhláškou?

Proč má stát zasahovat do aktivity, která je čistě soukromá, nečerpá veřejné peníze a nikomu neubližuje?

I když připustíme nikdy neprokázanou tezi, že se počet usmrcených novorozenců nesnížil, o co komfortnější práva má novorozenec nalezený na autobusové zastávce, ve sklepě nebo na záchodě v nemocnici, než ten v babyboxu?

Proč byli na kolokvium pozváni jen odpůrci babyboxů? Proč nebyli na kolokvium pozvání pediatři 38 nemocnic, kde jsou již babyboxy zřízeny, a další desítky nemocnic, které OS Babybox pro odložené děti požádaly o zřízení babyboxu? Primáři a lékaři MUDr. Petr Pícha, MUDr. Ludmila Brázdová, MUDr. Lumír Kantor, MUDr. Daniel Rychnovský, MUDr. Josef Mašek, MUDr. Aleš Padrta, MUDr. Patricie Kotalíková, MUDr. Martin Procházka, MUDr. Dionýz Zakál, MUDr. Zdeněk Mayer, MUDr. Dana Janotová, MUDr. Petr Pešák, MUDr. Stanislav Houštěk, MUDr. Věra Procházková, MUDr. Alena Štolcová, MUDr. Petr Lyer, MUDr. Ivana Röschlová, MUDr. Luděk Týce, MUDr. Tomáš Fiala, MUDr. Aleš Toman, MUDr. Alena Holubová, prof. MUDr. Aleš Roztočil, MUDr. Anna Briestenská, MUDr. Jan Karhan, MUDr. Libor Novák, MUDr. Martin Vítek, MUDr. Jan Roth, MUDr. Jiří Holan, MUDr. Vladimír Němec, MUDr. Jiří Běhounek, MUDr. Leoš Vysoudil, MUDr. Luboš Zimola, MUDr. Pavel Marček, MUDr. Luděk Hyka, MUDr. Martin Pan, MUDr. Milan Hanzl, MUDr. Miroslav Novák, MUDr. Oldřich Doubravský, MUDr. Pavel Müller, MUDr. Petr Žáček, MUDr. Petr Herman, MUDr. Tomáš Gruzska, MUDr. Tomáš Jedlička, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MUDr. Vít Němeček, MUDr. René Hrdlička, MUDr. Jiří Kroh, MUDr. Miroslav Toms, MUDr. Miroslav Musílek, MUDr. Jiří Skala, MUDr. Jaroslav Procházka, Mudr. Jana Mathonová, MUDr. Antonín Tomaides, MUDr. Jaroslav Škvor, MUDr. Milan Blaštík, Mudr. Milan Pánek, MUDr. Pavel Šochman, MUDr. Lenka Böhmová, MUDr. Vladimír Bárta, MUDr. Anežka Kudličková a desítky dalších.

Proč pozvánku nedostali prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc., prof. MUDr. Richard Plavka, DrSc, MUDr. Karel Liška, kteří se svými připomínkami podíleli na vzniku a podobě babyboxu?

Nabídl jsem emailem všem účastníkům kolokvia, že jim třeba každému zvlášť předvedu, jak babybox v reálu vypadá a funguje. Zájem o to projevila jen jedna pracovnice Ministerstva zdravotnictví a předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte MUDr. Eva Vaníčková. Jsem si jist, že nikdo z účastníků kolokvia babybox zblízka vůbec neviděl.

Nula je lepší než půl, soudí obyvatelé Mochova

Odpůrci paroplynové elektrárny v Mochově se rozhodli jít do podzimních komunálních voleb na samostatné kandidátce. A to přesto, že projekt tisícimegawatové výrobny elektřiny o se jim už před časem podařilo zablokovat.„Máme důvodný pocit, že RWE nadále projekt připravuje. Pravděpodobně čeká jen na výsledky podzimních voleb a na nové zastupitele, které by mohlo ovlivnit ve svůj prospěch.,“ říká Martin Löser, předseda sdružení Mochov-misto pro život..
Mochovské aktivizovala zejména slova předsedy představenstva RWE Martina Herrmanna o tom, že by do energetických projektů v obcích neměli místní obyvatelé mluvit. „ To je naprosto nepřijatelné, “ říká inženýr Jirsák,. „Má to snad znamenat, že pokud jsem ochoten někde investovat miliardy, mohu to udělat kdekoli a bez ohledu na místní?!“.
Na druhé straně RWE je už rok vlastníkem pozemků, kde má elektrárna vzniknout. RWE také zdůrazňuje, že v Mochově by měl vzniknout ekologicky šetrný provoz používající nejmodernější technologii. Efektivita přeměny na elektrickou energii je u ní impozantní 59 procent, ani hlučnost nemá být extrémní – hluk na přilehlých krajích obcí Mochov a Čelákovice nepřevýší 50 decibelů. „Emise CO2 z tohoto typu elektrárny jsou jen poloviční oproti průměrnému českému zařízení na výrobu elektřiny!“ uvádí dále dokument RWE.
V odporu proti nové elektrárně se nicméně shoduje nejen většina Mochovských, ale i obyvatelé přilehlých Čelákovic. Nesouhlas se vznikem paroplynového gigantu vyjádřili i v dvaceti dalších místních obcích.
Je to jen projev obvyklého syndromu „Ne na mém dvorku?“ Podle Martina Lösera nikoli. „Myslíme si, že kdyby podobnou paroplynovou elektrárnou nahradili některou z problematických uhelných elektráren v severních Čechách, všichni by energetikům zatleskali. RWE ale chce stavět na zelené louce nám za humny. Chápu, je to pro ně výhodnější. Ale oni by měli pochopit, že i poloviční znečištění oproti průměru je dostatečný důvod, když dříve tu žádné podobné ohrožení nebylo.“ Pokud si odpůrci mochovské elektrárny udrží své posty i po komunálních volbách, je podle RWE možné, že firma časem přehodnotí strategii a slíbených třicet miliard investic použije mimo Českou republiku. Nevadí to aktivistům z Mochova? Nevadí to aktivistům z Mochova? „Podle nás tato nepotřebná paroplynová elektrárna přináší České republice jen zvýšenou ekologickou zátěž. Projekt neřeší problematiku nevyhovujících energetických zdrojů, závislosti na ruském plynu, ani nepřináší velký počet trvalých pracovních míst. Jediným přínosem tohoto projektu je zhodnocení volných finančních prostředků zahraničního investora.“ tvrdí Martin Löser.

(ds)

Jak prejská vůně

V různých lifestylových magazínech jsme čas od času přesvědčování o pěkných bludech. Třeba se tam rádo zoufá nad tím, jak jsme sto let za opicema, Považte mnozí tu třeba nepoužívají dezodoranty!

Ano přiznávám. Třeba já. Cítil jsem se z toho skoro provinile – až do chvíle, kdy v pražském metru jedna firma zkusila pozoruhodnou reklamu. Když člověk procházel z céčka na béčko, obklopily ho, v (asi třicet metrů dlouhém) pěším tunelu, plakáty, přesvědčující ho, že právě tady je veškerý tělesný pach eliminován nejmodernějším dezodorantem! A díky tomu je tu čisto a voňavo. V podtextu experimentu pochopitelně bylo,že se toho dá dosáhnout jen zmíněným sprejem. .

Musím ale říci,. že já jsem tímto tunelem procházel vždy až v odpoledních hodinách. A to byla doba, kdy už vůně do značné míry odvanula. A najednou nastala situace jako když se na stěně začnou odlepovat barevné tapety a odhaluje se otřískaná zeď. V tunelu na Florenci zase pod vůní začaly bobtnat nejrůznější smrádky – od potu, přes špinavé nohy až po to, co ani nechci vyslovit.

Uvědomil jsem si proto přitom, jak je současná móda dezodorantů falešná. Nelikviduje totiž tělesné zápachy a špínu, jen našemu nosu skutečný stav maskuje. Na rozdíl od mýdla. K dosažení skutečné voňavosti a svěžesti přece úplně stačí mýdlo nebo šampón! Dezodoranty jsou jen maskou, kterou si může nasadit i ten největší špindíra. A mimochodem - problematické je to s tou prospěšností dezodorantů i jinak. Třeba můj kamarád je kvůli své přítelkyni začal systematicky používat v horkých dnech, výrazně si tím omezil pocení a skončil se kožním zánětem v podpaží a s horečkou z přehřátí.
(mk)

Óda (y) na Ludvíka

Óda na Ludvíka



Konec léta, vodních hrátek,
kdopak slaví dneska svátek?
Goethe, či snad Beethowen?
Kdepak! Ludvík, svůdce žen!

S každým dalším v laclu kilem
Ludvík víc je pedofilem.
Nač vám, holky, gramatika, u pádla je erotika!

Jeden div se nepoblije,
ten má ale fantazie!
Páni, dámy, tak se žije!
Dívenky se strkají, věnečky mu dávají,
sněhobíle košulenky k nohám Mistra padají...

I když mládí odvál čas,
kosti vržou, žádný vlas,
a zdraví se nezlepší, Ludvo, všechno nejlepší!

Básničku mi poslala jedna dívenka, ani nevím, zde je ctitelka. POchopili jste, moji milí, že k dnešnímu svátku. Kromě Apolény jsem dostal gratulace od devatenácti bývalých milenek, dvou stávajících, jedné budoucí..? Přáli mi děti, vnuci, tři primátoři, jedna starostka - poslankyně, tři starostové a dvě starostky prosté, tři předsedové soudu... Děkuju vám, moji milí, všichni jste mi udělali radost! Váš Ludvík

Spisovatel Bohumil Hrabal, kniha Tomáše Mazala, vyšla v Číně

Nejsoustavnější a nejerudovanější kniha o Hrabalovi z pera Tomaše Mazala vyšla v Čechách poprvé v roce 2004. Když jsem ji poprvé uviděl v knihkupectví Na Poříčí, otevřel jsem ji namátkou a spatřil svoje jméno - na straně 230. Samotný název knihy Kluby poezie má své reálné opodstanění, píše Tomáš Mazal. Hrabal měl na mysli skupinu mladých básníků kolem Ludvíka Hesse, kteří ve sklepní klubovně libeňské ulice Krejčího číslo 4 vydávali zcela nekomerční a ojedinělý literární časopis Divoké víno... Takže od letošního roku se to dozvědí i Číňani.

Jak pohřbít tetičku

Umřela mi prateta. Měl jsem jí rád. Ale důvod k hlubokému žalu nemám – odešla tiše a bez bolesti v šestadevadesáti. Kdo by si takovou smrt nepřál. Proč o tom píšu - její děti, moc fajn lidi, prohlásili, že nebudou dělat pohřeb! Chápu je, tetička už neměla žádné přátele, její vrstevníci jsou na pravdě boží už dávno. Stejné to bylo ostatně předtím s mou babičkou, její sestrou. Ony dvě byly jako stařičké stromy z už neexistujícího lesa. Dokud mohly, podpíraly se, žily jedna pro druhou. My, jejich děti a vnoučata, jsme je sice zajímali,milovaly nás, zároveň jsme však už žili v jiném, pro ně už nepochopitelném světě.

"Proč tedy dělat pohřeb?!" přesvědčila mě tehdy rodina. Nikdo tam už nepřijde a my se budeme tou pohřební ceremonií jenom rozdírat! A navíc ty zbytečné výdaje!? Odsouhlasil jsem to, jsem přece moderní člověk.Teď toho ale trochu lituji.

Já vím, je to takový pragmatický trend. Postupují tak i jiné rodiny – a babičky a dědové samy vyhlašují: „Radši si kupte novou pračku. Nebo jeďte za ty peníze na dovolenou, děti a tam s na nás vzpomeňte! „

Jenomže něco tu chybí. Současný svět si nepotrpí na gesta – na druhou stranu kdysi jsem kdesi četl, že rituály jsou základem civilizace! Něco na tom je. Když je zahodíme, nestáváme se trochu víc zase zvířaty? Ta přece opouštějí členy své smečky bez loučení. Lidé se dosud odlišovali mimo jiné tím, že odchod zasloužilého člena rodu byl příležitostí nejen ke smutku, ale i ke vzpomínkám a a hrdosti na to, co vykonal. Pohřeb byl důstojným koncem, který byl pro jiné zase důležitým začátkem. Tyhle naše nesentimentální postupy, kdy si pozůstalí pokradmu přinesou domů krabici popela strejdy, aby ji nechali na zbytek života v rohu na šifoneru mezi zaprášenými broušenými chloubami paní domu, mě skličují. .A trochu závidím předkům ty důstojné pohřby s dechovkou, po nichž se šlo do hospody, kde se na hořkosladké zádušní hostině namazala celá vesnice.
(mk)

Tomáš Mazal o holkách Josefa Škvoreckého

Ty dvě holky z Kostelce ...a třetí z Černé hory?
(úryvek z knížky Tomáše Mazala, jež právě vyšla v Knihovničce rodinného výčepu)

Příběh dvou kdysi krásných mladých dívek z Kostelce i třetí z Černé hory, do nichž byl mladistvý Josef Škvorecký neskonale zamilován, je příběhem mizejícího času, mladosti, pomíjivosti dívčí krásy i zapomínání. Kdysi snad nejkrásnější nohy z celého protektorátu jedné z nich dnes bez francouzských holí neujdou ani krok, tvář druhé zbrázděná vráskami pozbyla jemné mimiky, kdysi mladistvá jiskra se vytratila z očí. Příběh dvou dívek (i té třetí neznámé) je také vyprávěním o návratech, o postavách spisovatele Josefa Škvoreckého migrujících z románu do románu. Příběh fotografií tehdejších krasavic a nikdy nekončící lásky.


Jak dva chrámy víry dvojí
Dva andělé nade mnou stojí
A v očích skryto tajemství
Co je to láska a co je to hřích

Jako dvě studny pitné vody
Mě obklopují svými svody
Jsem mezi nima bezradný

JŠ

V katedrále jako u zkoušky

„Další prosím!“ Vstoupil jsem dovnitř. Místo očekávaného přítmí Svatovítské katedrály mě oslepil sledovací reflektor. Muž s výrazem vrchního soudce v jeho světle důkladně zkontroloval můj zevnějšek. Asi jsem prošel a tak mě vyzval: „Klekněte si!“ Chvatně jsem se spustil na kolena. „A sepněte ruce!“Když jsem mu vyhověl, muž v černém pochvalně kývl.
Pak se však kerberos zachmuřil. „Co to, vy nemáte na krku křížek?“ Zatvářil jsem se zkroušeně a zablekotal jsem něco o tom,že se mi přetrhl řetízek. „No dobrá, dobrá. Tak se předveďte,“ pokynul. Spustil jsem Otčenáš až k známému „... a zbav nás všeho zlého. Amen.“ Kontrolor ale nebyl spokojen. „Doxologii neumíte?“Vysvětlil jsem, že naše církev tuto poslední větu nepoužívá. Dveřník zachmuřeně přemítal. Posléze se zatvářil blahosklonně: „No dobrá, běžte se pomodlit. Ale to vám povídám, ať to netrvá dlouho!“
P.S. Co to tady píši? Jen jsem se zamyslel nad oznámením, že do Svatovítské katedrály bude možno vstoupit za mnohosetkorunové vstupné. Zdarma prý také- ale jen „ za účelem modlitby.“ Ptáte se jak se rozliší, kdo je věřící a kdo jen jen zvědavec? Podle mluvčího Správy Pražského hradu to problém není - na to budou mít zřízenci Hradu své metody. Jaké ovšem neupřesnil. Podle mě by ale mohly vypadat nějak takhle.

Neschází jí něco?

Po soše TGM v Lánech jsem zatoužil jako chovatel koní i jako milovník umění. Vraceje se ze služební cesty po českých nemocnicích a babyboxech konečně jsem si její návštěvu dopřál. Titulek je snadnou hádankou pro čtenáře.

Pavol Janík je opravdu rychlý

Sotva se včera objevilo DV48 na internetu, přišel mi email od Pavla Janíka. Přeložil právě publikovaný sonet Jiřího Žáčka do slovenštiny. Co tomu říkáš, Jirko? Lu

JIŘÍ ŽÁČEK
Prešibaný sonet


Až budem
vedieť
zložiť
sonet,

prijmú ma
v klube
mari-
onet.

Rieknu mi:
Bábka
na vlásku,

budeš tkať
ódy
na lásku!

Bárta s Klasnovou vyhráli reality show

Politická reality show letos daleko překonala i někdejší Vyvolené. Podívejte se třeba na příběh Víta Barty a Kateřiny Klasnové. Takoví sympatičtí mladí lidé! V zájmu lepších zítřků, které zorganizují Věci veřejné, zřejmě spolu trávili dlouhé noci na schůzích. To pak jiskra přeskočí, ani jeden neví jak.
Kateřina svým úsměvem zdobila mítinky i stranický časopis, její kouzlo báječně doplňovalo charisma televizní hvězdy Radka Johna, Přitom však měla v srdci jediného - Víta Bartu. Vítek ale na svou vyvolenou také nezapomínal To on se postaral o to, aby Katka měla ve straně prostor, to jeho zásluhou se stala nejen poslankyní, ale i místopředsedkyní sněmovny. A nejkrásnější je, že tandem pokračuje i po vítězných volbách! Kateřina se hbitě otáčí v poslanecké sněmovně, pan Bárta to dotáhl na ministra dopravy. K tomu ty funkce ve straně - no kdyby se teď spolu scházeli jen na pracovních večeřích a na pohovce v poslaneckém klubu,nikdo by se nedivil.
Ale Katka je křesťansky vychované děvče, vždyť studovala teologické fakultě. Prostě žádný život na hromádce nepřipadal v úvahu. A tak to vše vyvrcholilo velkou svatbou.Fanynky a aktivistky VV zajásaly. Vy pořád, jaký je ten Radek John děvkař, rodinu prý prodal za kariéru! Dobrá, šéf je opravdu trochu bohém. Ale na Vítkovi a Katce vidíte ,že ve Věcech veřejných jsou i "slušní lidi"!
...Kdyby to byl film, teď by zněla dojemná hudba a k titulkům by se v sále ozývalo dojemné posmrkávání. Ale protože to přece jen hollywoodský biják ani reality show není, my méně romanticky naladění si možná připadáme podvedení. Co je divné? Třeba - Klasnová s Bártou prý spolu chodili sedm let. Tedy dávno před nástupem VV na scénu. Vkrádá se tedy zrádná myšlenka, jestli byly na začátku opravdu ty ideály a společná práce pro společnost. Jestli boháč a vlivný podnikatel Bárta svou nejdražší do čela strany - a poté i do vysokých volených funkcí -spíš prostě tvrdě neprotlačil. A dojem z impozantní svatby? V době, kdy VV dokázali jen to, že zblbli populistickou kampaní naivní voliče, je taky tristní!
Bártův spojenec Nečas aspoň říká, že nepotřebuje ochranku ani drahou audinu a že si politici mají taky utáhnout opasky. Nejsilnější muž jeho koaliční strany, která se do sněmovny dostala jen díky voličům naštvaným z mlaskání politických mafií , ale dává najevo, že to jsou jen takové řeči naivního Petra. Místo úspor pořádá opulentní svatbu na superluxusním zámku Mcely , kde stojí luxusní apartmá 17000 za noc a kamarádi mu na počest pořádají ohňostroj.Já vím,že si to platí sám. Ale je to taková letmá připomínka toho, že pan Bárta bude dál spíš bohatý byznysmen než tribun lidu. (mk)

Navštívili mě Tomáš Mazal, Stanislav Vávra a David Pohribný!

Tomáš mi přinesl svoji knížku Benátky, Stanislav své soukromé tisky Libeňští psychici - Kádrový dotazník Stanislava Vávry a Zahalena bílým dýmem, prózu, kterou přináším v DV 48. David Pohribný se jako grafik podílel na porevolučním vydání knížky Jany Černé Adresát Milena Jesenská. Tomáš Mazal a Aleš Pech v zastoupení vydavatelství Concordia mě přišli tenkrát - před dvaceti lety - požádat jako jejího prvního vydavatele o souhlas. Zdvořilí mládenci!

Romance o klisničkách a balady o ženách

V titulku je název mojí nové knížky. Včera ji v Tiskárně Libertas v Praze na Smíchově vytiskli. Čítá 256 stran formátu B5 čtyřbarevně tištěných na perfektní matové křídě 135g/m2, vazba je pevná s přebalem. Vychází v Nakladatelství Petrklíč (www.petrklic.info, petrklic@petrklic.info), kde si ji mohou stydliví zájemci objednat. Ti a ty nestydlivé si o ni mohou říct mně a odměnou jejich statečnosti bude osobní předání knížky darem. To jsem vymyslel sám, milí a milé! Odpusťte, že knížku nebudu posílat darem poštou. Nesnáším a neumím balení a nenávidím pošty. Poštou (leč na dobírku) rozesílá Nakladatelství Petrklíč. V knihkupectvích knížku koupíte až na podzim, v létě ji nebudeme dávat do distribuce.

Ukázky z knížky jsem už dvakrát zavěsil na www.divokevino.cz, ale vězte, že jsem publikoval opravdu jen ty nejdecentnější pasáže. Děj se tentokrát rozjíždí pomalu, ale na erotiku dojde. V plném rozsahu. Její hrdinkou je mladá básnířka Milena. Její verše ovšem pocházejí z pera Evy Machalické. Děkuju, Evo!

Za finanční podporu při vydání knížky děkuju Komerční bance, GynCentru v Praze 9, městu Liberec, Městské části Praha 6, Městské části Praha 22 Uhříněves, restauraci U Splavu v Uhříněvsi, společnosti 100MEGA Distribution, farmaceutické společnosti Richter Gedeon a a. s. CENTRA v Praze. Bez výše jmenovaných by nevyšla. DĚKUJU! Speciální díky patří tiskařům v Libertas a hlavně jejich marketingové ředitelce Evě Svobodové.

Tak dovi pane Leopolde,

abyste věděl,já to taky celé zas tak vážně nemyslel.Jak už jste citoval z idnesu, ono mě prostě jen baví "instalovat" do svých blogů ideje(já vím, trochu tímto vznešeným slovem v případě mých výpotků přeháním)lehce provokativní. A myslím si: když to vyvolá diskusi, bude jen dobře. Snad jsem se tím pro Vás úplně "nezablog(k)oval.:) Takže ve skutečnosti s Vámi převážně souhlasím (ale v něčem ne, třeba se moc nebojím vlivu hovorového jazyka a jsprostých slov -myslím, že skutečnou vulgarnost najdeme spíš v myšlenkách.) Nicméně díky za přijemnou debatu. Mimochodem,víte,že jste jediný Leopold, kterého jsem měl tu čest ve svém životě potkat?Takže i proto děkuji za toto virtuální setkání.
Mějte se hezky
Matěj

Že se na to ti dva kluci nevyprdnou, komentuje L. H.

Vážený pane Matěji Koubo.

Díky Vaší odpovědi na můj článek „Vadí nevadí“ jsem Vás konečně odhalil. Ne, nelekejte se, nejedná se o závažnou, ani méně závažnou kriminální činnost. Myslím to ve smyslu seznámení, či lépe představení někoho někomu.
Nějakou reakci na můj článeček jsem od Vás očekával, ale ne tak rychle. Rozhodl jsem se odpovědět Vám privátně. Neměl jsem však na Vás kontakt, tak jsem do „guglu“ zkusmo zadal heslo matěj kouba. Šlo to rychle. Koukám na to a říkám si: „a mám ho.“ No fakt že jo.
Tak jsem si toho od vás (a trochu i o Vás) mohl přečíst. Vůbec jsem netušil, že jsem rýpnul do VIP blogera idnes, slovního instalatéra a hledače spodních proudů Dokonce i vím, (z fotografie na blogu), jak vypadáte. Musím uznat, že nic z toho mi nevadí. Vy jste na tom hůř, protože mne neznáte, ale to myslím také nevadí. Tolik na vysvětlenou k tomu odhalení.

Teď k meritu věci (jak se pěkně říká místo hnusného českého „k jádru věci“). Nikde jsem v mém článku neuvedl, že jste nacionalista. Jen z mého textu vyplývá, že z Vašeho článku to tak vyznívá. Ostatně i reakce čtenářů v diskusi na Vašem blogu idnes (k stejnému článku) to potvrzují. Přiznám se, že od začátku jsem věřil, že to nacionalisticky nemyslíte. Mou odpovědí jsem chtěl upozornit na to, co se kdysi učil každý pionýr; totiž, že z jiskry vzejde plamen.

A hlavně: chtěl jsem poukázat na Váš apel, že v době globalizace si lidé musí svou rodnou řeč bránit.A zde já vidím velkou mýlku.
Hlavní nebezpečí rodné řeči nehrozí z venku v přebírání německých či anglických výrazů. Při rychlosti rozvoje technologií tomu nelze zabránit a bylo by to i hloupé. I když snobské přebírání anglických výrazů se také sem tam najde.
Nebezpečím pro náš jazyk už vůbec není slovenština v jakémkoliv množství. Ostatně, před nedlouhým časem tloukla média v čele s Ústavem pro jazyk český na poplach, že mladí Češi již vůbec nerozumí slovenštině. O zlepšení znalosti češtiny a slovenštiny, především u mladých lidí, dokonce rokovali ministři Kohout a Lajčák. Stačil ale jeden vysmívaný pořad v televizi (Superstar) a všichni chytráci museli z hrušky dolů. Někomu se možná (určitě!) hodilo, hloubit propast mezi Čechy a Slováky.
Hlavní nebezpečí našemu jazyku hrozí „z vnútri“ (zevnitř-překlad autora). Velká část inteligence (a zejména ve všech oblastech kultury), která především by měla být šiřitelem a obráncem jazyka, mluví naprosto nespisovně. Zejména v televizi, která je médiem nejmocnějším, nejrozšířenějším a nejvíce ovlivňujícím absolutní většinu národa.
Ba dokonce se za taková díla, zejména v literatuře, udělují i prestižní ceny. I přes různá odůvodnění to na mne dělá dojem, že autoři ani jinak mluvit neumí. Viz úryvek z románu Přes matný sklo: "Svět je plnej tajemství, říká se, různejch osudů, odstíny od špinavý bílý až po černou z teček modrá, žlutá, červená. Barvy, ze kterejch se složej všechny ostatní. I lidi jsou z několika základních kamenů. Jeden každej člověk složenej jako dům. Cihla vedle cihly a nad nima další, položený přes spáry tak, aby to drželo. Časem jsou zevnitř viditelný vlhký žlutý mapy a zvenku pak spáry táhnoucí se odshora dolů, podobný bleskům, rozvětvený po letech chátrání."

Také vulgarity všeho druhu a nejhrubšího zrna jsou povyšovány na umění. Příklady raději ani neuvádím, aby se můj Word nečervenal ještě víc. Není to ode mne nějaké puritánství, to chraň bůh a ministerstvo kultury, ale vypovídá to o kultuře a kulturnosti, resp. nekulturnosti. Tak to vidím já.

Teď si ale říkám, že když Vám svou odpověď pošlu privátně, mohl bych vypadat jako alibista a strašpytel. Přece jen to pošlu do DV, když už jsme to tam začali.
Přeji Vám lehkost v psaní a vysokou karmu Vašeho blogu.

