literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Ludvíku, sám sobě nemilý - napsal mi Norbert Záliš.

Norbert Záliš, bývalý ředitel Hřebčína Kladruby nad Labem, všeobecně nenáviděný nebo vážený, mi napsal hezký dopis k mé poslední knžce Romance o klisničkách a balady o ženách. Četl ovšem i všechny předchozí.

O plachém dálničním promítači

Před časem bylo na našich dálnicích rozmístěno 30 elektronických tabulí. Jedna prý přišla na 15 milionů! Byl jsem hodně zvědav, co nám budou v tom luxusním „bijáku“ promítat. Jenže uplynuly už čtyři roky a v podstatě kde nic, tu nic! Kromě pár upozornění na nehody (ovšem většinou až v době už jsou trosky dávno odklízeny) zůstávají tyto cedule černé! Přitom by tam mohlo být ledacos – od upozornění na ucpanou silnici, přes údaj o teplotě vozovky až po varování před nebezpečným pirátem silnic. Promítač je ale zřejmě plachý. Jediné na co se- aspoň v době, kdy jsem pravidelně jezdil na Plzeň - vzmohl , byla slabomyslná věta „Dodržujte předepsanou rychlost!“ Časy se však přece jen mění. Nedávno jsem jel po D5 opět a zjistil jsem, že program se vylepšil. Tentokrát nám promítali za kolik minut budeme v Německu. Bizardní na tom však bylo, že údaj rozhodně neodpovídal jízdě předepsanou rychlostí.
(mk)

42. děťátko v babyboxu v Šumperské nemocnici!

V neděli 13. února v 9:04:05 se v Šumperské nemocnici a. s. AGEL rozezněla a rozsvítila signalizace hlásící aktivaci babyboxu. Za necelou minutku držela sestřička v náručí holčičku zabalenou do dvou ručníků. Pediatrička MUDr. Nováková okamžitě poznala, že děťátko je staré jen několik hodin a na první pohled zdravé. Holčička strávila v babyboxu pár vteřin, protože za pouhých 95 sekund mi přišlo do mobilu druhé hlášení - babybox byl resetován a je opět připraven pomáhat. Vzápětí mi volal správce nemocnice Mgr. Martin Pelnář, s nímž jsem babybox zřizoval a považuju jej za duchovního otce šumperské bedýnky na děti. Na jeho počest jsem holčičce dal pracovní jméno Martinka. Holčička je 42. děťátkem, jemuž babyboxy pomohly do života a vyrovnala skóre 42 zřízených babyboxů a 42 odložených dětí na 42 : 42 a zvýšila převahu odložených holčiček na číslo 27 oproti pouhým 15 odloženým klučíkům. Martinka je opravdu malinká, váží jen 2 600 gramů.
Babybox v Šumperku jsme otvírali 19. ledna 2009 a má pořadové číslo 20. Jeho hlavním dárcem byla Nadace Komerční banky a. s. Jistota. Děkuju KB, děkuju Martinu Pelnářovi a děkuju i Tomáši Chrenkovi, majiteli nemocnic AGEL. S jedním ze sídel Tomáše Chrenka sdílí můj dům společný plot – zeď obory zámku Koloděje. Nevěříte, moji milí? Všechno totiž do sebe zapadá jako dva díly zipsu...

Babydědek Lu

Žhavá aktualita od Petra Koubka

11. 2. 2011; Hospodářské noviny
BŘICHnad
Lizátor vyceniv
Lníny obranou
Ta rázná forma
Hysní tíměl
Za ševe sta
Tisíce
Interpretoval čerstvou aktualitu

(asi vo Sašovi Vondrovi)

Jak jsi se dožil tak vysokého věku, milý Dušane Spáčile?

Zeptal jsem se dnes ráno Dušana poté, co jsem se dočetl v Rudém právu, že dnes slaví 55. Gratuluju jednomu za svých nejoblíbenějších přátel - básníků a věřím, moji milí, že na otázku brzy odpoví.

