na další stranu
Zora Wildová
Statečnost je chlebový štít na dveřích
Když plihne břich
Svízel jím lze vyděsit
I chlup z kozy má ideu rohatosti
Počkej předvedu ti podobenství o ledu a vodě
starou hru o vyváznutí korkové lodě
jež má ve směru pro útěchu
čtyři strany a žádný břeh
Kůň plnými třmeny na válčiště vychystaný
vydal se pro poslech
na cesty jiným pro posměch
Cos pod víčka mu slzy sází
Rytíř si kopistem v díži hází
Kéž by zvony sesedly tam kam nás volají
tak těžké jsou a přece se lehkovážně chovají
Kdo to vyhazuje vodu ze studny
a spěchá malebně jako kravařka
která nikdy chytře nemluví
Je to náročná paní sadařka
jež holou rukou všechen hmyz pohubí
a k nám je zdvořilá jako k vose
jež jí v kuchyni na sirupu roste
Vida měla bych být kajícnice
která si ze záliby drolí líce
Ale nezapírám
že před ní méně dýchám
a bojím se žít bezstarostně
Ó ta praktická nutnost ohně
Čeho zaseješ
mnohem více sklidíš
to jediné pravdivé
se všemi v přírodě ještě sdílíš
a nikomu pak stolu neodepřeš
neboť smrt se jen jídlem a pitím
zažehnává přirozeně
a slovo tvé milosti Bože nestačí
Smrt Kdo vidí její hrb
Prý od večeře k večeři k nám přisedá
a od skla roztlouká vejce ještě syrová
Ale komu páchne kdo ji odežene
Dvě zrcadla jí nastavte jako ženě
a chleba nalamte štědře asi tak za dvě grešle
Z výmyslu vašeho
jenž vám zavedl mozek
budou vás jen nohy bolet
To z berana vyšel duch
holý lepkavý stydlivý much
to hajní skáčí přes srny přes zajíce
zastřelit co nemajíce
místo aby se přizemili
a bystré druhům mdlým
na chvíli pachem svým
nozdrám jejich zastoupili
Vida Davide libuješ si
že ti pes stádo ovcí ostříhá a podojí
když ho jednou vyhnal z přírody
Ó to je pontonový most
který se dá lehce rozprchnout
na lodice darebné
z nichž tě žádná nenaloží
na újezdy nevezme
A ty zajisté chodíš vždycky tímto směrem
pohyblivým sem tam jak Proboštův Betlém
Vím Obdivovaný starosvat
zapomíná na svůj hlad
zato kdejaký pastucha
jehož vtipnost brzy utuchá
a v jídle nemívá nikdy koření
stolu užívá až do čepení
Vždyť i nejjemnější ústa
nejhrubší chléb žvýkají
aniž s tím spěchají
Avšak tobě je dar jenom slina
která se polykáním připomíná
Ó jaký bloud
kdo by ji chtěl na poušti vyplivnout
* * *
Chtěla bych mluvit naléhavěji
nezapomeň na mě
na temných ušlechtilých obrazech
praskají olejové tváře
jak jedlové dřevo v prosincových kamnech
za naším domem se šumař pták
po svém křídle Royal do nebe vyšplhal
bude tam na ně věřícím hrát o lásce
o sousedovic kočce
jež po něm věčně pase
vše má dvojí verzi
to co máme a to co bychom chtěli
jako anděla jsi mě nad svou postel pověsil
aby ses mnou čas od času vyděsil
spím málo a bezútěšně
jak losos v sladké řece
jak cizoložnice
jež se shledává bezděčně a hrozivě
jsem panna marie
jménem Zlatohlavá Lilie
jsem kalená střelka
do chladu namířená
jsem berná mince pro všecko
co se slzou jednou zalesklo
bolest je snobským sluhou v livreji
jenž ke dveřím kráčí vždy rychleji
byla to velká objevná cesta
kolem malého ženského těla
