Ladislav Landa

BALADA MAGDALENĚ

Jsem zaměstnán v jatkách co ras
A bojí se mě každá fena
Jako se bojí muže žena
Když holí přerazil jí vaz
Mne jednou ty se zeptalas
Zda vezmu si tě beze věna
Pro mne není láska bezcenná
Však nemám na tebe už čas
Když jsem tě potkal mělas pas
Tenký jak včela uhoněná
Tvá pleť jak jahodová pěna
K polibku lákala mě zas
Já okouzlen byl ze tvých krás
A nechtěl znát jiného jména
Jsi pořád moje Magdalena
Však nemám na tebe už čas

Teď nejspíš chuť máš na klobás
Jsi kuchařinka ukoptěná
Máš starost aby uvařená
Večeře byla denně včas
Každý se směje vida nás
Já ras má žena Magdalena
Tys otylá a přeměněná
Však nemám na tebe už čas

Já okouzlen byl ze tvých krás
Bylas jak jahodová pěna
Pro mne není láska bezcenná
Však nemám na tebe už čas

VZPOMÍNKY

V hlavě mám absolutně temnou
komoru
Vyvolávám v ní snímky z mládí

(publikováno ve čtvrtém čísle Divokého vína, 1964)


Můj bratr chodil kouřit do stodoly
na seno.
Odstavil jsem mu žebřík
a utekl jsem.
Byla noc, bratr se bál.
Potichu vyházel cigarety na zem
a pak do nich jako do peřin seskočil.
Zabil se, šílenec.

JAK CÍTÍM DÉŠŤ

Kanál v ulici,
černou řeku s lesklou rybou
po ní plující.

Límec stále ohrnutý,
nahý chodím v krupobití.

Okap a střecha,
bláto, deštník.

K ránu
probudím se.
na louce urousám si nohavice.

Doma najdu v mokré botě
sedmikrásku.

A žena řekne:
„To je dneska ňáká rosa,
to abych šla zase bosa.“

CHROMOZOM BAR

Byl jsem přejet funebráckým vozem
a ještě než jsem bouchnul hlavou
vo zem,
viděl jsem bláto, do kterýho jsem
pak upad,
a pak jsem cejtil po sobě válec
dupat
a řek bych, že to asi byla smrt.

Předtím sem nikdy neměl možnost
umřít a myslel sem si, že to není žádná
hlína.
A teď sem se najednou vznes a vylít
a viděl svý rozbitý tělo cukat se
a vzpínat
a můžu říct, že mi bylo celkem fajn.

Čekal sem na nebe nebo na
pekelnej kotel
nebo co, ale vidím jenom hotel,
hnusnej pajzl, a na něm Chromozom bar
stálo a před ním nějakej spiťar
mi votevřel a šel sem dovnitř.

A tady sme byli pohromadě všici
(i když sem je slyšel, neviděl
sem nic)
a byli sme veselí a šťastný
nebožtíci
a trsalo se a muzika hrála a že
byl hic,
začal sem pít a potom taky chlastat.

Až mi začalo bejt zle, jak sem
byl sťat,
a najednou sem dostal strašnej hlad
a začal sem mít zase lidský cítění
a pak sem cítil ránu a krutý
mrazení
a pak nic – nejspíš sem přestal
existovat.

A přišlo ticho
a já tam mrtvej stál,
tam, co je východ
z podniku Chromozom bar.

(publikováno ve třetím čísle Divokého vína, 1965)

SEZENÍ

Přijíždí Smutek ve svátečním vohozu
na nohou přivázaný řinčící prázdný lahve
v klopě zandanou zvadlou mimózu
a za ním klopýtá se starej dobrej Ahasver

Sednou si tady uprostřed mýho pokoje
půjčím jim na vodku a oni si smutně přiťuknou
Smutně se Smutek rozesmutní – a v tom to je
— že sedím s ním a nemůžu se hnout

Věčný žid věčný štvanec načechrá si pejzy
a makarónsky mluví se mnou – kde ten všude byl
řekne že v tom to je than I´m lazy
a že jsem darmošlap a že mě odnese divoký času kvil

Sedím tu s ním a s hostama který nejsou zvaný
a nemám vodvahu je vodsaď vykopnout
a když to matka vidí řve Pro Kristovy rány
proč zrovna můj syn musí bejt takovej smutnej bloud