Lu

Odpověď přišla během několika hodin:

My děti květin z týdeníku Květy
kveteme nejlíp od padesáti pěti.
Aspoň doufám:)
Dušan

Na Krakovci bude Mistr Huss od Milana Váchy!

Umělecká komise zřízená Středočeským krajem vybrala ze čtrnácti návrhů soch ten pravý - od akademického sochaře Milana Váchy s okolní úpravou navrženou architektem Rostislavem Říhou! Gratuluju tvůrcům a prohlašuju, že ani já nejsem proti.
Hess

Vůně svařáku

Přečetl jsem si, že autobusy a tramvaje budou uměle provoňovány! Radní zvolili pro zimní období "vůni svařeného vína". Taky jsem se z novin dozvěděl,že to bude stát asi pětadvacet tisíc ročně.
Parfémování se ještě nepoužívá, včera jsem ale jel devítkou a vonělo to tam přesně podle záměru "otců města"! Vůnička se táhla ze dvou bezdomovců popíjejících "víno na svařák" za studena z kartonů! Doporučuji tedy zastupitelům investovat oněch pětadvacet tisíc do našich spoluobčanů bez domova. Zaručuji, že se o stejné provonění postarají.
(mk)

Socha Mistra Jana Hussa na Krakovci!

V médiích se objevily informace o soutěži na sochu mistra Jana Hussa. Netřeba zdůrazňovat, jak je jeho odkaz pro dějiny české státnosti významný. Soutěž přitom nemá širší publicitu, diskuse o tom, jak by tento důležitý symbol měl být dnes interpretován, jí nepředcházela. Po daňových poplatnících se přitom chce, aby investovali několik miliónu korun na realizaci pomníku, který bude doslova jejich, a přitom se jich nikdo dopředu neptal, jak odkaz osobnosti a učení mistra Jana dnes chápou a co jeho zhmotněním na Krakovci o sobě chtějí říci. Celá věc se zdá ve srovnání s objemem dnes diskutovaných miliard, které je třeba investovat tady či támhle, marginální, ale váha Husova historického odkazu posouvá misky vah jinam. Podobně, jako si Češi kdysi stavěli Národní Divadlo na základě sbírky, mají dnes svými daněmi přispět na další národní symbol. Nejde o částku, ale o význam.
Uvědomme si - počet soch mistra Jana lze spočítat na prstech jedné ruky. Dosud neobsazený prostředník, který se vyzývavě tyčí ze sevřené české pěsti (kéž bych toto mohl myslet vážně) má být obsazen jedním ze čtrnácti návrhů, které lze (byť v nedokonalé a ne zcela vypovídající kvalitě) shlédnout na www.kr-stredocesky.cz/NR/rdonlyres/E57C5FBF-EFDE-46DF-9E24-E89B6307C54B/0/AnketaJH.htmi na výstavě soutěžních modelů.
Pojďme si, jako občané této země, říct, jak dnes Husa chápeme a chceme prezentovat. Jako:

