Ivan Bednář

* * *

Několik let
po neposkvrněném početí,
třikrát naruby obrácen,
stál nahý Ježíš
s otevřeným tělem,
z něhož prýštila krev
jak svěcená voda z rukou jeho vrahů,
se zkaleným zrakem
na pranýři.

Kameny,
strůjci jeho vyobcování,
se proměnily v jedovaté hady
a mezi nimi
skromně na kraji světa
ležel nedotčen chléb,
sežvýkaný bezzubými čelistmi
lidského bytí.

Zdálky zvuk
houslových triol
změkčoval vzduch, jenž
postupně přecházel
ve vodu,
v život,
v nic.

Neviditelný houslista však
hrál,
nečekaje na nástup viol,
nečekaje na nic.

Stál tam
na přibývající hranici smrti
a z houslí mu tekly
lidské slzy, koření
trpkosti, nepochopení.

Stál tam a hrál smuteční pochod.

(publikováno ve čvrtém čísle Divokého vína, 1965)