ZPĚV SIRÉN V ÚSTÍ NAD ORLICÍ

Chce se mi brečet když vidím fotry
z továren chrastit bandaskama s bryndou
nasedat na kola s čepicí v ksichtě a pak
po malý šutratý silnici šlapat domů

Stojím vedle škarpy vočurávám trpkou
zaprášenou blumu a vy se na mě díváte
a myslíte si vandrák a jedete domu
ke třem dětem Azorovi prdelatý manželce
a čtyřem stěnám

Stojím tu vandrák a vy sedíte doma u večeře
s lžící v bramboračce a kecáte Dneska povídal
vedoucí Představ si to Znalas toho nojo a děti vám
rostou pod rukama už jsou skoro na umření

Ležím tu v seně vandrák s místní fešandou
a vzpomínám na vás jak doma výráte na
televizi a potom zívnete a spíte

Ráno mě budí mlha a seno v uchu
a siréna ve dvě oddrkotá vaši
bandasku s hnědým škraloupem a druhej
den je zase oddrkotá denně dál a dál

Stojím tu vandrák řeknete si ve škarpě
s trpkou blumou v puse a ošoupanejma nohama
a marně čekám na váš příjezd
ač je ráno a vy ne a ne přijet je
k zoufání směji se na vás kysele jako
angrešt a vy nic ticho bude asi neděle

SONET O SMRTI

Řeže mě do chodidla břitva
Já skončím jako Jesenin
Zemřu na lásku k množství Nin
Jestli mě nezahubí bitva

Jak bude krásná moje pitva
V srdci mi najdou černý blín
Ledviny sežrané od vín
A bude truchlit duše tvá

Až budu tlíti v márnici
A potom (jak tohleto říci?)
a na Slavíně pohřben potom

Pak vzpomeňte si na mne všici
Teďka jsem zrovna spolknul mšici
jsem mrtvý a nevím o tom

***

Jestli vám netáhnou kamna
a těžko oheň rozdělat
pak hodí se ti tvorba má
ač takhle skončím přece rád

Vždyť verš mi jenom padá z ruky
slova a rým sám od sebe
do těchhle básní se mi vkrádá
snad vědí že jsou pro tebe

***

Tebe by sem chtěl holčičko
potkat tak za deset let
Teďkon máš mašli ve vlasech
a pytlík s kuličkama na krku
pověšený jak amulet

Chtěl bych tě potkat na jaře
až budeš o deset let starší
až umeješ si umouněné tváře
a narostou ti zuby
a místo tohodle poskakování
budeš tančit valčík

A pak mě pozvi na svatbu
a já se tam setnu jako nikdy
A pak mě pozvi na křtiny
a já dám tvýmu synovi na známku
aby mně mohl napsat
až budeš mít funus

Vozvi se takhle k večeru za deset let
na moje telefonní číslo
ty malá holko vyvalená
Chtěl bych tě uvidět

(publikováno v Divokém víně 9 / 1965)

SONET SONĚ

Když jsem měl na krku už smyčku provazu
když v kávě jsem měl lžíci arsénu
když skákal jsem s šutrem do bazénu
a dal bych život třeba pro vázu

když naději jsem hledal jen v mázu
když plival jsem krev rudou ve hlenu
a nevěřil že krizi překlenu
tu jsem tě potkal — svoji oázu

A proto neustále láskou plám
když chodím kolem vody sám
a proto vzdychám pyšnou šíji kloně

A ty jsi mi nejmilejší hlavolam
a jak jsem řekl láskou plápolám
a mám tě raději než svého koně

BEJVALO VESELO

Když jsem měl vlasy
až dolu na čelo
chodil od první klasy
bejvalo veselo

Když jsem neměl jinou starost
než tahat holky za copy
Teď jsem ale vyrost
a kdopak todle pochopí

Chci zase bejti malý škvrně
chci zase chodit do školky
chci u maminky večer vrnět
a házet bahno na holky

Dejte mi houpacího koně
do pusy dudlík
a do ruky šlehačku
Dejte mi dětství
a koupím sobě a Soně
celej svět za kačku

(publikováno v Divokém víně 1 / 1966)

NÁVOD

Vezměte ještě teplé kravské mléko
a svlékněte se do naha
Potom střídavě válejte se
v bahně špíně
a polévejte se mlékem
Několik dní počkejte
a nechte se vykvasit

