Leoš Němec

STROMBOLI

Monikabyla fešná mladá ženská a měla slušně našlápnuto na skvělou kariéru. Dosud ji všechno vycházelo podle představ. Jenže včera se dozvěděla, že prázdninový privátní lesní kemp pro dospívající děti (dále jen PPLKPDD), na kterou její dospívající syn Richard rád jezdil, je kvůli jakémusi ustanovení v zákoně zrušena. Svoji kariéru Monika rozhodně nechtěla hodit za hlavu akvůli třem týdnům hlídání syna o ni přijít. Musela rychle najít nějaké náhradní řešení, které by její problém odfouklo a uspokojilo i syna Richarda, kterého milovala. Monika byla svobodná matka a Richard nikdy svého otce nepoznal. Nechtěla, aby kvůli tomujejí syn nevěděl nico mužském způsobu chápání světa a aby byl ochuzen o možnost získat chlapské dovednosti. Aprázdninový kempto do značné míry nabízel a umožňoval.Kluk tam byl docela spokojen. Nevadilo mu ani, že si musel pravidelně čistit zuby a prát ponožky. V PPLKPDD byl již čtyřikrát a kvůli nevídané prostořekosti a výbušné povaze si vysloužil přezdívku Stromboli.

Monika měla velkou kliku, když od kamarádkydostala doporučení a horkýtip na hlídání kluka, v hájence u lesa, jen pár kilometrů za městem.Majitelka samoty, původem z Moravy, nabízela pobyt do konce prázdnin. Cena včetně noclehu a stravy nebyla malá, ale vyvážily tovýborné přírodní podmínky. Po vzájemném představení a konzultaci co a jak bude probíhat, to Monika ipaní Pirklová, vdova po hajném Hubertu Pirklovi,uznaly za dobré řešení.Zvláště když do konce prázdnin zbývaly už jen tři týdny.Pro Richarda to mělo být překvapení. A také že bylo.


Jak bylo ujednáno, přivezla Monika svého syna do hájenky. Přátelsky se pozdravilas její majitelkou a popsala Richardovi, jaké to zde bude skvělé. Richard pochopil, že zde bude vegetovat bez kamarádů, jen s tou ženskou z hájenky. Když s pozdravem „ahoj Richarde“ podávala usmívající se paní PirklováRichardovi ruku, chlapec s rukama vraženýma v kapsách ji odpověděl „čau děvče“ a ruku jí nepodal. V tom okamžiku pojala vdova podezření, že to špatně dopadne. Do zátylku ji sedla jakási černá můra a už se jí nezbavila. Ze zkušenosti věděla, že puberta je sviňa věc a tušila, že tenhle vytáhlý výrostek je probouzející se sopka.Byla zvyklá se o sebe sama postarat a unikat nástrahám všelijakých vandráků, kteří se kolem samoty občas potloukali. Pro peprnou nadávku nikdy nešla daleko a pro strach měla uděláno. Uměla zacházet s puškou i sekerou a se svými 65 kilogramy živé váhy sebou uměla, když bylo třeba, pěkně mrskat. Ale čeho bude ten nevychovaný výrostek schopen, to ji nemohlo napadnout ani v nejčernějších snech. Jejich dočasné soužití začalo skřípat hned večer po odjezdu Richardovy matky.

K večeři dostal Richard kozí mlíko, brambory na loupačku a sůl. Brambory ani sůl mu nevadily, ale kozí mlíko k smrti nesnášel. Pirklová mu kouřící mísu plnou brambor ve slupce a krajáč čerstvě nadojeného kozího mlíka přistrčila až pod nos.
„Aby z tebe byl Richarde skutečný chlap, nesmíš se po tom mlíku do rána posrat.“ A od srdce se zasmála a ukázala pěkné zdravé zuby. Však to ještě byla fešná baba a kolem hájenky se co chvíli ochomýtal nějaký kočkolap.
„Neměj starost lesní žínko,“ odpověděl zpupně Richard, „hlavně abys ráno nebyla posraná ty.“
„Koukejme se na panáčka,“ reagovala vdova Pirklová, „vychování má jak řeznický pes, ale odvaha ani drzost mu nechybí,“ uzavřela řeč. Přesunula se ke kredenci, a jak šla kolem Richarda, dala mu pohlavek.
„To máš za tu lesní žínku.“
Z kredence vyndala skleněnou karafu, nalila si z ní plnou stopku šnapsu a rychlostí blesku ji obrátila do sebe.
„Jdu na kutě a ty hybaj taky. Ráno vstáváme brzo a začne ti výuka slušnýho chování. Potřebuješ to jak koza drbání.“ Zavřela kredenc a odešla do své komory.
Richard si posolil a snědl kopku brambor a kozí mlíko nalil do bot, které si Pirklová vyzula před komůrkou. Potichu otevřel kredenc, napil se šnapsu rovnou z flašky a šel spát.
Ráno Pirklová vstala dřív než Richard. Časnému vstávání byla zvyklá. Když si před komůrkou obula boty, v anatomických vložkách to jen začvachtalo.
„Do prdele, ty spratku jeden mizerné, to só teda fóry,“ hudrovala nahlas Pirklová. „Eště jeden takové blbé fór, a může si tě matka vodlifrovat domů.“
To byl pro Richarda jasný signál vstát rychle z postele, svižně se obléknout a svůj pokoj opustit oknem na dvůr. Když Pirklová zjistila, že kluk už ve světnici není, hrozila pěstí směrem k otevřenému oknu: „Jak tě chytím, tak tě roztrhnu jako hada.“

