Soňa Reslerová

Jmenuji se Soňa Reslerová a jsem absolventkou střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky v Českém Krumlově, mé kroky dále povedou na Filozofickou fakultu Pardubice na obor historicko-literární studia, kde se budu dále rozvíjet. Poezie pro mě byla vždy lékem, který rázem zabíral na všechny neduhy světa. Ve své tvorbě se nejčastěji věnuji tématu neopětované lásky a dalším problémům, mé texty mají jediný cíl, pomoci lidem, kteří se v těchto oblastech cítí sami a ztraceni: Všem zbloudilým uměleckým duším a taky Tobě.

CHTĚLA BYCH

Chtěla bych pro tebe znamenat tak moc,
jako ty jsi znamenal pro mě.
Chtěla bych být tou osobou,
nad kterou přemýšlíš,
když jdeš po chodbě dlouho a rovně.
Chtěla bych být tvým snem
a nikoliv noční můrou.
Tak moc bych od tebe chtěla
dostat šanci druhou.
Chtěla bych být tvou oblíbenou vzpomínkou.
Chtěla bych pro tebe být
k životu záminkou.
Chtěla bych být strůjcem tvého štěstí.
Chtěla bych být důvodem,
proč v noci nespíš.
Chtěla bych být obrazem,
kterému věnoval bys všechnu svou pozornost.
Chtěla bych být drogou,
které bys neměl nikdy dost.
Chtěla bych být tím člověkem,
přes kterého se stále nemůžeš dostat.
Ale nejvíc bych chtěla,
abys tenkrát mohl zůstat.

MÁM MODRÝ OČI

Mám modrý oči,
nevím, jestli jsou hodny toho,
aby o nich někdy někdo psal.
Docela často se mi jen pod víčka točí,
schovávají se tam,
zatímco jejich vlastník
by nejradši jenom spal.
Mají hodně světle modrou barvu,
která pak přechází do šeda.
Ty oči už spatřily lež i pravdu,
zapadající slunce letního večera.
Zářící hvězdy temné noci,
smutného člověka bez pomoci.
Vycházející světlo brzkého rána
a studenou rosu na trávě.
Viděly zlomeného člověka
znovu zamilovat se bezhlavě.
Pamatují si každý tvůj skutek,
možná proto se v nich
ještě stále skrývá smutek.
Je v nich radost, láska i utrpení,
které pohled na věci často mění.
Ty oči toho už viděly mnoho,
ale nevím, jak dlouho ještě
zůstanou otevřené světu,
snad aspoň dokončím tuhle větu
a teď už víčka zavírám.

&

Dny i noci jsou bíločerný,
večery a rána beznadějný.
Strach lepí se mi na paty,
ale souží mě méně než slova od táty.
Váza přelitá a kytičky uvadají,
není to záhada, co tmavě kouty tají.
Stromy ještě neopadaly,
ale větve se lámou,
možná bych měla zapomenout
na minulost dávnou.
Zrcadlo odráží to,
co nechci,
nemůžu chodit
přes věci na podlaze.
Proč slova se říkají hůře,
když píšou se lehce
a černá se vyjímá v obrazech.
A chlad už teď dere se přes okenice
a proklouzne škvírkou od dveří,
já přála bych si času více
a nepojídat smutek i k večeři.

NIKDY

Nikdy nezapomenu na tvoje oči,
na tvoje krásný tmavě modrý oči.
Měly barvu těch nejtmavších
nadýchaných mraků,
které proplouvají v temné noci.
Měly barvu křídel vyhaslých andělů,
kteří se na nebi za chtíčem točí.
Byly hlubší, než propast mezi vodopády,
hleděly mi daleko do duše,
i když jsem stávala zády.
Chvíli mi přišlo, že zářily jen pro mě,
nebo jsi to alespoň tak říkával.
Vypadaly, že jiskří štěstím,
když jsi mě tehdy vídával.
Prý se v nich schovávala náruč lásky,
a ta kam se ztratila?
Nebo to byla jen převlečená touha,
ale ta pravá láska
tam nikdy nebyla.
Nemyslím si, že bych ti teď chyběla,
ale i kdybych předtím věděla,
jak náš příběh skončí,
stejně bych se za tebou vrátila.
Alespoň pro ten jeden
hluboký pohled
do tvých tmavě modrých očí.