Pak již zaručeně budete
smrdět
jako starověký pastevec

***

I když jsem visel za nohy
tváří v mraveništi
smál jsem se tomu
kdo mě tam pověsil
nemaje nic jiného na práci

***

Můj bratr
rybář
chytil štiku

Můj otec
lovec
ulovil laň

Matka má
sandtnerka
oboje upekla


benjaminek
přikládal polínka

Sestra má
požárnice
potom všechno uhasila

***

Nemohu se dívat na hodiny hrací
Vzpomenu si vždy na pána který zvrací
když zvonkovou hru v šest spustí Loreta
a na náměstí
klapne poslední roleta

Pán buší na dveře a zavřené okenice
nakonec ale musí zlomeně předklonit se
ohnout se nad kanálem vyzvracet všechna muka
a ráno jít do práce
a nechat srdce pukat

(publikováno v Divokém víně 2 / 1967)

***

Chtěl bych být
seschlé ňadro stařeny
chtěl bych být strom
jemuž už shnily kořeny
chtěl bych být shnilé
poslední jablko v almaře
chtěl bych mít jiné touhy
než tyhle zvrhlé tužby lháře

KOLO

Za zasněženou plání
stojí černé stavení.
V tom starém černém stavení
sedí čtyři páni.

Prvému chybí oči,
druhý nemá uši,
třetí neví, že svět se točí,
čtvrtý zná jen, co se sluší.

Tihle čtyři páni
jsou spravedlnost světa.
Byli nám sem sesláni
— je to jejich meta.

DO JARA NEVYDRŽÍ

Do jara zajde
řekli si
při pohledu na dívenku
plnou bujaré síly
mládí a nadšení

Do jara zajde
usnesli se
škoda jídla
škoda pití
škoda všeho pro ni
Nechme ji v cele
A opravdu
a skutečně
dívenka do jara zašla

EXKURZE V KANÁLE

Pampelišky nám tu sice nerostou
ale když tyhle fekálie usušíme
a pohnojíme jimi louky
je tam hnedle
pampelišek plná prdel

DVA

Na rány kladli si
jitrocel
na hlavu lopuchový list
aby jim nežhnulo do očí
slunce
aby je nepálily žahavé kopřivy
a potom obrněni láskou
nazí se vrhli
do strniště

***

Bim
Bam
řekl jsem vesele
Ale nikdo tomu nerozumí
A tak jsem smutný

***

Upadáš
v narkotický spánek
Možná máš
zrovna špatný den
Svým dechem
dělám v tvých vlasech vánek
Jsem mechem
dokud nepřijde den

***

Když ráno
padne ti slunce do pokoje
Napsáno
máš na čele znamení
Dvě tváře
jedna z nich je moje
Z polštáře
proberou se ze snění
Nevím kam
odejdu až se vzbudíš
Možná sám
nebudu moci žít
Sněd jsem jed
a jsem otráven tudíž
Sladký med
tvých očí jsem neměl pít

***

V tramvaji na místě pro invalidy
sedí v rohu má hlava
hoří v líci žhne rudým plamenem
nevím zda je to ta pravá
Havran průvodčí
vykloval mi oči
z uší mi kape andělský zvuk
V tramvaji na místě pro invalidy
sedí má hlava
Jsem celkem fešák kluk

***

Umíraje hladem
bojím se cokoli sníst —
bylo by mi špatně
z přežrání

BALADA ZA ZÁDY

Potok hučí, šumí lesy,
skoro stejně jako kdysi,
hučí stejně jako tehdy,
když táhly vojsk tu hordy.

Stále klidně hučí
a na tom mu nezáleží,
poslouchá-li jej Čech či Němec,
Nor či západní Senegalec.

Stejně ukrývají houštiny,
ať jsi pronásledovatel či pronásledovaný,
stejně láká k ukrytí díra
jeptišku i pionýra
a komáři se neptají,
koho v noci bodají,
ať vraždíš či nevraždíš jejich bratry,
přece krev ti vysají.

Zelené hory si stejně dělají legraci
z dýchavičných dědků,
jako přirozenou hradbou byly
našich předků.
Je jedno mlze, jestli nehodu zaviní,
prší, slunce svítí, vítr fičí,
jen člověk někdy bezmocně mlčí.
Přijme stejně bažina
kněze jako špióna
a ptákům je jedno, komu zpívají.