Kluk se mezi tím, přemístil do předsíně a schoval se za prádelník, odkud vyvolával: „To máš za tu hnusnou večeři ty stará čarodějnicea taky za ten pohlavek.“

„Podivéte se na něho,“ vypískla Pirklová a nenápadně se sunula do předsíně, „milostpán se eště bude štajfčit. Zabit tě je málo, ty pazgřivče pazgřivé.“ Vzala do ruky budík a škrábla s ním směrem k posměváčkovi. Budík se odrazil od víka prádelníku a rozbil zrcadlo na protější stěně.

„Himlhergot krucinál fagot,“ rvala si vdova po Hubertu Pirklovi vlasy, „teď budu mít sedm let neštěstí. A za to může ten prevít té namalované fifleny. Ty seš sténé vélupek, jako tvůj fotr. A tvá mama, to bude jistě taky pěkná. Zítra tě už hlídat nebudu, ať si na hlídání najde někoho jinýho.“

„Ale paní Pirklová,“ provokoval Richard, který se předtím vzdálil z dostřelu budíků a jiného střeliva, „taková vzdělaná ženská a klejete jak pohan. To já doma řeknu a máti vám nedá ani kačku. Stejně byste to prochlastala.“

Pirklová se rozběhla, i když předem věděla, že kluka nechytí. „Počké ty kujóne,“ brumlala si potichu, „však já tě jednou dostanu a zmaluju ti prdel, že si nesedneš.“

Kluk byl ale mazaný jak liška. Za dveřmi na dvorek stačil shodit smeták, a jak správně předpokládal, rozběhnutá vdova o něj zakopla. Jakmile Richard uslyšel srdcervoucí výkřik, zastavil se, a rozvážně, beze strachu se šel radostně podívat, jestli si Pirklovka alespoň vymknula kotník.

Jenže Pirklová ležela na břiše, nohy a ruce roztažené jako žaba a vůbec se nehýbala. Vypadalo to, že je po ní. Richard dostal strach a šel k nehybné Pirklovce. Předklonil se, aby se jí podíval na hlavu, jestli tam má velkou díru. V tom se Pirklová rychle převrátila na záda a Richarda chytila oběma rukama za nohu.

„A mám tě,“ vykřikla vítězně a z nosu jí crčela krev. Měla docela sílu. Richard se chtěl vyškubnout, ale přitom podklouzl na slepičáku a upadl. Potlučená Pirklová zmobilizovala všechny své síly, posadila se, a jak široká tak dlouhá žuchla ležícímu chlapcovi na záda, až jí prsa zabolela.

„Teď tě budu po kouskách trhat“, šeptala mu do ucha, „a celého tě sežeru.“ Celá se kolem něho ovinula, překulila se na záda, zkřížila nohy a začala odpočívat. Stisk Pirklovky byl tak silný, že klučina sotva dýchal. Po chvíli se však přece jen trochu unavila a sevření povolilo. Richard toho rychle využil a mrštně se přetočil. Jenže bába znovu stiskla a leželi teď tváři v tvář. Nebyl to pěkný pohled. Vdova Pirklová měla celý obličej umazaný od krvácejícího nosu, zrzavé vlasy rozcuchané a byla z ní cítit směs kontušovky a cibule. Široká sukně, jaké se nosí na venkově, se jí vykasala až do pasu. Richard si uvědomil, že by mohla být jeho babička.

