Aleš Misař

NA DNĚ ROZEDNĚNÍ – ukázky

HLEDÁM …

Takové slovo, o které bych opřel strom,
jež rostlo by vždy hlásku přede mnou
a za sto let by otisklo v tvé dlani
list oním slovem nepopsaný.

To slovo ústa obléká a nekřičí,
na kapku smyslu v něm střádají včely,
na klenot odlévaný v zátiší,
to hledám v sobě teď a život celý.

Takové slovo, ve kterém bych býval doma
a byl v něm živ. Takové slovo kdo má?

PŘÍZRAK POEZIE

Splašená Viktorka,
které jsem v patách
ve dne, a v noci zvlášť.

Šílený bloudím
do hloubky známého lesa
a nezastavuji.

Není to strach,
co mě pohání.
Není to hrůza,
co se mnou lomcuje.

Ale spíš úzkost,
že ji nedoženu k ničemu,
že odejdu bez rozkoše,
bez plného koše slov.

Splašená Viktorka
přede mnou neprchá,
sama mě pronásleduje.

NA DNĚ ROZEDNĚNÍ

Kláře

Lampář se nám pomátl, proč světla zháší,¬
když se ocitáme pod pramenem tmy?
Nedívej se, chce tě utopit ten zvláštní,
bezradný i zrádný žonglér se jmény.

Stíny nasbíral a chtěl by stavět zdi,
čtvrtit pelíšky v nás, jak je jeho vášní:
Snem napité oči klesnou pod hvězdy,
zlatou nitkou mlčení zrak vypáráš mi.

Bolest zasekává kotvy do mých víček
jak do rodných hnízd, kam slzy vracejí se,
z okna zazděného pro pláč vyhlédni:

K zemi s lampářem! Už rovnováhu ztrácí,
přijde k rozumu a k lampám plameňáci,
možná se i na samém dně rozední.

PŘÍHODA V PARKU

K nohám ti slétá tenký list,
ochotná kořist do herbáře.
Co na něm stojí psáno? Nic.
Ne zpověď, chvalozpěv, ne nářek.

Jen strohá mapa vlásečnic,
odňatá z čísi křehké tváře.
Který strom plakal na tvou líc?
Když slétal list, tím črtal zářez

a bral ti míru z pomíjení,
jak dlouho vichrem průsvitněl,
než slabý poryv řapík přetnul,

než vzal tvůj strach a strh jej k zemi.
Tak beze slov i v plném květnu
se táže smrt: Jsem nepřítel?

KRÁLOVNA VĚNEČKU

A když ji spatřil, věděl, že…
Věděl, že šílenství klepe mu na dveře.
Labutě na blíže neznámém jezeře
o pěnné trůny se chvěly,
závist jim svírala křídla.

A když se kolem ní slétla
šmouhatá světla v obecním paláci,
dvojspřeží pohledů pouštělo otěže,
pozdě chtěl hledat lék
na dostih horeček,
ze kterých křičíme na anděly
na blíže neznámém nebi,
a myslíme strážné.

A když ji spatřil a přišla ta vteřina,
věděl, že slovo mu pod uzlem kravaty vázne,
vyťal dva polibky do jejích zápěstí,
dva střípky pro štěstí, na něž se umírá,
a pak ji zaklínal, zaklínal na labuť zpátky
za všechny vlaky, které se rozjížděly,
zatímco srdce mu muselo bít
pod každým pražcem
na poplach šílenství.

OŠATKA

Ošatka s ovocem polibků
oschla, už nebudu brát.

Otisky prstů
opouštějí tvář,
jak nad tím zavřít oči?
Upustím řasu,
a v komsi zahřmotí lavina.

Déšť, opřen o město
blýskavými lokty,
smývá rýhy mezi večerem a bezvědomím,
jsem to já, kdo rozsvěcuje domy,
posílá je dávno roztavenou tmou,
obydlené lampiony.

Odněkud se klube pláč,
dlouho jsem jej vyhlížel:
Na opačném koutku úst
roztřepí se snopy smíchu.

MÉ VERŠE OBEJMOUT TĚ NEMOHOU

Mé verše obejmout tě nemohou,
ač nehty papír dřu a klečím
ti předem potrestaný u nohou,
stud činí hřích můj o dost těžším.

