MiRhaRa

MÁM V SOBĚ BESTII A TA MĚ POŽÍRÁ…

kousek po kousku,
sousto po soustu.
Každý den, nový den, znovu mě posnídá.
S chutí si ukousnu,
nikdy však neztloustnu.

Bestiální bestie
zevnitř mě stravuje.
A nechce přestati
mé tělo hltati.
Požírá stále dál,
asi mě zabije.
Mou kostru odkryje…
skutálí z úpatí,
do země navrátí.

Požírá orgány, požírá maso mé.
Požírá mysl, duše jen sleduje.
Nakonec zákony hmoty jsou neměnné.
Z hmoty vstaň — v hmotě zhyň.
V cyklech vše koluje,
ke smrti dopluje.
A nic víc a nic míň.
Nebraň se, tak to je.
Nechť dojdeš pokoje…

Jak život přichází,
tak taky zhasíná.
Žije jen agresí
nebo si vzpomíná?
Že dostal na výběr a může přestat žrát
za každou cenu a všechno, co má rád?

Přestanu požírat sama se v nemoci?
V hromadě nezpracovaných emocí?
Kdopak mi s nimi přijde pomoci?
Strávím je? Stráví mě? Co bude na konci?

Že prý má na výběr tahle bestie
nastolit v sobě nový řád.
Dřív než se sežere. „Doufám, že přežije!”
I když já sama vím, jaký má hlad.

Změní svůj apetit?
Změním svou strukturu?
Změní kód, zprávu, kterou nesu?
Nevzdám se, chci dál žít,
neztratím pokoru.
Pouštím a přijímám vše, co snesu.
Odevzdávám se do procesu.

Cítím, přestává(m) mít hlad.

MYSL JAKO AUTOMINUNITA

Kdopak jsi, co po mně chceš?
„Chci tě chránit.”
Ale před kým?
Ruku v ruce se mnou jdeš.
Chci se bránit.
Jak? To nevím.

Chránit před kým?
„Před sebou.”
Bují ve mně
někdo jiný?
Tebe ve svém nitru zdravím!
Zdali se tě někdy zbavím?
Slova němá neřeknou…
Mlčí temně moje stíny.
Snadno se však neleknou!

Jsem to já a nikdo jiný,
beru všechnu zodpovědnost.
Nebylo byť jednu chvíli,
že bych se jí někdy zřekla.
Na to vždy mi stačí síly.
Ne, že bych se snadno lekla.

Jednou musí přijít konec,
léta už byl skoro klid.
A teď jdete zase na věc,
po čase mne navštívit?



Beru si svou mysl zpátky.
Nevěříte? Sledujete?
Ukončuji tyhle hrátky,
marně se mnou bojujete.

Jako autoimunita —
mysl ničí hostitele.
Mysli, jsi tak důležitá,
chci tě mít zas za přítele.

Kdy že ses to porouchala?
Vždyť už dávno nejsi sama…
Moje nervy pocuchala,
vykouzlila skvělé drama.

Stíny pro mne vytvořila,
se stíny se ztotožnila.
Skrze stíny promlouvala,
sama jedním z nich se stala.
A stále víc vpřed se drala.

Sleduji a jenom žasnu,
přinesla jsi utrpení.
Řezala, jak při sarkasmu,
bez šance na vykoupení.

Ale já teď přináším klid,
přináším nám uzdravení.
Nejsi viník, ani prevít.
Byť ke tvému překvapení.
Ale oběť, touha přežít —
byla motiv pro mučení.

Odpouštím Nám.
Miluji tě, miluji se,
napořád.
Tento program
rozpouští se.
Mysli, přišel čas se vzdát.
Nadechnout se hluboce,
kormidlo mi přenechat.
A svá křídla široce
rozepnout a neklesat.

A JE TO TAK V POŘÁDKU

Je se mnou všechno v pořádku.
Systéme no tak, podívej!
Nestojím, nejdu pozpátku.
Pochval mě či zulíbej.

Jsem svědomitá součástka,
vědoma si svého místa.
Je to příběh kůzlátka,
co se nechá sežrat vlkem,
protože je to tak zvykem.
Je to správně dozajista.

Jsem pevný článek řetězu.
Co naplat, že nás táhne dolů?
Do propasti vítězů,
každý přeci musí domů.

Stabilní základ stabilní společnosti.
A spolu jsme nesmrtelní!
Setkáme se na věčnosti.
Prohnilí, však stále věrní.

Jsem postradatelná a uniformní.
Neříkej, že ti to vadí?
Snad to není nekomfortní?
Neboj se, systém nás sladí!

Neříkej to prosím nahlas,
že je tady něco špatně.
Bylo by to jako náraz
do zdi, z čista jasna, naráz.
Co tak náhle, co tak chvatně?
Nechceš snad žít samostatně?

Ty i já jsme přeci bratři,
má loď klesá spolu s tvou.
V tragikomedii — dva, tři.
Všechno je to jenom hrou.

Chci tě zcela pohltit,
až budeme jeden tvor.
Jako jeden spolu žít.
Jakýpak má smysl vzdor?

Až tě strávím ve svém břiše,
konečně budeš mít klid.
Vím, že si to v hloubi duše
přeješ. Tedy, máš to mít!

Vezmu všechnu zodpovědnost
od tebe, buď otrok můj.
Nemít na výběr je přednost.
Nedělej nic jenom stůj.

Ignorace je ta síla.
Je ten nástroj, je ten klíč.
Na lhostejnost se neumírá.
Nech to na mě, už se stmívá.
Brzy bude konflikt pryč.

A pak klidně, klidně křič!