Leopold F. Němec

Vážený pane Leopolde

Myslím si, že jste mou glosu analyzoval korektně. Váš závěr mi však korektní nepřipadá. Opravdu se necítím nacionalistou. Dodnes se mi třeba líbí, populisty a nacionalisty tak zatracovaný, "multikulti" koncept, ona vize společnosti, v níž v jednom státě přátelsky koexistují různé etnické kultury, mísí se a doplňují, aby společně dospěly k vyšší kvalitě. Soudím ale, že zároveň je třeba chránit národní hodnoty, k nímž patří zejména jazyk. A média, ať chtějí či nechtějí, jsou nejmasovějším šiřitelem jazykové kultury (a bohužel i nekultury) a také čímsi jako neformálním jazykovým kodifikátorem. Proto jsem přesvědčen, že máme nejen právo, ale i povinnost naléhat,aby z veřejnoporávních televizních a rádiových stanic zněla v rámci zpravodajství kvalitní čeština a ne beztvará směs nářečí. Tím ovšem nechci říci,že by tu nemělo být místo i na jazyky jiné. Ale podle mě hlavně v rámci samostatných pořadů směřovaných k menšinám či zahraničním návštěvníkům a v podobě převzatých filmů a divadelních představení v původním znění. Mohou být i ve zmíněném zpravodajství, ale coby autentické výpovědi jinojazyčných hostů. Ne,to není volání po žádném jazykovém apartheidu, jen touha zachovat v evropském kotli národní specifika. Já vím, že to zní v kontextu se slovenštinou podezřele. Ale je to na místě a platí to i z jejich hlediska - naší východní bratři laskavou a vůči ostatním ohleduplnou obranu svého jazyka potřebují ještě víc než my.
Matěj Kouba

Vadí nevadí

Článek s názvem V České televizi chci slyšet češtinu od pana (mk) jsem četl třikrát.
Jednotlivé věty jsem si poskládal podle toho, co panu (mk) ve vztahu k Slovákům vadí a co nevadí. Vyšlo mi toto:

- nemám nic proti Slovákům, jezdím tam rád a často
- v „Blave“ mám skvělého kamaráda
- těžce jsem nesl rozpad federace
- je dobře, že dál existuje propojení české a slovenské kultury
- nemám nic proti filmům ve slovenském znění
- v rádiu mi nevadí slovenské hity
- mám rád Mekyho Žbirku i Milana Lasicu
- nemám vůbec nic proti tomu, aby u nás Slováci působili

Ale: vlastní produkce masmédií je přece něco jiného! Ve veřejném sdělovacím prostředku by prostě Slováci měli hovořit česky.
Konkrétně zpravodajské pořady by měly být místem, kde se „obyčejní lidé“ setkají se správnou češtinou. A ejhle. Sympatický moderátor Eugen Korda, dívka s přelivem, i šikovný mladík na ČT1 nemluví česky, ale slovensky. Nějak nechápu tu logiku. Nejsme československý národ, jsme dva státy a televize mne otravuje akýmsi cudzím jazykom.

A tak se ptám:
- proč v českých televizích a rádiích mluví slovenští redaktoři „po svojom“ a ne česky?
- jak je možné, že velmi prestižní pozice ve veřejných sdělovacích prostředcích zabírají lidé, kteří nesplňují významný profesní předpoklad - dokonalou znalost národního jazyka?
- co mají říkat české děti, kterým není jasno, co to vlastně slyší z ranních zpráv?!

Tolik článek pana (mk).

Cestou do Českého Těšína jsem pak přemýšlel o věcech jako jsou nacionalismus, kdo jsou obyčejní lidé z hlediska setkávání se správnou češtinou, proč děti poslouchají ranní zprávy a jestli v médiích „maj bejt profíci na správnou češtinu, nebo jestli tam bejt nemusej“.

Chtěl jsem napsat o tom, jak tenká hranice je mezi soužitím a nenávistí, jak málo stačí k takovému zvratu, a že jsou dokonce lidé, kteří na to čekají. Zeptejte se v Těšíně, v Komárně, nebo v Nikósii. A podívejte se na facebook a na You Tube. Nebývám vulgární, ale podle mne autor článku V České televizi chci češtinu šlápl do h…na. Ale nechť laskaví čtenáři posoudí celou věc sami. Zatím kurva hoši guten Tag.
Leopold F. Němec

V České televizi chci češtinu

Pustil jsem si ČT 1. „Do našej oblasti prúdi teply vzduch. Vietor bude severný.“ řekl mi (sympatický) mladík.. Přepnul jsem na jiný český kanál „Asi dve stovky študentov sa v nedeľu popoludní v Prahe zúčastnili na demonštrácii proti zavedeniu školného na verejných vysokých školách v Českej republike,“ hlásá dívka s přelivem. Přepnu na další televizi - Z1 a tam prakticky to samé - (šikovný) moderátor Eugen Korda slovensky zpovídá Leoše Mareše...
Abyste rozuměli, nemám vůbec nic proti Slovákům. Jezdím tam rád a často, v „Blave“ mám skvělého kamaráda. Dokonce jsem těžce nesl rozpad federace. Ale nějak nechápu tu logiku – uznali jsme , že jsme dva státy! Odmítli jsme masarykovskou představu o československém národě. Nikdo už neříká, že je slovenština je jen nářečím češtiny! Proč tedy v českých televizích a rádiích mluví slovenští redaktoři „po svojom“ a ne česky? A pokud je to normální, neměli bychom pustit do zpravodajských studií i kolegy z jiných okolních zemí? Dobrá, v němčině se hodně lidí neorientuje. Ale třeba na polštinu se dá taky zvyknout bez učení a rozumět je jí skoro stejně jako slovenštině.
Já vím, propojení české a slovenské kultury dál existuje – a je to dobře. Nemám nic proti tomu, když se na českých kanálech promítají filmy v slovenském původním znění a z rádia zní slovenské hity. Mám rád Mekyho Žbirku i Milana Lasicu. Ostatně, u našich východních sousedů je tato „kulturní výměna“ ještě intenzivnější. I to je fajn. Jenomže vlastní produkce masmédií je přece něco jiného! Třeba konkrétně zpravodajské pořady by měly být nejen zdrojem informací, ale místem, kde se „obyčejní lidé“ setkají se správnou češtinou. Jasně, často to tak není. Ale alespoň by se mělo zajistit, aby tam zněl domácí jazyk – v době globalizace si totiž musí lidé svou rodnou řeč bránit. A co mají říkat děti, kterým není jasno co to vlastně slyší třeba z ranních zpráv?!
Že bychom tak ale přišli o dobré slovenské profesionály? Ale to přece není pravda – Slovák se naučí češtině stejně rychle jako Čech slovensky. Nemám vůbec nic proti tomu, aby u nás Slováci působili,jen by měli prostě ve veřejném sdělovacím prostředku hovořit česky. Mimochodem, taky by mě zajímalo,co slovensky hovořícím redaktorům říkají čeští odboráři. Třeba ti jinak tak aktivní v České televizi. V době krize ekonomické krize totiž není ani v médiích přebytek míst. A jak je možné, že tyto velmi prestižní pozice zabírají lidé, kteří nesplňují významný profesní předpoklad-dokonalou znalost národního jazyka?
(mk)

Václav Bárta, Města a obce očima dětí

Václav Bárta se o mě stará od útlého mládí. Když jsem neměl v roce 1966 ani jedny kalhoty, věnoval mi svoje džíny. Teď mi zase poslal sérii neslušných básniček do Divokého vína. A konečně mi dovolil, abych s Lucií Bílou pokřtil jeho knížku Města a obce očima dětí. Publikace má kromě Vaška dalších 699 autorů a stojí za to. Objednat se dá i na history.barta@volny.cz.
Křtilo se na Chvalské tvrzi v Horních Počernicích. Děti zazpívaly Lucii Vínečko bílé a mně Ludvíku, Ludvíku, dobrá kaše na mlíku.

Pohádka o upřímném filmaři

Tuhle jsem se sešel s jedním režisérem. Má za sebou slušný film, který ale nebyl žádný zvláštní kasaštyk. Je to už dva roky, co měl premiéru a tak jsem se zajímal, jestli se ten film už zaplatil. Zasmál se. “Ten biják byl v zisku už když na něj přišli první dva platící diváci!””
Díval jsem se na něj s údivem. “No jasně,” chechtal se mi. “Stálo to 50 miliónů. Deset melounů to byl grant od fondu, dvacet dali sponzoři za možnosti PR, a dvacet mega koproducent, jedna televize. Ta ale taky nečeká peníze, jen dostala práva na vysílání. Takže fakt - když na to v multiplexech přišli první diváci, už nám to šlo do kasičky.”. Hlesnul jsem. “Ale všichni filmaři si přece stěžují, že na své filmy nemají peníze!” Známý pokrčil rameny. “Mluvím jen za sebe.” Podotýkám, že s tento režisér nejmenuje Troška.
(mk)

Prohlídka galerie v Oslo

S Ladislavem Smoljakem jsem kdysi zažil jeden ze svých největších novinářských trapasů. O co šlo? Šéfredaktor časopisu, kde jsem začínal, mě (někdy v roce 1988) poslal za pány Svěrákem a Smoljakem s nabídkou, že bychom v našem týdeníku otiskli rozsáhlý úryvek z jejich nové hry. Vzhledem k tomu, že „Cimrmani“měli v té době jedno z období, kdy se o nich „moc nemohlo“ (rozuměj psát), byla to od našeho šéfa docela velkorysá nabídka. Ode mě, mladého kandrdase, se očekávalo,že to celé jen produkčně zařídím. Tedy domluvím se s S a S na vhodné citaci , dopravím text do redakce, přečtu jej a připravím k tisku.
Za Cimrmany tuto věc vyřizoval Ladislav Smoljak. Navštívil jsem ho v jeho bytě nedaleko Staroměstského náměstí. Mistr mě přijal velmi laskavě ale zprvu s jistou ostražitostí, se kterou přistupoval k tisku nejen před listopadem, ale i později. Prozradil mi že jejich nová hra se jmenuje Dobytí severního pólu. Poté mě i sobě nalil sklenku červeného a začal předčítat. Málem jsem se válel smíchy, což pana Ladislava velmi uvolnilo. Nakonec nám velkoryse vybral asi šest stránek textu, který jsme mohli v našem týdeníku otisknout. Ani netrval na další autorizaci, řka, že „to jistě uděláte dobře“.
Když jsem stránky přinesl do redakce, putovaly od jednoho novináře k druhému,poté si je půjčili grafici a nakonec i vedení. Všichni se skvěle bavili a já se cítil hrdý, jako bych to sám napsal.
Krize nastala ve chvíli, kdy už bylo číslo připraveno ke korektuře. Nějaká bdělá hlava v redakci totiž prohlásila, že „takhle to tam určitě nemůžeme pustit.“ Předmětem obav byla „citace z deníku.“. Nemám po ruce výtisk této hry, takže tuto situaci připomenu jen dle své mizerné paměti. Říká se tam zhruba toto: „ 25.1: Bloudíme v mlze! 26.1: Překročili jsme pětašedesátou rovnoběžku 27.1: Bloudíme v mlze! 28.1.: Prohlídka leningradské Ermitáže.29.1:. Bloudíme v mlze!“
Časopis však měl jít za deset minut do tisku. Co budeme dělat? Šéfredaktor se rozhodl k improvizovanému řešení: „Tak víš co? Dáme tam: „Prohlédli jsme si galerii v Oslo!“
Musím sebekriticky přiznat, že do této podoby jsem text opravdu opravil a tak to tehdy vyšlo. Nevím co této úpravě říkali Smoljak se Svěrákem, nikdy jsem neměl odvahu se jich na to zeptat. A co víc, nikdy jsem se panu Smoljakovi za tento zásah do textu neomluvil. Stále jsem to odkládal - kdo je rád za vola,že. Jenže teď pan Smoljak zemřel a tak mu posílám omluvu do Českého nebe. A v duchu doufám, že tuto historku v podstatě ocenil. Je totiž taková dobově příznačná. Taková cimrmanovská.
(mk)

Děkuju, milý Matěji Koubo!

Za co ti děkuju? Přeci za to, že jsi. Hezky jsi to napsal, i za mě. Ano, vím, že volíme-li, pak pro osobní sympatie, radujeme-li se nad výsledkem těchto voleb, pak pro pravý opak. Je přece známo, že jsem s papalášem s bradavicí nechtěl slavnostně otvírat babybox v Teplicích.
A tak i já jsem zakroužkoval tlustě Janičku Černochovou, protože je to starostka, která mi pomohla zřídit babybox na Praze 2, líbí se mi a je milá. A moje stará maminka volila Karla Schwarzenberga, protože naši předkové sloužili jeho předkům jako knížecí nadlesní v Mšeci i v Mrákavech.
Ludvík Hess

Konec bradavice

Volby skončily, padouch je poražen. Problém je jen v tom, že tento padouch byl do značné míry virtuální. V médiích se například hodně mluvilo o „lžích ČSSD“. Co to přesně mělo být? Především prý jejich prázdné sliby a nerealistická ekonomická vize. Ve stejné době si však jeden z renomovaných komentátorů dal práci a spočítal předpokládaný schodek mezi představami socanů a modrých ptáků. Ukázalo se, že představuje pouhých půl miliardy, v makroekonomice zlomek!
Tedy ve skutečnosti se slibovalo ostošest na všech stranách. Virtuálnost údajného konfliktu mezi pravicovým "dobrem" a socialistickým "zlem" vyniká ještě více v osobě samotného Jiřího Paroubka.
Nemám pro socdemáckého exvůdce žádnou slabost, připadal mi jak Golem bez špetky smyslu pro humor a s průměrnou inteligencí. Že byl tak dlouho v čele ČSSD, už pro tyto vlastnosti tuto stranu poškozovalo.
To, co z něj udělala média, však nemělo s jeho skutečnou osobností nic společného. Paroubek nemá dramaticky horší minulost než řada ostatních demokratických politiků, kteří zažili v dospělém věku totalitu a nebyl tedy žádný důvod ho považovat za morálně obzvlášť vadného. Ani mu nikdo neprokázal nějaké zločiny. Kromě toho, že stál v čele socialistů, měl však jedno velké minus, svůj papalášský vzhled a toporné vystupování. Nebylo proto těžké ho mediálně odstřelit. Smutné je, že pro většinu těch, co tuto ostrakizaci přijali, byla hlavním argumentem Paroubkova otylost a bradavice.Budou ti lépe vypadající lepší? Něco mi říká, že je to dost sporné.
(mk)

Sbohem a tissue

Jsem asi poslední, tedy alespoň v mém okolí,kdo používá kapesníky. Rozumějte – opravdové kapesníky jinak šnuptychly a nosočistopleny. Tedy ne ty nanicovaté papírové "ubrousky", kterých při rýmě za pouhou hodinu spotřebujete hromadu zvíci lesního mraveniště a jejichž balíčky vždycky zaberou polovinu běžného nákupu čtyřčlenné rodiny.
Já vím, jsou jednorázové tudíž hygienické a navíc, když si je člověk zapomene, může si je koupit v každé trafice. Ale kapesník z doby mého dětství byl něco jiného- při prvním přiložení k nosu voněl nažehleným prádlem, při každém dalším jsem ocenil jeho jemnost. Papírové výdobytky dneška vám odřou bolavý frňák jako pilník.
Z pohedu mé ženy nejdůležitější rozdíl se projeví při praní – zapomenete li látkový kapesník v kapse po zapnutí pracího programu vcelku nic se nestane,papírové se však mění v tisíce žmolků,které spolehlivě zaneřádí celý obsah pračky.
Čistý kapesník má i řadu jiných předností, zkuste si třeba zavázat prst papírovým ubrouskem! Látkovým to ale jde docela dobře. Až půjdete v horku k vodě, z pánského „kapesního šátku“ se takédá dobře udělat „čepička“.
V poslední době jsem pak objevil vhodnou cyklistickou funkci „nosočistopleny“. Máte li totiž holou hlavu jako já, je vám v chladnějším období v přilbě plné větracích otvorů na kole pořádně zima. Látkový kapesník je vhodná tepelná vložka, papírový z teska je v tomto směru k ničemu.
Tolik tedy látkový versus papírový z hlediska čistě praktického. Ale je tu i lyrický rozměr. Dívčí oko s přiloženým batistovým kapesníčkem – to jepřece tak něžné,krásně smutné. Vzpomenete si na první lásku, na loučení u vlaku či třeba na dávné setkání s maminkou. Stejný výjev s papírovým vám však připomene nejspíš jen minulý zánět spojivek.
Dámou upuštěný kapesník býval také báječnou záminkou k seznámení . Pokud však současná roštěnka upustí papírový kapesník,dostane se jí nejspíš jen nevrhlého připomenutí „ať proboha nedělá bordel.“A konečně- představte Nezvala, jak píše sbírku "Sbohem a papírový tissue." (mk)

Tetovaný..?

Janičku mám rád, otvírali jsme spolu babybox v Praze 2. Líbí se mi, že nosí taky lacláky. Ale proč vedle ní sedí ten tetovaný chlapík? Proboha! On má na krku vyholený výstřih?!

Češtino, braň se ČSSD!

A vy, milí čtenáři DV - naplňte sny svých dětí!

Proč volit KDU-ČSL

Přináším důkaz svého rozhodnutí. A sešrotovat! Dodávám.

Pan Novák Kalouskovi nedluží

Dostal jsem od pana Kalouska upomínku na 121 tisíc. Pěkný fór Hned mě ale napadlo, jestli se ta jejich složenka nedá považovat za žalovatelný podvrh. Když si přece takhle pro legraci vytisknete třeba i jen stokorunu a viditelně ji neoznačíte jako neplatnou napodobeninu, riskujete kriminál! Není to u složenky na 120 tisíc také tak!? A co by nastalo, kdyby jim nějaký nazdárek skutečně poslal peníze? To by byl pak asi roztomilý soud. Na něm by ani kníže neusnul!

Ale ne, v TOPce jsou zdatní hoši, nepochybuji, že to mají ošetřené. Vůbec je to chytrá PR aktivita. Osobně mi ale v jejím rámci chybí odpověď na poměrně zásadní otázky. Třeba: Proč bychom my, tedy my řadoví občané, i jen teoreticky měli ten dluh vlastně platit? Copak jsme to byli my co jsme si půjčovali?Copak my jsme stát? Pravice nám přece jinak neustále vysvětluje, že „stát je jen příživník na tvém životě,občane!“

Taky mi topáci moc neobjasnili, co by se vlastně stalo. kdybychom ty prachy opravdu zaplatili. Já vím, zvedl by se Česku rating na bůhvíkolik áček. Napsali by o nás pochvalně ve Financial Times. CNN by zase jednou udělalo reportáž z Prahy. Ale co jinak? Žilo by se nám líp? A žilo by se líp naším potomkům? Nevím,nejsem si jist, protože svět je spletitá síť mimo jiné utkaná z dluhů,které neznají hranice.

Tyhle otázky jsou provokativní ale vlastně ne tak nesmyslné. Samozřejmě se dá odpovědět jednoznačně. Dluhy se prostě musí platit. Když je nezaplatíme my, budou se s tím muset popasovat naši potomci. Kdybychom neměli ty miliardové závazky, český stát a české podniky by byly v mnohem lepší pozici - světové banky by se praly o to poskytovat nám peníze a vůbec by nad námi slunce nezapadalo. Atd.

Ale je to odpověď i pro pana Nováka třeba odněkud ze Severních Čech? Žádné dluhy si nikde nenadělal. Dře se v potu tváře a jeho vyhlídky jsou stále menší. Stojednadvacet tisíc pohromadě možná nikdy neviděl.

Takové lidi musela Kalouskova složenka hrozně naštvat! Dříve se bohabojní občánci strašili kvůli maličkostem podsvětím a sírou, dnes ty, co nikdy nic nezpronevěřili TOP 09 podobně straší peklem finančním. Jenomže je to jako to bývalo tehdy - hrůza se pouští na pány Nováky, ale pekelná sauna by měla být vyhrazena úplně jiným lidem! A to nejen z Čech. O tom však Kalouskova upomínka vypovídá jen málo.

P.S. Zajímavé by také bylo, dozvědět se i kolik by měli na podobné "složence" lidé z jiných srovnatelných zemí . Český dluh je přece stále ještě jedním z nejnižších v EU! Chápu ale, že toto srovnání se do předvolební kampaně založené na bití na poplach moc nehodí.
(mk)

Jiří Žáček zve na Měsíc sebevrahů!

M ě s í c s e b e v r a h ů
Zhudebněné básně Jiřího Žáčka zpívá Věra Wajsarová
ve středu 12. května od 17 hod.
v malém sále Městské knihovny,
Mariánské nám. 1, Praha 1.
Pořad Českého centra PEN klubu

Vzor s jelenem a tátou

Přemýšlím nad vzory. Ne – nemám na mysli toho jelena na svetru, který mi babička vlastnoručně upletla v mých sedmi. Přiznám se, velkou radost jsem z něj tehdy neměl. Po letech si ale uvědomuji, že i tento nepříliš povedený ornament mi poskytl jeden vzor životní. Je to přece úžasné, když na vás někdo myslí a dá si práci, byť třeba s výsledkem nedokonalým, jen aby vám udělal radost! Dnes už vím,že jelení vzor upletený a darovaný z lásky je lepší než večerní oblek poskytnutý jen z povinnosti.
Nechci se moc zabývat ani současným životním vzorem mé desetileté sestřičky Kristýnky.Je jím zpěvačka celým jménem Beyoncé Giselle Knowles. Nic proti této krasavici nemám, doufám však, že je to vzor, který Kristýnka určitě brzo změní za jiný.. Tedy alespoň v to věřím, protože i když rád sleduji jak tančí svůj oblíbený hip-hop, byl bych nerad kdyby ho jednou vystřídala za tanec u tyče. A to by se jí s Beyoncé mohlo stát.
Já naopak svůj vzor měnit nebudu...Je jím totiž můj táta. Už odmala, kdy mě brával sebou na ryby, jsem ho obdivoval. Mé oči planuly nad jeho souboji s ploticemi, karasy a cejny, kterých jsme za ty roky nachytali stovky. Díky tatínkovi mne minul vzor většiny dětí – paní učitelka z první třídy. Nepatřil jsem k jejím třídním oblíbencům, protože jsem se vymykal. Mé dlouhé vlasy a naušnice v podobě zlatého kříže v levém uchu paní učitelce nevoněly. Já jsem je ovšem měl po vzoru svého táty. Bylo to asi takhle: - jednoho dne mě můj tatínek jako pětiletého vzal do kadeřnického salónu, kde mi obří nastřelovací pistolí proděravěli ušní boltec. Jako značkovanému teleti, ale já byl na to tak hrdý!
Nikdy nezapomenu, když jsme s mým otcem slavili titul klubu našich srdcí - a to pražské Slavie. Táta mě mohutnýma rukama vysadil na svá velká ramena a já si připadal jako neporazitelný.
Táta je typický rocker a tím ve mně vzbudil lásku k hudbě kapel 70. a 80. let. Velmi se mi libí hudba lidí oproti mě mnohem starších. Vždyť jsem se narodil sedm let po Lennonově smrti! Vždycky, když náš tatínek opouštěl dům a odcházel do zaměstnání, zmocnil se mne nevysvětlitelný pocit zranitelnosti. Na sklonku roku 2000 dostal můj pocit skutečnou podobu. Celou naši rodinu zarmoutil pracovní úraz, který tátu doživotně upoutal na vozík. Sám moc dobře tuhle situaci znám, protože odmala jsem pohybově omezen a také jezdím na kolečkovém křesle. Proto jsem se snažil být tátovi oporou při jeho němém a odevzdaném polehávání v posteli. Táta, člověk tak aktivní v období před úrazem, se jako každý potýkal s neuvěřitelným psychickým kolapsem a myšlenkami na ukončení života. Naštěstí od pomyslného dna odrazilo tátu narození mé sestry Kristýnky. Nová chuť do života vedla tátu k aktivní pomoci lidem postiženým ničivými povodněmi v roce 2002. To nezůstalo bez odezvy. V následujících komunálních volbách se můj otec umístil na druhém místě a usedl do zastupitelstva obce Obříství na Mělnicku, kde působí dodnes jako předseda sociální komise. Navázal také spolupráci s organizací Paraple v projektu poradenství. Dnes se opět věnuje svým koníčkům jako je rybaření a jeho milovaná Slavia. Jsem šťastný, že je vše jako dřív. Jen vstupenky na naše oblíbené rockové koncerty si kupujeme se slevou, do sekce pro vozíčkáře. Svoje zamilované fláky si ale táta užívá jako za zdrava.

Jiří Holzmann Autor je hudebníkem ve skupině The Tap Tap

Simona Vališová pomáhá projektu babybox!

Dětské krizové centrum a ing.arch. Simona Vališová ve spolupráci s artpro gallery si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy
Stonky Možností...

akci moderují Elen Valentová a Tomáš Krejčíř, součástí programu je módní přehlídka
značky TIQE by Petra Balvínová.
vernisáž výstavy
5.5. 2010 od 18hod
Žofín Garden Restaurant
Slovanský ostrov 226, Praha 1
prodejní výstava děl se koná
od 7.5. 2010 do 7.6. 2010
v prostorách
Zelená zahrada Restaurant, Šmilovského 12, Praha 2

R.S.V.P.: ing.arch. Simona Vališová
tel.: +420 602 543 215
e-mail: nyna@nyna.cz

Paroubek (a Nečas) v Ruďasu

Taky máte pocit, že deníky jako MF Dnes či Právo teď před volbami totálně hloupnou? Ne, není to jarní únavou kmenových redaktorů. Můžou za to stránky pokryté politickými články, které si jako inzertní plochu kupují strany. Stratégové hlavních partají totiž v posledních letech vymysleli fígl,. Píše se v MF Dnes o Paroubkovi jen záporně? „Nevadí, koupíme si stránky v tomto deníku a na ně umístíme jeho prezentaci tak ,jak se nám líbí!,“ rozhodují volební teoretici socanů.Funguje to i v opačném gardu. Nečase v Právu upozaďují? Pracovníci volebního štábu ODS zavolají inzerťákům společnosti Borgie (vydávající Právo) a pár dnů na to máte pocit, že čtete jiné noviny!
Vypadá to jako docela dobrý nápad. Obchodníci v novinách si mnou ruce. Vydavatelé je plácají po ramenou za dobré zisky a ještě mají pocit, že noviny takhle poskytují objektivní obrázek. Jenomže chyba lávky. Ve skutečnosti tyto maskované přílohy prospívají právě jen kšeftmanům. Novinám ovšem snižují profesionální úroveň a medvědí službu dělají i stranám. Proč? Je to asi dáno poplatností stranickým sekretariátů i malou profesionalitou se stranami propojených pisálků. Zvláště z příloh ČSSD v MF Dnes máte pocit jako byste se znovu octli někde v Rudém právu v roce 1980. Ne v roce 1988 – rok před revolucí byl tehdejší hlavní komunistický deník současné přílohy ČSSD už současné přílohy socanů strčil do kapsy. Nebo , že by tyto přílohy ČSSD byly geniálním tahem ODS? A naopak?
(mk)

Píše mi Jirka Žáček

Vážení a milí,
hlásím, že včera měla v Městkém divadle v Brně premiéru moje komedie Ptákoviny podle Aristofana, která po uvedení v Národním divadle v roce 1989 usnula na dvacet let. Myslím, že nezestárla ani v nejmenším. Na premiéře bylo nabito, herci i diváci se zjevně bavili a při děkovačce publikum tleskalo vestoje. Z toho jsem usoudil, že se ta taškařice líbila nejen mně. Posílám pár fotek z divadla - na jedné jsem s autorem hudby Zdenkem Mertou, na druhé mě režisér Moša vleče na pódium a na další je závěrečná děkovačka. Odpusťte staříkovi, že je chlubivý.
Srdečně Vás všecky zdraví Jiří Žáček

Lunapark Evropa

Vždycky se mi líbila představa „multikulti“ společnosti. Onoho Edenu, který by se měl podobat třeba vídeňskému Prátru. Tak jako se v tomto lunaparku mísí kouř z opekaných bratwurstů s vůněmi kebabu,tak jako tam narazíte jak na sachr tak i na turecký med,tak jako vám tam v uších chvíli duní techno, chvíli šraml a chvíli etno rytmy,tak by se v rámci té naší EU měly tolerantně prolínat kultury, navzájem se ovlivňovat a občas se přátelsky poplácat po zádech. Že jako tohle se nám dohromady povedlo. Proč to sakra nejde?
Takový zábavní park totiž může dobře fungovat jen za dvou předpokladů. Když všichni účastníci dodržují domluvená pravidla a když konkurenční lunaparky nejsou jinými zákony zvýhodněny. Lunapark multikulti EU má směrnic mraky, však na ně všichni nadáváme. V souvislosti s multikultipolitikou však není problém ani tak v nich. Potíž je spíš v tom, že někteří ze stánkařů, zejména ti s kebabem a tureckým medem je považují ápriori za diskriminační a tak se raději řídí jen těmi přivezenými, svými. A když jim to někdo vyčítá, poukazují na to že arabské lunaparky se takhle prostě vedou . A tečka. Mají svou pravdu. Náš evropský Prater, Matějská či Tivoli musí však fungovat podle našich pravidel už proto, naše lunaparky chtějí mít nejrůznějších stánků hromadu, zatímco v zemích půlměsíce se prostě všude preferuje spíš ten kebab a turecké sladkosti...
OK, U raději opustím tuto metaforu, protože začíná být zavádějící. Někdo by mi mohl právem vytknout, že neznám realie. Vždyť přece Mohammedovi vyznavači v obchodě žádné velké předsudky nemají. Co jde prodat, prodávají. Pravdou však také je, že v hájemství myšlenek a tradic tolerantní vůbec nejsou. V tomto rezortu je jejich nabídka krámem, který se podobá vyjedenému socialistickému řeznictví, v němž zákazníci ani nemuseli říkat, co si přejí. Všichni dostali stejný bůček. Budiž, je to jejich volba. My ale přece chceme být v myšlenkové oblasti barvitým bazarem z tisíce a jedné noci! Proto nám nezbývá než nesmlouvavě trvat na našich pravidlech a naší tradici. Není to omezování „multikulti“ politiky - naopak jediný způsob jak ji udržet.
(mk)