jen tak a naopak a bez vstupního víza
ctižádosti kterou má velmi mladá míza
tak co kam dnes půjdem´ Jacqueline
pro vaše omšelé oči přecitlivělé na neviditelné záření
žíly jsou sluncem naběhlé dálnice
v krajině velkých tepenných ramen pevné tkanice
umdlen jsi jak z horké lázně
pustošivý živel jenž si poplakat přišel na nahé cizokrajné rámě
co na tom mluvíme-li egyptskými dialekty
toť se ví že si dobře rozumíme
neboť bydlíme v Gize jak v obrázkové knize
Země praskla jak dobře ryté sklo
vysoké snubní stavy jarních vod pootevřely splavy
jako mléko jež matku pálí
pro jedno asketické dítě je ho moc
v hroudách roste troufalost
Chtěla bych mluvit naléhavěji nezapomeň na mě
dnes opět chlapci uléhají se ženami jako navždy
jako by více vstáti neměli
tak jsou si žádoucí
v jediné touze mimo čas
a pro nutnost žít
je to královský sad
lidské samolibosti
kde je začátek a kde je konec věcí
pohybujeme se jak úryvek náhodné řeči
pronesené s těžkou epickou srdečností
o jakési atraktivní všednosti
vždyť pro nás nebylo nikdy dost trpělivosti
a nikdy jsme nebyli dost zklamáni
a pokorní v boží milosti
jsme zkažené děti z Poetické ulice
jež za kupkami smetí pohoršují
nervózní rodiče
svou neladnou horoucností
jež unavuje staré oči
* * *
Hle jsme Géricaultovi Milenci
a Kristovi svědci
a naši rodiče nejsvětější
nás do světa vyvedli po kruhové dráze
my jsme se však odklonili
a kloužeme po spirále na zem
jak anemický list na podzim
a zrovna tolik znamenáme
ale kdo ví
kým jsme byli zrozeni
vždy jsme stáli pod srdcem
a dál jsme nesměli
svět je jeden veliký nalitý prs
a všichni pokorně chodíme
tam kde mléko teče
a jen Bůh k tomu potřebuje mleče
nedbale poklekáme
a v kleče přijímáme
podobojí
tělo i vášně Páně
a děkujeme přemnohými slovy
a ženy jsou dnes tak zralé
že těhotní pouhým pohledem
neptejte se jich na nic
neboť vědí mnohem víc
a jsou realistické jak vévodkyně
když si do vlasů berou zlaté příčesky
jsou prostě přespanilé
i s archaickými přívěsky
Hle jsme Géricaultovi Milenci
a Kristovi svědci
a ničím nejsme tak uchváceni
jako svými dětskými tílky
na nichž se dospělá místa skvějí
a chlapci bloudí kostely
v nichž znějí varhany
jak temné ženské orgány
a milují ten den
jenž jim přinesl první starosti
nebo jimi chtějí opět trpěti
čím vším jsme nakonec okouzlení
ležíme v poli
jak v pase utažené snopy
a zrním nám popraskaly boky
jež slunce jednou zcela vydrolí
jsme sami sebou vyprahlí
a chtěli bychom se vrhnout do matčina náručí
však stud nám v tom zabrání
že jsme již vše poznali
a nevědomost nás nechrání
Hle jsme Géricaultovi milenci
a Kristovi svědci
ach Bože jenž jsi na nebesích
uveď nás v království své nejněžnější
my prostě sejdem´lidem s očí
jak se vítr rázem stočí
aneb zbav nás všeho pozemského raději
a naše čela požehná něco nezemského novou nadějí
neboˇtvé je Bože vše i naše viny
ty jsi nás svedl v pokušení
a v nás už není nic k vykoupení
byli jsme vyhnáni z citů svých
a nedopusť více abychom si zoufali
ach Bože na nebi
zachyť nás v dlaních svých
|