Své verše bezruké, ty věším
si na nos, tuto skobu ubohou,
dřív toužily tě přikrýt něčím,
co věčnost maskuje nám oblohou.

A sotva mám tak jemnou dlaň,
abych tě nepomačkal, poupě,
v němž růži náruživě předvídám.

To psát je trapnou dřinou slohovou:
Hrom do srdce! Tam zajdou v stoupě
mé verše. Obejmout tě nemohou.

NÁMOŘNÍK

Nauč mě psát prsty, všemi deseti,
že tvé vlasy berou vlny mořím,
věčnost břidlici, že jsou mé prokletí,
které slovy nezlomím, a vzápětí
deset prstů do vln černých vnořím.

O tvé vlasy rval bych se jak o Řím,
lovil sponky, potopené korvety,
jeden každý vlas mě nauč zpaměti,
s Petrarcou si o nich pohovořím,
místo do copů je spletu v sonety.

Po proudu tvých vlasů plují staletí,
já jsem na nich bárkou natruc bouřím,
samotářské světlo po mně zbude ti,
na útesu účesu až shořím,
do popelu břidlice se rozletím.

NÁMĚSTÍ MÍRU

Semafory žonglují
třešněmi, jablky a pomeranči,
ó koše hříchů,
žebra zebrám vytrháme,
motory nám to nedarují!

Varhanice svatá Ludmila
našlapuje na pilíře,
pumpuje duši do chlopní provozu,
a kdo z ovcí mezi chodci
odváží se říct: To stačí,
nikdy nedozkoumáš hloubku oblohy,
ó sfingo chycená do smyčky silnic!

Modrý písek žhne,
číhavou nahotou žen načichl vzduch.
Štíhlé svlačce lýtek
vyrážejí z dláždění a proti nim
oblá stehna jako od zvonů.

Potkají se v kolenou,
která se mně podlamují,
sotva vstoupím na ambonu
v druhém patře baru West End.

Náměstí Míru,
bitva pode mnou.
Ó louko na pevnině lomozu!
Ó louko na pevnině lomozu.

PRODAVAČKA RŮŽÍ OD MUZEA

Město dýchá, město sípe, město sype
tempem krůčky do podchodu,
zúžený dav zrychluje,
nezelený svah nasává
nespočet hlav.

–Ale kdo z vás miluje?
Pane, jistě rázujete za svou láskou,
a než vlezete na záda Vinohrad,
mladý muži, mohlo by vás upoutat…
Ale to stařenka neříká, sám musíš tam:

Pod Muzeem zamčená na sedm mlčení,
vráskami zkřehlá, nejdrobnější ze všech dam
rozjíždí svůj věkovitý krám –
na kolečkách tašku s růžemi.

Kdoví odkud má
tu hutnou salvu poupat,
kdoví komu vyplenila zahrádky.
–Se mnou přichází záhon!
Takže kdo z vás miluje?

Dennodenně kličkuje
mezi plivanci a drogisty,
třaslavými nárožníky u žebráků,
kytaristy s nemastnými songy,
rychlopojídači pizzy v saku…

Vyloží své pugety a usedá
při ústí tunelu,
kde tolik mužů za vteřinu…
–Copak ani jeden jednu
jedinou? Nepomáhej mi,
jsem ženuška a muší váha,
pinta prachu, posbírám se sama.

Ale to stařenka neříká,
a neptejte se jí.

Sevřené rty jsou hrází
kolem bolesti, která se v ní opevnila.
–Vy se ptejte po svých láskách.
Pánové, kdo ještě miluje?
Nestřílejte po růžích,
kupte místo šípu květinu, tou palte!

Prosím? Kdo mě lituje?
Mě nechte být, jsem muší váha,
pinta v prachu, sebe sama zvednu.

Pod Muzeem zamčená na sedm mlčení,
vráskami zkřehlá, nejhrdější ze všech dam
na kolečkách odtáhne svůj proklínaný krám,
v podchodu si svítí všemi růžemi.

Ale copak ani jeden ani jednu,
ani jednou jednu jedinou?