Náboženství uměleckých snobů

Máte rádi avantgardní umění? Já ano, ale čím dál víc se zamýšlím nad tím kdy je to opravdu kumšt a kdy jen vtipný nápad. A kdy ani to ne. Nebo kdy jde skutečně o dech beroucí dílo a kdy třeba jen o promyšlenou, ale neživotnou filozofickou koncepci, která s uměním nemá nic společného.
Zajímavou zkušeností pro mě byla teď Chalupeckého knihu Na hranicích umění. .I po přečtení Chalupeckého pozoruhodné (a poctivé) publikace musím říci, že cosi jako přínos moderny a postmoderny„jest, opravdu jest!“ Teď ale ještě víc pochybuji, zda jím je všechno ,co se za něj vydává. A to dokonce i u autorů, kteří jsou dnes považování za klasiky.
U Chalupeckého publikace jsem se zamýšlel zejména nad Knížákovými, Mlynarčíkovými a Štemberovými a Mlčochovými díly,které tu jsou popsány. Pro tyto autory bylo příznačné, že v nějakém období života opustili klasickou tvorbu a zabývali se hlavně nejrůznějšími „akcemi v prostoru“- ať už jim říkali performance, demonstrace či manifestace.
Co se pod touto kategorií tvorby skrývalo (Chalupecký píše hlavně o šedesátých a sedmdesátých letech) a skrývá (této disciplíně se věnuje hodně umělců i dnes) ? Někdy docela náročné inscenace pro větší veřejnost, často ovšem pouhá gesta.
Problém je, že tyto akce jsou často tak triviální, že mohou zaujmout jen v kontextu s uměle vyrobeným rituálem kolem těchto aktivit. Příklady toho, o čem chci mluvit si vezmu z Chalupeckého knihy. „Uzavřel jsem se do igelitového pytle. Zůstal jsem v něm až do okamžiku,kdy jsem ztratil kontrolu nad svým jednáním a pomocí nože vylezl“popsal jednu svou performanci Jan Mčoch. Slavná akce našeho pana ředitele NG Milana Knížáka zase spočívala v jednání podle tohoto návodu:“Zdravte všechny dívky,které potkáte. Odpoví li úsměvem,získáte bod.“
Právě tyto performance uvádím jen pro představu, milovníci výtvarna jistě umí jmenovat stovky podobných „děl“ z nedávné minulosti i ze současnosti. Také je třeba říci, že podobné opusy vznikaly a vznikají všude na světě. Česko není žádnou výjímkou.
Proč se tedy pouštím do této kritiky ? Nejsem teoretik,recenzent ani umělec, stále více si ale uvědomuji, že veřejnost má právo o tomto pseudokumštu prohlásit „Král jen nahý.“ A to i přesto, že existuje tendence dávat tyto banality téměř na roveň obrazům Michelangela či Picassa..
Rozhodně si přitom nemyslím,že by podobné směry neměly právo na existenci, jistě by však neměly být považovány za univerzálně platný výkvět umění. Odhodíte li předsudky vyvolané jednostranně zaměřenými teoretiky nemůžete si nevšimnout, že v těchto dílech naprosto chybí, to co bylo v umění vždy stejně důležité jako samotný nápad či myšlenka. Tedy například znalost poctivého řemesla a cit. Či schopnost vzbuzovat u vnímatele krásné pocity či naopak třeba důvodnou ošklivost. „Akční umění“ jsou vesměs jen lopotně podané myšlenkové koncepty,jejichž autoři jen měli schopnost své nápady prodat na veřejnost formou, kterou jiní teoretici dokázali proměnit ve svého druhu náboženství. Náboženství uměleckých snobů. Spíše sociologicky je jistě zajímavé jak je víra ve vyšší smysl tohoto pseudoumění trvanlivá a kolik lidí se kolem tohoto fenoménu dokáže živit. Nepochybuji však, že právě tyto tendence přispívají k tomu, že umění často vnímají obyčejní lidé jako činnost neužitečnou a zbytečnou a právě proto dávají přednost kýči a jiným estetickým hrůznostem.
Matěj Kouba

Koncert Julie Svěcené (16) v kostele sv. Vavřince 21. dubna v 19.30

Julie je vítězkou Mezinárodní soutěže Concertino Praga. Kostel sv. Vavřince je na Malé Straně v Hellichově ulici 18. Koncert si nenechám ujít!

Obama si pouštěl CD s Karlem

Obama projevil přání dozvědět se něco o českých babyboxech. Udělal jsem si tedy dnes ráno chvilku času a povídal si s ním o odkládání dětí. Daroval jsem mu plánky na babyboxy a CD s Karlem Sýsem recitujícím svoje básničky anglicky. Obama si jej hned zasunul do přehrávače a já si ho přitom vyfotil. Karle, byl z tebe nadšený. Gratuluju!

Nanečisto na věčnost

Hřbitovy jsou obvykle místem tiché kontemplace. Ten v pražských Ďáblicích je ovšem i místem dokonalého marketingu! Nevěříte? .Zkracoval jsem si cestu přes toto místo posledního odpočinku a zaujala mě dvojice zbrusu nových hrobů. Že by nešťastní milenci, které po smrtelné bouračce soucitní příbuzní umístili bok po boku? Zaostřil jsem zrak na nápisy a nestačil jsem se divit. Ta jména jsou nějaká podivná! Teprve po chvilce mi došlo, že milenci tonebudou. „Vzorové hroby s květinovou výzdobou“ stálo na náhrobcích zlatým písmem! Přemýšlel jsem, zda marketingová vstřícnost zdejšího hřbitova umožňuje zákazníkům si v hrobě i cvičně poležet. Jak odpoví konkurence?
Matěj Kouba

Sochař Milan Vácha a grafik Jiří Altmann...

...vystavují tradičně spolu. Tentokrát uspořádala výstavu Městská galerie Beroun, Duslova vila, třída Politických vězňů 203. Při vernisáži bylo veselo, zcela jistě nejveselejší byly zpěvánky v podání souboru Jelení loje studentek prof. Jany Altmannové z DAMU www.myspace.com/jeleniloje.
Milan Vácha se vypořádá s kamenem i dřevem a tím je mu grafik Jiří Altmann blízký, protože je asi posledním mistrem dřevořezu.
Výstava potrvá do 23. dubna.

Obrana české sprache

Tuhle jsem šel po jednom z nových báječných veleobchodů. Víc než zboží mě v něm ale zaujal pozoruhodný nápis. Bylo mi jasné, že nebyl určen pro mě, ale pro prodavače a skladníky, přesto přitáhl přitáhl můj zrak stejně neomylně jako třeba nohy sexbomby.: „Zboží na tomto stripu/gittru zadat do Lagerplatzu číslo 199. Úplně na mě dýchla doba národního obrození. Ano, právě po setkání s takovým „češtinem“ si nejspíše osobnosti jako Josef Jungmann či Josef Dobrovský slibovaly navzájem oddanost vlasteneckým myšlenkám. Právě takovéto nápisy spojovaly Mladočechy se Staročechy a básníkům dávaly sílu bojovat proti nenáviděné germánské porobě. Díky milé OBI za toto retro, ořezávám si husí brk a vrhám se psaní zásadního díla: Abwehr české sprache..
Matěj Kouba

České filmové anticeny 2009

Špatných filmů u nás stále vzniká podstatně více než těch, jejichž kvalita si zaslouží pozornost. Takže je po roce opět z čeho vybírat.

Podle nominací na České lvy to vypadalo, že u nás loni vzniklo jen šest snímků, ale realita je naštěstí mnohem pestřejší. Filmaři totiž vyprodukovali dostatek materiálu, jehož životnost je natolik pomíjivá, že po několika týdnech od premiéry může upadnout v zapomnění. A to by v mnoha případech byla škoda. O filmové anticeny se totiž tentokrát vedl ostrý boj a balastu vzniklo tolik, že již samotné umístění v první trojici lze považovat za velký úspěch.

Výsadní postavení na udílení filmových anticen ztrácejí komedie, které nevkus často využívají jako svou nejsilnější zbraň v boji o diváky. Ne, že by se letos v tomto směru nic neurodilo (Líbáš jako Bůh, Ulovit miliardáře), ale česká kinematografie dokazuje, že filmový paskvil může mít i podobu historického krimi snímku (Jménem krále), thrilleru (Oko ve zdi, T.M.A.) nebo obžaloby totalitního režimu se sci-fi přesahem (Klíček).





Nejošklivější filmový plakát

1. Ulovit miliardáře

Komedii Tomáše Vorla doprovází graficky natolik nevydařená záležitost, že vlastně není zřejmé, zda toto neumětelství nebylo záměrné. Stejným handicapem totiž trpí celý film.

2. Veni, vidi, vici

Komedie z golfového prostředí svým plakátem jasně definuje, že lze očekávat humor nejpokleslejšího formátu v podání zavrženíhodných herců.

3. Kawasakiho růže

Pokud chtěl Jan Hřebejk divákům naznačit, že jeho film je nečitelný, vyšlo mu to přímo skvěle.



Propadák roku

1. Oko ve zdi

Taky jste o thrilleru s hvězdným mezinárodním obsazením neslyšeli? Těch pár diváků, kteří na něj v prosinci dorazili do kina, už si raději taky nevzpomíná.

2. Hodinu nevíš…

O případ heparinového vraha zavadil v médiích snad každý. Nic ovšem diváky nepřimělo k tomu, aby jeho příběh zhlédli na plátně.

3. T.M.A.

Velkolepý návrat Juraje Herze skončil fiaskem. Čeští diváci se očividně raději děsí u komedií.



Nejhloupější filmová scéna

1. Líbáš jako Bůh

Eva Holubová se v oděvu, který je přinejmenším nevhodný, převaluje na posteli, čímž se dožaduje přízně svého manžela.

2. Oko ve zdi

Stařík vhodí do koupelny, kde trýzní nevěrný pár, lístek s nápisem Přežije jen jeden. Vězněná žena na něj zareaguje slovy „A kdo to bude?“ (Správná odpověď kvůli nepřehlednému závěru filmu bohužel neexistuje.)

3. Zemský ráj to napohled

Hlavní hrdinka je tak trochu do větru, což ji ovšem neopravňuje k tomu, aby se snažila cizí muže ohromit hromadným striptýzem se svými dcerami. (O tom, co se dělo dál, Pavlásková raději mlčí).



Nejhloupější filmová hláška

1. Oko ve zdi

„Kdybys byla pořádná manželka, ta postel by nebyla tak studená,“ řekne sexuálně nevybouřený stařík své ženě. Odpovědi se nedočká, snad proto ji posléze nechtěně zabije.

2. Jánošík. Pravdivá historie

„Já jsem Juro Jánošík, Jak se jmenuješ?“ Jánošík nejspíš respektuje jazykové bariéry, proto k seznamování přistupuje od nejzákladnějších frází.

3. Klíček

„Na motorce tě nemůžu držet za ruce.“ Hlavní hrdina filmu Klíček naštěstí respektuje předpisy silničního provozu, což musí jeho milá respektovat.



Nejhloupější filmová postava

1. Patrik Grossmann (Tomáš Matonoha) – Ulovit miliardáře

Miliardář Grossmann sice ví, jak přijít k majetku a moci, ale značný problém mu způsobuje vyslovit název časopisu Forbes, což je o to překvapivější, že se na jeho stránkách údajně objevuje.

2. Stařík (Jürgen Prochnow) – Oko ve zdi

Postava, která měla nejspíš nahánět strach, si v dramatických situacích počíná tak neobratně, že do thrilleru přináší nechtěný humor.

3. Oldřich z Chlumu (Karel Roden) – Jménem krále

Chápu, že obor kriminalistiky nebyl ve středověku na příliš vysoké úrovní. Detektiv ve službách krále Přemysla Otakara II. ovšem není schopný prokouknout ani tu nejprůhlednější zápletku.



Nejméně přesvědčivý ženský herecký výkon

1.Ester Janečková jako policejní mluvčí v Ulovit miliardáře

Jsou osobnosti, jejichž soudnost je v nedohlednu. Esterka už dokázala diváky přesvědčit o tom, že je děsivou moderátorkou, zpěvačkou i herečkou.

2. Jitka Kocurová jako PR manažerka ve Veni, vidi, vici

Výkon Jitky Kocurové ještě sráží fakt, že se v erotické scéně nechala zastoupit dublérkou. Škoda, jednalo se totiž o jediný záběr, kde mohla vypadat přirozeně.

3. Eva Holubová jako Bohunka v Líbáš jako Bůh

Léta, kdy byla Eva Holubová opravdu vtipná, jsou nenávratně pryč. Líbáš jako Bůh je jen dalším důkazem o jejím přerodu z herečky v karikaturu sebe samé.



Nejméně přesvědčivý mužský herecký výkon

1. Filip Tomsa jako Honza ve Veni, vidi, vici

Tomsa v roli nadějného golfisty využívá dvě polohy, které jsou definovány výhradně změnou účesu. Jeho Honza je natolik naivní, že mu diváci musí přát, aby se ve světě celebrit pořádně spálil.

2. Radomil Uhlíř jako novinář Jiří Skopový v Ulovit miliardáře

Netuším, proč má Vorel potřebu do svých filmů neustále obsazovat člověka, který nejenže neumí hrát, ale navíc mu není rozumět.

3. Tomáš Šulaj jako Jakub v Klíčku

Šulaj má sice doma Thálii, ale před kamerou o svém talentu očividně nepřesvědčil.



Nejhorší filmový pár

1. Milan Štaindler a David Vávra – Ulovit miliardáře

Dvojice homosexuálů naplňuje všechna možná i nemožná klišé a jejich výstupy opravdu nejsou vtipné, čímž jen naplňují beznaděj Vorlova filmu.

2. Jiří Krampol a Jana Švandová – 2Bobule

Pokračování komedie Bobule nastavily eskapády hereckých vysloužilců, kteří mají i ve svém pokročilém věku potřebu se odhalovat.

3. Filip Tomsa a Jitka Kocurová – Veni, vidi, vici

Když se sejdou dva neschopní herci v naivně napsaných rolích, nemůže z toho vzejít nic dobrého.



Nejnevkusnější užití product placementu

1. Veni, vidi, vici

Příběhu, který je jen přehlídkou produktů spřátelených firem, vévodí natáčení reklamy pro Exim Tours.

2. 2Bobule

Co víc si může Baťa přát než billboard v plném záběru?

3. Líbáš jako Bůh

V Líbáš jako Bůh se v jednom kuse telefonuje a Ježíšek na Vánoce naděluje výhradně dárečky s logy partnerů filmu.



Štěk roku

1. Karel Gott v roli sebe sama ve Veni, Vidi, vici

2. Petr Novotný v roli sebe sama ve Veni, vidi, vici

3. Roman Skamene v roli sebe sama Veni, vidi, vici

Tvůrci filmu Veni, vini, vici se patrně domnívají, že s „umělci“ lze zacházet stejně originálním způsobem jako se sponzory. Karel Gott by si měl pro příště opravdu rozmyslet, jakému projektu propůjčí své jméno, tvář i zlatý hlas.



Nejodfláknutější scénář

1. Líbáš jako Bůh (Marie Poledňáková)

Paní Poledňáková po Jak se krotí krokodýly prohlásila, že už žádný film nenatočí. Bohužel neumí dodržet slovo a ještě k tomu ani napsat scénář, do něhož toho nacpala více, než jedna upocená česká komedie může ustát.

2. Ulovit miliardáře (Martin Nezval, Tomáš Vorel)

Martin Nezval tvrdil, že jeho kniha je nezfilmovatelná, ale Tomáš Vorel ne a ne to pochopit. Výsledek mluví za vše.

3. Oko ve zdi (Miloš J. Kohout, Iva Hercíková a další)

Iva Hercíková se musí otáčet v hrobě. A to nejen proto, že film vychází z její povídky, ale především z toho důvodu, že tvůrci měli dokonce drzost svůj brak věnovat její památce. Ostatně stejně byl poctěn i Alfred Hitchcock, který o adaptaci údajně kdysi projevil zájem.



Nejméně zvládnutá režie

1. Ulovit miliardáře (Tomáš Vorel)

Skutečnost, že se štáb při natáčení baví, ještě nutně neznamená, že stejné pocity budou prožívat i diváci. Vorel při režii komedie Ulovit miliardáře tolik tlačil na pilu, až si pod sebou podřezal větev.

2. Veni, vidi, vici (Jiří Chlumský a Pavel Göbl)

Víc hlav víc ví… ale v případě režírování filmu to očividně neplatí.

3. Líbáš jako Bůh (Marie Poledňáková)

Poledňáková si je očividně vědoma nenáročnosti českého publika a jeho hlad po tuposti dokáže dokonale ukojit. Snad spoléhá na to, že si diváci přes záchvaty smíchu nevšimnou, že vyprávění občas postrádá logiku a scény návaznost.



Absolutní filmový odpad

1. Ulovit miliardáře

Pokud chcete v jednom filmu vyprávět o korupci, rasismu, xenofobii a prohnilém světě médií prostřednictvím přihlouplých postav, nikdy to nemůže dopadnout dobře.

2. Líbáš jako Bůh

Marie Poledňáková zkrátka natočila další zoufalý film a na mém názoru nic nezmění ani necelý milion spokojených diváků, díky nimž ji pokouší hříšná myšlenka na pokračování.

3. Oko ve zdi

Thriller Oko ve zdi měl původně velké mezinárodní ambice. Nakonec naštěstí dokázal ostudu udělat jen doma.



Zvláštní cena za mimořádný přínos české kinematografii

Jasným letošním laureátem je Kateřina Brožová, která se nenechala zlákat vidinou kariéry v politice a raději zůstala věrná oblasti kultury. Je zřejmé, že tak musela své životní náklady velmi uskromnit, za což si cenu určitě zaslouží. Snad ji brzy uvidíme v nějaké hezké roli, kde všechny přesvědčí o tom, že na plátně udělá méně škody než v parlamentu.



Zvláštní uznání za propagaci české kultury v zahraničí

Česká kultura loni očividně neznala hranic. Italský režisér Roberto Faenza ve svém filmu Případ nevěrné Kláry dokonale zprznil knižní předlohu od Michala Viewegha a legenda o kněžně Libuši dostala zvrácenou podobu v podání amerického štábu pod vedením Constantina Wernera.

Adam Chromý (vyšlo i na blogu idnes)

Kýčovitá ekopohádka o roztomilých Šmoulech

Konečně jsem se byla podívat – poctivě ve 3D verzi – na Avatar. Předem jsem četla několik recenzí, ale film mě stejně překvapil. Nikdo mě totiž předem nevaroval, jak je to přeplněno podbízivými klišé a únavnými akčními šarvátkami, přestřelkami a honičkami.

Vůbec mi nevadí ekologické poselství Avataru, naopak se raduju, že z tohohle filmu ho pochopí i ten nejzabedněnější divák. Taky mě těší, že se tu řeší to máslo, které mají Američani už několik desetiletí na hlavě: totiž jejich necitlivé zasahování do jiných kultur. Někteří diváci to možná potřebují podat tezovitě a polopatě. Tak jen houšť!

Co mě ale na Avataru strašně iritovalo, byla ta koňská dávka nejpříšernějších hollywoodských klišé, kýčovitě podaných rostlinných i živočišných bytostí na planetě Pandora, zvulgarizovaného New Age duchovna a především akčních bitevních a honičkových scén, předpokládajících zřejmě pubertálního nebo duševně zakrnělého diváka uvyklého vysedávat dlouhé hodiny u počítačových fantasy her. Ano, uznávám, tenhle film představuje katalog nejnovějších a technicky nejvyspělejších triků. Ale očekávala jsem spíše něco podobného Vetřelcům nebo Terminátorům, kdežto tohle je daleko dětinštější a prvoplánovější. V Avataru je nějak všeho moc: padouši jsou úplně padoušští, klaďasové připomínají postavy z pohádek (zejména ti modří Šmoulové, kteří nemají ani ten nejmenší kaz na kráse, a pak sám ústřední hrdina, který se na Pandoře v terénu chová jako úplný idiot, ale tamní Matka Země si ho stejně vybere za svého vyvolence – zřejmě proto, že se jedná o hloupého Honzu s dobrým srdcem), příroda hýří neónovými efekty a roztomilými dráčky, přičemž v designu všech těchto organismů se projevuje krotkost a napodobování pozemských vzorů, jelikož něco divočejšího a „mimozemštějšího“ by už asi na diváka bylo moc, samozřejmě zde musí být princezna, jejíž ruku se hloupý Honza snaží získat, a všechno korunují New Age rituály, připomínající něco mezi tuzemskými sebepoznávacími víkendy a nejkýčovitější fantasy o nádherných divoších dosáhnuvších dokonalé harmonie těla a ducha. Sami obyvatelé Pandory jsou výtvorem podivuhodně podbízivým vůči současnému vkusu nebo spíše nevkusu – tvoří je kombinace Šmoulů, opiček, kočiček (jak roztomile hýbou oušky, švihají ocásky a kulí obrovské kočičí oči!) a modelek (jsou vytáhlí a štíhlí přesně podle současného trendového ideálu – chraň pámbu, aby připomínali třeba amazonské Indiány, podsadité, krátkonohé a s nevyznačeným pasem).

Nejvíc jsem ale trpěla tím, že většinu tříhodinového filmu tvoří ony zmiňované akční scény, které jsou pro mě hrozně úmorné a nudné. Kéž by se tam alespoň místo nich řešily nějaké vztahové záležitosti, onen konflikt dvou kultur, kéž bychom měli šanci proniknout hlouběji do oné odlišné mimozemské kultury, kéž by se v ní projevily alespoň nějaké drobné odlišnosti od zvyků a způsobů života, jaké známe ze Země! Ale to se nestane a například milostné scény, kde se divošská modrá princezna najednou začne chovat úplně jako běžná hrdinka harlekýnky, jsou vysloveně komické.

Celou dobu jsem čekala, že pandorská Matka Země ztrestá vetřelce tím, že na ně jednoduše žuchnou ta skaliska, která se tam celou dobu vznášejí ve vzduchu. Ale ne, to Matku Zemi nenapadlo a místo toho si zmasakrovala své roztomilé ještěry, pterodaktyly, ještěro-hrochy a co tam všechno ještě létalo, lezlo a skákalo mezi těmi neonovými medúzkami.
Ach jo!
Eva Hauserová

Gratulace aneb proč DV vychází vždy 19. března?

Ten den před nemnoha či mnoha lety se narodily moje dcery Dora a pak i Markéta, pravda, o rok po sobě. Nemohu zapomenout, že 19. března se narodila i jedna z mých nemnoha manželek. Pro pozorné čtenáře své knížky Satyr a nymfičky uvádím, že to byla ta, jež mě opustila již za pár dní po svatbě.
Významné životní jubileum (dost vážné) oslaví i majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz Vilém Stránský, jenž Divokému vínu zapůjčuje obrázky svých malířů a grafiků. Tak si to nějak ti moji milí domluvili, aby to bylo všechno pohromadě. Gratuluju tedy všem najednou a na jejich počest vydávám 46. číslo Divokého vína.
Ludvík Hess

Hollywoodský Fellini

Zastesklo se mi po umění Frederica Felliniho a tak jsem se vydal na muzikál Nine. Je to totiž film,který provází pověst muzikálového životopisu nesmrtelného Frederica. (Byť ten se v tomto filmu jmenuje Contini) Navíc tam hrají mnozí, kdo v současném filmu něco znamenají, třeba Daniel Day-Lewis, Penelope Cruz, Nicole Kidman, Marion Cotillard či Judy Dench.Ba dokonce se tu po čase dočkala větší role nesmrtelná Sophie Loren. Ani režisér není úplně špatný - Rob Marshall natočil třeba Chicago,opravdu povedený hudební biják.
Nine je však snímkem, v němž se nepovedlo nic. Hudba Andrea Guerry je zoufale nezajímavá, pochybuji, že si zapamatujete byť jedinou melodii. Daniel Day-Lewis byl kdysi sice báječny Poslední Mohykán a určitě se líbí ženám,v roli italského režiséra je však nudný. Jeho partnerky jsou božsky krásné, to je však asi jediné co se o nich dá v tomto filmu říci.
Zápletka je o tvůrčí krizi slavného režiséra, ve skutečnosti však prozrazuje jen to, že v absolutním autorském útlumu byl zřejmě i scénarista.
Nejhorší na Nine je však skutečnost, že jeho tvůrci italské filmy padesátých a šedesátých let nejspíše nikdy neviděli. Možná si je jen přečetli v pár komiksech.
Nine si totiž vzal z přebohaté pokladnice zvané italský neorelistický film jen pár bedekrových poznatků. Kde zůstala ta Felliniho Itálie? U filmu Nine máte pocit,že jí režisér vykázal ze scény, aby nerušila jeho báječnou americkou podívanou.
(mk)

31. děťátko v 31. babyboxu!

Básníky a básnířky by mohla potěšit následující informace. Děťátko bylo odloženo do babyboxu v Písku. Já říkám - v Sýsově Písku.
Ludvík Hess

Muhammad jako beránek

V době, kdy jméno Muhammad vyvolává, pod tristním dojmem z islámského terrorismu, v Evropanech a Američanech hlavně mrazení v zádech, je dobré si o tomto „Proroku Božím“ něco přečíst. Třeba v knize Karen Armstrongové – Muhammad (vydalo nakl. Daranus) . Armstrongová zasvěceně vysvětluje zrod i podstatu koránu a provází čtenáře Muhammadovým životem. Užitečné je například zjistit ,že Muhammad dokázal vítězit i přístupem, jenž v mnohém připomínal smířlivost Gándhího, a nikoli řádění Čingischána.A že islám vlastně znamená odevzdání a mír. Něco mi ale říká, že členové Al Kajdy vycházejí z trochu jiného výkladu.

Návrh koňalice

Chápu i Tvé rozhorčení velký náčelníku. Můžeme bojovat společně za společné cyklo-koňostezky (Stejně nám tu tu od dob studené války za Česko-Slovensko zůstalo pár pomlček) Jen trvám na tom, aby na nich byly pravidelně rozmístěny koše k odkládání kobylinců.
MK

Tradice?

A v koších se skybaly (kobylinci) si budou promrzlí cyklisté ohřívat prokřehlé ruce, jak bývalo starým zvykem vozků?
Matěji, proboha, jsme v literárním časopise! Vzpamatujme se!
Lu

Žádná koňostezka

Chápu Tvé rozhořčení, milý Matěji. Ale co my - jezdci na koních? Jak se s tím máme vyrovnat? A co koně?!
Ludvík Hess

Cyklostezky od Potěmkina

Zase už jsem si někde přečetl, kolik v Praze přibylo cyklostezek. A dokonce jsem je i viděl – červené cyklopruhy vypadají u ulic tak elegantně! Jako aktivní cyklista mám ale pocit, že je to z velké části jen imitace.
Ano, v Praze je pár opravdu bezvadných cestiček pro cyklodopravu. Hlavní město se dá třeba podél řeky docela pohodlně projet ze severu na jih (uskakovat před auty musíte vlastně jen mezi Rudolfínem a Mánesem- ale tam za to skutečně vydatně ), dobře se dá jezdit třeba po Letné. Tyto spojky už ale existují řadu let.

