|
na další stranu
Vladimír Konůpka
BZENEC, KVĚTEN 2022. SETKÁNÍ.
S bytostí plnou stesku
po nejlepším příteli z dětství
ztěžka stoupáš strmou pěšinou,
novým schodištěm mezi vinohrady,
na návrší,
kde ruinu Starého hradu
(jak skvostně se po ní lozilo!)
v čase k uzoufání rychlém
střídá ztepilá, zdařilá kopie dávné kaple.
Schod po schodu,
dech málem na krajíčku,
možná na patře ještě poznáš chuť
tajně srkaného vínka,
za stánkem v zámeckém parku,
když kolem vřava, zpěvy, tanec,
když flaša mezi vámi koluje,
když končí dětství…
S bytostí plnou vzpomínek,
opřen o zábradlí, přes vinohrad
shlížíš dolů na své dávné město,
zámek, kostel, školu, nádraží
a les kam až dohlédneš,
co ti vtíravě připomíná poslední svobodné
srpnové odpoledne roku 68,
v něm zmarněné na houbách,
které jsi ještě nechtěl, ani neuměl hledat;
pak ráno hlučná, prašná hráz nad kolonou,
nekončící, zlověstnou, jak se ji chvíli fyzicky,
další léta v hloubi duší
snažíte zastavit, odvrátit.
(Kde domov náš? A pár let i výkřik:
NEZRADIT - vápnem na zdi Starého hradu).
S bytostí plnou nostalgie,
zmožený výstupem,
se shovívavým úsměvem si dovolíš,
už mírnějším sestupem dolů
spočinout v dalším létě, v dalším dějství:
Sedáte pospolu v nové hospodě Myslivna,
se svou drahou ženou po pravici,
se svou milou mladičkou sestřenicí po levici,
ta ti potají, naléhavě vemlouvá incest,
jak palčivě ji tíží panenství.
Až po roce, ležíce s hlavami
pod nezralými hrozny,
kdesi za sklepem, v němž si odpili rozpaky,
jistý nejistý švarný bzenecký mládenec
to zrající toužící tělo konečně probudil…
S bytostí plnou rozpaků, váhání,
pak vstupuješ do útulné hospůdky Lokálka,
kde ve zpomaleném ději potřásání rukou,
sem tam objetí, polykáš slovíčka pro shledání,
s těmi, co se dožili, co si usmysleli
protnout tu hladinu času,
s hlubokým nádechem se ponořit tam,
kde leží dávná fotka třídy 9. B.
Jen ty nejlepší kamarády jsi nacházel
už cestou sem,
když ses zastavil na hřbitově
a bloudil mezi náhrobky…
BZENEC, KVĚTEN 2022
S vínem Andalusie minulé léto,
stoje na prosluněné terase,
hledím oknem dovnitř na posvátně střeženou židli,
na níž kdysi sedával slavný Ernest.
Ve fiestě spočinuvší Rondu teď neprobere
ani to mravenčí hemžení lidiček
ze všech koutů světa.
A letos víno mně tak drahého Bzence,
z posvátně střežených zralých hroznů
vinohradů Horních hor a Maršálek,
kde desítky generací mistrů vinařů
a jejich upachtěných pomocníků
ani na chvíli ve slávě neusedli.
Ty však spočiň,
na víčka zevnitř si nech promítnout,
jak s bráškama,
s klukama z Nádražní jsme zlézali strmou zmolu
podél hřbitova (a kolik z nich už mne tam vyhlíží…),
vzhůru na Starák,
tam ležíce v dokonale kruhovém stínu košaté lípy,
bořili jsme mýtus, že svatý Florián,
co stojí kousek bokem,
by sem vyběhnul rychleji než my!
Čas zrání, čas sklizní,
čas neúprosně stavěl zídku
a zpoza ní, na špičkách, smím zhlížet skutky,
na které on sám mi už nezbývá,
které si stavím po schůdkách vzhůru,
tak zlehka, tak důstojně, tak definitivně.
|