1. Oduševnělého myslitele, ale také prostopášníka a krutého člověka zjevně oplývajícího hmotnými statky (dle obleku soudě), provedeného kvalitně a s úctou k řemeslu, nebo jako
2. Antického filozofa, nesouvisejícího s národní tradicí, provedeného ve kvalitě, která zásadně pokulhává za antickým odkazem, s nímž ji nelze nesrovnávat, nebo
3. Ruského "myslitele" z kraje 20. století, provedeného v kvalitě, zcela odpovídající obvyklé socialisticko-realistické interpretaci Vladimíra Iljiče, nebo
4. Skřeta z Pána Prstenů, zmítaného větry a navíc provedeného (ve srovnání detailu hlavy s celkem sochy) velmi nekonzistentně, nebo
5. Příslušníka východního etnika, provedeného způsobem, který odkazuje maximálně k bajce o Golemovi, nebo
6. Moudrého člověka, vědomého si tíže osudu, ale schopného hrdě mu čelit, provedeného sice kvalitně, ale tak, že jeho stojící figura bude na daném místě vypadat směšně-tragicky, podobně, jako oběti mongolského mučení, spočívajícího v tom, že se oběť zahrabe po krk do písku a nechá dobodat hmyzem, nebo
7. Křížence metrosexuála s Aramisem, provedeného slizce tak, že se prsty pravé ruky zdají udělovat svátost úplně jinému orgánu ženského těla, než je duše, nebo
8. Skřeta z Pána prstenů, jen z jiného kmene, provedeného tak, že základní návrhem prostředkovanou emocí je úsměšek,
9. Módního návrháře či trendy designéra, který si nikoho nechce pustit k tělu, provedeného tak, že jediná otázka je, kam se mu pod volnou řízou ztratily pohlavní orgány,
10. Příslušníka etnika, žijícího na kontinentu, který v době úmrtí mistra Jana Husa měl čekat ještě více než třičtvrtě století na své objevení, ale provedeného tak, aby do místa vhodně zapadl,
11. Myslitele a zároveň občana, jehož provedení je plně v souladu nejen s místem, ale i s tradičním odkazem,
12. Rockového hudebníka, provedeného tak, že proporce odpovídají spíše malému dítěti,
13. Androida, provedeného tak hrubě, že jedinou z návrhu čitelnou emocí je strach,
14. Gay prostituta, provedeného kvalitně, ale opět v dětských proporcích?

L. J. Huss

LEGE ARTIS

Petr Liška

Sedmnáctého ledna
na začátku noci,
svítí do tmy „ hodná bedna“
- babybox v Jablonci.
Lékaři tu pracují
vždycky lege artis,
ale stále dostávají
velmi malý peníz.
Poctivě tu prospí
všechny noční přesčasy,
teď se ale (zdá se)
blýská na časy.
Výpověď je řešením,
odchod je teď možný,
nebudou tu dělat
přesčas za almužny.
Mají ale problém,
výpověď už běží,
pracovat do Německa?
(anglicky umí stěží)
Problém, problém,
jak to jenom vyřešit,
kdo se o nás postará?
Tohle se nám nestává,
co budeme dělat?
LOK končí svoji schůzi,
jdou ven ti mladí lidé,
řešení se nabízí,
přišla jejich chvíle.
Babybox nás spasí,
všichni se tam vejdem,
v postýlkách na dětském
za chvíli se sejdem.
Ale box je malý, ouha,
berem tedy roha,
Ludvo Hessi, dodej další,
pak zkusíme to znova.

O zlých Bavorácích

Čeští řidiči si stěžují na bavorskou dopravní policii. Tamní strážci pořádku je prý soustavně šikanují. Že by se na bavorských silnicích dělo příkoří výhradně Čechům?
Pravda bude spíš taková, že naši motorizovaní soukmenovci jezdí za hranicemi stejně šíleně a bezohledně, jako doma v Čechách. Když si usmyslí, že je záměrně zdržujete či jinak omezujete, atakují vás, najíždějí na váš vůz a dokonce vás vražedným manévrem vytlačí z dálnice do příkopu, jak jsme nedávno viděli v šokujícím televizním šotu. Jsou prostě zvyklí, že jim všecko, nebo skoro všecko, projde.
Pokud bavorská policie „šikanuje“, pokutuje a jinak postihuje české piráty silnic, měli bychom ji za to chválit. Naše policie na to zjevně nestačí.
Jiří Žáček

Školáci versus učitelé

Internet je nepochybně užitečný vynález. Ale jako každý vynález je zneužitelný. Dnešní školáci na Facebooku šikanují učitele, zesměšňují je a mstí se jim za své školní neúspěchy. Anonymně.
Býval jsem nevycválaný školák s mnoha sníženými známkami z chování, ale takové zákeřné terorizování mi připadá ubohé a podlé. Neměli by učitelé korporativně vstoupit do stávky a zavřít brány škol až do té doby, kdy vláda zajistí nápravu?
Jestli se tenhle problém zamete pod koberec a nechá vyhnít, jak u nás bývá zvykem, čeká naše školství smutná budoucnost. Nejlépe ji vystihuje titulek z německých novin: Kvůli špatným známkám ubodal učitele.
Jiří Žáček