Většina opravdu nově vzniklých cyklocest je ale podle mě skoro na houby, Proč? Protože jde o červené pásy, které kolaře vesměs jen nalákají a vzápětí vrhnou do nejtvrdší konkurence s auty. Navíc nechápu ani to proč některé cyklopruhy vlastně jen dublují jiné cyklostezky – například u čtyřproudovky směrem od Karlína na Palmovku. Přitom jinde jakákoli cyklostezka akutně chybí. Všechno to na mě zkrátka působí jako Potěmkinova vesnice. Jde prostě o to, aby kdosi mohl tvrdit – my že se nestaráme o cyklisty? Koukněte co kilometrů nových cyklocest vzniklo! Ale kolaři budou dál jezdit mezi autobusy a náklaďáky a končit pod jejich koly.
Matěj Kouba

Zavěšená kniha

Výtvarník Jan Gabler a básník Dušan Spáčil (jejichž tvorbu dobře znají i čtenáři Divokého vína) představují v pražské galerii Carpe Diem ukázky vzájemné umělecké spolupráce.
Jan Gabler, osobitý malíř a uznávaný knížní grafik, si pro prezentaci svých kreseb a Spáčilových básní vymyslel originální koncept. Na panelech ve výstavním suterénu, který najdete v Jičínské ulici na pražské Flóře, předložil návštěvníkům zvláštní expoziční verzi Spáčilovy básnické sbírky. Výstava má vernisáž 1. března v 18 hodin, "zavěšená kniha" Jana Gablera a Dušana Spáčila pak bude v Carpe Diem k vidění až do začátku dubna.

Milá Pavlo Vašíčková!

Milá Pavlo Vašíčková,
být na vašem místě a to i přesto, že jakési slovutné nakladatelství se odhodlalo potisknout papír a rozšířit vaše verše, uctivě a pěkně bych panu Hessovi poděkoval za to, že jim poskytl místo i ve velmi čtené a vážené literární revui s dlouhou tradicí, jakou je Divoké víno.
Přemohl jsem lenost a vrátil jsem se zpět k číslu, na něž si stěžujete, a ujišťuji vás, že vaše verše, které jsem tam četl, a o něž se tak srdnatě bojíte, vám těžko mohou ublížit. Ač jsem se snažil, po jejich přečtení jsem si nebyl schopen vzpomenout ani na jeden z nich. Přeji Vám úspěch, slávu i mnoho knih, leč, bude někdo vědět, co je v nich?
Stanislav Vávra
stanislav@stanislav-vavra
24.2.2010

Zádušní mše za Psychiky

Milí přátelé, ČRo3-Vltava vysílá tuto neděli (28.2.) ve 20 hodin literární pásmo zádušní mše za Psychiky. Dává nám tak příležitost vzpomenout na básníky, kteří i v dobách, kdy se krása, láska a poezie musely ukrývat kdesi v postranních uličkách a v přítmí tichých zákoutí, se jich nechtěli vzdát a v jakési pochmurné bublině psali svoji trochu smutnou poezii. Ze čtyř básníků libeňské periferie již tři zemřeli. Sborníku, který vyšel loni v květnu díky Nakladatelství Concordia, se již nedočkali, a tak by si snad zasloužili, abychom na ně v tichý nedělní večer aspoň zavzpomínali. Několik básní budou recitovat Vladimír Javorský a Martin Hofmann.

Stanislav Vávra

Kdo posílá básně, ten seje vítr

Vážený pane Hessi.
Máte můj souhlas publikovat moje básně i přes můj nesouhlas. Pokud s tím ale nesouhlasíte, souhlasím s tím, že je to porušení. V opačném případě je to přesně tak, jak jsem napsal. Týká se to mých básní, které jste publikoval v DV 29/07 pod pseudonymem Elefen Bozsko.
Zdraví Leopold F. Němec

Kde jsem se jen k těm básničkám dostal?!

Pane Hessi,
v dohledné době budu v zavedeném pražském nakladatelství vydávat knihu. Bude v ní použito i několik málo textů, které jste přes můj jednoznačný nesouhlas publikoval v DV 29/07 a porušil tak autorská práva. Nadále mám pochopitelně špatný pocit z toho, že jsou umístěny někde, kde se jim dostalo nepoctivého zacházení, a budu-li kdykoli vyzvána, vůči jejich umístění na vašem webu je budu pravdivě obhajovat. Nejde o hrozbu, jen o konstatování. (Ostatně tím, že jste porušil autorská práva a ani po následné výzvě jste neučinil nápravu, se ohrožujete jen a jen vy sám.) Znovu vás nicméně vyzývám k vyřazení svých básní z vašich www stránek.
Pavla Vašíčková
Pavla.vasickova°post.cz

Čtenářka o Čtyřúhelníku

Dobrý večer, pane Hessi,
děkuju za knížku Čtyřúhelník. Musím Vám říct, že jsem ji přečetla jedním dechem, celý den a půl jsem úplně ignorovala rodinu (Pavla, Kristinku i všechno zvířectvo) a momentálně nemohu než přemýšlet o tom, do jaké míry je to román a jak moc biografie. Co ve mně hlodá nejvíc, řekněte mi prosím, že ten konec se nestal!!! Kniha je jinak úchvatná, děkuji.
Hezký večer,
Květa

Akvárium a zásah unie

Máme doma akvárium a tak občas špehuji, co si ty rybky povídají. Že ryby nemluví? Ale prosím vás, to jsou jen klevety - rybičky jsou malinké a tak je pochopitelně skoro neslyšíte. Ale když je ticho a zaposloucháte se, zjistíte, že toho nakecají až moc!
Tuhle při krmení jsem si třeba všiml, že se tu stále pošťuchují dva statní samečkové. Jeden je červený a jeden černý mola. Žádnou samičku jejich rodu nemám, a tak mi dlouho nebylo jasné, proč to dělají. Pochopil jsem až když jsem se naklonil k hladině. Koukám -o ba chlapáci se stále natřásají a nedají si pokoj. Kde jsem to jen viděl? Aha, to je přece volební debata! . Každý ze samečků byl zřejmě šéfem jedné rybí strany.

Nejprve bylo víc slyšet černého. "Milé ryby", nechal se slyšet. "Každý den dostáváte dokonalé krmivo. Nechybí v něm žádné živiny, dokonce vám ukazuje náš rybí svět v nejlepších barvách". ." Má pravdu!" uvědomil jsem si. Už několik týdnů totiž krmím ryby z krabičky, na níž je napsáno, že tato potrava obsahuje karoten, který zlepšuje vybarvení ryb. Krabičku nechávám vedle akvárka. "Sečtělá rybička," řekl jsem si a poslouchal co poví kolegyním dál. Molák pokračoval: "A kdo se vám postaral o tuto skvělou stravu? No přece já a moji černí přátelé!"

Ryby krmím pravidelně, nikdo mi do toho dosud nemluvil - a najednou, že by to byla jen zásluha jejich samozvaného náčelníka? Trochu mě to naštvalo. No vyslechneme si konkurenci. Červený boss měl bradavici na tlamě. . Do soupeře se pustil zostra. "Tady předřečník, řekl " si tady dovoluje tvrdit, že se o něco zasloužil. Pravda je však jiná - plné huby máme jen proto, že nás krmí člověk." "Hm, to už zní lépe," pomyslel jsem si. Netušil jsem však co bude následovat.Bradavičnatý pokračoval: "A ten človíček nás krmí takhle dobře jen proto, že respektuje naši samosprávu. Nemáte představu co lidsko- rybích jednání na nejvyšší úrovni muselo proběhnout aby nás vzal vážně, kolik ryb muselo zaplatit životem za to, abyste se mohli takhle cpát? Dávno předtím, než se černí dostali k moci. A tenhle černý ňouma vám bude tvrdit, že je to jeho zásluha!? "(Vzpomněl jsem si na dvě ryby, které mi vyskočily z akvárka - tak takhle, že by to bylo? Ale jsem si jist, že jsem s nimi nevyjednával!)

Volební schůze v akváriu pokračovala, ostatní ryby se pochopitelně tvářily znuděně. "Jen ať kecají, stejně je jedno kdo tam bude. Nic se nezmění," bylo jim vidět na ploutvích.

To se ale mýlily. Několik minut na to jsem začal akvárko vypouštět a čistit. Všechny ryby se polekaně shlukly do hejna. Najednou bylo jedno, kdo byl kdo! A naší unii, totiž mě a manželce , bylo také jedno co si ty naše ryby myslí. Jediné co nás zajímalo, bylo zbavit akvárko žabince a vyčistit svinstvo, které se nahromadilo u dna.

Matěj Kouba foto cheche.wz.cz

Milý ohlas čtenářky Hanky Nechvátalové

Přečetla jsem Čtyřúhelník téměř obratem (docela ráda čtu) a Vaše knížka je "čtivá". Začala jsem hned ten den v autobuse a již jí nepustila (doufám, že je to pro Vás jako autora pocta).
Příběh je velmi emotivní. Četla jsem ji jedním dechem a nevěřila, že je něco takového vůbec možné - tím nemyslím vlastní děj, osoby, jejich city....., ale tu neuvěřitelnou shodu okolností a náhod.
Abych pravdu řekla, konec byl smutný a mrzelo mě, že skončil tak nešťastně, i když ve finále - "pragmaticky řešeno" , vyřešil malinko komplikovanou situaci. Jen osud malého Péti si můžeme dle své fantazie domýšlet a já vím, že byl ten nejlepší.

Děkuji ještě jednou za krásnou citovou knížku a přeji hodně štěstí v dalším psaní i další práci s babyboxy.

Jarda Holoubek přečetl Čtyřúhelník

A je to tady. Po Satyrovi a nymfičkách, dějinách a pozadí babyboxů v Čechách a také po Baladách o koních a romancích o holkách přichází s novým rokem Ludvík Hess, aby čtenářům znovu připomněl svůj bohatýrský milostný, chovatelský a šéfredaktorský život v autobiografickém románu Čtyřúhelník.
V dramatu tří žen komentovaném stárnoucím mužem se s poetickými literárními pasážemi plnými touhy, nostalgie a milostností střídají téměř žurnalistické dokumentární záznamy o otevírání babyboxů. Text je poznamenán ať už vrozenou či získanou chlípností a také zvláštní posedlostí nastupující úctyhodností svého věku, třebaže se v něm občas mihne pocit studu nad ošklivostí stáří. Zdá se, že tímto románem se Ludvíkovo dílo nikterak neuzavírá a je patrně otázkou blízké budoucnosti, kdy tento muž přijde s myšlenkou budovat po naší krásné zemi oldiesboxy pro odložené stařenky a starce.
Jaroslav Holoubek

Volej Pavel, i v noci!

Když mi bylo asi patnáct, veřejné záchodky představovaly místo, kde se člověk vcelku pobavil ba i poučil. Záklaďáci sem pravidelně psali odkud jsou a za kolik jdou do civilu, případně, že to mají už „na salámu“, roztoužení puberťáci si tu malovali orgány svých snů a gayové tady inzerovali svá telefonní čísla. Zejména zdatný byl jakýsi Pavel – jeho sdělení i s důrazným, „volej kdykoliv i v noci“ zdobilo kabinky a urinály asi stejně často, jako se dnes před volbami vyskytují bilboardy KDU-ČSL.

Jiné sprosťárny byly méně osobní, ani ty ovšem nepostrádaly prvek opravdové vášně, který v dnešních médiích většinou nenajdete. Například svůj vztah k režimu tu kdosi opakovanně vyjádřoval slovy: „ Aspoň tady to držíte pevně v rukou!“. Vzpomínám si i na šibeničku s postavičkou jakéhosi Kiše, zjevně však nešlo o politiku, ale o projev vzdoru repetenta vůči řediteli školy.Za to jednoznačně politický obsah měl zoufalý výkřik: „Vraťte nám Slezsko a Lužici!“ …

Teď o třicet let později jsou veřejné záchodky překvapivě prázdné a pusté. Čím to je? Že by to to bylo jen intenzivnější péčí „hajzlbabek“ se mi moc nezdá, čitelné nápisy se sice moc nevyskytují, nemálo kabinek však zdobí negramotná sprejerská díla. Spíše bych řekl, že se chrliči vulgarit přesunuli na internet. Proč by psali své výlevy po WC, a riskovali minimálně ránu mokrým hadrem, když si mohou verbálně ulevit na síti a ještě vypadat jako diskutující intelektualové? A navíc si mohou v anonymitě ještě ověřit dopad svých prasárniček? Budiž jim přáno - každý přece potřebujeme nějaký ventil. Jen mi přijde, že ty nápisy na pražských kadibudkách byly vtipnější.

Matěj Kouba

Evangelium sv.Vandase

Zatímco z radia,(vlastně ne z radia, ale z rozhlasu), vyrobeného v české továrně Tesla (ne Tesla to už taky nebude, to byl taky cizák) tedy z rozhlasu z továrny Křižík zaznívá původní etnicky čistá zábavná hudba (dechovka) Mařenka se jako správná národovecká dívka oblékne do slušivé a typicky české jupky s halenkou v národních barvách a nalíčí se poctivým českým krémem Maryla. Na ulici rozpustile pozdraví strážníka. Je to pan Novák, který má tento činžák na starosti každý den a má přehled opravdu o všem co se tu šustne. Ramenatý muž v uniformě se na pohledné děvče krev a mlíko otcovsky usměje: „Ale to ti povídám, buď doma do půlnoci,jinak bych tě musel poslat na ten náš převýchovný kurs!“ zahrozí jí šelmovsky. „Ale to víte že ne, jdeme s Jeníkem do kina na tu novou arijskou Babičku!"

Když to Marie říkala, byla už ale v duchu u svého milého. „Jen aby na mě taky stále myslel jako já na něho,“ říkala si a aby to měla posvěcené i shora, lomeně se pokřižovala u kapličky s obrazem svatého Vandase. (Maminka jí sice říkala,že by měla chodit spíše do křesťanského kostela,když se ale nedávno v mládeži dozvěděla, že Kristus a apoštolové byli vlastně Židé, už jim nedokázala věřit tak jako dřív).

Cestou ke kinu před ní poslušně smeklo několik Romů – Mařenka si cesto pomyslela že to těm primitivním hochům v nových stejnokrojích s našitým kolem s loukotěmi docela sluší. Ale pomyslela si to pochopitelně bez jakéhokoli nemravného tónu – jako správná nacionalistka dobře věděla, že mísit rasy je proti národním zájmům, a že těm chlapcům je dobře tam,kde díky vůdci žijí nyní -v těch Komunách práce a radosti v něž se změnily ty odporné přistěhovalecké tábory.

To už ale přicházela za Jeníčkem – plavovlasý hoch ji už čekal. „Máme ještě dost času,nezajdeme na staročeskou meltu?" Vybrali si typickou pražskou nealkoholickou hospodu (soukmenovci z vedení právem doporučují mladým lidem rozšířit zákaz drog i na zákaz alkoholu).
Jeník pocítil hlad. Naštěstí cizácké hamburgery už byly z Prahy dávno vymýceny a na pizzu museli dekadentní asociálové chodit to do okrajových putyk. Tady v centru si proto pochopitelně posloužili pravou českou tlačenkou. S nealkoholickým pivem Vlastenec chutnala skěle, šibal Jeník však přece jen zareptal- měl bych náčelníkům připomenout že pivo k naší kultuře přece jen patří, genossen z Německa to také říkají. Spolu pak šli ke kinu městem zbaveným snědých přížnivníků i turistů a říkali si jak je v té liduprázdné Praze hezky. Matěj Kouba

Čtyři věty o Čtyřúhelníku

(Čtyři věty o Čtyřúhelníku)

Náruživý jezdec na klisnách čtvernohých i dvounohých svým Čtyřúhelníkem čtenáře hravě přesvědčí, že není člověk, ale hřebec v lidské podobě. A protože má něžnou zvířecí duši, zachraňuje odložená lidská mláďata svými babyboxy. Ale že má vedle té koňské ještě druhou, ješitnou lidskou duši, píše o tom knížky, aby se pochlubil. Co mu taky zbývá, když my ho málo chválíme?
Jiří Žáček

Milý pane Matěji Koubo,

neznáme se, jako se osobně nezná většina zde publikujících autorů. Ale řekl jste to i za mne. Hledíme dopředu, nikoliv dozadu. Dozadu čumí jen blbci, kteří hledají omluvu vlastních pochybení. Budiž jim odpuštěno. Nikoliv však srozuměno.
Zdravím a přeji, pane Koubo
Břetislav Kotyza
PS. Žiť so mosí, říkali naša stařenka. (pozn.red. dopis se týká předchozího článku My dva ... a anonym)

My dva .. a anonym

Šel jsem tuhle za svou osmdesátiletou maminkou.Moc se nemůže hýbat a tak jí nosím nákupy a vybírám poštu. Také tentokrát jsem jí ze schránky vybíral tisk. A ejhle- vedle rozhlasového týdeníku a letáků z Lídlu jsem tam objevil anonym. Byl na výstřižku z novin. Nějaký neznámý kolega se v něm pustil do mé ženy. Manželka je totiž taky novinářka. Na rozdíl ode mne hodně pravicová, což mi leze na nervy, ale už dvacetlet to akceptuji jako nezměnitelný fakt. I tak jí mám rád. Ona zase ale bere jako danost, že mě asi nepřesvědčí o tom, že vše vyřeší ruka trhu a že platím měsíčně 70 korun na greenpeace.
Z rodinného hnízda jsem vylítl před třiceti lety. Mohl bych říkat, že to bylo dáno tím, že otec byl komunista – ale ne. Táta byl fajn. Vypadl jsem z domova tak jako to synové dělají. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. A nejvíc mě vlastně štvalo mě, že jsem nemohl mít dlouhé vlasy (což mi rodiče zakazovali ne z komunistických pozic, ale prostě jako lidé ze starého světa) a že mi furt říkali abych studoval, zatímco já jsem chtěl chodit do hospody a hrát Dylana.
Pak jsem se seznámil s manželkou. Politiku jsme neřešili, i když žena měla naopak tatínka pétépáka. Pořídilijsme si potomka,šetřili na Jugošku ale nedostali příslib. Zkrátka normální rodina. Naštěstí to rozsek listopad, máme se teď rozhodně líp.
A teď nám přišel anonym, omylem do schránky mé mámě, která je taky Koubová. A bylo štěstí, že to nečetla, protože by jí mohlo klepnout.V tom anonymu totiž kdosi připsal k článku „proč si ta Koubová vzala syna komunistů? Asi jí nikdo jiný nechtěl, babu hnusnou.“ A bylo tam i spousta dalších ošklivých slov.
Četl jsem to a naštvání ve mně bojovalo s pohrdáním ba i soucitem s nepodepsaným autorem. Tak představte si, tomu člověku ještě po tom dlouhém čase stojí za to připomenout, že tu došlo k politické „mezalianci“. Naše dítě už je dospělé, my jsme se stačili sejít, rozejít a zase sejít, každý máme jiný názor, ale ani jeden nemá nic společného s komunismem,táta bolševik navíc už ani není na světě. Ale někomu stojí za to napsat anonym , "fuj modrá si vzala rudého potomka"! Co to musí být za chudáka? Nic jiného než lítost k němu cítit fakt nemohu. A taky mu chci takhle přes Divoké víno vzkázat. Neměj o nás strach, srabe. Nám se to líbí, že jsme každý jiný! Myslíme si, že je přirozené tolerovat cizí názory a že je zrůdné zavírat lidem ústa jen proto, že jsou odlišní. A věříme tomu, že tohle co žijeme je - normální. Ty máš potřebu i dnes kádrovat lidi? Tak si udělej přihrádky a piš si tam lidi na lístečky jako za stara. Ale nás ani nikoho jiného s tím neotravuj.

Matěj Kouba

Kentaurova radost

Ludvík Hess má doma reliéf kentaura,který nese vlastníkovy rysy. Kdybych Ludvíka neznal osobně, řekl bych, že je to prostě taková legrácka, kterou chtěl výtvarník potěšit kamaráda. U šéfredaktora DV je to ale jinak. Tato plastika je ve skutečnosti pouhý záznam skutečnosti.Pan Hess opravdu představuje jiný živočišný druh než my ostatní!
Už tím jak své dny dělí mezi koně,krásné ženy,děti a poezii.Takováhle kombinace přece jinak funguje jen v řeckých mýtech! Pan Ludvík ale takhle dovede -a s grácií- léta žít i kousek od Jižního Města. Přitom mu je přes šedesát a má ještě větší pleš než já,sakra.Jenže já bohužel nejsem moudrý Cheirón.
Hess je naopak mýtická osoba jako vyšitá, co na tom, že mu jeho koňské nohy pobíhají po světě zcela samostatně!(Naposledy jsem je zahlédl s bílým poníkem na pastvině u Hessova domu.)
Jak tedy žije takový český kentaur za periférní zámeckou zdí? Ledacos se čtenář dozví z jeho románu Čtyřuhelník. Je to báječné kratochvilné čtení a samozřejmě z velké části Hessova soukromá báje.Ale na druhou stranu,už jsem přece říkal, že Ludvík je v pohádkách (pro dospělé) doma, ne?
Tím ovšem neříkám, že mýtické bytosti jako on to mají v životě lehké. Naopak,i z Čtyřuhelníku je zřejmé,že přísní arbitři lidem jako on občas pořádně zavaří. Ale Radost,ta rozmarná bohyně,ho má přesto ráda.

Dušan Spáčil

Novinářský tetris

Novináři už moc nelžou. Vážně Pomíjím ovšem bulvární média,vím – ale upřímně řečeno kdo by bral jako žurnalisty autory z Plesku, Haha nebo Rytmu pivota !?Tam jsou redaktoři spíš škodolibými scénáristy se zrůdně atrofovaným svědomím.
Ale novináři v běžných médiích jako Snes, Klidové noviny, Trávo nebo třeba na TV Sova opravdu skoro nelžou. V tom se už žurnalistika od dob totáče opravdu dost změnila. Jen mnozí z nich dost často neříkají plnou pravdu. Zjednodušují a zplošťují.Nebo dávají přednost jen jedné části pravdy.

Proč to děláme? Je za tím několik velmi různorodých faktorů. Nejnevinnější důvod je objektivní nedostatek času. Redaktoři v denících a v rychlých zpravodajských médiích jsou v neustálém termínovém stresu. Nic vlastně nemají čas pořádně analyzovat, jen před sebou hrnou masu informací, kterou musí dostat „do novin“. Je to trochu jako když hrajete tetris - je vám jedno, zda vám padá čtverec nebo obdelník,. Hlavní je aby dílek zapadl, protože jinak vás hromada zavalí. (Proto mě vždy velmi baví moudří „brouci Pytlíci“ v diskusích pod články, kteří upozorňují , že „Pí je přece 3,1415926 a ne 3,1415927“ a posílají za takové trestuhodné chyby redaktory do výslužby. Někdy ( zdaleka ne vždy) mají mají Pytlíci i pravdu - ale rád bych je viděl v situaci onoho nebohého editora! Dám ruku za to , že 99 procent z nich by se na jeho místě za hodinu nervově sesypalo.

Podle některých lidí zase novinové zjednodušování a polopravdy souvisí s tím, že novináři jsou prodejná cháska. Uráží nás to jen trochu, kus pravdy na tom je. Ne, není to tak, že by žurnalisti běžně prodávali své bližní a ideály za čočovici. Tak jednoduché to není. Možná ,že by člověk našel mezi davem novinářů i klasické prodejné Jídáše - objektivně ale mohu říci, že my ostatní ale chceme být ve velké většině ušlec htilí a neúplatní. Faktem ale je, že kolem nás stále pohybují desítky píár agentíků, což jsou přívětiví ďáblíci s hlavním úkolem tuto novinářskou nestrannost nahlodat a získat jednostranné výhody pro své klienty . Často se jim to nepodaří, heč. Nejsme žádné děvky. Ale mnohdy ano, „píáři“jsou ve své profesi dobří.

Co třeba , když na vašem stole přistane pozvánka na atraktivní zájezd jen za to, že napíšete o tom. jak jste se v té Africe měli? A šéfredaktor navíc řekne, „Jeď tam, aspoň ušetříme! A víš co, ty tam ještě uděláš rozhovor s tím ministrem, co už ho tak dlouho sháníme!“ Pojede tam redaktor? Ale jistě, dokonce mu nic jiného nezbude. A napíše obvykle korektní článek - ovšem přesně podle představ investora. Nebo máte na starosti zdravotnictví a oni vám při návštěvě superkliniky jen tak mimoděk poskytnou dvoudenní relaxaci. Pak jen napíšete hezkou reportáž.Je takový redaktor prodejný šantala? Není-. Ale... Kdyby nebylo relaxace, asi by nevznikl v těchto novinách žádný materiál na toto téma.. Nebo by to byl článek, v němž by byly rovnoměrně obsaženy i informace o konkurentech této kliniky.

A to nemluvím o tom, že novinář je jako každý jiný člověk je přirozeně líný. Takže dárkem od píárů může být i prostě jen dobře přichystané téma článku! T. Nemusíte shánět reakce lidí, nemusíte koumat nad obrazovým doprovodem. Agentura vám někdy doporučí i to , že by tam mohl být i protinázor, ovšem od „prověřeného zdroje.“ Napíšete to ale vy sám, nikdo vám do toho nemluví! Vznikne z toho objektivní článek? O tom se dá často dost pochybovat.

Jako novinářský starý pes mám nicméně pro kolegy , kteří v umírněné míře podlehnou zmíněným svodům, vcelku pochopení. Nejsem lepší než oni. Jen si myslím, že někteří z nich by měli znát míru - je skutečně tristní, když si člověk přečte časopis, kde je PR úplně všechno a zaplatíte za něj stovku. ¨

Ještě horší jsou podle mě ale kolegáčkové , kteří zasvětili svou kariéru jedinému evangeliu.. Být vždy za dobře s těmi co jsou u moci. Politické´, ekonomické i jakékoli jiné. Já vím, že to není celospolečensky nijak mimořádný postoj, u novinářů mi to však připadá problematické dvojnásob. . A to dokonce i když nejde o korupci. Jen o řiťolezectví či dokonce třeba jen o pouhou touhu být in a úspěšný. Problém je prostě v tom , že novináři přece dělají profesi, která by měla odkrývat nedostatky a nabízet nové cesty. Být pro občana třeba ne soudem, ale alespoň garantem posledního odvolání. A místo toho jsou to často ti nejkonformnější ze všech! Divíte se pak, že jsou noviny plné půl pravd a čtvrt pravd, ze kterých často vymizí hlavní viníci?

A tak bych chtěl podobné novináře vyzvat, aby zvážili, jestli by jinde nevyrejžovali víc. Váš přístup přece vyžaduje specifický talent, který dá ještě lépe využít jinde. Budte si lobbisty, buďte si píáristy. Podnikejte si, dělejte reklamu. Buďte si radními, buďte si poslanci ,buďte si třeba i členy vlády. Ne, že byste na takových místech taky neškodili. Ale když zůstáváte novináři, likvidujete často všechnu naději, že by se to mohlo změnit k lepšímu.
(mk)

Čtyřúhelník

Tak se jmenuje moje nová knížka. Vydalo ji Nakladatelství Petrklíč a asi už je na pultech. Určitě ale stačí říct si o knížku mně.
Román Čtyřúhelník je plný reálných postav. Potkáte je na soukromé klinice GynCentrum v Hloubětíně, v Komerční bance Na Příkopě, v pražském Justičním areálu, na Novém náměstí v Uhříněvsi nebo u zatopeného lomu Chlum v Dolní Lomnice. Jejich jména jsou pravá. Přesto je příběh dramatický a plný milostných objetí i okouzlení, životního neštěstí, všeobjímající lásky i nezvratitelného osudu.

Čtyřúhelník popisuje otevření sedmnácti babyboxů a osudy tří žen, jejich nenarozených i narozených dětí od května roku 2007 do března 2009. Román mapuje místa, která znám a o jejich historii, nostalgii a krásu se chci podělit se svými čtenáři. Na všechna vedou silnice, vozové cesty nebo aspoň stezky. Navštivte je, milí čtenáři, okouzlí vás stejně jako hrdinky románu. Třeba vás tam duch místa osloví a prožijete stejně silné pocity jako Nina, Katka, Petra a Jaroslav.

