Zdeněk Hájek

Faust

Přiletěl, jako by měl co zmeškat,
a usedl na okenní rám:

„Já jsem Faust,
toužím po poznání,
upsal jsem se ďáblu,
peklo se mé hlavě klaní,
vím, co neví smrtelník.“

Nabídl jsem mu cigaretu.

„Ten plamínek —
to je myšlenka na Markétu,
co je s ní?“

Prodává bezešvé punčochy
a hraje teď o mé srdce.

Rám okna se zachvěl,
jak vzdychl.
„Proč jsi přiletěl?“
„Tak,“ řekl, „co je to družice?“

„Hmotná koule
vyrostlá z nehmotné víry lidstva
v to, co umí,
bez upsání ďáblu.“

Zamračil se a zkysl,
sebral jsem ho lžící a hodil
do koše na smetí.
Zbývalo zavolat ďábla
jedním zasakrováním.
Přihnal se a nekoukal před sebe,
v okně zůstala díra
po jeho rozích.
Máme teď bude myslet,
že to na Fausta jen svádím.

(publikováno ve čvrtém čísle Divokého vína, 1965)