Zuzana Zimermannová

POSLEDNÍ VEČEŘE?

Poslouchám Richarda Müllera
a mé duši se stýská:
po maturitních otázkách.
S dvacetiletou přestávkou
jsem na ně dostala chuť.
Ješte jednou stát u tabule
a potit se v bleděmodré krajce.

Krájím cibuli v tmavěmodré zástěře
potisknuté bílými husami
a pláču.
Pláču nad otázkami maturitní komise,
které už neuslyším.
Oplakávám svou přezrálou plnoletost
a slzy padají na cibulové prkno.

"Co bude k večeři ?"
probere mě mužský hlas.
"Maturitní otázky,"
slyším samu sebe.
A najednou je úplné ticho.
Ticho, které přeruší
hloupý chechtot
bílých hus.

Je jich strašně moc
a nemají maturitu.
Tak dobrou chuť !

NA KAHANKU

Z otevřeného okna
pohřebních služeb
se nad ránem vykláněl muž
toužebne vyhlížející prvního zákazníka.
Šlápla jsem na plyn
a ujela jeho mylným nadějím.
Můj únik byl odhalen
na konci ulice radarovou kontrolou…

Co už je nějaká tisícovka pokuty
za tenhle báječný život?

TO JE FOFR!

Hodinové ručičky,
ukáznění vojáci času,
pochodují v pravidelném intervalu
vteřiny za vteřinou
hodiny za hodinou.
Dny, týdny, měsíce...

Vzpomínky na léto
vyžene vůně smaženého kapra.
Drobky vánočního cukroví
na svátečním talíři uvolní místo
silvestrovským chlebíčkům.
A to už nás cinkot
šampusových sklenic
slavnostně uvede do nového roku.


P.S.
Vyndáním baterie z budíku
se čas zastavit nedá.
Osobně jsem to testovala.
Takže nám nezbývá nic jiného
než jít s časem!

PŘEDJAŘÍ VRATNÝCH LAHVÍ

Vzala jsem hrábě
a nalila si burčák.
A tak, dobře připravená na podzimní sezonu
jsem se vydala na tu dlouhou cestu.
Lístek po lístku,
barva za barvou.

Ochladilo se,
burčák jsem nahradila svařákem
a hrabala dál:
šampusové korky,
které tu zůstaly po silvestrovské noci.

Korek za korkem
jsem čistila tu cestu
až se hrábě v mých rukou
najednou zastavily
a já přivítala v té ještě chladné zemi
první bílý krokus.

Hrábě jsem zavřela do kůlny
a prázdné lahve
odvezla do sběrny.
Cesta je volná,
vítej jaro !

KONEC PRÁZDNIN

nezvládla ani astra trvalá
a ze samého žalu uschla,
taky mi bude chybět.

Písečná duna

mi vtiskla žhavý polibek
a to už s ní ten darebák severní vítr
uháněl přes pláž
plnou větrných draků,
rakytníkového grogu
a koupajících se hostů.
A právě v okamžiku,
kdy ten zloděj polibku
přelétával bílý hřebínek
mořské vlny,
vynořil z vody
hlavu zvědavý tuleň
a ta moje pusa mu přistála na čenichu.
Nahoře v oblacích se zachechtal racek
a já slastně zamhouřila oči
v zářícím slunci:
Na ostrově Borkum je opravdu všechno jinak!

ZAMETAČI HŘBITOVNÍCH CEST

každý den
rýžovým smetákem
klestí cestu
živých k mrtvým.