Ludvík Hess

MUDr. Jaroslav Hovorka aneb Na cestě ke svým věčným pacientům

Myslel jsem si, že bude žít věčně. A když jsme při jedné z návštěv Kampy se smíchem s manželkou utrousili: „Musíte nám ještě dlouho vydržet!“ opětoval úsměv a prohlásil: „Narodil jsem se mrtvý, už to mám za sebou.“
Třebaže jsem pana doktora a spisovatele Jaroslava Hovorku poznal až téměř v jeho osmdesáti letech, občas jsem si říkal, že jej stáří ani nepoznamenalo, že se mu vyhnulo tím nejdelším možným obloukem, neustále byl plný entuziasmu, zajímal se o vše současné, zvláště o literaturu.
Přítel Jaroslav se narodil 2. září 1925 v Chrudimi, studoval gymnázium v Brandýse nad Labem a v Praze absolvoval lékařskou fakultu. Působil jako lékař v oblasti leteckého a kosmického lékařství, stal se specialistou na cizokrajné choroby, věnoval se epidemiologii a bakteriologii. Na začátku sedmdesátých let minulého století vrátničil v Národním divadle. Byl také osobním lékařem Jana Wericha, miloval maratón i všechny běhy na dlouhé tratě.
Jaroslav Hovorka byl i velmi úspěšným studentem profesora Sádla na violoncello, hrával jako člen vlastního smyčcového kvarteta. Malířská tvorba vychází z jeho rodné Vysočiny.
Jako spisovatel napsal přes sedmadvacet knih, mnohé z nich byly vydány i v zahraničí. Nelze nevzpomenout Baladu z domu V+W, Erotikon – nové vydání Erotikon II právě vyšlo na konci letošního léta s ilustracemi Aleny Stiborové -, Školu zázraků, Cestu do stáří, Údolí Jaků, Barevná léta, Země trav... K posledním jeho dílům patří knížka Na břehu Kamenice a je součástí trilogie, popisující a mapující dějinné procesy v letech 1800 – 2000 očima obyčejných lidí. Procestoval Mongolsko, milovanou Indii, kde se za něj dodnes modlí všechny jeptišky v leprosáriu, ale nikomu to neříkejte...
Nemohu se však nezmínit o jeho knížkách, na jejichž vzniku jsem měl velikou čest se i osobně podílet. V roce 2005 vychází vzpomínková publikace básnířky Václavy Eiblové se životními osudy doktora Hovorky s názvem 10 000 pozdravů z Kampy. Záhy byla rozebrána a ještě nedávno se čtenáři ptali, kde ji mohou sehnat. Jen lituji, že jsem mohl pro ni napsat jen předmluvu.
Rok předtím přišel malý zázrak z nebe. Vymyslel jsem si zrealizovat a vydat poetickou antologii. Z ničeho nic se objevila objednávka na šedesát výtisků básnického almanachu Před hradbami noci, sborníku, v němž se potkalo čtyřiatřicet českých básníků. Díky tomuto šlechetnému daru Jaroslava Hovorky, který mě do té doby vůbec neznal, jsem neprodělal kalhoty.
Když jsem mu potom osobně přijel poděkovat, mávl jen rukou a řekl: „Mám alespoň dárky pro své pacienty.“
Dodnes si považuji, že mi napsal pár vět do básnické sbírky Návrat měsíčních vzducholodí, chytil se mého nápadu a vznikl almanach Básníci z podkroví, v němž byla zastoupena i jeho dlouholetá milovaná pacientka, již zmiňovaná paní básnířka Venuška. Léčil ji akupunkturou do posledních chvil, dokud ještě mohl.
Doktor přijímal vždy návštěvy jen ve středu odpoledne od 14 do 16 hodin. Byl jsem náležitě pyšný, že jsem toto nepsané pravidlo občas porušil. „To není možné,“ divil se můj známý básník Josef z Dobříše, „jak jsi to dokázal, když k sobě nikoho nepouští?“
„Přelezl jsem zeď!“ Co jiného jsem také mohl odpovědět?
Nikdy bych neřekl, že jsem dostal od Jaroslava Hovorky dostal okolo 150 dopisů, možná jich bylo ještě více, nemám je všechny spočítané; je to však má neobsáhlejší literární korespondence.
Pár dní před svým odchodem už mě k sobě nepustil. Bolestivě mi vytanulo na mysli: Chce zmizet z tohoto světa jako Jan Werich, který si lehl do postele a rozhodl se už nevstat, paličák jeden.
Jeho smrt mě zastihla uprostřed lesa, kde jsem kácel stromy. Náhle pípnul telefon. Stíral jsem z tváře pot i slzy a vzpíral se uvěřit téměř nečitelné zprávě SMS, že už opustil nejkrásnější z možných světů, že už nikdy neřekne: „Můj pacient, má láska.“
Velký český spisovatel Jaroslav Hovorka zemřel – a raději bych řekl: Odešel jako velitel v čele básnických legií – v neděli 29. listopadu 2009 kolem třetí hodiny ranní.
Tehdy už noc ztrácí na síle.

Vladimír S t i b o r 3. prosince 2009

Je surrealismus mrtvý?

Poslední říjnový den (30. 10.) publikoval Petr Placák v Lidových novinách článek: Surrealismus je mrtvý.
Po kolikáté již, pane Placáku?
Se surrealismem jsem se potkal, když mi bylo asi sedmnáct let, a to je již dobrých šedesát let. Za tu dobu jsem podobných výkřiků jako je ten váš slyšel a četl mnoho, a přesto se se surrealismem potkávám stále znovu a stále nalézám jeho stopy v dílech autorů, jejichž jména se vyslovují s úctou a hlubokou poklonou. Nevím, co a jestli aspoň něco málo o surrealismu víte. Podle neurvale diletantských argumentů, které ve svém výlevu používáte, bych řekl, že nic. Vy dokonce asi vůbec nevíte, o čem mluvíte, a svoje dohady předkládáte nebohému čtenáři jako fakta. Kdyby to bylo v hospodě U Rudolfína a nebo U Tygra, tak by to byl možná „fór“, kterému bychom se zasmáli a dali si další Plzeň. Jenomže tady vám ten spermální výlev publikovali ve ctihodném deníku a to už je na pováženou. K vašemu zařazení René Magritta, Maxe Ernsta, „pitomého“ André Bretona, Tristana Tzary a Paula Éluarda mezi pubertální masturbanty, jste ještě zapomněl na Salvadora Dalího. A co Guillaume Apollinaire? Který první vyslovil to slovo, které vás tak pohoršuje… ten u vás přišel zkrátka? A co Bohuslav Martinů? No, nevím, co si o tom myslet. Nejspíš jste někde cestou k dospělosti zaslechl cosi o automatickém psaní, v tramvaji jste slyšel, jak se studenti baví o Freudovi a v nedělní příloze Lidovek jste snad zaznamenal díky své bystrosti i slovo surrealismus. To všechno zřejmě stačilo k tomu, aby se z vás stal znalec věci a osoba povolaná zařazovat a soudit. Co s tím?
Abych ho poučoval, k tomu nemám sílu a ani chuť. Člověk postižený hluchotou nebo slepotou za to většinou nemůže a je hodný politování. Jak je to s vámi nevím a snad to ani vědět nemusím. Čtenáři zajímající se o umění však mají právo dostat informaci, která je nebude mást, ale která jim umožní se aspoň obecně orientovat, protože není patrně pravděpodobné, že bych s obsáhlým několikastránkovým esejem v deníku uspěl.
Pan Placák tvrdí, že DaDa na rozdíl od surrealismu je schopné života! Omyl. Není a nikdy nebylo. DaDa vzniklo po první světové válce jako krátkodobá záležitost a jeho jediným cílem byl protest, vyvolávání skandálů a provokací proti měšťácké společnosti. Nějaký dlouhodobý program usilující o změnu DaDa fakticky nemělo. (I když jistý minimální program mu dal Tristan Tzara, kterého pan Placák také zahrnul mezi pitomce.) DaDa vzniklo ve Švýcarském Curychu (1916) a prošlo celou Evropou. Jeho stopy však můžeme vysledovat již v posledních dekádách devatenáctého století. U nás ho lze najít v díle Jaroslava Haška, k DaDa se hlásili oba Čapkové, Nezval, Seifert, Klíma a mnozí další. DaDa končí ve dvacátých letech. A pokud v současné době se dějí pokusy ho oživit, je to jiná věc. Většinou se jedná o marnou námahu. Jenom Jaromír Typlt a Pavel Novotný a několik jejich přátel ví, oč se pokouší, a co dělají. Přál bych sobě i jim, aby se prvotní, spíše mlhavě citové myšlenky DaDa, podařilo rozvinout a konečně přinést do české literatury a kultury vůbec něco nového. V roce 1924 píše André Breton první Manifest surrealismu. Většina dadaistů k němu také přechází. Začíná nová kapitola poválečného umění. Byla to doba zcela ojedinělé explose talentů ať již básníků, spisovatelů nebo výtvarníků. Mnoho jich projde surrealismem, aby později vedli jejich cesty jinam, jiní - sdružení kolem André Bretona - zůstávají ideálu surrealismu věrni. A nebyli to žádní masturbanti a puberťáčtí břídilové, ale básníci a výtvarníci, jejichž dílo již dávno překročilo hranice jejich životů a ještě dnes a po nás i dalším generacím budou mít stále co říci. Surrealisté první čtvrtiny dvacátého století podlehli jedinému a pro některé i tragickému omylu - víře v socialismus a komunismus. Teprve po stalinských procesech ve třicátých letech se většina z nic od této myšlenky odklonila a skupina se vinou Louise Aragona, tvrdého zastánce stalinismu, a jeho přátel, rozpadla. René Crevel, který se nepřidal na žádnou stranu, ale v komunismus věřil stále, nakonec skončil sebevraždou, stejně i Majakovskij. Po druhé světové válce ukončil život sebevraždou také náš Konstantin Biebl. Podivnosti byly kolem smrti Vítězslava Nezvala i E. F. Buriana. Karel Teige byl k smrti uštván a Záviš Kalandra popraven. A ještě nejsem na konci. To všechno byli podle pana Placáka puberťáci a zřejmě i škrabalové a mazalové. Jenomže k jejich druhům patřil i Picasso, grafik a fotograf Man Ray, spisovatel Julien Gracq… a mohl bych pokračovat předlouhým seznamem našich i světových umělců, kteří poznamenali první a ještě i část druhého pololetí minulého století. Koho by tak chtěl postavit pan Placák proti Kubištovi, Istlerovi , Havlíčkovi, Zrzavému a Hrabalovi? … když jmenuji jen ty pro většinu čtenářů nejznámější. Že Hrabal nebyl surrealista? Vyšel z něho a celý život používal ve své tvorbě některé surrealistické postupy ostatně jako mnoho jiných. To je ovšem další omyl pana Placáka a jemu podobných vzdělanců. Dobře jim tak. Všichni tihle mudrlanti si někdy, někde něco přečetli, avšak nepochopili. Surrealismus roku 1924 není surrealismem prvního desetiletí století jednadvacátého. Automatismus (automatické psaní, malování), absolutní náhoda, surrealistický objekt, paranoicko kritická metoda, sen (atd.), to všechno lze chápat jenom jako postupy umělecké tvorby a ten původní jejich dogmatismus byl již před mnoha desetiletími revidován. Neměnné zůstaly jen prapůvodní základní kameny, na nichž surrealismus stojí a staví, a to je: KRÁSA, LÁSKA a IMAGINACE (někdy se také překládá poezie). Možná je to pro Petra Placáka příliš složité a je mimo rámec jeho duševních schopností tomu porozumět. Mohu se s ním však ztotožnit na dvou větách v posledním odstavci jeho článku - že surrealismus byla líheň skvělých autorů a potom na Pavlu Řezníčkovi.

14. 11. 2009
Stanislav Vávra

Dvacáté sedmé děťátko v babyboxu!

Dnes večer, 2. prosince, našli v hloubětínském GynCentru v babyboxu čtrnácté děťátko, celkově v českých babyboxech dvacáté sedmé. Kluk dostal pracovní jméno Richard II. podle lékaře Richarda Jandejska, který měl právě službu. Je zcela zdravý. Richard má přibližně jeden rok. Podivná doba, v níž rodiče odkládají roční zdravé dítě...

Jiří Oulík - Z legrace

Ukázky z právě vydané sbírky Jiřího Oulíka: Z legrace, která uzavírá jeho trojdílný cyklus započatý tituly Z pilnosti a Z nerozumu (Čs. spisovatel 1985, 1988). Zvláštní znamení: Knížku nádherně graficky upravil Jáchym Šerých. (Knížka Jiřího Oulíka Z legrace je k dostání v běžné knihkupecké distribuci a v galerii Ostrov v Praze 1, Michalská 8, nebo si ji můžete objednat na dobírku u nakladatele: jan.kruta@seznam.cz.)


Jeseninová

Narazím si
Bojara
Vydrží mi
Do jara


Na pěknú notečku

Udal jsem udal
Ale málo
Pérečko sa mi
Polámalo


Dobyvatel

Indiánky
Z kmene Hopi
Obdivují
Moje kopí


Prasátko pro štěstí

Darwin vždycky
Rezignuje
Když se člověk
Namete

Neboť jasný
Důkaz tu je
Že jsme vzešli
Z prasete


Kniha návštev

A čo taká
Ebola
Ozaj u vás
Nebola?


Jednovaječné Sudety

Mám jedno
Dvojče
Je ale
Deutsche


Nejmasovější umění
(Na toaletě v National Gallery)

Když jde o řiť
Dobře pořiď
Ať jsi mladý
Nebo starý:
Jasné barvy
Pěkné tvary


Trattorie v Ulánbátaru

Co si dáš Mongole?
Špagety vongole


Rekordér

Myšlenky jsou
Zbožná přání
Smysl všeho
Zůstal skrytý
Jsme jen přístroj
Na přehrání
Malé části
Reality


Nedočkavé zjevení

Tak už tady
Nestůj
Uháněj
A zvěstuj!

Méla má dalšího vnuka!

Můj spolužák z gymnázia a spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) si pořídil dalšího vnuka. Jmenuje se, jak jinak, Dominik Machálek.
Milý Mélo, kdyby se mí dva vnuci rozhodli hned, mohl bych mít příští rok dva pravnuky. Oběma je jim totiž přes dvacet.
Na rozdíl ode mne je ovšem Méla dědeček prvotřídní.
Váš Herodes

Nejistá sezóna nenapravitelného buřiče

3 sezóny v pekle dokáží diváka plynule převést od počáteční nedůvěřivosti k němému úžasu. A přesně takový je i jejich hlavní hrdina, jehož revolta narazila na nečekaně silného soupeře.

Film oslavující tvorbu undergroundového básníka na pozadí převratu v roce 1948 mohl v jiných rukou dopadnout jako nesrozumitelný filozofující paskvil. Tomáš Mašín ovšem zúročil dlouholetou praxi v oblasti reklamy a ke svému celovečernímu debutu přistoupil s péčí ostříleného profesionála. Režie krátkých spotů jej naučila vnímat audiovizuální dílo jako celek a tato zkušenost pro jeho 3 sezóny v pekle představuje nejcennější vklad. Mašín věnuje pozornost každému detailu, z herců dostane maximum a zároveň umí děj patřičně vygradovat. Navíc moc dobře ví, jak veškeré filmové ingredience divákům nadávkovat.

Příběh Ivana Heinze začíná v roce 1947, kdy jeho provokatérské myšlenky představují spíše jen nesmyslný protest pozéra, který je přesvědčen o své výjimečnosti. Opouští tak rodinné zázemí a vydává se na studentskou kolej, kde očekává nové podněty pro své převratné básnické dílo. Jeho snahy ovšem zpočátku vyznívají neopodstatněně, protože společnost prožívá relativně spokojené období a na hrdinství je ještě dost času.

Kolektivem nepochopený Ivan se v prostředí umělecké bohémy seznámí s Janou, která mu imponuje svobodomyslným způsobem života. Přestože jej neustále provokuje, je nepolapitelná stejně jako tolik očekávaná múza zaručující vysněnou kariéru. Pár sice dospěje ke společnému objetí, ale nastává pekelná sezóna, v níž není místo pro nepřizpůsobivé jedince ani nereálné sny.

Kryštof Hádek se se svou roli během vyprávění postupně sžije. Zpočátku mu chování zapřísáhlého buřiče a odpůrce všech zavedených hodnot uvěří málokdo. Po 110 minutách o tom ovšem nebude sebemenších pochyb. Stačí, když odhodí prořídlý plnovous a vrátí se do polohy fracka na prahu dospělosti, v níž působí mnohem přirozeněji.

Polská herečka Karolina Gruszka, v jejíž tváří se dokonale snoubí vyzývavost s nedostupností, na rozdíl od něj na plátně zazáří během svého prvního výstupu. Stačí jediný pohled a má Ivana i diváky ve své moci Její Jana od života očekává především dobrodružství a morálka je jí přitom ukradená. Navzdory svému nevyzpytatelném chování si přesto dokáže získat sympatie.

Mašín jejich poměr, který k opravdové lásce dospěje přes takřka sourozenecký vztah, podal velmi citlivým způsobem a neselhal ani v dialozích zavánějících patosem. Když se Ivan začne příliš sentimentálně vyznávat z lásky, Jana jeho slova se smíchem označí za kýč. A Mašín si je moc dobře vědom, jak mu nepodlehnout. Intimní scény v jeho pojetí obsahují tolik něhy a filmařské fantazie, že slovo sex v souvislosti s nimi působí až vulgárně.

Sázkou na jistotu se ukázaly být i výkony představitelé vedlejších rolí. Ideální volbou je Martin Huba jako Ivanův otec, který se mu nesnaží jeho ideály rozmluvit a zároveň je neustále ochoten podat pomocnou ruku, i Luboš Kostelný jako přisluhovač režimu.

3 sezóny v pekle jsou plné promyšlených záběrů, ať už se děj odehrává v secesních interiérech nebo válkou zdevastovaném Rakousku, kam se Ivan vydá v roli pašeráka. Svou práci skvěle odvedl kameraman, zvukař, kostýmní výtvarník i architekt a 3 sezóny v pekle tak nabízejí iluzi 40. let, která je v mnoha ohledech dokonalejší než samotná realita.

Ze skutečného Egona Bondyho ve filmu nakonec zbylo jen pár veršů, které Hádek občas pronese do kamery. Mašín s nim naštěstí dokáže natolik šetřit, že se nestanou jen samoúčelnou manýrou. Největší prostor pro svou hravost režisér prokázal ve spojitosti se surrealismem, k němuž Ivan vzhlíží. Do děje tak místy vstoupí absurdita zhmotněná vizemi obou protagonistů. Nejlepším příkladem toho je scéna, v níž se Ivan s Janou snaží svými požadavky vyprovokovat osazenstvo snobské restaurace.

Odklon od reality v případě hlavního hrdiny ovšem později představuje také jedinou zbraň, s níž může vést soukromou válku s totalitním režimem. Jeho slovní asociace, za něž by v literárním klubu sklidil ovace, totiž nenacházejí u představitelů komunistického režimu ani špetku pochopení.

Nepatřím k příznivcům Kryštofa Hádka a už teprve neholduji poezii Egona Bondyho. Filmu podle Bondyho zápisků s Hádkem v hlavní roli jsem přesto naprosto podlehnul. Díky němu jsem dokonce málem zapomněl na zvěrstva jako Ulovit miliardáře nebo 2Bobule, která česká kinematografie letos vyprodukovala. 3 sezóny v pekle si od diváků zaslouží podstatně větší pozornost. Doufejme, že právě jejich ignorace životnost tohoto filmu předčasně neukončí.

Adam Chromý,recenze zároveň vyšla i jako blog idnes

Vzpomínka na fotografa Jana Reicha

Vzpomínání na dnes již slavného českého fotografa Jana Reicha se mi rozpadá na několik samostatných vzpomínek, jež se měly, aniž bych to tušil, spojit v jeden celek v podobě soboty 14. listopadu, kdy odešel se svými deskovými aparáty do jiných světelných světů.
Před několika lety jsem s úžasem zjistil, že jedna z jeho velkolepých fotografií vznikla ve vesnici mého mládí, v nechvalické hospodě U Uhrů, kde strejcové a sedláci v mlžném kouřovém oparu pozvedávají své půllitry, kde hospodský Lokvenc s orlím nosem a asketickým výrazem ve strnulé tváři čepuje jedno pivo za druhým, jako by na světě nebylo nic důležitějšího. Nikdy bych proto neřekl, že světová fotografie může vzniknout přímo před nosem.
Vzpomínka druhá je čerstvějšího data. Před rokem a půl jsem připravoval s Janem Reichem rozhovor pro místní tisk. „Nikdy tě k sobě nepustí,“ slyšel jsem varování předem. Tak jsem vzal pár svých knížek, trochu váhavě zaklepal na dveře Reichovy chaloupky v Dolní Křemenici a byl jsem kupodivu pozván dál. Návštěva se nebývale protáhla, proklábosili jsme několik hodin. Než jsem se rozloučil, najednou fotograf někam zmizel, vzápětí se vynořil z přítmí zápraží. „Aspoň si něco ode mne vemte,“ řekl a usmál se. Položil na dubový stůl svou, troufám si říci, nejkrásnější knihu Dům v krajině, v níž jsou scenérie krajiny jižního Sedlčanska. Listoval jsem obrazovou publikací a téměř všechna místa zvěčněná na fotografiích poznával. Zasněženou cestu pod Skuhrovákem, křížovou cestu, remízky i louky zvrásnělé drsným mrazem i hedvábnou námrazou. „Tudy jsem chodíval do školy v Počepicích“, neudržel jsem údiv.
„Víte, co je zajímavé,“ na naše poměry je knížka hodně drahá, ale například ve Francii šla na dračku, v zemi galského kohouta byla během pár dnů rozprodána.“ Mohl jsem jen přikývnout.
Poslední vzpomínka je ještě docela živá. Nedávno jsem vídával stát šedivou dodávku Jana Reicha na nejrůznějších místech. Obcházel louky i meze plné šípkových keřů, určitě si vyhlížel a mapoval náměty svých dalších obrázků. Říkával o světlu, že si ho člověk musí vyhlídnout. Miloval až téměř vášnivě černobílou fotografii. Je toho v ní více než v té barevné, určitě prozrazuje ducha místa, nejenom pouhopouhou hru světel a stínů.
Pojednou jsem si uvědomil, když mi před několika dny volala zcela nečekaně dcera Luciána, jak je lidský život křehký. Mrzí mě dvojnásob, že s Janem Reichem, přítelem ze sousední vesnice, už neuděláme společné vánoční přání, jak jsme si slibovali, že už nepřijde ke mně na guláš, byť by to měl jen přes kopec.
Možná už zase kdesi v nadoblačných výšinách tlačí před sebou na kočárku svůj těžký deskový fotoaparát a zavoní-li listopadové světlo tlejícím listím, zastaví, postaví svůj fotografický přístroj na kamenitou zem a zmačkne spoušť. Díky Janu Reichovi věřím, že se světlo láme, když se rozdává.

Vladimír Stibor 23. listopadu 2009

Vášeň má křídla

Ti, kdo se setkávali s brilantními politickými komentáři Pavla Vernera v Právu, možná věděli, že píše také povídky (knižní soubory Červenobílá kobra a Láska v cizím pokoji) a romány (Dranciáš, Pražské hyeny, Jak nezabít manžela), ale nejspíš by ho nepodezírali z psaní poezie. Vždyť on sám je autorem těchto ostýchavých řádek z internetového Divokého vína:
„Po osmnáctém roce věku už by muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, samčí slabosti… je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům.“
Ale poezie si Pavla Vernera našla nejen v chlapeckých letech, ale i v pokročile mužném věku, a přemohla ho, ba přímo zmermomocnila. Na prahu šedesátky vychrlil v rychlém sledu desítky básní, a je to poezie mužná, ironická, ztopořená, alfa-samčí. Rozpustilá („z čeho je mi v duši tence/z čeho hlava bolí//z přezky na tvé podprsence/nepovolí“) i cynická („to je tak k posrání ten stařec v rozpuku/že tě hned neobjal nevzal tě za ruku…“), hravá („v rytmu stereo nerudesky/nabídla mi své ortení“, „u nosu vůně kunderací/z dvou hrubínových jablek vrchlických“) i smrtelně vážná („milenko pozdní už se nám to krátí/už vychládáš mi možná měla bys/zapálit svíčku před mým pohlavím/nastavit se mi a já se postavím/dřív než nás svatí ukřičí/než utopí nás v jedu//a pak mě zhasni sám to nedovedu“).
Nad souborem Vernerových básní Zázrak nasycení, vydaným nakladatelstvím Akropolis, se mi vybavuje výrok malíře Braquea: „Logika chodí o berlích, vášeň má křídla.“ Ano, žádné zaumné mudrování, fňukání a žalování na svět vezdejší, které zaplevelilo české básnictví, ale vášeň, očistná a životodárná, to je pravé slovo pro Vernerovu plnokrevnou poezii. A je v té vášni i poctivá dávka hořkého humoru, jako v básni Duše: „co se stane s mou vzácnou duší/až budu jednou mrtvý?/že se tak ptám když stejně tuším/že o tom každý prd ví.“ Teď už to ví, škoda jen, že už nám o tom nenapíše. Ani báseň, ani prózu, ani komentář.
Pavel Verner zemřel 10. března 2009. Bude nám chybět.

Jiří Žáček

Ve středu 25. listopadu v 17 hodin se sejdeme v malém sále Městské knihovny a budeme si o Pavlovi povídat a předčítat básničky z jeho nové knížky ZÁZRAK NASYCENÍ.

Umřel Honza Reich, fotograf Prahy

V sobotu 14. listopadu slavil fotograf Pavel Hudec Ahasver svoje 68. narozeniny. Ten den ve věku 67 let umřel jeho kamarád Jan Reich. Svoje fotky ze Slovenska a z cirkusu otiskl Honza Reich na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Divokém víně. Zařadil jsem jeho fotografie i do knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007.

Na vlastní oči pro pláč

Všimli jste si, že z Novy zmizel publicistický pořad Na vlastní oči? Došlo k tomu vcelku potichu a nenápadně - nejprve se s naší největší televizí rozloučily některé z dlouholetých opor tohoto pořadu,pak se po drobné aféře musel vytratit i dlouholetý šéf Radek John. Posléze dostali i ostatní reportéři z této relace „prázdniny“ s tím, žena podzim se snad budou moci vrátit do práce. Ale k obnovení pořadu nedošlo!

Neznám podrobnosti tohoto procesu, možná že „Oči“ skutečně lety osleply a zasloužily si zrušení.Přece jen komerční televize je věc dynamická a stále se měnící – kdo chvíli stál, už stojí opodál. V tomto směru si dovedu představit, že vedení televize skutečně pocítilo potřebu inovace. Obnovení se však zjevně nekonalo! Očím prostě zůstaly jen oči pro pláč.

Shodou okolností se tak stalo právě v roce dvacátého výročí listopadu. Právě v roce kulatého výročí revoluce, která měla mimo jiné osvobodit média, tedy zjišťujeme, že na nejsledovanější televizi prakticky zmizely hlubší původní reportáže!

Nahradila je jen rádoby novinařina v pořadech typu Víkend či Koření. Sledovanost mají možná slušnou, je to však publicistika dělaná bez invence – a hlavně bez investigativní práce. Plnokrevná publicistika je nyní na Nově chudou příbuznou - paběrkuje jen v TN (kde na ni není čas) a Občanském judu(kde se zabývají „komunálem", ne velkými kauzami)

Proč je tomu tak? Důvodů bylo jistě více, mimo jiné se mluvilo o nátlaku politiků. Například ODS prý zablokovala odvysílání dvou reportáží. Bojím se ale, že jde hlavně o finance - pořady typu Víkend to mají u šéfů Novy dobré protože jsou výrazně levnější.(Videa do nich se vesměs kupují od agentur, kde jsou za pár korun) A pro komerční televize jsou prostě výnosy až na prvním místě.Těžko jim to vyčítat, byznys je byznys.

V každém případě by tento vývoj ale měl být varováním před hlasateli plné komercializace televizního éteru! Kdyby se Česká televize stala plně komerční televizí, nejspíš by ruka trhu vyhnala náročnější původní publicistiku i z ní! Ale taky by osud Očí měl rozproudit dění v poněkud zkostnatělých Reportérech ČT. Měli by si totiž uvědomit, že teď už jsou v tom sami.

P.S.

Když jsem dopsal tento blog, hovořil jsem s jedním z bývalých reportérů z Novy. "Oči“ prý na Nově možná ještě resuscitují! Problém však je v tom, že i pokud se znovuzrodí, mají se "dívat" docela jinak. Žádné choulostivé kauzy a rozkrývání problémů už nebude. Dominovat budou kuriozity.