SMRT KONĚ

Drasticky cením
svoje žluté zuby
zatnuté do žlabu
v agonii

A všichni řvou:
Dobijte ho ať se netrápí

Až pak přijde
bělovlasý stařec s puškou
(když jsem byl hříbě
jezdíval na mně)
a hladí mě na čele

Cítím chladnou hlaveň
na lysině vedle oka
a potom —
zase jsou tři metráky
čerstvý koniny

***

Zásadně zavrhuji rasismus
(Chameleon)

***

Více světla
(Lampa)

***

Jsem pro další rozvoj plavectví a vodních sportů
(Vodník)

***

Šetřím elektrický proud
(Rozbitá výbojka)

***

Využijme nezkrocené podzemní živly
(Nájemník ze suterénu)

***

Jak lvové bijem o mříže
(Chovanci z ústavu choromyslných)

ZTEČENÍ HORY

Nejsi mrtev tikají ti hodinky
od maminky
darovaná šála tě hřeje na zádech
tvůj ztichlý dech
rozehřívá k životu lišejník
ač zimou ztich
Umíráš
Ležíš v krvi pod skalou
první a poslední
který se odvážil a odváží
a hora zahanbena k smrti
stydí se a odvrací
když tvé tělo odvážejí

(publikováno v Divokém víně 5-6 / 1967)

LEKL LEKNÍN

Lekl se leknín
a leknutím lekl
teď plave po rybníce
a děti řvou:
tamhle je chcíplej cejn

***

Má postel je létající koberec
Ale to vy nemůžete pochopit
to teda starej pan Andersen
kterej už je dávno mrtvej

Za hlavou polštář
a peřinu nad sebou
dávno už jsem nebyl tak svobodný

A vy přicházíte vedle mne si sednout
vykecávat se o světě venku
kterej mě nezajímá nezajímá
a potom jdete do parku
a říkáte o mně
Chudáček chudáček ochrnutej
už rok se nehnul z lóže

A já zatím
mám doma létající koberec
(Ale to vy nemůžete pochopit
to leda starej pan Andersen)

(publikováno v knížce Básně)

***

Dvakrát třikrát za rok
jsem nemocnej
a to dycky všechny přečtu knížky
a hlavně tejrám svoje starý rádio

Neustále otáčím knoflíkem
a ručička jezdí po městech
kam se jakživ nedostanu

A to pak když je tma
slyším ty nejkrásnější zvuky
chvíli řev nějakého zanícence
houslové sólo
projev v podivném jazyce
vše jen tak dlouho
aby to neomrzelo

Jenže obyčejně přijde otec
Prohlásí že to nebude poslouchat
že je to pitomej randál
a vyhodí pojistky

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou)

KURZÍVA

Konečně jaro tedy!

Na sloupu před palácem
Umělecké besedy
řve lampión ryčný pochod
V okně
plně otevřeném polednímu slunci
sedí bledá nemocná kráska
čte Nezvalovy básně
Její matka z okna kropí
děti hrající kuličky
Rozveselení brigádníci
z nedalekého sadu
házejí hroudami hlíny
na chlapce jenž na ně
pouští prasátka
Ze sklepa vychází
bledý mladík v zimníku
svléká se a lehá si na dlažbu
mezi kterou prosvítá tráva
a nastavuje vyschlou hruď
poledni
Z pivnice vychází opilý
malíř
a šplhá nahoru do zahrad

A z luk táhne sem
travní vánek
a zpěv ptáků
Na dvorku mezi domy
napolo zbořenými
splývám se svým městem
v pachu hospodských
kuchyní piva a hniloby
A já znaven usínám mu v dlaních

Pak cítím
ta jara která jsem nezažil
jara počátku století
jara mládí dnešních stařešinů
mládí svých dědů
a zašlý zpěv odešlých
přicházejících jar

A já znaven
nemohu již ani krok
ve svých ubohých opáncích
a kladu se do klína
dívce
v nejbližším parku
který potkám

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou)

MYŠLENKA

Abstraktní obraz Davidova torza,
válečný invalida, jednonohá koza.

Nákupní taška z bílé slonoviny,
elektronický flašinet, průhledné noviny.

Adam a Eva v druhé řadě v kině,
blázinec, magma na mořské hladině,

bělostný černoch, velká stávka dortů,
ples v kanále, koberec z morku,

zuřivě puntíkatý symfonie F-moll,
tři badatelé, masiv motorových hor,

popelník z popelu, chlupaté nohy židle,
dům z mlh, Siena nad Moskvou, bible,

poražený Héraklés, lidská lebka z kovu,
z platiny kosti žere pes u hrobu.