Její mohutná bílá stehna nevypadala vůbec špatně. Zato chlapcův zadeček mezi nimi vypadal nepatřičně. Ačkoliv si navzájem hleděli do obličeje, cítil chlapec babiččina prsa až na svém břiše. To v něm vyvolávalo neklid a jeho nepřátelská nálada vůči nepříteli se začala ztrácet.
Mírným pohybem si snažil uvolnit nohy ze sevření stehen vdovy Pirklovy. To však u potlučené čtyřicátnice zřejmě vyvolalo nějakou bolest, protože začala vzdychat. Kluk ji chtěl naštvat a vyplázl na ni jazyk. Ta však nezaváhala, chytila ho do svých úst a chtěla mu ho sníst, jak před chvílí slibovala. Jejich jazyky spolu ještě zápasily, když Richard náhle pocítil silný neznámý vzruch a trenky se mu přilepily na stehna.
Vdova to ale nevzdávala a jejich boj se různým manévrováním protahoval. Teprve před polednem, když se za plotem ozvalo „haló, je tu někdo“, sevření bojovníků se uvolnilo a bojující strany se přesunuly se do kuchyně.
Bylo znát, že v podobných půtkách je vdova Pirklová mnohem zkušenější. Rychle zregenerovala své síly i vizáž a vyšla v ústrety nevítanému hostu, zatímco Richard si poněkud zmateně prohlížel spoušť, kterou na něm napáchala tygřice Pirklová. Taková zvláštní zranění ještě nikdy neutrpěl.

Za plotem stál vousatý chlap se svraštělou tváří, přes rameno měl pověšenu tašku od plynmasky a na hlavě posazený kožený stetson.
„Copak mi neseš Františku,“ zašveholila Pirklová a oběma rukama si rovnala sukni.
„No,“ spustil nesměle František, „slyšel sem nějaký zvláštní zvuky, no tak sem myslel, jestli zas nemáš kunu v kurníku. No jako posledně. A taky sem tě chtěl vidět Marie. No vždyť víš, že si na tebe myslím.“
„Ale Františku,“ odpověděla mazlivě Marie, „vždyť máš ženu a navíc seš můj bratranec. Tak mě nezlob.“
„No,“ řekl už asi počtvrté František a významně pozvedl obočí, „však já tu kunu tady stejně jednou dostanu. No tak nashledanou Marie. Když jinak nedáš, no tak já teda jdu.“ A viditelně nerad se vzdaloval od hájovny.
Richard u okna za záclonou poslouchal rozhovor Františka s Marií, a když byl František z dohledu, nepozorovaně utekl z hájovny ven. Doběhl až k nedalekému potoku, kde se celý i v šatech namočil pod splávkem. Až když ho začala voda studit, vylezl na břeh a rozkošnicky se natáhl na trávě. Zavřel oči, ruce dal pod hlavu a v hlavě si promítal nedávný souboj. Nebyl si jist, kdo vyhrál, ale tušil, že až se večer vrátí do hájovny, nepřítel bude mít jistě připravenu nějakou lest. Při vzpomínce na boj se chvěl jako listí na osice. „Jen počkej Marie,“ zašeptal a nastavil tvář slunci.

Do hájenky se vrátil až za tmy. Zdálo se, že vdova po Hubertu Pirklovi již spí. Richard našlapoval tiše jako zkušený kocour, aby se nepozorován vloudil do svého pokoje. V pokoji zůstal chvíli bez hnutí stát, aby se ujistil, že je všude klid a majitelka hájenky nečíhá někde za rohem. Zrovna chtěl otočit klíčem ve dveřích, když se od jeho postele ozvalo: „Nerozsvěcuj Richarde. Vysleč se a pojď si ke mně lehnout.“ V mrákotách, jako nějaký náměsíčník, Richard beze slova odporu uposlechl známý hlas a rozechvěle vlezl do postele.
Ráno, když měl kohout již dávno odkokrháno, hladil Richard baculaté tvary, kterých měl plnou postel.
„Dal bych si k snídani kozí mlíko, Marie. Ale nejdřív budeme ještě zápasit. “Než se vysílený Richard dostal k snídani, kozí mlíko zkyslo.
Když si Monika před koncem prázdnin přijela do hájovny pro svého syna, neuniklo jí, že je jakýsi jiný. „Jak ses měl, Ríšo,“ zeptala se.
„Nekonečně dobře mami. Jako na zámku,“ odpověděl.