Matěj Kouba

HRY O EVE

Palac Krizik, Radlicka 2, Praha 5, Smichov
do 27.11. 2009

AVEVA, Milan Kuzica a Ivan Minář, Atrium Paláce Křižík

Výstava dvojice tvůrců (sochaře a fotografa) nabízí nečekaně výživnou podívanou jak pro milovníky kvalitního umění, tak i pro laiky oceňující krásy ženského těla. Díla Milana Kuzici spojují zručnost klasického sochařského pojetí aktu s hledáním symbolů, například na ženských torzech, jimiž prorůstají hudební nástroje, nebo na archetypálních monumentálních plastikách připravených právě pro atrium Paláce Křižík.
Mystérium současné ženy autor modeluje zejména v symbolech biblických žen.
Oproti sochám, z nichž místy dýchá až erotická smyslnost, jsou fotografie Ivana Mináře oázou klidu a snění. Jeho romanticky laděná komponovaná zátiší jsou plná citací ze starého vlámského malířství, ale nejsilnějším tématem je
poetika zanikajících věcí, které překvapují svou tajemností. Spolupráce vystavujících umělců je patrná zejména v prezentovaném katalogu Milana Kuzici, v němž jsou mnohé z vystavených plastik vyfocené přímo při zrodu.

Mgr. Ivan Minář ml.

Moje Libeň

Konečně aktualita podle mého gusta, moji milí. V bývalém sídle Obvodního výboru KSČ v Praze 8, nyní sídle Úřadu Městské části Praha 8 (U Meteoru 6), je instalována výstava Moje Libeň, rozuměj Hrabalova Libeň. Připomíná 95. výročí narození Bohumila Hrabala. Vystavené fotografie pocházejí z foťáků Hany Hamplové, Milana Jankoviče, mého oblíbeného Tomáše Mazala a hlavně Ladislava Michálka, jehož fotografie Klub poezie inspirovala Hrabala k pojmenování knížky Kluby poezie, dedikované poetickým mladíkům recitujícím své básničky v domě číslo 4 v Krejčího ulici. Transparent Klub poezie jsem vlastnoručně namaloval na vlastní prostěradlo a s Mélou Machálkem a dalšími kamarády vyvěsil v roce 1964 mezi dva kandelábry na rohu Rudé armády a Krejčího.
K výstavě vyšel průvodce s textem Tomáše Mazala. Panáček slíbil, že mě výstavou provede osobně.

2 Bobule jsou ředěné víno

Vynucené pokračování Bobulí se provinilo vůči vínu, původní předloze i celé české kinematografii.
Tomáš Bařina režii druhých Bobulí odmítnul s odůvodněním, že v prvním snímku už řekl vše, co bylo podstatné. Producenti Dvořák a Vican bohužel k tomu názoru nedospěli a hnáni vidinou plných kinosálů se rozhodli z vyčpělých hroznů za každou cenu vymačkat poslední kapky šťávy. Z Bobulí tak překvapivě nevznikly Bobule 2 ale 2Bobule, čímž veškerá snaha o originalitu končí.

Hrdinové vinařské komedie se před dvěma lety dopotáceli do finále a každému (vyjma producentů) bylo jasné, že už nemají divákům co říct. Scénář si tak chtě nechtě musel vypomoci novými postavami, které do příběhu narouboval s nadšením vinaře-amatéra. Když filmaři pro tuto příležitost oprášili Jiřího Krampola a Janu Švandovou, bylo zřejmé, že 2Bobule vyrazily do boje o diváckou přízeň se zbraněmi hromadného ničení. Oba herci navíc mají navzdory svému pokročilému věku exhibicionistické potřeby, což není vůbec hezké a už teprve ne vtipné.

Změna na postu režiséra se na Bobulích neprojevila stejně jako střídání štábů u donekonečna natahovaných televizních seriálů. Děj stačilo občas prostříhat leteckými záběry jihomoravských scenérií, aby si diváci mezi návaly smíchu také uvědomili, jak krásně to na východě naší republiky je. Ať už za tím stál absolutní respekt k předloze či nulové autorské ambice Vlada Lanného, 2Bobule nejsou ničím jiným než sériově vyrobeným prefabrikátem. Pokud se i přesto diváci s výsledkem spokojí, 3Bobule už si nejspíš můžou natočit samotní sponzoři.

2Bobule diváky opět zavedou do země zaslíbené, kde se i domácí víno pije výhradně z lahví s reklamními etiketami. Hlavní postavy už mají vlastní životy a k tomu, aby se opětovně setkaly a zažily nějakou tu legraci, se nezapříčiní nikdo jiný než Krampol se Švandovou. Jirka (Lukáš Langmajer) totiž přivede do jiného stavu jejich dceru, načež prchne ke svému dobrému příteli, kam se ovšem mezitím řítí její rodiče i nájemný vrah v podání Jiřího Korna. Nebohá těhotná slečna, kolem které se celá zápletka točí, se ale překvapivě objeví až v posledních deseti minutách filmu (pokud nepočítáme její nohu v úvodní scéně).

V reálném životě by vše vyřešil obyčejný potrat. 2Bobule však k této problematice přistupují podobně jako Taková normální rodinka velmi konzervativně a diváky pochopitelně potřebují v závěru uchlácholit kýčovitým happyendem.

Jak je zřejmé z nástinu děje plného křečovitých eskapád a oduševnělých hlášek, víno ve filmu funguje jen jako ušlechtilá rekvizita, která má jeho buranskou podstatu povznést na vyšší úroveň. 2Bobule toho ovšem o víně ví asi stejně jako návštěvníci Oktoberfestu. Hlavní hrdina se tak chystá lisovat slámové víno ve chvíli, kdy vinice ještě nezačaly ani rodit. Na svůj vinařský triumf, jímž to pochopitelně v závěru všem natře, má navíc k dispozici tolik hroznů, že by z nich při vší snaze nedal dohromady ani jednu lahev.

Hádek, Langmajer a Voříšková, na nichž první Bobule stály, museli ustoupit lidovému humoru a z jejich postav se stala jen plochá vzpomínka na film, který před dvěma lety do kin přilákal tolik lidí, že to někomu bohužel nedalo spát. Naředěný scénář se nejvíce podepsal na Tereze Voříškové, jejíž Klárka vytrvale trpí jako žena v domácnosti, aby se v závěru zmohla na krátkou revoltu a vzápětí svému nezodpovědnému příteli opět padla k nohám.

Tvůrci filmu 2Bobule jsou si moc dobře vědomi toho, že je mnohem přínosnější podmanit si tisíce nenáročných diváků než nějakých 200 členů akademie udílející České lvy, kteří navíc za sledování filmů neplatí. Poptávka bohužel v současné době hraje v jejich prospěch. Nerad bych se ovšem jednou dožil časů, kdy bude číslovka před Bobulemi dvojciferná.

Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

Pavel Verner, Zázrak nasycení

Kniha našeho přítele Pavla Vernera je k dostání v internetovém obchodu Kosmas.cz s touto nabídkou. V Praze pak jistě v knihkupectví Fišer, Kaprova ulice, a Kosmas, Perlová ulice.
Jinak ji šíří distribuční kanály Kosmas, Euromedia a Nakladatelský servis.
Nakladatelství Akropolis

Doporučená cena: 168 Kč
sleva 10% -17 Kč
Naše cena: 151 Kč



Zázrak nasycení - anotace
Pavel Verner (1947-2009) byl znám především jako prozaik a politický komentátor. Do literatury však vstoupil v 60. letech právě jako básník, kdy debutoval na stránkách Divokého vína. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především básník. A ne ledajaký -- pěstoval v poezii tak vzácné bylinky, jako jsou humor, včetně onoho černého, sarkasmus, ironie i sebeironie. Vernerovy verše -- ať z 60. a 80. let či z počátku nového tisíciletí -- jsou vzácně spjaty osobitou poetikou, bohatou obrazností, hrou se zvukomalebnou stránkou i překvapivými pointami. Kde jinde se v české poezii setkáte s incestním dědečkem z Liberce (i odjinud), s opilými tatíky na vycházce, se starci v rozpuku, mukly celibátu či s hanbatou geometrií? Lze jen litovat, že básnická tvorba tohoto autora, stigmatizovaná jmény Fr. Gellnera a V. Hraběte, je provždy uzavřena.

Lolita u Bulovky

Šel jsem dnes k nemocnici Na Bulovce v Praze a náhle na mě vykoukla Lolita. A to ještě v ruských bukvách. Nic proti Nabokovovi, tahle polonahá dáma na plakátu s ním ale určitě měla pramálo společného. Nějaká ruská produkce tu zvala na koncert jakési ruské zpěvačky. A neobtěžovala se lidem azbuky neznalým sdělit o co jde, i když se to zjevně konalo v Čechách. Den předtím jsem zase zaregistroval, že se u nás sejdou příznivci pokeru. Tedy u nás – sejdou se ve Franzensbad jak sděloval čistě německy psaný plakát. Že to jsou Františkovy lázně jsem si dokázal odvodit, nepochopil jak má někdo drzost používat v srdci Čech jen německý název českého města. Mohl bych samozřejmě pokračovat dalšími případy. Plakáty a bilboardy psané jen anglicky jsou ale tak časté,že už je ani nevnímáme. Takže bych jenom připojil názor. Plně podporuji co nejširší výuku cizích jazyků, sám mluvím slušně všemi třemi zmíněnými řečmi. Ale jsou tady spoluobčané, kterým to s jazykovou vybaveností nějak nevyšlo. I tak však podle mne mají – vzhledem k tomu že žijí v českém kulturním prostoru- právo se česky dozvědět, co se kolem nich píše. Aještě něco – teď se hodně mluví o riziku ztráty českých pravomocí v rámci Evropské unie,o nebezpečí jakéhosi bruselského -zejména ekonomického - imperialismu. Podle mého přesvědčení však mnohem větší nebezpečí hrozí české kultuře. (Nejen české, nejsme v tom sami- stejné riziko ohrožuje i všechny ostatní malé evropské národy) Nositelem tohoto rizika ale nejsou eurobyrokrati – jsme jím zejména my sami,pokud se necháme pohltit mořem kultury velkých národů a globální nekultury.

Matěj Kouba

Spřízněné duše knihovnické

Během Týdne knihoven jsme s mou nakladatelkou Věrou Noskovou objely několik českých měst a nakonec zakotvily na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Není lepší škoda života, než když se člověk setká tváří v tvář se čtenáři! A neexistuje snad nezištnější a laskavější lid než knihovníci a majitelé literárních čajoven a kaváren.



Úterý odpoledne: vyjíždíme z Prahy směrem na Písek. Moje patnáct let staré autíčko má za už letos za sebou výlet na jih Francie, tak snad vydrží i „book tour“ – neboli turné s představováním nových knih - po Čechách. Já jsem dozadu do auta naložila několik desítek Cvokyní, což je sci-fi příběh ženy cestující zpátky v čase a snažící se měnit svůj život, Věra zas bude propagovat svoji povídkovou knížku Ještě se uvidí, která obsahuje tři současné příběhy žen stojících mezi dvěma muži.



V Písku jsem se kdysi stavovala, ale jen letmo, ve stylu japonských turistů: šup na náměstí, šup se podívat na středověký most a hurá dál! Tentokrát máme na prohlídku víc času, a tak oceňuju rozlehlost půvabného historického centra, svižně a trendově rekonstruovanou Sladovnu (což je, jak název napovídá, skutečně bývalá sladovna) a snad ze všeho nejvíc historickou vodní elektrárnu na řece Otavě, stejnou od dob Františka Křižíka a stále funkční a dodávající proud do sítě. Věra, která tady kdysi strávila několik let života, mě upozorňuje na spousty mladých lidí v ulicích, protože Písek je tradičně město škol a studentů. Panuje až neuvěřitelně horké letní počasí a nejpříjemněji je na promenádě u Otavy. Stejně ale končíme v místním sekáči, který důkladně pleníme - z Písku mám celkem čtyři pozoruhodné kousky oblečení.



Díky knihovnici Soně je tu zajištěno publikum čítající asi třicítku lidí, ostatně na Věru Noskovou už jsou v Písku zvyklí a vždycky si s ní rádi přijdou podebatovat. Čtu z Cvokyně, Věra z povídky, která se odehrává právě tady v Písku. Pak se rozvíjí debata, mimo jiné o feminismu, jelikož Soňa prozrazuje obecenstvu, že jsem feministka, zatímco Věra sama sebe označuje za antifeministku, pak o ekologii, a konečně tak vůbec o životě a psaní. A taky o ezoterice, jelikož Věra je zakladatelka Českého klubu skeptiků Sisyfos a na ezoteriky má spadeno. Soňa s manželem nás pak doprovázejí na večeři do místní proslavené restaurace U Reinerů a nechávají nás přespat ve svém domku.



V horkém letním počasí pokračujeme do Českých Budějovic. Tady jsem původně chtěla stihnout aspoň kousek Ekofilmu, který je zrovna v plném proudu, ale v jednosměrkách, různých omezeních a zákazech vjezdu děsně bloudíme (Budějovice jsou opravdové velkoměsto, bránící se autům, jak jen to jde) a mám čas jen na kousíček jednoho filmu, pojednávajícího o sochařích vytvářejících křížovou cestu, do níž každý přispěl jednou sochou. Tudíž spíš duchovno než „eko“, jako vzorek mi to stačí. V Budějovicích nevystupujeme v knihovně, ale byly jsme na poslední chvíli zařazeny do programu literární čajovny Měsíc ve dne, takže na nás přišla jen malá skupinka lidí, zato dosti fundovaně diskutujících. Obsluha je tu „na půl cesty“, mladík Vašek, který nám přinesl nápoje, je vlastně texaský ranger a nosí kovbojský klobouk, na nohou koně a za pasem pistoli, což Věru poněkud zneklidnilo, ale prý nebyla nabitá. Ubytování je tu úchvatné: v historickém domě nad čajovnou mají její majitelé rekonstruovaný podkrovní byt, kde nás nechají přespat, ovšem je to tu hodně bohémské – byt občas využívají jejich synové. A samozřejmě jsme obešly velké náměstí s Neptunovou fontánou a já jsem si musela téměř rituálně vylézt na Černou věž.



Následovala další štace, Chrudim. Přesun z jižních do východních Čech zabral jen půl dne – v Čechách je vlastně všechno blízko. A zase krásné náměstí a půvabná Filištínská ulička, ve které sídlí zdejší městská knihovna. Návštěvnost v tomto případě zachránily dívky z místního internátu, studentky několika různých středních škol, které na naše vystoupení přivedla vychovatelka. Tím pádem jsme se jich s Věrou zvědavě vyptávaly na jejich život, na hnutí Emo, na Stmívání a tak podobně. Naší zdejší hostitelkou byla knihovnice Jana Jirásková, kterou pokládám za výjimečnou osobnost – nedávno jí vyšla první povídková knížka Kanička pošmodrchaná, s neuvěřitelně vyspělými, zralými a přitom originálními texty, neopakovatelně vyjadřujícími jakousi existenciální bolest a přitom krásu bytí a žití (hrome, to jsem to řekla pateticky – Jana vůbec patetická není, ale přesto to myslím docela sedí…). Kromě toho je Jana taky šéfredaktorkou místního literárního časopisu Psa(hlav)ci a potkáte ji taky na literárním serveru Mezera.org. A navíc k tomu všemu má čtyři děti, z toho tři školáky, kteří s ní ještě bydlí. Přesto nás vzala do svého bytu v Chrastu u Chrudimi a přenechala nám na noc obývák. Večer jsme strávily ve třech u pivka v místní hospodě a Jana nám svým nápadně hlubokým hlasem vykládala střípky ze svého života. Například rozhodně odmítá v rámci knihovny lépe placené místo, které by ji zároveň vzdálilo čtenářům a přesunulo někam dozadu ke katalogům. Taky jsme rozebíraly výchovu dětí, drogy, knížky, literární servery a mnoho dalšího.



No a z Chrudimi jsme v pátek po ránu pokračovaly do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Rozkopané centrum města nás poněkud dezorientovalo, navíc se najednou udělala strašlivá zima a nevlídno. Konečně jsme se probojovaly ke kulturáku a rozbily stánek s knihami v prostorách PEN klubu. Odteď jsme se až do sobotního odpoledne u pultu střídaly a byla to zajímavá zkušenost. Davy lidí proudí kolem, občas si někdo změří pohledem vaši nabídku a pokračuje v chůzi, nebo se – velmi vzácně – zastaví a začne knížky zkoumat. A zcela výjimečně si něco koupí. Načež se většinou strašně diví, že mu můžete knížku rovnou podepsat, jelikož jste autorka. Obě jsme měly čtení, na Věru přišlo dost lidí, na mě málo, a byla to taky pěkná škola života – překřikovat ampliony a hlasitě se bavící lidi nablízku. Vůbec největší davy obléhaly spisovatelské hvězdy Viewegha a Vaculíka, kteří se tu také na chvilku mihli. Sama jsem si veletrh také obešla, ale davy byly příliš husté, až jsem začínala mít pocit, že se v té tlačenici dusím – takže jsem si nakonec nic nekoupila.



Z krátkých procházek po Havlíčkově Brodě (když u pultíku seděla Věra) jsem dohromady nic neměla, protože panovala opravdu nekřesťanská zima, déšť a sychravo. Poprvé za celé naše „turné“ jsme spaly v normálním, docela hezkém hotelu, zvaném Brixen. A v sobotu v podvečer, když veletrh končil, jsme se vrátily do Prahy.



Byla to úžasná zkušenost, i když pro mě dost namáhavá. Fakt to není žádná legrace, snažit se publiku prezentovat originalitu a zajímavost svých výtvorů a myšlenek. Naštěstí existují knihovníci a majitelé literárních čajoven a kaváren, kteří nám autorům poskytují nezištně podporu a posilují v nás víru, že přece jenom existují spřízněné duše, pro které jsou přesně ty naše knížky to pravé ořechové.

Eva Hauserová

(článek vyšel i na serveru idnes)

Píše mi Jaroslav Svěcený...

... a zve mě i vás na výstavu Slavné evropské housle v pražském Obecním domě (do 29. listopadu) a na koncerty ve svém klubu Violino v Krakovské ulici 5 v Praze 1 21. a 23. října vždy v 19.30. Klikněte na www.sveceny.cz nebo www.violino.cz.

Kdo ochrání Protektora?

Rozhlasový reportér Emil Vrbata se snaží mít pod kontrolou svou židovskou ženu stejně jako Heydrich celý český národ. Oba úmysly ovšem komplikuje odvěká nepřizpůsobivost.

Protektor Marka Najbrta je jedním z mála českých filmů, při jehož vzniku nestáli vypočítaví sponzoři ani snahy o uspokojení autorského ega, ale zájem vyprávět příběh, který nabízí více než dvě hodiny pohyblivých obrázků. I když je jeho komerční úspěch kvůli absenci masově populárních jmen nejistý, do zapomnění pravděpodobně neupadne. V současné domácí produkci totiž Protektor těžko najde konkurenci a o Českých lvech je tak v tuto chvíli víceméně rozhodnuto. Česká nominace na Oscara by navíc po nepříznivých letech konečně nemusela být jen pouhou formalitou.

Už samotná titulkové sekvence dává tušit, že Protektor nebude o těžkých časech pojednávat způsobem, na jaký jsme byli dosud zvyklí. Obrazová stylizace a hudba, v níž se snoubí odkaz 30. let s moderními zvuky, divákům nabízí exkurz do dob, kdy ještě všichni na první pohled působili jako slušní lidé. Netrvá však dlouho a Československo přichází o část území, identitu i své sny.

Pro osudový zlom v dějinách je symbolický příběh herecké hvězdy Hany, jejíž židovský původ z ní náhle činí nežádoucí osobu. Slibně rozjetá kariéra na Barrandově se tak mění v domácí vězení, kde může celkem bez problémů přežívat díky manželovi, jehož hlasem zní v rozhlasu cenzurované reportáže.

Marek Najbrt citlivě staví ponurou atmosféru klaoustrofóbního světa, v němž se Hana ocitá. Hrdinka ani v této chvíli neztrácí přirozenou drzost a vůči Třetí říši uskutečňuje osobní revoltu, při níž spíše než s nacisty bojuje s vlastním sebevědomím.

Hana těžko snáší ztrátu své hvězdné aury a společně s provozovatelem sousedícího biografu vytváří kolekci provokatérských fotografií, která ve filmu bohužel funguje jen jako zpestření obrazové složky, a její potenciál není v příběhu využit. Manžel Emil Vrbata mezitím nenápadně kolaboruje a ve vztahu s Hanou, která si nechce připustit závažnost situace, se odcizuje.

Ústřední pár ve filmu ztvárnili Marek Daniel a Jana Plodková. Představitel rozhlasového reportéra se dokázal s rolí vypořádat při citově vypjatých situacích i proslovech se strojenou dikcí. Plodkovou lze považovat spíše za fotogenický než herecký objev. Ve scénách, kdy je zkrášlena blond parukou, by mohla směle konkurovat největším ikonám protektorátního filmu. Zároveň dokáže s přirozenou vizáží a ironickým akcentem okouzlit jako utlačovaná Židovka. Hana je ovšem dokonalá jen do chvíle, než se divákům omrzí její jednotvárný projev.

Od Protektora až na závěrečný pochod Židů do transportu nečekejte motivy, které se osvědčily ve filmech z období druhé světové války. Najbrt vypráví především intimní drama dvou lidí, jejichž osudy ustrnuly v období, kdy bylo jediným cílem přežít. Vzhledem ke společenskému postavení hlavních postav film dokonce působí docela nekonfliktně a Židé v něm nejsou bezdůvodně likvidováni. To opravdové drama se totiž vždy odehrává mezi čtyřma očima..

Zpráva o atentátu na Heydricha ve filmu zazní dokonce jen z rozhlasu a všudypřítomnou hrozbu a strach z příštích dní tak navozuje mnohem přesvědčivěji než doslovné vyobrazení události, která zaslouženě vzbuzovala naději i obavy.

Najbrt si ve filmu pohrává s významem slova protektor, jehož lze vnímat jako obětavého ochránce (Emila) i utlačovatele (Hendricha). Příběh sjednocuje také motiv bicyklu, který hlavního hrdinu tragikomickým způsobem zapojí do historických událostí.

Přes občasné formální experimenty odvádějící pozornost od vyprávění je Protektor filmem, jehož by si mělo publikum vážit. A to tím spíš, že se na něj žene Tomáš Vorel se svým varovně vyhlížejícím miliardářem nebo update verze Saxany. Marek Najbrt tak v současné době zastává funkci protektora české kinematografie, který může napravit její pošramocenou pověst. Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

Jak ulovit miliardáře a ztratit soudnost

Drzá komedie Ulovit miliardáře měla pobouřit domácí politickou i mediální scénu. Skutečně naštvat se jí ovšem podaří jen platící diváky bez ohledu na jejich společenské postavení.

Tomáš Vorel bohužel není Kateřina Brožová, aby dokázal ulovit miliardáře bez újmy na cti a mohl usínat s pocitem dobře vykonané práce. Jeho podobenství o zkorumpovaném podsvětí českého byznysu je dokonce tak nepřesvědčivé, že už z principu nemůže nikoho urazit. Tak hloupě jako postavy ve scénáři totiž nejednají ani největší oběti kapitalismu, jimž moc a bohatství zcela zastínily mysl.

Ulovit miliardáře kvůli nepřehlednému ději daleko více než o zoufalých poměrech vypovídá o tvůrčí neschopnosti režiséra, jehož sebevědomí je neúměrné odvedenému výkonu. Vorel se pasoval do role ironického pozorovatele, podle něhož se česká společnost dostala na scestí, z něhož jediné východisko nabízí prázdné tlachání u sklenice nejlevnějšího piva, které představuje jedinou jistotu v dnešní pohnuté době.

Bez mučení se přiznám, že jsem zcela nepobral, co se po dobu 88 minut na plátně vlastně odehrávalo. A protože netuším, o co vlastně v miliardáři jde, logicky mi celé Vorlovo počínání nepřišlo vtipné. A to tím spíš, že se jedná o drzou komedií vyznačující se četným výskytem slov, které patří úplně do jiného žánru, kde se o pohlavních orgánech jen nemluví, ale jsou aktivně zapojeny do vyprávění.

Ono utahovat si z „vyšších kruhů“ je strašně jednoduché, ale opravdové umění je podat to smysluplně a navíc zábavně, což se Vorlovi ani přinejmenším nepodařilo. O tom, že se pustil do neprobádaných vod svědčí už úvodní projev, při němž ze sebe Tomáš Matonoha jakožto zdiskreditovaný miliardář chrlí ekonomické pojmy se stejnou samozřejmostí jako slovník cizích slov.

Vorlův pohled na zpropadenou českou společnost je bohužel ještě pestřejší a ve svém nekompaktním příběhu zabrousí i do mediálního sektoru, v němž hraje prim uhuhňaný nezávislý novinář v podání režisérova maskota Radomila Uhlíře, nebo na policejní stanici, kde zaměstnancům věčné pomáhání a chránění usnadňuje materiál z protidrogového oddělení. Ten se patrně během natáčení přimísil i do cateringu, což je dost nefér vůči divákům, kteří se na film dívají bez stimulačních látek.

Vypovídací hodnota miliardáře je o to nižší, že ke svému vzniku potřeboval prostředky, které tolik odsuzuje. Jeho kritika bulvárních médií je zcela bezpředmětná, když se ukáže, že mediálním partnerem filmu je Blesk jakožto výkladní skříň české masové žurnalistiky.

Nejděsivější zážitek snímek Ulovit miliardáře poskytuje na poli hereckých výkonů. Tomáš Vorel se patrně při natáčení kácel smíchy nad hláškami z vlastní autorské tvorby a hercům dal volné pole působnosti. Každý z nich se tak karikaturních postav ujal po svém a film tak působí jako besídka u táborového ohně, při níž se prezentují narychlo nacvičené humorné scénky. Největší muka přinášejí chvíle s Ester Janečkovou, jejíž herectví je dokonce ještě o poznání horší než moderování. Naprostým zjevem je Kateřina Sedláková v roli televizní moderátorky, která nedostatek talentu nezamaskuje ani úmyslným přehráváním.

Kritizovaný lobbing proniknul i do castingu, kde se vždy najde role pro kámoše ze sklepácké party, protože nikdo vtipnější v našich zkorumpovaných končinách podle Vorla zkrátka neexistuje. O tom, že opakovaný vtip není vtipem nejlépe svědčí Milan Šteindler jako homosexuální PR manažer. Obávám se, že opravdu nastal nejvyšší čas vrátit se do Sklepa a nadobro za sebou zaklapnout opancéřované víko.

Menšiny jsou pro Ulovit miliardáře snadným cílem a vedla gayů si tak utahuje z Romů i Židů. Při jejich spodobnění pochopitelně používá veškerá klišé a Vorel tak neustále dokazuje svou zálibu v humoru nejtěžšího kalibru, pří němž je velice snadné sklouznout k trapnosti. Pro ten má nejspíš slabost i rada Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, která ke vzniku filmu přispěla.

Ať už Vorel všechny napálil a úmyslně natočil špatný film nebo se mu tento výtvor jen nechtěně nepovedl, jeho existenci obhájí jen stěží. Česká kinematografie je v neustálém vývoji a důkazem o její rozmanitosti je střídání dobrých, špatných, horších a úplně nejhorších filmů. Pokud by mělo dojít k zachování rovnováhy, po Ulovit miliardáře na diváky čeká několik měsíců nadprůměrné podívané.

Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

Scifi ze slumů

V současné době slaví v kinech celého světa překvapivý úspěch film District 9. Je to vcelku klasické scifi,ve kterém je ale všechno trochu jinak – mimozemská loď zakotví místo nad New Yorkem nad jihoafrickou metropolí, mimozemšťani nejsou ani nepřátelé, ani roztomilí ET,ale prostě jen jiné rozumné bytosti, kterým záleží jen na sobě a na tom dostat se zpátky do své galaktické vlasti. Lidé by se těchto mimozemšťanů také nejraději zbavili, protože jim komplikují život a způsobují kriminalitu. Proti cizincům místo ušlechtilých vojsk OSN zasahují brutální žoldáci soukromé firmy... Stačilo by toto všechno nízkorozpočtovému filmu k celosvětové popularitě? Pochybuji – zápletka není ve skutečnosti zas až tak originální, ke konci se navíc film mění v banální střílečku.
Nefascinuje děj,ale metoda natáčení a změna prostředí. Jížní Afrika není předměstí L.A., navíc District 9 je celý natočen pseudodokumentárním způsobem, ve kterém hrají velkou roli skutečné slumy a jejich obyvatelé. Snímek se dá navíc zároveň chápat i jako alegorie mezirasového napětí v JAR a v této souvislosti je radost sledovat, jak jihoafričtí černí neherci s gustem na kameru kritizují zpustlé mimozemšťany, kteří jsou v tomto filmu na nižším stupni společenského žebříčku než oni. District 9 je zkrátka příkladem filmu,který dokazuje jak je důležité,když se filmař osvobodí od pocitu:“Musíme to dělat jako v Hollywoodu.“ Nemusíme.
(mk)

Karel Hynek Mácha a Mirek Huptych..?