Oranžový lesk do jasně bílé noci,
suchá oáza ve vlhké poušti moře.

Nesmysl s hlubokým citem pro smysl,
smysl s odporem pro nesmysl.

Vše reálné, všední, není, spí,
zmizí zázraky, až se rozední.

Chtěl bych zachytit jednou jen
těžký a rozmarný, nereálný sen.

Vteřina, hodina, celý den,
chtěl bych si zapamatovat ten sen.

V něm během jedné půle minuty
prožiješ, na co nestačí tři životy.

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou)

ZA PĚT MINUT

Psal vyšinutý básničky
a chodil v bílým hubertusu
strašně rád hnojil kytičky
pomocí slepičího trusu

skákal po hlavě z mezaninu
a do strniště a na tvář
týral pohlavně Kateřinu
a taky to byl starý lhář

Psal velmi idiotní verše
a měl zálibu kanáliích
žil bídně v jednom kuse hřeše
v parku s dívkami na liliích

Byl trochu cvok schopný všeho
Ale nikdy se nenudil
Byl to můj přítel alter ego
jehož jsem včera zapudil

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou. Píše autor o Petru Rezkovi? pozn. LH)

***

I když jsem visel za nohy
tváří v mraveništi
smál jsem se tomu
kdo mě tam pověsil
nemaje nic jiného na práci

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou)

***

Nemohu se dívat na hodiny hrací
Vzpomenu si vždy na pána který zvrací
když zvonkovou hru v šest spustí Loreta
a na náměstí klapne poslední roleta

Pán buší na dveře a zavřené okenice
nakonec ale musí zlomeně předklonit se
ohnout se nad kanálem vyzvracet všechna muka
a ráno jít do práce
a nechat srdce pukat

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou)

KAŽDOU CHVÍLI ZAČNU KAŠLAT KREV

Pusťte mi starej ucajdanej šlágr
nějakej vyloženej muzikantskej kýč
takovej co při něm fotři brečej
když se viděj ve sklenici vína jako mladíkové
a neviděj že jim padaj vlasy
a co se matuším svíraj hrdla a vrásky kolem úst
a brečej jako když nařežeš malýmu parchantovi
Pusťte to ať řve jako bejk ať není nic jinýho slyšet
ať každej z nás stane se bosonohou tanečnicí
klusající po tamtamu
sem a tam
tak už to tady chodívá
Starej šlágr nějakej takovej svingovanej flašinet
a vyloženě blbej text

Vyhoďte ty pitomý bítlsáčky a bardotky
a přitáhněte sem nějaké housle a někoho k nim
několik gigolů typu 1930
paní vrchní radové s bonbónkami
bělozubý fešandy se zelenejma brdíkama
a širokoramenný sportsmany s širokýma kravatama
Vlasta dozadu a s elegancí bankovních úředníků
ať tady kloužou šimi nebo čarlston
my se budeme kuckat štěstím
z tý nenadálý proměny

Dycky jsem se cejtil starší
dyž mi bylo pět musel jsem platit velkej lístek
vod desíti chodím do nočních podniků
k matuře mě nepustěj pro sešlost
a já si rozumím
můj život je podivný život vylhaný život
fyzicky žiju dvakrát a nechává to na mně stopy
duševně žiju vobden a nechává to na mně stopy
jaká vzácná shoda chvalme matematiku přátelé
s těma blbýma áriema z Evžena Oněgina
by se stejně nikdo neuživil

Pusťte takovej nějakej starej cajdák
jen probůh ne dechovici to už bych národe nepřežil
ať je to píseň ale ať nikdo nezpívá
už je dost hlasu křiku řevu
nechme zavládnout ticho
svatý ticho lehce opeřený nenarozený slepý
dejte to ticho pod poklop na syrečky ať rezonuje
ať je to ticho tma taková co je mezi dvouma lidma
hořkých srdcí co už nemaj co říci po tolika řečech
ticho když někdo po něm dupe a on nemá slov
mlčení vládnoucí nad vodami lhostejnosti
mrazení mezi lopatkami
ticho které tak nenávidím