HŘBITOVNÍ VÍLA

Možná , že ji taky znáte. Tu stářím shrbenou postavu kráčející od hrobu ke hrobu.
Revmatické, zkroucené prsty svírají pevně držadlo zelené konve.
Krůček za krůčkem, hrob za hrobem, konev za konví.
Až všechny ty růže, pivoňky, macešky či smrčky utiší tu svoji žízeň.
Teprve potom, až se i ten poslední Žíznivý napije ze zeleneho kalichu pramene spásy, teprve potom usedne ta bělovlasá, vrásčitá stařena na hřbitovní lavičku a její bezzubá ústa se spokojeně usmějí do odcházejícího dne.
Žena odloží konev za náhrobní kámen a láskyplně pohladí v něm vyrytá písmena:
" Tak dobrou noc, Václave. Dneska to trvalo trochu déle. Po takových vedrech bylo všude strašně sucho. U Rosických z toho málem uhynula tůje, Machalům uvadla slunečnice a Hromadům jsem ty jiřiny snad zachránila."
Stařena pokývá hlavou: " Já vím, Vašku, že se o to nemusím starat, ale přece mě znáš už nějaký ten pátek. Potřebuji nějaké zaměstnání. A doktor říká, že na ty moje kolena je nejlepší medicína pohyb. A tady jsem na zdravém vzduchu, tak co si přát více.
Akorát tu konev, tu už si nedávám tak plnou. Už bych ji neunesla. Taky stárnu, můj milý!" zašklebí se Bělovláska koketně na mlčící žulu.
"Teď už jsem tě dohnala, už jsme si kvit. Bylo ti tenkrát zrovna tolik jako mně dnes. Ale na umření nemám ani pomyšlení. Kdo by to tady zalíval?"
Vrásčitá žena se rozčílí: " Ne, ne, nic nenamítej! Na nikoho tu není spolehnutí. Podívej se, u Dočkalů mají najatou tu hrobní službu , a kdybych se tam včera nezastavila, tak by ty jejich kopretiny skončily na odpadu! Takže vidíš, že jsem užitečná!"
Babka naposledy dlaní přejede ten mlčící kámen a pomalu odchází.
Zítra, zítra tu bude zase.
Takhle už to chodí deset let.
Všechno to začalo jedním smutným dnem. Dnem bez Vaška.
A od té doby uběhlo mnoho vody. Doslova a do písmene.
Vody ze zelené konve.
Za ta léta míjela s konví v ruce stovky hrobů. K těm vyschlým se vracela.
"Já vím, je to bláznovství. Nikdo mi tu práci nezaplatí, ale dělám to ráda." Omlouvala se hned ze začátku těm pozlaceným písmenům na chladném náhrobku.
Každý den se žena vydává se svojí zelenou konví k jiné nádrži. Má tak přehled o celám hřbitově a dobře ví, kde je jí třeba.
Na jejích průzkumnických cestách poznává nové tváře, některé jsou v průběhu let už staří známí.
Každý hrob je svým způsobem zajímavý, každý má velkou cenu. Je zaplacen lidským životem.
Některé hroby si oblíbila.
Tak třeba ten čínský náhrobek rodiny Yang. Skoro každý den má v zemi zapíchnuté tři kadidlové tyčinky. Když má stařena štěstí, tak uslyší i polohlasný zpěv toho malého, vždy se usmívajícího drobného pána se šikmýma očima.
Připadá si tak trochu jako v Tibetu.
Vždycky se tam chtěla podívat, ale Václava to do dalekých krajin nikdy netáhlo.
Teď má ten Tibet o dva hroby dál.
Nebo ten hrob rodiny Müllerových.
Jednou za měsíc tam vrabci pořádají hostinu. To když neteř paní Müllerové přinese čerstvě upečenou bábovku. Každou čtvrtou neděli v měsíci.
Dny a návštěvníci se střídají. Jen ona sem chodí denně.
Za špatného počasí tu konev vymění za pláštěnku a projde celým hřbitovem.
Na konci toho velkého výletu pak Václavovi spokojeně sděluje, že je vše v pořádku.
Někteří návštěvníci sledují s nedůvěrou tu poťouchlou bábu střídající hroby.
Jiní se zase podivují nad věčně zeleným porostem, přestože to s tím zalíváním opravdu nepřehánějí.
Ty užaslé pohledy, ty ji baví nejvíce.
Dnes kráčí Bělovlasá západním směrem. Krůček za krůčkem se šourá po hřbitovní cestě a bedlivým zrakem kontroluje okolí.
U jednoho hrobu stojí mladá rodinka.
"To je opravdu k neuvěření, jak to tu krásně kvete, přitom byla poslední dny taková horka!" podivuje se mladá žena. "Počítala jsem s tím, že po dovolené budeme muset koupit nové sazenice."
Její muž to zkusí logicky vysvětlit: "No, asi sem nepřijde tolik slunka."
" Kdepak, tak to vůbec není," ozve se důležitě malá dcerka.
" Když nemáme čas, tak nám pomáhá jedna moc dobrá víla. Ta zalévá uvadlé hroby a taky všem duším ukazuje cestu na nebe, aby náhodou nezabloudily!"
Maminka políbí rozpálené tváře své malé Rozumbrady.
"To máš určitě pravdu, Anežko."
"Ale jak taková hřbitovní víla asi vypadá?" zamyslí se malá školačka.
Shrbená stařena se na ni pobaveně usměje: "Jako já!"
A pak uchopí tu zelenou konev ještě pevněji a jde dál.