K nadcházejícímu výročí vydala Obec spisovatelů kalendář koláží Miroslava Huptycha Karel Hynek Mácha - 200 let od narození
Kalendář je možné si prohlédnout na http://www.huptych.cz/kalendare.php
Tamtéž informace o možnosti zakoupení kalendáře…

Divoký náčelník

Že Divoké víno po pětačtyřiceti letech už není dostatečně divoké, si návštěvník na oslavě v Libeňském zámečku mohl myslet, jen dokud tam nespatřil pana šéfredaktora.
Ludvík Hess se totiž pro tuto příležitost barevně vyzdobil. Udělal na všechny mohutný dojem. Byl to pocit silný jako když vás kopne kůň! Pan Hess vypadal jak indiánský náčelník, jak Tašatunga v plné zbroji!
Ale on ho opravdu kopl kůň! Odtud ty barvičky. Dopoledne když ošetřoval hřebci nohu. Omdlel.Pak mírnix týrnix vstal a ošetření hřebečka dokončil! Odpoledne uvedl do života další babybox a jako by nic odešel na oslavu Divokého vína spojenou se křtem Hessovy nové knihy. Má docela výdrž ten Ludvík! Doufejme,že to zůstane jemu i Divokému vínu.
Dušan Spáčil

Pokřtěno!

Balady o koních a romance o holkách jsou pokřtěny. V Libeňském zámečku na den přesně za 45 let od vydání prvního čísla Divokého vína a 34 let od narození mého prvního hříběte klisničky Almy se sešli příznivci starého chovatele a samozvaného šéfredaktora, aby jej podpořili. Po 45 letech jsem uviděl spolužáka z gymnázia Václava Hláska. Přinesl mi zarámované první číslo Divokého vína, jemuž tehdy zajistil razítko od proslulé HSTD - cenzury. Sídlila v domě v Benediktské ulici v Praze 1...

Předvolání

Básnířky a básníci taky se dostaví v sobotu v 17 hodin do svatební síně Libeňského zámečku v Praze 8. Předvolání se týká i jejich přátel a přítelkyň - manželek a manželů, dětí včetně odložených. Budeme mj. oslavovat 45 let ode dne, kdy vyšlo první číslo historického Divokého vína. Stařičký šéfredaktor představí svoji novou knížku Balady o koních a ROMANCE O HOLKÁCH. Přijďte nalačno a žíznivi.

Vinnetou na klíček

Během Festivalu evropských filmových úsměvů v Mladé Boleslavi zamotal pořadatelům hlavu filmový Vinnetou Pierre Brice. Na setkání se ztepilým staříkem (80) přišlo neuvěřitelné množství fanoušků! Laičtí obdivovatelé - padesátnící a puberťáci, krojovaní Indiáni a roztomilé holčičky - třeba na tiskové konferenci doslova převálcovali přítomné novináře. Letitý idol poté asi pětistovce věrných podepsal jejich ušmudlané fotky apačského guru i výtisky děl Karla Maye, čímž se časový harmonogram festivalu změnil v chaos. Na svůj věk dokonale konzervovaný náčelník působil jako hračka na klíček – nebylo jej však třeba natahovat, stačilo pustit hudbu z Vinnetoua. Navzdory tomu Brice prokázal i duchaplnost. Na otázku jak je možné, že u nás a v Německu je Vinnetou takovým kultem a ve Francii o něm skoro nikdo neví řekl suše: „Ony jsou ty knížky Karla Maye trochu naivní. Ale Francouzi naivní nejsou!“ Pak však opět nasadil velebný indiánský výraz a dal kynul svému kmeni. Vypadá stále úžasně.
(mk)

Přátelům slova psaného i čteného

...oznamuji, že ve středu sedmého října tohoto roku, od šesti hodin večer v Mahenově památníku Brno, (Mahenova ulice číslo osm, naproti Masarykovu onkologickému ústavu Brno, Žlutý kopec), bude celou hodinu číst své texty Břetislav Kotyza. Tradiční literární seriál s podporou Obce spisovatelů nese příznačné jméno - Velké čtení.
K doprovodu slov hudbou přijal pozvání Jan Kuděla - kytara, banjo. Přijďte vyjádřit podporu přespolnímu autorovi. Přátelé jsou vítáni, nepřátelé tolerováni. Ženy líbány. Poezie ještě dýchá. Zdravím a přeji. BK

„Blbá doba“ pro pravdu

„Joo, holka, je blbá doba,“ říkávala moje matka v 70. a 80. letech min.století. „To víš, byla blbá doba,“ říkával můj otec o 50.letech. „Byla to blbá doba“, říkávala babička o dobách 2. a 1. světové války a době Rakouska-Uherska. Pro mě byla blbá doba za normalizace. Otázkou zůstává, kdy nebyla blbá doba.
Citujme pronásledovaného svérázného muže.
„ Předpokládejme, že by svoboda mohla být tak potlačena, že by lidé byli drženi v takových mezích, že by se bez svolení nejvyšší moci neodvažovali ani pohnout, že by si mysleli jen to, co mocní chtějí. Nutným důsledkem by bylo, že by tito lidé každý den jinak mluvili, než myslili. Tím by se zničily věrnost a důvěra, které jsou pro stát především nutné a vypěstovaly by se odporné pokrytectví a úskočnost. Z toho by vyrostly podvod a zkáza všech dobrých mravů…
Dá se vymyslet pro stát větší neštěstí, než když jsou čestní lidé vyháněni ze země jako zločinci, protože jinak myslí a nejsou ochotni se přetvařovat? Co může být zkázonosnější, než když lidé nikoliv pro zločin nebo násilí, ale protože mají svobodného ducha, jsou prohlašováni za nepřátele a odsuzování k smrti, a když soudcovské místo, jehož představa má děsit zlé, se stává krásným divadlem, místo aby poskytovalo nejvznešenější příklad pevnosti a ctnosti?“ /cit./
Na autora tohoto citátu, bystrého mladého muže, okolí klade velké naděje. Nicméně pro jeho kritické poznámky se od něj odvrací. Dávají ho odposlouchávat špicly a pokouší se ho podplatit.
Nařizuje se, aby se s ním nikdo ústně nebo písemně nestýkal, nikdo mu neprokázal přízeň, aby s ním nikdo nebydlel pod jednou střechou, aby se k němu nikdo nepřibližoval blíže, nikdo ať nečte, co by složil nebo napsal.
Pohoršuje sešněrované okolí výroky: “ Nechávám žít každého podle jeho přirozenosti a kdo chce, může pro svou spásu zemřít, jen smím-li já pro svou pravdu žít.“ Jaká drzost. Žije pro svou pravdu a je mu lhostejné veřejné mínění.
Opuštěný, opovrhovaný, brousí optická skla, aby se uživil. Krásná hra osudu. Brusič optiky světa. Podporu přátel přijímá s nechutí.
Jeho myšlenky a díla na obranu svobody jsou psána v takové míře, která daleko překračují to, co onen ne právě tolerantní věk byl ochoten připustit.
„ Není to pouze dnes, že se za pravdu draze platí. Nic a nikdo mne nedonutí k tomu, abych nechal pravdu na holičkách.“ Píše ve svém díle.
Nabídku profesury odmítá. Rozvažuje, uvnitř jakých hranic by musel udržovat svobodu svého filosofování.
Umírá ve 44 letech. 21. února 1677. Ten muž se jmenuje Baruch Spinoza – osamělý filosof z Amsterodamu. Baruch, znamená požehnaný.
/Volné citace použity z knihy – Zadní schodiště filosofie, Weischedel W., nakl.Votobia, 1993, ISBN 80 --7198 – 3/

Kateřina Čechová

Vzhůru k lepším příběhům. Čtenářská reakce

Na počátku všeho bylo a je Slovo. Jsem přesvědčen, že i Stvořitel, (ať jej chápeme jakkoliv), byl především Velký Mistr Slova. Velký fabulátor. Je vždy třeba nejprve odít myšlenku do slov, poté lze pokračovat k dalšímu. Taktéž i umělecký prostředek nazývaný film, ať hraný, animovaný či dokumentární, je na kvalitní literární přípravě přímo závislý. Bez pardonu. Bez zcela jasně formulované a zaznamenané myšlenky filmového příběhu, případně obsahu filmu, vyjádřené i zde jen a jen slovem, je vyroben a vpuštěn do světa vizuální paskvil. Filmaři neradi slyší o faktu, že výsledný vjem z jejich pohyblivých obrázků je tvořen (a to nedílnou součástí), ze tří samostatných, svébytných uměleckých disciplín: literatury, malířství, hudby. Byť zde ve službách filmu a velmi specifické podobě.
Každý filmový titul je při svém vzniku časově zdlouhavý, finančně náročný, a vždy obtížný svým zpracováním. Filmařské řemeslo lze nazvat magií. A také, jako magie, vždy velmi nejisté svým výsledkem. Finančním i uměleckým. Buďme shovívaví při vyslovování svých odsudků k všelidové zábavě - filmu. Takto je uvedený Kozí příběh jistě myšlen. Jedinou skutečnou hrozbou u kteréhokoliv uměleckého díla je propagace a oslava temných koutů lidské duše. Pokřivené zrcadlo předkládané co obraz mnohosti života.
Na počátku všeho bylo a je Slovo. Doufám a usiluji, aby bylo i nadále.
Zdravím.

Břetislav Kotyza

Vzhůru k lepším příběhům

S velkou nechutí, jen na úmorné naléhání manželky, jsem se vydal na film Vzhůru do oblak. Tedy ne že bych si nebyl vědom toho, jak se ve světě stále více hlásí o slovo digitálně animované celovečerní filmy. Chtě nechtě jsem viděl všelijaké Shreky i Ratatouille a samozřejmě jsem smekal před technickou zdatností tvůrců a smál se zdařilým vtipům. Ale upřímně řečeno: za srdce mě to moc nebralo. Asi proto jsem byl dosud přesvědčen o tom, že na nové „animáky“ budu s potěšením chodit až s dosud nenarozeným vnoučetem a do té doby si to nechám zajít. Teď jsem byl ale zatažen na tuto „infantilní zábavu“ ve svém volném čase a tak jsem se rozhodně netvářil nadšeně.
Jakmile však Vzhůru do oblak začal, pocit rozmrzelosti zmizel. Tohle není desátý odvar z Disneyho ale výsostné umělecké dílo poučené nejen starým Waltem, ale nejspíše i našimi klasiky Karlem Zemanem či Jiřím Trnkou! Je to dobrodružný příběh,kterému by tleskal i Jules Verne, poetický román, při kterém přítomné děti ani nedýchaly, ale na němž si i rodičové přišli na své, protože nádech kýče či naivity byl neutralizován laskavým nadhledem
Šel jsem z kina s tím báječným pocitem,který mívám po shlédnutí mimořádného díla. Euforie mě přešla až ve chvíli,kdy jsem začal přemýšlet nad tím, jaká je škoda, že podobný snímek nevznikne i u nás, v zemi, která se před lety pyšnila nejlepšími tvůrci animovaných filmů. Čím to je?
Znalci vám budou argumentovat obrovskými náklady, jež nová animace vyžaduje( a kterou si může dovolit jen americké studio), osobně si ale myslím,že je to jen půl pravdy. Možné jiné důvody ukázal třeba před časem v Čechách vytvořený animovaný celovečerák Kozí příběh. Propadl u publika i u kritiky. Recenzenti i diváci tomuto filmu rozhodně nevytýkali technickou nedokonalost- v tomto směru se tyto Pověsti staré Prahy mohly s produkcí amerického Pixaru směle měřit. Nedokonalá byla filmová „story“. V Čechách jsme prostě zapomněli psát dobré příběhy. A netýká se to jen žánru animovaných filmů.Naučíme se to?

Hrabalův rodný dům

Najdete jej v brněnských Židenicích v Balbínově ulici. Jdete-li do kopce směrem k židenickému hřbitovu, je nalevo třetí od konce. Široký tak šest metrů, do ulice vede jen jedno okno a dveře. Pod oknem pamětní nápis s koulí: Zde se narodil... O pár metrů dál ulice přechází v cestu na hřbitov a po její levé straně je ještě jeden pomníček s bronzovou deskou a citací Hrabalova textu.
Otočíte-li se směrem k Brnu, průhledem Balbínovy ulice vidíte až na Petrov...

Hejtmanka Emmerová chystá knihu o babyboxech

ČTK Plzeň - Odborné názory lékařů, sociologů, právníků, ale i laické pohledy zejména mladých lidí na problematiku schránek pro odložené děti - babyboxů - chce shrnout do knihy hejtmanka Plzeňského kraje, lékařka a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Netají se tím, že dříve patřila k rozhodným odpůrcům projektu. Nyní svůj názor upravila a připouští, že pokud zachrání byť jediný život dítěte, mají smysl. Knížka by se měla dostat mimo jiné i mezi mladé lidi do středních škol, řekla Emmerová ČTK.
"Ta knížka by měla shrnovat všechny možné pohledy na tuto problematiku, názory pro i proti, odborné i z veřejnosti," plánuje Emmerová, která o vydání knížky uvažuje od chvíle, kdy v Klatovech otevírala v polovině dubna babybox, zatím jediný v Plzeňském kraji. Prostor dostanou v publikaci také názory studentů. Emmerová oslovila střední školu, kde by měli studenti na téma babyboxů psát slohové práce. Některé z jejich postřehů by se pak měly v knížce objevit.
Ačkoliv duchovní otec myšleny babyboxů Ludvík Hess usiloval dlouho o zřízení schránky v Plzeňském kraji, pouze v Klatovech se dočkal kladné odezvy. Zájem má sice především o umístění boxu v krajském městě, zatím ale neuspěl. "Klatovy byly odrazovým můstkem do Plzeňského kraje, pro mě je zásadní hlavně Plzeň," řekl ČTK Hess. V ČR je teď 25 schránek, dosud do nich někdo odložil přes 20 dětí. Hess by za ideální stav by považoval, kdyby v ČR bylo kolem 70 schránek. "O babyboxech bylo řečeno snad už vše, nějaká další knížka už moc nezmění. O babyboxech vypovídá hlavně těch 20 dětí, kvůli kterým mají smysl, doplnil.
Emmerová proti babyboxům bojovala zejména jako ministryně zdravotnictví a stále se domnívá, že matky mají jiné lepší možnosti, jak nechtěné dítě anonymně porodit, dát k adopci nebo pěstounské péči. K babyboxům je nyní ale mnohem smířlivější a připouští, že mohou být zejména nyní v době krize řešením a záchranou dětí pro mnoho cizinek či sociálně slabých lidí, kteří přišli o práci a dostali se do velmi tíživé situace.

27. babybox v Benešově!

Dnes 11. srpna ve 13 hodin a 11 minut mi přišla sms od hlavního inženýra babyboxů Michala Čumpelíka: Hotovo! Slavnostní otevření 27. babyboxu je 18. srpna ve 12 hodin. Děkuju hlavnímu dárci Nadaci Komerční banky a. s. Jistota. Děkuju místním dárcům.

Fejetonová misie

Kdyby se Rudolf Křesťan narodil v USA, možná,že by se jmenoval Robert Fulghum. Nebo by byl alespoň jako Fulghum celosvětově proslulý. Protože Křesťan ale celý život žije v Česku, je „jen“ nejlepším českým fejetonistou.
Jeho dlouholetí čtenáři hledali jeho fejetony v časopise Mladý svět, ti mladší se zase s jeho dílky seznámili prostřednictvím knížek. Považte tento autor vydal už patnáct sbírek fejetonů! Prodalo se jich čtvrt milionu kusů! A to se přitom stále mluví o tom, že fejeton je už překonaný žánr ..
Proč píšu tuto poznámku? Třiatřicet ze svých fejetonů nyní Rudolf osobně namluvil na dvoj CD. Poprvé se tedy s těmito skvosty žánru mohou seznámit i chroničtí nečtenáři! Křesťan se stává jakýmsi misionářem dobré češtiny.(Jak taky ostatně jinak s jeho jménem.) Doufám, že jí získáš nové vyznavače, Rudolfe!
(ds)

Saze ve smutku

Když jsem chodil na gymnázium, vyšel singl skupiny Saze. Jméno této skupiny mi nic neříkalo, úplně mě však tehdy nadchla jejich skladba Balónové létání. Nádherný dvojhlas, text plný poezie, touhy a hladivé nostalgie. Duo Jiří Burián – Jan Nádvorník se pro mě na nějakou dobu stalo českou obdobou Simona a Garfunkela a to i přesto, že těžiště jejich slávy bylo v docela jiných skladbách – třeskutých legracích typu Václava mám nejradši.
Pak se mi tato formace ztratila z obzoru, vždy jsem se však těšil, že si je zase někdy poslechnu.
Tato naděje však dostala ránu, když jsem se dozvěděl, že Jan Nádvorník se naplno věnuje politice. „Jako starosta si už asi moc nezahraje" napadlo mě. Definitivní tečku za možností vyslechnout znovu koncert Sazí udělala zpráva o tom, že Jiří Burián v červnu ve věku šedesáti let zemřel. Je mi to líto.
(mk)

Zpráva o neliteratuře

O své vůli a zvídavosti - ve středu 29. července ve 12 hodin, Nemocnice Kroměříž. Úmorné letní parno a proslovy k otevírání nového babyboxu. Tradiční lacláče pana Lu, bílé košile jiných, nahá ramena žen. A vystaven poznání, že zhlédnutý fenomén jménem babybox svým nenápadným skrytým étosem překrývá všechny emoční poluce umělé literatury. Byv při té příležitosti Ludvíkem Hessem nazván jedním z „milých autorů jeho Divokého vína“, cítil jsem spíše vlastní trapnost.
Bílá plechová krabice babyboxu i při své mlčenlivosti a zjevné neschopnosti psát slova, vyzařuje své poslání - její příběhy jsou bolestné a nelíbezné, ale pravdivé a potřebné pomoci.
Na zpáteční cestu vlakem obdržel jsem od principála Lu knížku s titulním obrázkem kojeného mimina. (Jak říká chovatel koní – ďiťátko). Starý motiv, obehrané téma, ale čitelné a srozumitelné. Ponášel jsem darovanou knížečku tak, aby byla viděna všemi. Od úžasu neznámých spoluobčanů, že ještě existuje Kniha a je čtena, až k přátelskému navazování hovorů. Shodli jsme se: babyboxy nemohou být chápány řešením; jsou však nutnou pojistkou. Zaplaťpánbůh, že jsou instalovány. Přejeme ale všem batolatům, miminům, ďiťátkům náruč vlastní maminky.

Břetislav Kotyza

Nejhezčí zpráva

Anička Mezníková 30.7.2009 17:35 3080g 47 cm, krásná holčička, všechno v richtiku, mamka byla statečná a šikovná,
pošlu foto, mějte se krásně, Bořek Mezník

Spermíci a holčičí klub

V Anglii se vědci zase vyznamenali. Umělá spermie je již odzkoušena na krysách a mužům je „odpískáno“. Okamžitě s kamarádkou vyrážíme do holčičího klubu. Měly bychom si zvykat na život bez mužů. Bar voní silnými parfémy a slabými cigaretami. Přiléhavé korzety, naléhavé pohledy, všechny jsou krásné. Jo, na tohle si lehce zvyknu. Pivo jsem vyměnila za barevný koktejl a opatrně na podpatcích pluji diskotékovou mlhou. Snad to zavinila ta výška podpatků, ten nezvyklý rozhled, když mi to došlo. Plesknu se dlaní do čela. Já jim na to fakt skočila. Vloni a předloni touhle dobou, v čase „okurkové sezóny“, vědci zjistili, že lední medvědi jsou převážně leváci, a také na krysách byla odzkoušena injekce zapomnění. Nic z toho se v praxi nevyužilo, alespoň si nevzpomínám, pokud jsem to tedy nezapomněla .. si nevzpomínám .. vůbec na nic … na co …. na co … jo, nashledanou.

Kateřina Čechová

Petra z mého autobiografického románu

Hned jak jsem dokončil svoji knížku Balady o koních a romance o holkách, začal jsem psát autobiografický román. Rozhodl jsem se, že jej budu ilustrovat fotografiemi autentických postav z románu. Dnes vám představím mladou jezdkyni Petru, která v loňském roce maturovala na libeňském gymnáziu Na Zámečku, tedy v ústavu, kde jsem maturoval v roce 1965 taky já. Petra na Hájku na mé jezdecké klisně Manorce.

Suchý poustevník a jeho apoštolové

Už je to řadu let, co se Ondřej Suchý odstěhoval z Prahy na venkov - do Šemanovic. Bydlí v domě pod pískovcovou skalou, píše tu knihy a chce li si pořádně zatelefonovat, vybíhá na kopec, kde je lepší signál. Je tedy takovým poustevníkem jednadvacátého století.
MK


V Suchého „poustevně“ ovšem voní bábovka a koření jeho ženy Johanky. Ondřej si také rád zavdává s četnými návštěvami - třeba sklenkou červeného. Navíc u něj neplatí žádné odmítání světa. I v samotných Šemanovicích vyvíjí bohatou kulturní činnost .Založil tu filmové muzeum, natáčí rozhlasové pořady se známými osobnostmi.

Přesto si myslím, že jsem se přirovnáním k poustevníkovi nespletl. Poustevník je totiž také nositelem vyrovnanosti a víry. A tím se Ondřej - alespoň pro příchozí do Šemanovic a jeho čtenáře - jeví. Vyrovnanost mu zjevně přineslo nádherné šemanovické prostředí. A víru? Tu šíří ve svých knížkách. Není to ovšem víra v nějakého abstraktního boha, ale v lidskou dobrotu a ve stasrosvětskou slušnost.

Protože je přitom především filmovým publicistou a historikem, apoštoly jsou mu v této víře české kulturní osobnosti dvacátého století – například Vlasta Burián, Oldřích Nový, Jan Werich, Inka Zemánková, Jiří Šlitr a další. Tak jako jejich poustevník i hrdinové jeho publicistických knížek jsou naprosto nesvatí. Mají však jednu přednost – jsou velmi lidští a tak mají blízko na zem....

Celé to píši proto, že těch Ondrových knížek už bylo třicet a že nedávno k tomuto Suchému kulturnímu evangeliu přibyl další svazek. Jmenuje se Dobrý a ještě lepší František Nepil a jen potvrzuje což bylo řečeno – že na Ondřeji Suchém je kromě jiných talentů obdivuhodné zejména jeho bytostné přesvědčení, že dobří lidé nemají být zapomenuti.

Dům se zaplavovacími otvory

Nejsi ty náhodou Matěj Kouba, milý mk, milovníku rozvodněných toků, jenž sedě na bicyklu obdivuješ z nábřeží matičku Vltavu..? Cyklista poplácávající divoké hřebce..? Přijeď se podívat ke mně na Hájek, Matěji. Mám tu i dovádějící říčku Rokytku i zlobivé hřebce.
S hřebci si nakonec poradím vždycky, letos 19. září to bude 34 let ode dne, kdy se u mě narodilo první hříbě. Pravda, byla to kobylka, první hřebec se narodil před 33 roky.
Hezky píšeš, Matěji! Pomohl bys mi napsat supliku firmičce Povodí Vltavy, která spravuje nejen uvedenou řeku, ale i její přítoky, potažmo 35 km měřící nejdelší pražský potok Rokytka? Na moje supliky totiž nereagují.
Chci se naučit vodě rozumět, když už žiju v domě vzdáleném jen padesát metrů od říčky. Už například vím, že to, co přiteče, musí mít kudy odtéct. Ne tak Povodí Vltavy. Povolilo postavit na toku Rokytky jakýsi cedník, jímž musí voda protéci, chce-li se dostat ode mne ze zahrady do obory zámku Koloděje. Ano, bylo to v době, kdy zámek patřil Úřadu vlády a bylo potřeba jistit, aby potokem nepřiplaval do zámku agent - záškodník. Jenže teď už zámek vlastní Víťa Kumpera a ten přece žádnou ochranu před agenty nepotřebuje.
Přijeď, Matěji, aspoň mi zatím pomůžeš prokopat v domě zaplavovací otvory!

Když řeka zvedne hlavu

Tak jsem tuhle jel na kole podél lehce rozvodněné Vltavy. Řeknu něco svatokrádežného – byla to krása! Připadalo mi, jako by řeka náhle zvedla hlavu.
Když je sucho vypadá Vltava jako boxer v komatu. Je to silák , kterého odpočítávají – tupě mžourá zanesenýma očima zátok, mouchy usedají na její tělo pokryté strupy odpadu.
Když však na jejím horním toku přetečou potoky a říčky, když se rozřádí peřeje a když jí stejnokroj koryta začne tísnit, řeka zažívá něco jako životodárnou transfuzi. Najednou je zase mladá a silná, žene se korytem jako stádo slonů. V tu chvíli vám dojde, že je to řeka bohatýrka - ani teta Missisipi či strýc Jenisej se za ní v tu chvíli nestydí.
Podobný pocit mám i u jiných rozvodněných toků. My lidé bychom chtěli mít své řeky zkrocené, chytáme je do lasa přehrad a průplavů, stavíme kolem nich navigační zdi a doufáme, že se stanou vychovanými dětmi v námořnických oblečcích.
Ale ony to jsou především živly. Dlouhá léta dovedou být našimi nenápadnými společníky, občas je však chytne rapl a jako divocí koně z Nohavicovy písničky, běží a běží dnem soumrakem a dnem a pranic se neohlížejí na naše chtění.
Co s tím máme dělat? Asi nic. Asi se s tím stádem musíme naučit žít. Bude to těžké, ale nic jiného nám nejspíš nezbude. Bydlet přímo u řeky je krásné. Ale ten, kdo se takhle rozhodne, se musí chovat jako kovboj, který jde poplácat divokého hřebce. Musí počítat s tím, že se jeho oř může rozběsnit a nedělat si iluze, že ho v tu chvíli lehce zkrotí. Teprve když se unaví, může s ním změřit své síly.
Musíme zkrátka brát své řeky jako rovnoprávné partnery. Určitě to neznamená, že máme vyklidit říční koryta. Jen musíme počítat s vrtošivou povahou vody. Příklad?-Asi před třemi dny se na idnesu objevila informace, že povodeň v roce 2002 v zdevastovaných Letech nejlépe přežil dřevěný dům se zaplavovacími otvory- voda jím prošla a zase odešla a zanechala minimální škody. To je přesně ono. Musíme se naučit vodě rozumět.
(mk)

Vždyť je to "jenom básnička"

Dementi

Čtenářské i autorské obci Divokého vína podávám vysvětlení: nejsem autorem básně s názvem MORBIDNÍ, přebírané různými anonymními internetovými blogery na své neautorizované stránky, včetně chyby s uvedením autora básně. Autorem jmenované básně je někdo jiný, pro mne zcela neznámý. Neznámý je pro mne i důvod mystifikace. Očekával bych, že každý chybně uvedený autor bude usilovat o nápravu, pokud si cení výsledků své literární práce. Očekával bych, že PT blogeři respektují alespoň náznakem znění Autorského zákona. Zřejmě naprosto marně očekávám základní mezilidskou slušnost. Krást a podvádět se nemá. I když je to, jako v tomto případě, "jenom básnička".

Břetislav Kotyza
28.6.2008

Na hajzlu je vcelku kulový

Rodinu televizních stanic postupně doplňují levobočkové - internetové televize. Nedávno jsem třeba zavítal na TV Bedna.
Jaká je? Tváří se velmi nezávisle. Díváte li se na její pořady zjistíte, že tato nekonvenčnost je „v Bedne“ chápána značně formálně. Erbovním pořadem je tu například rubrika Na hajzlu což je televizní rozhovor , který se odehrává - no „na hajzlu“.
Prohlédnete li si už odvysílaná interview, objevíte s překvapením, že jsou to docela běžné, vcelku seriózní rozhovory se zajímavými hosty - ale taky s konvenčními otázkami. Ne, že by bylo Na hajzlu vyloženě špatné, to určtě ne. Nijak se však neliší od podobných relací třeba na Čt 24 nebo Z1. Jsem proto zvědav ,kdy se nesmlouvavě tvářícímu týmu Bedny, rozbřeskne, že avantgarda neznamená stáhnuté kalhoty ale novost myšlenek? (Ta kaťata jsem použil jenom jako metaforu, ani toho se však protagonisté Na hajzlu neodvážili). (mk)

Už je na domě!