Nechať šraml táhne jak nudli melodii
a my stejnoměrným dechem dostanem se do blaženosti
do momentu kdy se budem vznášet
kdy zmizí počítání desetníků strach z budoucna
starosti vo zrno konkrétního myšlení
budem dupat po jehlách a neucítíme to
bídný schránky svejch těl necháme na pospas pudům
sami pak oproštěni budeme jak babí léta
a všichni splynem v obrovitou molekulu
a v divné kaši z komplexů a z bázně
budeme se znovu rodit
mrňouskové s krásnýma antickýma tělama
degeneři s ksichtama inteligence advokátů
plešatí s vlasama až na vobočí
němí s artikulací hodnou Cicerona
plochý dívčiny s figurama Sophie Loren
tuberáci s plícema Johnny Weismüllera
hudební antitalenti budou svou hrou rozplakávat davy
a já pak dá-li pánbůh kterýho tak ctím
narodím se úplně pitomej
k své naprosté spokojenosti
a nepomyslím více a hlavy použiju pouze k nošení čepice

A vyhoďte toho kazatele co netrše
ale pořád sem nosí boha
vyhoďte ho a nakopte mu prdel
budete na něj sprostý ať přestane bejt laskavej
takovej jako cukr v čaji a rozdal by se z lásky
ano vykopněte ho a nakopte mu řiť
a my se mírněme vždyť jsou tu děti

Rozbili jsme všecky zrcadla
místo nich nadšeně se teďkon vzhlížíme ve fotografiích
obdivujeme svý vyvalený ksichtějčky pětiletejch
a ruce se nám potěj

Ale co vpusťte sem do tý krvavý pustiny dixieland
nejlépe studenti ať hrajou s nadšením ale falešně
házejte do chumlu hořící konfety udělejte ohňostroj
vožerte několik figurín z výkladních skříní
otevřete laboratoře s pokusnejma bílejma myškama
na zem naházejte hrách ať je tu veselo
svůj bol svůj bol svůj bol svůj bol svůj bol
ať se ztratíme v křepčení a myslíme si že žijeme
duchaplně si povídejme konverzujme koketujme
svádějme panny ba i starší dámy milí prasáci
jsme přece lidi ne tak do toho
nastává volenka tak nasaďte si masky

Pusťte mi starou vohranou desku
a já snad přestanu po nocích chrmlat krev
krev která mě opouští a já se nemůžu smát
kupujme si kytky je to krásný zvyk
dávejme si dárky ptejme se po zdraví po nemocech
mějme soucit s každým kdo se třese v koutku
a žebrejme žebrejme
ale kdo je my to nevíme my nevíme
proboha jenom ne soucit je to strašná věc

A vodbíjí poledne v bílý košili a vymydlený
družičky a funébrmarš to je ten šlágr po kterým toužím
činely lesknou se na slunci a vy nerozumíte
pouze když holubi na střeše serou rozumíte
a já nevím čím bych se uživil
hoří mi kabát a v kostech cítím vlhko
prosím vás krávy a volové pojďme sem všichni
sem váš Kristus dejchněte na mě pohani
mám talent a bylo by mě škoda pro život
a smrt má konec konců taky svoje kouzla
a já mám nejrači ze všech jalový ženský

Vodešel jsem na poušť rok tam žral kobylky
byl jsem tam jeden a akorát písek
cejtil jsem se krásně prospívalo mi to
celej den sem si pískal
vskutku nelze nalézti krásnějších vzpomínek

Protože člověk není sám když je jedinej spolu
ale opravdu samotnej sem teďka
mezi rodinou kamarádama slečnama a lidma
sem tak smutnej a nevím proč
sem sentimentální a brečím

24. dubna 1965

(publikováno v knížce Malá slabost v kolenou)

Ostatní tvorba Ladislava Landy publikovaná v Divokém víně:
DV 35/2008: Básně z let 1962 až 1965 a další
DV 25/2006: Lekl leknín
DV 13/2004: (Chtěl bych být…), Kolo a další
DV 12/2004: Návod, (I když jsem visel za nohy…) a další
DV 11/2004: Sonet Soně, Bejvalo veselo
DV 10/2004: Sezení, Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí a další
DV 7/2003: (Malá slabost v kolenou…), (Po břiše mi leze…) a další
DV 7/2003: fotogalerie
DV 5/2003: (Můj bratr chodil…), Jak cítím déšť a další
DV 3/2003: Balada Magdaleně, Vzpomínky