Můj údiv. A nabídka Vladimíra Stibora

Je to dva dny, co jsem jako čtenářskou soutěž zveřejnil verše jednoho z největších českých spisovatelů bez udání jeho jména. Jako prémii za odpověď jsem nabídl zaslání své knížky podle výběru čtenáře, jenž správně odpoví. Odpověděl mi jediný - Leopold F. Němec z Boskovic. Jedná se o úvodní verše básně Poslední máj, kterou Milanu Kunderovi vydal Klub přátel poezie v roce 1961. O šest let později Kundera napsal Žert, až do jisté chvíle jednu z mých nejoblíbenějších knih. Obě knihy jsem našel v kontejneru na papírový odpad. Ovšem každou v jiné popelnici a v jinou dobu. Kdyby je do kontejneru rozhněvaný čtenář zahodil obě najednou..?

Chcete mít přátele po celém světě?

Od letošního roku se časopis s dvacetiletou existencí pro české krajany roztroušené po celém světě Český dialog mění na čtvrtletník s rozsahem 60 stran i s novými rubrikami včetně dvojstrany poezie, reportážemi ze všech koutů naší země. Roční předplatné zůstává na loňské výši 390,-Kč. Pro mnohé je Český dialog jediným spojením s vlastí. Časopis si lze objednat u paní šéfredaktorky Evy Střížovské.

Kontakty na předplatné: E-mail: cesky-dialog@seznam.cz
tel.: 739 091 057
tel.: 775 111 450
tel.: 603 930 074
fax: 222 221 344 /nebo volejte v úterý a ve čtvrtek či jiný den odpoledne/

Vladimír Stibor 12. ledna 2011

Čtenářský kvíz!

Několikrát se mi stalo, moji milí, že jsem našel v koši na odpadky nebo v kontejneru na papír knížky. Některé z nich leží roky vedle postele a rád je otvírám. Až první z vás uhodne, kdo napsal následující verše, odhalím i svoji knihu favoritku. Úspěšní řešitelé mé dnešní čtenářské soutěže dostanou některou z mých knížek podle vlastního výběru. Chcete? Napište mi tedy jméno autora následujících veršů:
Otevřely se temné cely,
pankrácké brány se otevřely
a vězeň vyšel z nich.

A náhle záře! Zvony! Smích!
Jak by do černot půlnočních
na bílém hřebci vtančil den
a rázem všechen pláč a sten
se kamsi pod zem ztrácel.

Vězeň, jenž vyšel ze vrat ven
se zapotácel.

Jak pentle, růže, fábory
při masopustním tartasu
klaksony, tóny, hovory
snášely se mu do vlasů.

"Fučíku, jdeme," říká Böhm.
Na zešlehaných chodidlech
Fučík však stojí omámen.

Jména všech výherců samozřejmě zveřejním.

Váš Lu

Píší mi Jaroslav Svěcený a Leopold F. Němec. Každý ovšem v jiné věci...