Nedávno jsem vás zval, milí moji, abyste se přišli podívat, jakou sochu mi vytvořil akademický sochař a docent Milan Vácha na můj dům. Už ji dokonce zavěsil!
Poznáváte, koho představuje? Přece Kentaura v akci! Chodím se na reliéf koukat desetkrát denně, aby mi jej někdo nezcizil. To víte, bronz má cenu.
Děkuju, milý Milane, opravdu mám z Kentaura i z jeho kořisti radost.
Ludvík Hess

Tekutá socha...

Přítel akademický sochař Milan Vácha mezi řečí nadhodil, že chtějí s kamarády darovat k uměleckému slévači Zdeňku Fridrichovi k šedesátinám koně. Jasně, nějakého vám vyberu, reagoval jsem rychleji, než bylo taktické. Domluvili jsme se na ročním plnokrevném hřebečkovi Fra High. Kolik za něj chceš, ptá se Milan. V korunách nic, uděláš mi sochu? malou kredencovku, naznačuji rukou její velikost. A upřesňuju — 22,5 centimetru vysokou…?
Druhý den volal Milan. Udělám ti domovní znamení, chceš? A kluci ho odlijí z bronzu. Zajásal jsem. Fra High odjel na nové působiště a Milan mě pozval do slévárny na odlévání mého domovního znamení. Vzal jsem Matýska, aby taky něco nového viděl. A přináším vám tři fotky z odlévání. Byla to senzace. A domovní znamení bude za pár dní na domě, přijďte se podívat. Ludvík Hess

Zen a Ray Bradbury

Máte nutkavý pocit, že musíte psát? Myslíte si, že Vás múzy milují, ale Vy pořád ještě váháte, jestli se s nimi kamarádit? Přečtěte si knihu Ray Bradburyho – Zen a umění psát. Eseje o radosti z psaní, o tom, jak sám začínal. O tom, kdy po letech „nijakého“ psaní vznikla povídka, při které se mu zježily vlasy a on věděl, že to je to pravé. Povzbudí Vás a zároveň Vás srazí k zemi, pokud toužíte pouze po penězích a slávě.
Pan Bradbury Vám vzkazuje:
„ Píšete-li bez nadšení, bez požitku, bez lásky, bez legrace, jste jen poloviční spisovatelé.“
„Kdo jsou Vaši přátelé? Věří ve Vás? Nebo jen překážejí Vašemu růstu posměšky a nedůvěrou? Pokud platí to druhé, nemáte přátele. Najděte si jiné.“
„Abyste svou múzu uživili, měli byste od dětství hladovět po životě.“
„Pokaždé, když ráno vyskočím z postele, šlápnu na minu. Ta mina jsem já. Po výbuchu věnuji zbytek dne skládáním jednotlivých kousků dohromady.“
„Teď je řada na Vás. SKOČTE.“

Poproste recenzenty

Proboha řekněte už někdo recenzentům a kritikům, ať nepíší pouze o překvapujícím výkonu hlavní představitelky. Ať nepíší pouze o báječných exteriérech a retro interiérech. Ať nezmiňují jenom retrospektivu režiséra. Já potřebuji také vědět, co se ve filmu bude jíst. Natěšená usedám k obrazovce a před očima mi hlavní i vedlejší hrdinové pijí víno, bílé i červené, přecházejí po místnosti s panákem skotské whisky, jedí krvavé stejky, ukusují z grilovaného kuřete, nebo po sobě házejí šlehačkovými dorty. V tom okamžiku se přestávám soustředit. Nezřízený hlad a chutě mě donutí otevřít ledničku. Pokaždé tam najdu dvě vejce a ocet.

Kateřina Čechová

Pětadvacítka v Nymburku! Paroubek..?

Otevřeli jsme pětadvacítku v Nymburku! Paroubek k teplickému babyboxu nepřišel...

K Mezinárodnímu dni dětí a v den 4. výročí otevření prvního českého babyboxu v GynCentru v pražském Hloubětíně jsme otevřeli 25. babybox v Nemocnici Nymburk. Ten den měl Paroubek křtít babybox v Teplicích, který jsme otevřeli už 28. května, leč nepřišel...
Teplický a nymburský babybox jsou zřízeny díky jedenáctému a dvanáctému daru Nadace Komerční banky Jistota. Děkuju. DĚKUJU.
Nemalým darem přispěl advokát Miroslav Jansta, mecenáš nymburského basketbalu. Děkuju. Jakož i starostů obcí a měst, podnikatelům a soukromým dárcům. Jejich jména jsou uvedena na listině dárců na dvířkách babyboxu a mezi dárci na www.babybox.cz.
V Nymburku jsem angažované veřejnosti představil primáře hloubětínského GanCentra Petra Píchu, bez jehož osobní statečnosti by nebylo babyboxů. Ten první mi umožnil otevřít proti vůli státních institucí.
Nepředstavil jsem ředitele nymburské nemocnice, protože nemohl odejít od operace malého děťátka a poslal jen pozdravnou sms. Zastoupil jej druhý protagonista nymburského babyboxu primář Aleš Toman.
Mirek Paleček zazpíval aktualizovanou verzi svého Babybox songu. Děkuju. Milan Černohouz zapěl Mozartovu ukolébavku s mým neveselým textem...
Aha! Ptáte se, kdy a kde budou další babyboxy..? V Kroměříži 29. července, v Benešově u Prahy 18. srpna, v Jihlavě 19. září...

Miroslav Huptych a Jan Vodňanský zvou...

...na křest své knížky Delikatesy do Studia Ypsilon v Praze 1, Spálené 16. Máte přijít 4. června v 17 hodin. Budou zpívat i recitovat.

Cynická úvaha o posvátném titulu

Asi před rokem jsem potřeboval Literární noviny. Vydal jsem se pro ně tedy do trafiky.. Tam však tento titul už vůbec neznali!Prodavačka mě poslala ke konkurenci... Zkrátím to, bylo by to jinak dlouhé vyprávění. Pátral jsem dlouho!, „Literárky“ nikde neměli, nenašel jsem je dokonce ani v několika pražských knihkupectvích.

Uspěl jsem až ve vyhlášené Mecce knihomolů – u Fischera v Karlově ulici. Za nemalou částku jsem si tu koupil papírový týdeník, který rozsahem připomínal totalitní Svobodné slovo. Ještě větším zklamáním byl jeho obsah. Objevil jsem v LN sice několik známých jmen, navzdory tomu to však byla duševní potrava velmi mdlé chuti. Mimochodem jen zanedbatelná část listu byla věnována literatuře. Dominovala politika a ekologie. Od té doby jsem si koupil Literárky ještě několikrát, měl jsem však dojem, že se tento titul dál mění spíše k horšímu.

Osud tohoto legendárního titulu mě ale začal zajímat. Pročetl jsem konkurenční tiskoviny a trochu jsem googloval - a zjistil jsem, že čtenáři i odborníci soudí, že za bídu LN může nejspíš šéfredaktor Jakub Patočka. Osobně mi byl tento mladík docela sympatický, i mě však bylo zřejmé, že víc než literatura a jeho časopis tohoto muže zajímá ekologie a politika. A hlavně jsem měl pocit, že LN pod jeho vedením se ani nepokouší být konkurenceschopným časopisem.

Nepochyboval jsem, že je jen otázkou času kdy bude odvolán – záleželo to jen na ochotě vydavatele dále nevratně prošustrovávat miliony. Otázkou bylo jen kdo Patočku vystřídá.

Dnes už je to jasné. Tragický management Patočky skončil tím, že Literárky koupila skupina názorově blízká sociální demokracii a pozici šéfredaktora zaujal Zbyněk Fiala.

Mnozí křičí běda a zahrnují nového vydavatele Miroslava Pavla a šéfredaktora nelichotivými slovy. Vyčítají jim rudou minulost a už předem je považují za neumětele. Oba pánové byli opravdu u lizu už za socialismu, s tím se polemizovat nedá. Profesionální denunciace ale na místě rozhodně není.

Jsou to schopní manažéři. V devadesátých letech stáli mimo jiné za rozkvětem vydavatelství Economia, konkrétně Zbyněk Fiala byl velmi úspěšným šéfredaktorem týdeníku Ekonom. Je zajímavé že v tomto mnohem vlivnějším titulu mu komunistickou minulost vcelku nikdo nevyčítal - že by v ekonomice vadila odložená rudá knížka a místo na cibulkových seznamech o tolik méně než v kultuře? Nebo je to tím, že podnikatelé a ekonomové jsou větší cynici? Blíže pravdě bude asi poznání ekonomům blízké, že ideologicky problematická minulost neznamená, že člověk nemůže být dobrý profesionál. A to Fiala prokázal – Ekonom vedl v prosperitě řadu let s úctou jej přijímali i v zahraničí.

Proč by tedy nemohl být i dobrým šéfem Literárních novin? Literárky v poslední době levicový punc stejně měly, jen je vedl levičák jiného stylu! Já si od Fialova vedení naopak slibuji časopis který bude méně ideologický než Patočkova tiskovina. Jako ekonom totiž určitě ví, že časopis, který řídí musí především přežít – a že k tomuto cíli nevede cesta být výkladní skříní jedné sekty.

Nepochybuji o tom, že se v tomto časopise bude projevovat i vliv sociální demokracie – i v jejich zájmu však bude reformovat tento list na důvěryhodný časopis v němž nebude ostuda publikovat.
MATĚJ KOUBA

V Teplicích se připravují na návštěvu...

...předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který má v pondělí 1. června v 15 hodin slavnostně a podruhé otvírat babybox, který OS Babybox pro odložené děti zřídil a 28. května otevřel v Nemocnici Teplice.
Na fotografiích ze soboty 30. května vytvářejí dělníci novou fasádu na obou stranách zdi. Zahradníci vymýtili kopřivy a bezinky a vytvořili okrasnou skalku...

Nemožně oblečený Kocáb

Marsha Kocábová napsala knihu o tom, jak tanečnice z Severní Karoliny přišla ke štěstí v Karlíně, Karlově ulici a jinde v Česku. Je to zajímavé čtení – americká manželka populárního rockera a v poslední době nepříliš populárního politika žije převážně v Praze už přes dvacet let! Navíc si psala deníky, takže mohla čerpat nejen z ošidné paměti. Její knížka "Ani tady, ani tam" je proto nepřibarveným svědectvím o tom, jak tato dáma zažívala konec reálného socialismu a zlom 89 roku. Jako pronikavou analýzu oněch dnů ji však radši neberte. Marsha byla před dvaceti lety prosté děvče z provinčního Wilmigtonu, mimo jiné města kde vznikl kukluxklan. Ne,že by Marsha měla rasistické sklony - to ani v nejmenším. Ale jistá přezíravá omezenost, vlastní mnoha lidem z amerického astředozápadu v ní zřejmě tehdy byla. Takhle třeba popisuje svůj nejhorší zážitek z první návštěvy v bytě Kocábových rodičů. "Podobný záchod jsem ještě neviděla.Toaletní papír vypadal jako noviny rozřezané na čtverečky, když se zatáhlo za šňůru moc vody nevyteklo. Mýdlo mělo odpornou barvu a bylo tvrdé jako kámen a stěny byly obloženy podezřele vypadajícími pracími prášky a těžko identifikovatelnými čistícími prostředky." Ta nám to dala, co.
Zábavné je také přečíst si, jak kriticky smýšlela o Pražském výběru, když jej poprvé v Mnichově slyšela.Hudba byla podle ní příliš hlasitá a nezajímavá, a chlapci "byli tak mizerně oblečení." Navíc přijeli tak starým autobusem, že by v Americe mohl jezdit jen jako školní v padesátých letech. Brr. (mk)

Proč mám strach o teplický babybox..?

Dnes 28. května jsme otevřeli 24. babybox v Nemocnici Teplice, ale mám o něj vážné obavy. V pondělí 1. června v 15 hodin tentýž teplický babybox ještě jednou hodlá otvírat ... Jiří Paroubek! Bedýnka na děti je citlivé elektronické zařízení, a tak jsem jej dopisem poprosil, aby nám tu čest raději neprokazoval, protože nemáme na opravu. I když přiznejme si, chce-li sociální demokracie po pěti letech odmítání babyboxů využít zatracovanou bedýnku v předvolebním boji, je to argument! A je to opravdu argument..?? Ale kdo babybox umyje a opraví??!! V pondělí 1. června na Mezinárodní den dětí otvíráme jubilejní 25. babybox v Nymburku. Den je pro nás významný taky tím, že je to 4. výročí otevření historicky prvního babyboxu v GynCentru v Praze 9, Hloubětíně. Do hloubětínského babyboxu jsme pochytali 11 dětí, do všech celkem dětí 18. Za teplický a nymburský babybox děkuju Nadaci Komerční banky Jistota, bez jejíž pomoci si už nedovedu celý projekt představit. Ludvík Hess

Kateřino Čechová!

Stal jsem se hvězdou seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dnes ráno jsem po boku nové ředitelky Nemocnice Kamenice Dany Morávkové a primáře Mázla otevřel babybox v kamenické nemocnici. Nebyl jsem sám - doprovázel mě šéfinženýr babyboxů Michal Čumpelík. Abyste se napříště lépe orientovala, zveřejňuji naše podobizny. Děťátko v dece nese Michal Čumpelík, vedle něj kamarád Petr Rychlý. A nakonec já, šéfredaktor Divokého vína. Tak znáte mě nebo ne, Kateřino Čechová?
Ludvík Hess

Prodavač zákulisí

Román Piercing na duši Josefa Pepsona Snětivého je trochu satirickou groteskou, trochu autorovým generačním románem a trochu detektivkou. Nejsvěžejší je tam, kde se líčí divadelní prostředí - není to však žádná nová Skříňka s líčidly. Svět Thalie se tu popisuje s postmoderní nadsázkou a uprostřed reálií let kolem milenia. Zejména tato část knihy má má lehkost a duchaplnost. Autor nejenže umí zdařile vylíčit divadelní milieu a zvládá s vtipem představit ambiciozní hrdiny i outsidery, ale umí s nimi i zdařile rozehrát spletitou hru o touze po úspěchu,o morálce a o lásce.
Osobně jsem pak nejvíc ocenil Snětivého talent ve scénách, kde demonstruje, jak nepatrná je někdy vzdálenost od kýče ke skutečnému umění a od hodnotného divadla ke šmíře. Při četbě Piercingu mi proto vytanul ceněný satirický román Romana Ráže Prodavač humoru. Ten se odehrává v podobném prostředí - ovšem o dvacet let dříve. Je třeba říci, že román Josefa Pepsona Snětivého z tohoto srovnání nevychází vůbec špatně a to přesto, že konfrotace se socialistickým úředním šimlem pochopitelně nabízela autorovi Prodavače mnohem vděčnější absurdity a situace..
Piercing na duši bohužel trochu ztrácí na síle tam, kde Snětivý podléhá pocitu, že musí ze svého živočichopisu vytěžit napínavý thriller. Detektivní zápletka zaujme využitím motivu odvozeného ze skutečné pražské události minulých let, román se však tímto zaktuálněním zplošťuje. Také dialogy, které jsou na začátku knihy vtipné a odposlouchané z reálného života tu trochu šustí papírem. I když i tady se najdou jiskřivější místa - třeba herecký výkon hlavního hrdiny u výslechu.
Navzdory zmíněné ztrátě gradace je Piercing na duši román, který stojí za to přečíst. Panoptikum postav, které nabízí vám zůstane v paměti, stejně takřka voyeursky přesné nahlédnutí do lákavého ale pomíjivého světa divadla na počátku 21. století.
(ds)

Hospoda v růžové zahradě (99)

Asi nejsem ani moderní, ani multikulturní člověk. Na obálkách časopisů se retušovaně usmívají pro mě cizí tváře. Vedle nich hlásají titulky cosi o nejznámější herečce Česka a nejoblíbenější postavě velkých (tele) vizí. Slávu prý dělá účast v seriálech. Definitivně mě to odsunulo na vedlejší kolej. Nevím. Neznám. Nesleduji. Mé nevědomí se zvyšuje s počtem nových seriálů a počtem nově vzniklých TV stanic. Nemohu se ani zúčastnit hlasování o nejkrásnějšího muže českých seriálů. Neznám ani jednoho a při letmém pohledu na jejich fotky v deníku se mi nelíbí ani jeden. Vypadají úplně stejně a stejně nijak. Chytám se stébla a vyrážím do hospody, tam mě seriály nedostihnou. Místností zasmrádá pivo a staré dřevo. Tváře změklé chmelovinou moudře pokyvují, v televizi končí zprávy, běží sport a chvílemi sportovci. U stolu se klasicky zdí, omítá, řeže rozbrusem a řeší se šíře plavební komory. To jsem potřebovala. Malé pivo přede mnou a velký klid v mé nesériové duši. Povyk u stolu a zvednutý malík s ukazovákem, trochu jako parohy. „Ozzák, Ozzák,“ burácí hospoda. Řev vystřídá ticho. Všichni sledují seriál. Polknu zbytek piva.
KATEŘINA ČECHOVÁ

U Kočků ve stanu

V pražském Průmyslovém paláci proběhl další ročník veletrhu Svět knihy. Letos měl jako hlavní téma Evropské literatury. Představil autory a literaturu všech 27 členských zemí EU i písemnictví zemí kandidátských. Centrální expozice veletrhu patřila ovšem jiným dávným známým - literatuře a knihám z Ruska. I když levé křídlo paláce už není levé křídlo ale levý stan, veletrh měl stejný prostor jako v minulých letech.
Na programu byly besedy, prezentace, udílení cen i autogramiády autorů, celkem se 374 pořadů zúčastnilo 456 hostů, z toho 60 zahraničních. Ve 200 stáncích knihy nabízelo přes 300 vystavovatelů. Nahlédnutím do starých agenturních zpráv je to o dost méně než loni - to mělo být vystavujících 385! Na jednoho letos absentujícího jsem narazil. Před pár týdny jsem se ptal kamaráda vydavatele, jak se chystá na veletrh. Řekl mi, že u Kočků už nevystavuje, že už toho má prý dost...Tak nevím.
(ds)

La Petite Mort

Jistý Gunther von Hagens vystavil v Berlíně souložící dvojici. Upřímně řečeno, na tom by nebylo nic tak revolučního. Jednu z nejoblíbenějších lidských aktivit přece explicitně zobrazoval už kde kdo - třeba i Picasso a jaký je to dnes klasik!
Hagens svůj exponát ovšem vytvořil z plastinovaných mrtvých těl! I v dekadentním Berlíně některým lidem zatrnulo, experimentátor však prohlásil že pozdvižení kolem díla nechápe.
Mě na celé zprávě nejvíc zaujalo, že "vrchní plastinátor" prohlásil, že má od bývalých majitelů těchto těl souhlas a to i k zobrazení v aktu pohlavního spojení. Jak se asi na této věci domlouvali? Nebude vám vadit, že budete po smrti souložit? Posléze mi došlo, že pro mnohé je to vlastně splněný sen. Kolik z nás v těchto okamžicích šeptalo: "Chtěl(a) bych, aby to trvalo věčně..".
(ds)

Hlava 22 poezie

Mám radost z televizní a rozhlasové ankety Kniha mého srdce. Všimli jste si? Až na výjimky nevyhrává červená knihovna, bodují hlavně knížky opravdových mistrů. České autory musí těšit i skutečnost, že na domácí literaturu hlasující rozhodně nezapomněli.
Po formální stránce mě ale Kniha mého srdce moc nenadchla. Nevadilo mi dost suchopárné moderování a rozhovory s celebritami jinak tak duchaplného moderátora Jaroslava Duška. To nejspíš vyplynulo z veřejnoprávní pověry, že pořad o knihách či umění musí být "důstojný" - rozuměj vznešeně nudný. Štvaly mě spíš stanovy. Za vysoce diskriminační třeba považují pravidlo, podle nějž Knihou mého srdce nesmí být poezie. Nedělám si iluze, že by Villon,Nezval,Jeffers,Holan,Ginsberg,Kainar,Prevert, Seifert či já nevím třeba Žáček, Cohen či Jirous pronikli do "Top Ten", v rámci stovky však určitě zabodovat mohli. A i takové zviditelnění by poezie potřebovala. Jenomže organizátoři verše zamítli "an sich." Copak ale ani literární teoretici, kteří tuto anketu připravovali, nechápou, že básně jsou v moderní době obětí svérázné Hlavy 22? Že je lidé nečtou, protože poezie není nikde vidět, a že není vidět, protože ji lidi nečtou?! (ds)

Kdo bodoval v anketě Kniha mého srdce?

1 1984 George Orwell
2 20 000 MIL POD MOŘEM
Jules Verne
3 ALCHYMISTA
Paulo Coelho
4 ANDĚLÉ A DÉMONI
Dan Brown
5 ANNA KARENINOVÁ
Lev Nikolajevič Tolstoj
6 BABIČKA
Božena Němcová
7 BABKY NA DIVOKO
Milena Holcová
8 BÍLÁ MASAJKA
Corinne Hofmannová
9 BROUČCI
Jan Karafiát
10 BYLO NÁS PĚT
Karel Poláček
11 CIRKUS HUMBERTO
Eduard Bass
12 CO ŽIVOT DAL A VZAL
Betty MacDonaldová
13 ČACHTICKÁ PANÍ
Jozef Nižnánsky
14 DÁŠEŇKA ČILI ŽIVOT ŠTĚNĚTE
Karel Čapek
15 DEN TRIFIDŮ
John Wyndham
16 DENÍK CITOVÉHO VYDĚRAČE
Simona Monyová
17 DÉSIRÉE
Annemarie Selinková
18 DĚTI Z BULLERBYNU
Astrid Lindgrenová
19 DOKTORKA Z DOMU TRUBAČŮ
Ilona Borská
20 DUNA Frank Herbert
21 EGYPŤAN SINUHET
Mika Waltari
22 FERDA MRAVENEC
Ondřej Sekora
23 FIMFÁRUM
Jan Werich
24 GABRA A MÁLINKA
Amálie Kutinová
25 HARRY POTTER
J. K. (Joanne Kathleen) Rowlingová
26 HLAVA XXII
Joseph Heller
27 HOBIT ANEB CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY
J. R. R. (John Ronald Reuel) Tolkien
28 HONZÍKOVA CESTA
Bohumil Říha
29 HOŠI OD BOBŘÍ ŘEKY
Jaroslav Foglar
30 HRABĚ MONTE CRISTO
Alexandre Dumas starší
31 JAK VONÍ TYMIÁN
Marcel Pagnol
32 JANA EYROVÁ
Charlotte Brontëová
33 JIH PROTI SEVERU
Margaret Mitchellová
34 JMÉNO RŮŽE
Umberto Eco
35 KDO CHYTÁ V ŽITĚ
J. D. (Jerome David) Salinger
36 KDYŽ V RÁJI PRŠELO
Jan Otčenášek
37 KMOTR
Mario Puzo
38 KRTEK A KALHOTKY
Zdeněk Miler
39 LÁSKA JE JEN SLOVO
Johannes Mario Simmel
40 LETOPISY NARNIE
C. S. (Clive Staples) Lewis
41 LOVCI MAMUTŮ
Eduard Štorch
42 MALÝ BOBEŠ
Josef Věromír Pleva
43 MALÝ PRINC
Antoine de Saint-Exupéry
44 MEDVÍDEK PÚ
Alan Alexander Milne
45 MEMENTO
Radek John
46 MIKEŠ Josef Lada
47 MISTR A MARKÉTKA
Michail Afanasťjevič Bulgakov
48 MODLITBA ZA OWENA MEANYHO
John Irving
49 MY DĚTI ZE STANICE ZOO
Christiane F.
50 NA VĚTRNÉ HŮRCE
Emily Brontëová
51 NA VÝCHOD OD RÁJE
John Steinbeck
52 NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID
Erich Maria Remarque
53 NAVZDORY BÁSNÍK ZPÍVÁ
Jarmila Loukotková
54 NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH
Erich Maria Remarque
55 NESMRTELNOST
Milan Kundera
56 NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ
Milan Kundera
57 NOČNÍ KLUB
Jiří Kulhánek
58 OBRAZ DORIANA GRAYE
Oscar Wilde
59 OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE
Bohumil Hrabal
60 ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ
Christopher Paolini
61 OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA
ZA SVĚTOVÉ VÁLKY
Jaroslav Hašek
62 PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD
Leo Calvin Rosten
63 PÁN PRSTENŮ
J. R. R. (John Ronald Reuel) Tolkien
64 PIPI DLOUHÁ PUNČOCHA
Astrid Lindgrenová
65 POSLEDNÍ KABRIOLET
Anton Myrer
66 POVÍDÁNÍ O PEJSKOVI A KOČIČCE
Josef Čapek
67 POVÍDKY Z JEDNÉ A DRUHÉ KAPSY
Karel Čapek
68 PRAVIDLA MOŠTÁRNY
John Irving
69 PRSATÝ MUŽ A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ
Josef Formánek
70 PTÁCI V TRNÍ
Colleen McCulloughová
71 PÝCHA A PŘEDSUDEK
Jane Austenová
72 QUO VADIS
Henryk Sienkiewicz
73 ROBIN Zdena Frýbová
74 ROBINSON CRUSOE
Daniel Defoe
75 ROZBŘESK
Stephenie Meyerová
76 ROZMARNÉ LÉTO
Vladislav Vančura
77 RYCHLÉ ŠÍPY
Jaroslav Foglar
78 ŘEKA BOHŮ
Wilbur Addison Smith
79 SATURNIN
Zdeněk Jirotka
80 SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ
Ota Pavel
81 SOPHIINA VOLBA
William Styron
82 SPOLČENÍ HLUPCŮ
John Kennedy Toole
83 STMÍVÁNÍ
Stephenie Meyerová
84 STO ROKŮ SAMOTY
Gabriel García Márquez
85 SVĚT PODLE GARPA
John Irving
86 ŠIFRA MISTRA LEONARDA
Dan Brown
87 ŠKOLÁK KÁJA MAŘÍK
Felix Háj
88 TAJUPLNÝ OSTROV
Jules Verne
89 TO Stephen King
90 TO BY SE ZVĚROLÉKAŘI STÁT NEMĚLO
James Herriot
91 TRACYHO TYGR
William Saroyan
92 TŘI KAMARÁDI
Erich Maria Remarque
93 TŘI MUŠKETÝŘI
Alexandre Dumas starší
94 TŘI MUŽI VE ČLUNU
Jerome K. (Klapka) Jerome
95 TULÁK PO HVĚZDÁCH
Jack London
96 VĚČNĚ ZPÍVAJÍ LESY
Trygve Gulbranssen
97 VEJCE A JÁ
Betty MacDonaldová
98 VINNETOU
Karl May
99 VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT,
JSEM SE NAUČIL V MATEŘSKÉ ŠKOLCE
Robert Fulghum
100 Z DENÍKU KOCOURA MODROOČKA
Josef Kolář

(převzato z webu www.knihasrdce.cz)

Daniel Ladman má dvě šestky!

Výtvarník Daniel Ladman, muž, naplňující mě mimořádnou nostalgií, slaví 66 let. Poprvé jsme spolu seděli ve sklepním Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici. Daniela tam poslal Václav Hrabě, jenž pracoval jako vychovatel v maliřském a lakýrnickém učilišti, kde mladého výtvarníka Ladmana přijali do učení poté, co se neukázal být důstojným studentem střední výtvarné školy. Václav Hrabě svého učně Daniela Ladmana dovedl do poetické vinárny Viola na Národní třídě, kde básník a vychovatel pracoval po nocích jako kluk pro všechno a mj. prodával i první čísla Divokého vína.
Ve Viole se Daniel seznámil i s Honzou Krejcarovou či Janou Černou, dcerou Mileny Jesenské, a ta se později stala Janou Ladmanovou.
Když Jana odešla do básnického nebe, seznámila jej moje někdejší umělecká guru Johana Kohnová se svou kamarádkou Mirkou a ti dva spolu zplodili šest dětí - tři holky a tři kluky, nejmladšímu je dvanáct.
Daniel mi věnoval svoji poslední knihu, kterou ilustroval 340 obrázky - Plzeňsko v lidové písni. Ať žije Daniel Ladman! http://www.ladman.cz /> Lu