POŘÁD STEJNĚ HEZKÁ

Říkáš, pořád stejně hezká,
přijdu ti?
Říkával jsi, že mi ze zad
kouká pár andělských perutí dříve,
ale ta chvíle, kdy jsi mi ta sladká slova
mazal okolo pusy jako med,
už dávno pominula.
A já ti to pak stejně prominu
a prominula.
Já ti odpustila,
že jsi mě opustil
a beze slov odešel za jinou.
Je až nemožné věřit tomu,
že k člověku city
tak lehko pominou.
Nemohla jsem tě nutit do lásky,
ale když tvé prsty
proplouvaly mezi mými hladkými vlásky,
to ty jsi byl ten první,
kdo mi do ucha šeptával,
jak moc mě máš rád
a jak si vážíš všech těch rad,
co ti dávám.
A že je až k nevíře,
že těmi křídly mezi lidmi
ochotně mávám.
Taky jsi říkával,
že jsem tvou závislostí
a že mojí přítomnosti
a osobnosti nebudeš mít nikdy dosti,
ale stejně jsi odešel.
Kéž bys mi ty kolíčky na nos
předtím nevěšel,
bývalo by to dopadlo jinak.

Třeba by nebylo tak těžké
každé ranní vstávání,
třeba by nebylo tak těžké
dostat se přes člověka,
se kterým jsme vlastně
ani nikdy nebyli oficiální.
A teď se připomeneš.
Nevracíš se ke mně jako bumerang,
ani jako jojo nebo veš,
spíš jako spřízněná duše.
Srdce mi bušilo
a ještě teď buší,
jako když kluše stádo koní.
Možná jsem pořád
jen malou uplakanou holkou,
která nad vším slzy roní.
Ale vážně ti přijdu
pořád stejně hezká?

NEZAPOMENEŠ

Ty na mě nezapomeneš, že?
Nezapomeneš,
jakou mám barvu očí
a jak obočí se mi k sobě nakloní,
když se mračí.
Nezapomeneš,
že si máš v andělský čas něco přát.
A že já nad tím zpětně přemýšlím,
když chodívám spát.
Nezapomeneš,
že mám ráda červánky
a srpnovou oblohu v noci.
Nikdy nezapomeneš
na ten pocit - přítomnosti.
Nezapomeneš,
že pořád neumím hrát šachy
a kolik lidí mě to učilo taky.
Nezapomeneš,
že si představuji,
co asi utváří mraky.
Nezapomeneš,
že mám ráda déšť,
ale jen když se můžu schovat.
Nezapomeneš,
i když chceš,
protože ve snech budu tě otravovat.
Nezapomeneš,
že nemám ráda vítr,
protože mi cuchá vlasy.
Ty nikdy nezapomeneš,
protože mě máš pořád rád asi.

DOPISY

V ten letní večer
vysypala jsem na postel všechny své dopisy
o tobě, tobě.
Hlava je číst nechtěla,
ale duše se nemohla udržet.
Byl jsi hlavním tématem do konce večera,
ta slova se nedala umlčet.
Ten kluk se na mě tak podíval
se slovy: „Ty jsi ho asi opravdu milovala, viď.“
Já jen hlavou přikyvovala
a pořád to není pryč.
Říkal, že to u první lásky většinou nepřechází,
ani v srpnu, v říjnu, v září, ani o tři roky později.
Nemohla jsem nic víc než souhlasit,
ale radši bych tu jiskřičku v srdci chtěla uhasit.
Už nechci psát o tvých očích
a o těch chvílích a pocitech,
ale nemůžu si pomoci.
Nepočítám ty probdělé noci
a usínám nerada,
protože ve snech tě stále potkávám.
A tak píšu dál a stále vyčkávám, že se vrátíš.