Jaroslav Svěcený vás zve, moji milí, na 10. ledna do svého klubu Violino v Krakovské ulici 5 v Praze.
Leopold F. Němec jásá nad novou adresou Divokého vína.
Vážený pane Hessi. Děkuji za milé novoroční přání. Děkuji i za obdrženou koláž PF 2011, kterou jsem dostal na svůj e-mail. Je na ní vyobrazen udatný vikingský válečník v podobě anděla, který jako by Vám z oka vypadnul.
Zřejmě z toho levého oka na druhé fotografii, která je v článku s názvem Nová adresa Divokého vína.
Je mi velmi líto, že honoráře za knihy a scénáře, které již dnes jsou bestselerem, bývají v Čechách tak mizerné, že jste si za ně mohl koupit toliko malou vesnici. Ještě k tomu novou, tj. bez kulturních památek, bez historie a bez slavných rodáků. Zřejmě se jedná o některý z těch odosobněných satelitů na okraji Prahy.
To jakýsi Russ prý koupil velkou část Karlových Varů a není mi známo, že by kdy něco napsal, krom žádosti na karlovarský magistrát. Věřím však, že Vaše obec se bude co nevidět pyšnit hrdým titulem Vesnice roku, byť její název je tak skromně kratičký.
Velká očekávání jsem naopak pociťoval po přečtení poslední věty neokázale oznamující, že kliknutím na obrázek se zvětší můj lu…
Ne že bych to tak akutně potřeboval, ale ať jsem klikal, jak jsem klikal, pořád nic. No co se dá dělat. Jak je vidět, ani výpočetní technika zatím nedokáže nahradit zlatou rybku. Přesto děkuji za nezištnou snahu pozvednout pero nezavedeného básníka z díry kdesi na Moravě. S výkřikem: „Nechte si své patoky, my máme divoké víno,“ děkuji za nečekanou inspiraci.

Srdečně zdraví Leopold F. Němec

Nová adresa redakce Divokého vína

Moji milí, honoráře za knížku Romance o klisničkách a balady o ženách od nakladatelství Petrklíč a za filmový scénář, který jsem napsal na objednávku pro filmařskou společnost, mi umožnily koupit si novou vesnici. Pojmenoval jsem ji Hessov a samozřejmě, že v Hessově je i regionální redakce Divokého vína. Od 1. ledna 2011 budu pracovat převážně v redakci v Hessově a budu tam přijímat i návštěvy mladých básnířek. I básníků samozřejmě.
Těším se na vás v novém roce a přeju vám i sobě hodně inspirace.
Na obrázky je třeba kliknout - zvětší se. Váš Lu

Přeje Dušan Spáčil

ICQ

Sněží a sněží, jako by
personál v nebi čistil stoly
a likvidoval zásoby,
do nichž se dali sněžní moli.

Taky tam myjí nádobí
a leští kola dějin
tak jako všude v období
šéfových narozenin.

Bohužel dole to znát není,
pořád se tady čerti žení
a občas se i poperou.
A když píšeme supliku
pomoz nám bože "I seek you"
odpoví Nebe s.r.o.

