Karel Hvížďala

Slova do dýmky

Jako děti si sice leháme na vítr,
ale teprve jako staří odlétáme,
kdežto život je někde uprostřed.
Připadalo mi to,
jakoby děda ta slova na zápraží vymlčel do dýmky:
Vidíš, lidé jsou krásní
a zaslouží si člověka!
Podívej, ta hezká dívka
mi ukazovala na Václaváku podprsenku...
Nebo ten starý výměnkář ještě za humny křičí,
kam ty kachny neletí...
Snad jedině faráře jsem viděl
vysvěcovat kostel nenávistí.
On totiž nevěřil, že lidé věří,
neboť taky nevěděl, že k tomu, aby začalo jaro,
stačí dívčí prs.
Já vím, velebníčku,
už vás slyším, co mi na to řeknete,
že i socha má někdy tak hebká ňadra,
že by se dala souložit.

Ale, velebníčku, vidíte...

Klukovské motýly

Na divadle
promítají
tykadla reflektorů
hazardní hru vějířů
blednoucích stínů člověka
do běloby
chtivých zálivů duší
kde
třeba
zablikají
nedožité květy vzpomínek

Proměnily se v klukovské motýly

(publikováno v Divokém víně 9 / 1965)