PF 2011, hodně zdraví, úspěchů a co nejméně situací s ručením omezeným

přeje

Dušan Spáčil

Dědečkova hranice

Přiznávám, byl jsem privilegované dítě. Tedy ne nijak přehnaně. Ale na rozdíl od většiny mých vrstevníků, svět pro mě nekončil na Rujaně. S rodiči, kteří jezdili „ven“ služebně, jsem v raném dětství zavítal do „zlého“ Německa, a dokonce i do USA. Pro čtyřletého kluka to znamenalo jediné – okouzlení barvitým světem Západu.
Proč o tom vyprávím? Chci se pochlubit svým dědečkem. To byl obyčejný tesař. Nikdy na západ od Chebu nezavítal, zato mi pomohl uskutečnit skoro všechny dětské sny, které podnítily mé zážitky za železnou oponou. Po návratu z ciziny jsem u něj trávil hodně času a on rád poslouchal moje šplechty. Jednou jsem mu třeba vyprávěl, že v amerických hračkářských obchodech prodávají „opravdickej volant“ pro děti. Dva měsíce na to byly vánoce a pod stromečkem jsem našel dokonalé „řízení“. Jeho korpus byl ze dřeva, tachometr napodobovaly staré hodinky. Volant z obruče omotané izolepou měl dokonce klaxon, žárovečka „blinkrů“ byla poháněna poctivou placatou baterkou. Upřímně řečeno, tohle „řízení“ bylo daleko lepší než to, které jsem viděl v New Yorku. Pro čtyřletého kluka však byla plastiková hračka od Macy´s mnohem lákavější. A tak jsem dědovo první dílo trochu odzívl. Dědeček se však nevzdával. Brzy přišel na řadu nádherný vysoustružený náklaďák, půl roku nato jsem od něj dostal pěkný dřevěný „knipl“ na „řízení letadla“. Když jsem vyprávěl o plechovém samopalu na baterky, který dělal rachot jako zemětřesení a blikal víc než v té době ojedinělá reklama na Václaváku, děda kontroval vlastnoručně vyrobenou puškou. Ta sice neblikala, ale za to se z ní dalo střílet kousky brambor!
Tím mě můj kouzelný dědeček ovšem už definitivně dostal. Něco takového neměli ani v Americe! Všichni kluci mi záviděli a škemrali, aby jim můj děd udělal takovou zbraň také.
Nějaký čas po tom jsem v létě zaujal prarodiče dětským vyprávěním o tom, jak jsme jeli přes Atlantik. Na rovince která uzavírala jeho sad, mi děda pak postavil „zaoceánský parník“ téměř v životní velikosti. Pravda tvar lodi byl na trávníku jen vyznačen kolíky, kolem kterých děda omotal starou prádelní šňůru, a „paroloď“ neměla žádné podpalubí. Na zádi však dědeček postavil ze starého plátna a tyčoviny kabinu, v níž bylo i kormidelní kolo.
Několikrát jsme pak s dědou absolvovali i „noční plavbu“, při níž jsme přespali „v kabině“. Babička nám přinesla večeři na palubu a ignorovala, že si děda s sebou vzal i pár lahváčů.
Babi ovšem stála i u konce dědovy hračkářské kariéry. Krátce před tím než jsem šel poprvé do školy, mi děda postavil u vchodu do zahrady „hranice“. S pruhovanou závorou! Já zase všem z rodiny rukou neumělou namaloval „pasy“. Děda pak rád stával u závory a odmítal pustit babičku třeba k záhonku s rajčaty, se zdůvodněním, že jsme jí ještě nevydali vízum.
Tehdy se už ale babička definitivně naštvala. „Dědku bláznivej!“ prohlásila. „Copak nestačí, že jsou tady hranice všude okolo, ještě je chceš stavět tady u nás na zahradě?“ prohlásila.
Myslel jsem si tehdy, že děda tyhle babiččiny řeči smete nějakým vtípkem. Na to byl borec. Místo toho však mlčel. Pak vzal pilu a „hranici“ přes mé srdceryvné námitky nemilosrdně zrušil.
Teprve po mnoha letech mi došlo, proč to asi udělal - ač totiž babička s dědou žili jen pár kilometrů od Rozvadova, nikdy neměli příležitost za čáru ani nahlédnout
Matěj Kouba

Dvojí krása

Když jsem si připravoval přednášku pro zemědělce zaměřenou na problematiku geneticky modifikovaných organizmů (GMO), narazil jsem na portálu osel.cz na příspěvek profesora Jaroslava Petra, který na základě původní práce publikované v časopise Medical Hypotheses, zprostředkoval velmi zajímavou informaci na téma: “Může se narodit dítě ženě, která nebyla oplodněna mužem?” Odpověď na tuto otázku je velmi složitá, ale uvedená možnost není zcela nemožná. V souvislosti s tím se diskutuje otázka hermafroditizmu, t.j.tvora, který má oba typy pohlavních žláz – varle i vaječník a navenek znaky obou pohlaví. U lidí tento jev zaujal už v daleké historii řadu umělců, což prokazují i fotografie sochy v Louvre. A tento jev nenechal klidným ani slavného římského básníka Ovidia, který ve svých Proměnách píše: „…nejsou to dva: toť dvojaký tvor, jehož hochem ni ženou nemožno zvát, však nikým se z nich i obojím jeví…“

„K těmto neuvěřitelným věcem se počítá i oboupohlavní rasa, která má pravý prs mužský, aby nebránil v práci, a levý prs ženský ke kojení nemluvňat. Podle některých svědectví se mezi sebou navzájem páří a tak se rozmnožují". (Liber monstrorum (8. století), cit: ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005)

Na fotografiích římská kopie z 2. století, zhotovená podle řeckého originálu z 2. století př. n. l. Sochu restauroval v roce 1619 David Larigue, podložku - žíněnku zhotovil z carrerského mramoru Gianilorenzo Bernini ve stejném roce na přání kardinála Borghese. Socha je dlouhá 169 cm a vysoká 89 cm. Méla Machálek

Muž nad stolem aneb Byl jsem Štrougalovým poradcem

Paměti Štrougalova poradce v letech 1971-1989, muže, kterého mnozí ve světě považovali za dvojitého agenta. Ať tak či onak, autor dokládá, že Praha byla před převratem zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny – Washingtonem a Moskvou. Jaromír Sedlák nic nezatajuje a přece má dar udržet čtenáře v neustálém napětí otázkou: Jak to vlastně bylo doopravdy? Kdo a kde rozhodoval o osudu Československa? Muži v popředí anebo v pozadí, nad stolem nebo pod stolem? Ležela moc opravdu na ulici a kdo a pro koho ji zvedl? Čtěte zpověď muže, který byl u toho, když se lámal svět a měnila fasáda historie!

Kniha je za 230 Kč k dostání v redakci Obrysu - Kmene Politických vězňů 9, 110 00 Praha 1, anebo na adrese: karel.sys@futura.cz.

Od patnácti let nepřístupno

Milé děti, když jsme byli malí my, žili jsme v temném a nebezpečném světě! Jedli jsme třeba potraviny, na kterých nebylo skoro nic napsáno! Mléko uzavíral jen plíšek s datem výroby, na celé láhvi nebyla žádná nálepka. Nevěděli jsme tedy vůbec kolik kalcia a bíllkovin v tom bílém nápoji bylo, o éčkách nemluvě. Na salámu plném cholesterolu zabaleném v papíru také nebylo vůbec žádné varování, jen tam paní prodavačka tupou tužkou napsala třeba 6,50 Kč, na limonádě broňa nebývalo vůbec nic, přestože chutnala tak, že se to nedalo vypít.
Nebo hračky. Bojím se, že se nikdy nedozvím, jaký měl můj náklaďák Tatra obsah ftalátů! Když navíc uvážím, že ani jeden roh v bytě nebyl opatřen bezpečnostními polstrováním a ani v jedné elektrické zásuvce nebyl bezpečnostní plastikový chránič, divím se že jsme v takových bytech žili a netřásli se hrůzou.
Ale ono to jinde nebylo lepší. Považte, když mě máma někdy vezla do školky tím naším strašně škodlivě kouřícím autem, sedával jsem, aby mě měla na očích, na předním sedadle! Ač v škodovce nebyly airbagy a vůbec jsme nevěděli, co to jsou bezpečnostní sedačky! Pak jsme šli přes přechod, kde nikdy nestál žádný příslušník, aby zastavil provoz!
Život byl zkrátka od mala dobrodružství, tím spíše, že v jídelně měli často jen odpornou UHO omáčku s divným houpavým masem a třeba naše soudružka učitelka nás občas velmi necitlivě seřvala.
Takže se, milí fakani, nedivte, naší drsnosti. Kdybyste do té naší hrubé a necivilizované doby nahlédli, pochopili byste, proč občas máme pocit, že byste zasloužili na holou. A že si občas dokonce říkáme, jestli z vás teď nevychováváme pěkné rozmazlence, kteří se v dospělosti sesypou, jakmile na ně někdo houkne. Ale aspoň dáte pořádně vydělat budoucím psychiatrům, že... Ale tohle všechno raději nečtěte. Jednak je to nekorektní tohle říkat, jednak tento text obsahuje tak drastické situace, že je přístupný až od patnácti let výše.

Matěj Kouba